Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. Začátek

17. 8. 2011

 

Mladá žena za sebou s úlevou zavřela dveře od lékařského pokoje. Měla konečně chvíli klid a těšila se na pořádný hrnek kávy a bezmyšlenkovité zírání do zdi. Unaveně si sedla na židli, sundala si boty a opřela bolavé nohy o roh stolu. Ještě sáhla po skřipci, jenž jí nepříjemně tahal vlasy, a nechala je v dlouhých loknách spustit na záda. To byla úleva, načechrala je rukou a spokojeně přivřela oči. Vychutnávala si klid, kouřící hrnek čerstvé kávy, ticho. Ozvalo se klepání.

No to snad NE!

Ve dveřích se objevila sestra. „Paní doktorko, omlouvám se, ale ta paní na trojce má zase hysterický záchvat. Vytrhla si kapačku a křičí, že chce domů!“

„A co doktor Grant?“ zeptala se, ale už si opět spínala vlasy a obouvala boty.

„Nevím kde je, pravděpodobně šel na oběd.“

„No, to je mu podobné!“ povzdechla si a naposled si lokla horké kávy.

Nebylo to poprvé, co pospíchala, nebo někdo z kolegů, uklidňovat starou paní, která trpěla výpadky paměti a nevěděla, kdo a kde je.

Přibouchla za sebou prudce dveře, až z nich spadla cedulka. Cedulka s jejím jménem:

MUDr. Melinda Grayová.


* * *


Byl to opravdu dlouhý den, ale její dvanáctihodinové směny plnily účel. Domů se navracela většinou tak vyčerpaná, že neměla potřebu navštívit podkrovní pokoj s oknem do zahrady. Dokonce se jí dařilo spát několik hodin v kuse. Vděčila za to bezesnému lektvaru, co ji s ním zásoboval Brumbál.

Práci v nemocnici si našla, jakmile byla schopná reálně myslet a postarat se sama o sebe. Potřebovala pracovat a hodně. Jestli se chtěla “uzdravit”, musela svou mysl vytížit natolik, aby zabránila jakékoliv vzpomínce na minulost. Byly dny a noci, kdy se jí to nedařilo. To pak utíkala nahoru do pokoje, kde křičela, svíjela se bolestí a pak strávila několik hodin malováním.

Dnes se vracela domů až za tmy a nesla si ještě nějaké složky pacientů k prostudování. Tušila, že bude mít těžkou noc, tak se rozhodla ještě chvíli pracovat. Pomyšlení, že může být prospěšná a pomáhat druhým, ji udržovalo při životě, protože každé ráno ji stálo hodně sil vstát a začít nový den. Probírala jednotlivé případy a třídila je podle důležitosti. Měla na starosti operační plán a předoperační vyšetření pacientů. Párkrát při operaci asistovala, ale pouze jako konsultant. Nesměla operovat, občas se jí třásly ruce. Hlavně, když se s křikem probudila a probděla zbytek noci nahoře v pokoji a malovala.

Právě zavřela poslední desky s dosti komplikovaným případem jednoho mladého muže, když slyšela ťukání na okno. Vstala a vpustila sovu do pokoje. Sundala jí z nožky stočený pergamen a ze zobáčku noviny. Ty položila zatím na stůl a přistrčila k sovičce misku se zobáním, aby jí zkrátila čekání na odpověď. Věděla od koho vzkaz je, nikdo jiný než Brumbál jí nepsal.


Přeji dobrý večer, Lindo,

rád bych se za tebou zítra večer zastavil.

Mám pro tebe další dávky bezesného lektvaru, a také bych s tebou rád o něčem hovořil.

Čekám na odpověď, jak tě znám určitě ještě pracuješ. S pozdravem A.B.“


Linda vzala pero a na druhou stranu pergamenu napsala odpověď.


Máte pravdu, ještě jsem pracovala.

Budu moc ráda, když se zastavíte, kolem osmé hodiny budu už určitě doma.

A děkuji za lektvary, bez nich bych to nezvládala.

S pozdravem L.G.“


Přivázala odpověď sově na nožku a vypustila ji zpět do teplé letní noci. Ještě chvíli postála u otevřeného okna.

O něčem s ní chtěl mluvit… měl pro ni nabídku, tím si byla jistá. Už minule něco naznačil. Bude chtít, aby se vrátila? Zvládne to? A co práce v nemocnici, musela by odejít, nebo by zvládla oba světy najednou? NEVYŠILUJ! Ještě ani nevíš, co po tobě chce!

Vzpomněla si na noviny na stole, možná se něco dozví. Občas se jí do rukou dostal Denní Věštec, nerada si to přiznávala, ale zajímalo ji, co se děje ve světě, který před pěti lety opustila. Věděla, že se jí nepodaří usnout tak si uvařila mátový čaj a posadila se na pohovku s novinami v ruce.

Pročítala jednotlivé články, nebylo tam nic neobvyklého. Mimo jiné tam byla krátká vzpomínka na smrtelnou nehodu Cedrica Diggoryho, studenta mrzimorské koleje ve škole čar a kouzel v Bradavicích. Také se stále hledal uprchlý trestanec Sirius Black. Nikde ani zmínka o mrtvé Bertě Jorkinsové, Frankovi Bryceovi a jiných, o kterých četla v mudlovských novinách během několika týdnů. Policie byla bez důkazů a nemohla se pohnout z místa, což by naznačovalo, že v tom mohla být kouzla, ale Denní Věštec nic takového nepotvrdil. Přesto měla pocit, že něco není v pořádku. Zítra si o tom promluví s Brumbálem, určitě se něco děje, proto s ní chce mluvit.

Bylo už po půlnoci, když si unaveně promnula oči a uznala, že by si měla lehnout. Rychle se osprchovala a ulehla do postele. Doufala, že i dnešní noc zvládne bez lektvaru, protože jí došel před třemi dny, ale mýlila se. Chvíli po tom, co usnula, ji dostihla noční můra.


Z lehkého spánku ji probral hluk v kuchyni. Zaposlouchala se, někdo rozbíjel symphony.jpegvěci, jako by něco hledal. Dostala strach, rychle ho vzbudila. Blížily se k nim kroky a uslyšeli hrozivé zavrčení... Lindou projela neskutečná hrůza. Táhla ho z postele směrem k oknu. Rychle… rychle ven! Rozlétly se dveře do ložnice, zastavilo se jí srdce. Místností se ozvalo hluboké zavytí, spatřila vyceněné tesáky a zuřivý krvelačný pohