Matka
„V tom, co dělali Němci, je nejspíš něco
morbidně fascinujícího – něco, co otevírá
katakomby představivosti.“
Stephen King, Nadaný žák
Doktor Bauer si právě zapínal sněhově bílý plášť, když se otevřely dveře a vešla sestra s jeho první pacientkou. Dívka ve vysokém stupni těhotenství byla již oblečená v nemocniční košili a zvědavě se rozhlížela po porodním sále. Setkal se s ní už ráno při vizitě a byl nadšen. Byla totiž perfektní - vysoké čelo, oči posazené daleko od sebe, jemné drobné uši, hrdá brada, plné a dokonale tvarované rty, zdravé rovné zuby a pěstěné dlouhé plavé vlasy, zlaté jako zralá pšenice.
„Prosím, přistupte blíž, Fräulein,“ požádal lékař a rukou ukázal k lůžku.
Dívka poslechla. S důvěrou vepsanou ve tváři předstoupila před doktora Bauera. Věděla, že je v těch nejlepších rukou, a proto byla klidná. I ve chvíli, kdy se jí dotkly chladné prsty.
Bauer dívku uchopil za bradu a natočil její tvář ke světlu.
„Pořádně otevřete oči,“ promluvil pak.
„Takhle?“
Otevřela je doširoka jako sova oslněná světlem, až bylo vidět bělmo. Ta grimasa přišla muži v bílém plášti tak komická, že vyvolala na jeho tváři úsměv. A přitom byl v práci pověstný svou odměřeností a strohostí. Jenže teď měl před sebou dokonalý materiál! Málokdy měl možnost vidět tak jedinečný odstín modré barvy, jaký měly její oči.
„Jako dva dokonalé akvamaríny,“ pronesl a konečky prstů nadzvedl víčko. Dívka se ani nepohnula, nechala sebou manipulovat jako nějaké zvíře u veterináře.
„A otec?“ zeptal se lékař.
Dívka pokrčila rameny a bezradně se usmála. Zdravotní sestra se tedy podívala do záznamů v kartě a strohým hlasem odrecitovala:
„Hermann Eichler. Třiadvacet let. Untersturmführer. Absolvent v Burg Sonthofen. Osvědčení o rasové bezúhonnosti po deset generací. 'Setkání' s Fräulein Hedwig Goldstein proběhlo v noci z dvanáctého na třináctý červen 1938, Berlin...“
„Souhlasí?“ obrátil se doktor na slečnu Goldsteinovou a začal jí pohmatem kontrolovat vzduté břicho.
Pokývala hlavou, ale pak rozpačitě zakoktala:
„No, víte... to datum vám můžu potvrdit, ale jeho jméno neznám. Tedy, až do teď... než jste mi ho řekl vy, Herr Doktor...“
Lékař překvapením zvedl obočí a prsty jemně zatlačil do kulatého břicha. Opět mu přišlo na mysl, jak mladá dívka je, a přesto to nadšení pro věc!
Přistihl se, že bezděčně vyťukává part skladby, kterou včera jeho desetiletý syn přehrával na klavír. Poprvé veřejně a bez jediné chybičky, pomyslel si s hrdostí. Celá společnost nadšeně tleskala a jeho manželka se rděla spokojeností. Přesně ta chvíle, jež tak miloval. Dokonalé souznění umění a člověka, člověka té nejčistší rasy. Sám pro sebe se usmál Jeho děti již brzy dospějí a stejně jako ostatní mladí árijci nastoupí na místa svých otců. Oni představují budoucnost, naději své rasy!
„Stejně jako on...,“ zasnil se nahlas, ale pak s vážnou tváří dodal: „Myslím, že je čas. Vylezte si na lůžko.“
Dívka opět bez zaváhání poslechla. Doktor Bauer zlehka odhrnul lem košile a přes napjatou kůži břicha nahmatal hlavičku dítěte. Přitom se konečky prstů dotkl zlatavých chloupků, jež byly ještě světlejší a zářivější, než byla barva jejích vlasů. Sestra vedle něho ztuhla překvapením a loupla pohledem po Fräulein Goldsteinové, ale budoucí matka se jen usmívala a fanatickýma očima fixovala lékařův pohled. Viděla jak led v jeho očích se rozpouští v ohni, jak dychtivě očekává zrození nového světa.
„Připravena?“ promluvil konečně doktor Bauer.
„Připravena,“ odpověděla Hedwiga třesoucím hlasem. Nebyl to strach, ale dojetí.
Sestra poodešla k oknu, aby přisunula kulatý kovový stolek s lesknoucími se nástroji. Obratným pohybem sklopila lůžko s těhotnou a rázem je proměnila v operační stůl.
„Tak se do toho dáme...,“ pronesl již profesně lékař a začal si natahovat sterilní rukavice.
Samotný porod probíhal jako ve snu. Rodičce se zdálo, že slyší zpívat anděly. Byl to přitom její křik, její úpění a sténání. Ale byla ta uchvácená svým posláním a svou vírou, že žádnou bolest nevnímala. Její vědomí ovládlo citlivá nervová zakončení, takže když měla pocit, že se jí trhají útroby, rvou vnitřnosti, patřilo to k věci, byla to radost. Naprosto se tomu odevzdala, cítila se tak neposkvrněná jako při svém vlastním zrození.
Nikdy nepoznala jiného muže než otce dítěte. Zůstala čistá pro vojáka, kterého jí přidělili a s nímž se setkala jedné noci na pouhou hodinu, při jediném polibku. Když ji však objímal a ona se mu podvolovala a otvírala, nebyl to on kdo do ní vstupoval, ale Führer. To jemu nabídla své panenství, to Říši obětovala svoji čistotu, nevinnost, krásu... Nebyla obtěžkána mužem, ale vyvolenou zemí. A tato odpovědnost ji doprovázela po celých devět měsíců těhotenství.
Rodina se jí zřekla. Otec jí dokonce naplival do tváře, jenom Großmutter pro ni měla pochopení a reagovala jako správná německá žena:
„Ukazuješ nám všem cestu, Hedwig. Neměj jim to za zlé, holčičko, však jim to taky dojde...“
Vždyť ona se na ně vůbec nehněvala. Jak by mohla? Její život dostal smysl, zatímco oni se potáceli v temnotách. Každým dnem jejího těhotenství její víra rostla, stejně jako v jejím lůně vyrůstal ten malý, jedinečný a vzácný tvoreček.
Poslední vlna bolesti, pronikavý řezavý výkřik až z nitra, a pak veselý hlahol sestřičky.
„Je to chlapeček!“ zajásala, zatímco doktor Bauer přestřihoval pupeční šňůru.
Hedwiga se rozplakala štěstím. Pohlédla na hodiny na stěně a uvědomila si, že od začátku porodu uběhlo už pět hodin. Pak stočila oči k lékaři a veškerá radost zmizela v nenávratnu. Mračil se, ústa pevně sevřená a s výrazem znechucení si stahoval zakrvácené rukavice.
Mladá maminka pochopila, že něco není v pořádku.
„Co... co se děje?“ vyhrkla vyděšeně.
Ani jeden z nich jí ale nevěnoval pozornost. Sestra podala dítě Bauerovi, který si je od ní vzal s přetrvávajícím výrazem znechucení a odporu ve tváři. Jednou rukou ho uchopil zezadu za týl a natáhl paže, aby ho ukázal matce. Jak mu stiskl krk, dítě zakňouralo.
Mladá žena ze sebe nedokázala vydat ani hlásku. Tohle děťátko bylo přece částí jí samé. Jak necitelně se k němu chovají, jak ho to musí bolet, vždyť nemůže ani dýchat...
Miminko začalo rudnout a vzpouzet se. Doktor Bauer se mezi tím vzpamatoval a prvotní zklamání a pocit porážky vystřídal mrazivý odstup. Díval se na rodičku neúčastným, tvrdým pohledem s absencí veškerého citu.
Hedwiga byla jako ochrnutá. Ponížení, nenávist, strach... to všechno jí teď vířilo myslí, ale nedokázala ze sebe vypravit jediné slovo. Jen slzy, které nedokázala zadržet, se přelily a nyní smáčely její obličej. Muž v bílém plášti byl najednou hrozivě cizí - jako někdo, kdo se objeví, aby oznámil špatnou zprávu.
Doktor Bauer přistoupil k lůžku, posadil se k pacientce a položil jí dítě na prsa. Chlapec začal instinktivně pohybovat hlavičkou a otevírat ústa, aby se přisál k matčině prsu. Ta se ho však neodvážila ani dotknout, jako by se bála, že by se ho pak už nikdy nedokázala vzdát. Dívala se na jeho chvějící se tělíčko, vystavené zčistajasna záplavě bolesti, hluku a ostrého světla. Svět do kterého byl vržen, nebyl přívětivý. A také se především dívala na zrůdný rudý otvor, tak nepatřičně zející v drobné tvářičce.
„Equarta labia,“ poznamenal ledově lékař. Dívka se ani nepohnula. „Lidově se tomu říká 'zaječí pysk', to už jste jistě někdy slyšela,“ pokračoval dál tónem, jako by přednášel svým studentům. „Rozštěp horního rtu i patra, absence čípku... Klasický případ, že?“
Hedwiga nevěděla, co na to odpovědět. Teprve se pomalu probírala ze strnulosti a cítila, že může zase ovládat své pohyby. Podařilo se jí přiblížit ruku až k dítěti, ale zdravotní sestra ji rozhodným gestem zarazila. Pak soustředěně plnila injekční stříkačku nějakým roztokem z malé ampulky, oči upřené na konec jehly. Hedwiga se už nepotřebovala na nic ptát. Pochopila. Krátce pohladila dítě, protože jí ho doktor vzápětí vzal a zvedl před sebe. Sestra mu podala připravenou injekci.
„Děkuji, sestro,“ obrátil se k ní. „Podržte mi ho, nerad bych, aby mi vyklouzlo.“
„NEEE!“ vydralo se z mladé ženy zoufalé zaúpění. Ale ani se nepohnula, dál ležela na lůžku, jako by byla spoutaná.
Lékař pohladil dítě po hlavičce. Nezasvěcený pozorovatel by čekal, že se k němu snad skloní a políbí ho, tak bylo to gesto něžné. Pak ale druhou ruku zvedl nad malou ochmýřenou lebku novorozence...
Mladá matka všechno pozorovala jako v šoku s pootevřenými ústy, jen rty se pohybovaly v němém výkřiku. Viděla jak hrot jehly míří na fontanelu, dítě už neplakalo, nevydalo ani hlásku. Celá místnost se ponořila do mučivého ticha – dokonalý klid provázející smrt.
Když jehla pronikla do lebky, novorozeně jen sebou trochu škublo. Otevřelo doširoka oči a instinktivně je stočilo k matce. Lékař víc zatlačil na jehlu a stiskl píst injekční stříkačky. Sestra se snažila ovládnout, udržet masku netečnosti, ale celá se chvěla. A pak ucítila, jak drobné tělíčko v jejích rukou ochablo.
Hedwiga se vší silou snažila od všeho, co se před ní odehrávalo, vzdálit. Co nejrychleji zapomenout. Odmítla to chápat, tohle se jí přece netýká. Ale oči dítěte byly tak velké a jeho pohled tak dychtivý a žádostivý. Ty oči... Stejné jako má ona. Byla v tom směsice výčitek i úlevy.
„První generace musí být dokonalá. Čistá,“ pronesl doktor Bauer, když dokonal a odložil jehlu na stolek. Z jeho hlasu, prostého jakékoli emoce, zaznívala jen rezignace a porážka. „Teď jí ho můžete dát pochovat,“ obrátil se na sestru.
Přikývla a položila bezvládné tělíčko dívce do náručí. Hedwiga chlapce opatrně uchopila jako kdysi matčinu vzácnou porcelánovou panenku, kterou si jako malá tajně půjčovala. Jejich pohledy se znovu setkaly. Ale oči dítěte byly nyní zakalené a vzdálené. Vracel se tam, odkud přišel... A pak mu hlavička klesla dozadu. Mladá maminka už necítila nic, jen obrovské vyčerpání. Nechala sestru, aby jí odebrala dítě a odnesla ho pryč. Jen stěží a jakoby zdálky vnímala lékařův hlas, tentokrát uklidňující a snad i laskavý.
„Teď si měsíc odpočinete a až se zotavíte, znovu vás převezou do zařízení v Haldagomu. Potkáte tam skvělé důstojníky, kteří vám pomohou zapomenout... nu,na tohle malé nedopatření.“
Pak ji doktor Bauer poplácal po tváři a s úšklebkem protřelého pasáka dodal: „Jste ještě mladá, Fräulein Goldstein, a Říše vás potřebuje!“
---------------
A/N: Podobná zařízení za tímto účelem opravdu fungovala. Například Lebensborn byl v nacistické Třetí říši vládou podporovaný spolek, jehož cílem bylo na základě nacistické ideologie o rasové hygieně zvýšení počtu árijských dětí, včetně dětí pocházejících s mimomanželských svazků. Toho mělo být dosaženo prostřednictvím anonymních porodů a následného nabídnutí dětí k adopci, a to zejména příslušníkům SS.
Tento spolek byl založen Heinrichem Himmlerem 12. prosince 1935. Zmiňované děti měly zalidnit prostor vyprázdněný po vyhlazení či odsunu původního obyvatelstva.
Lebensborn znamená staroněmecky Pramen života.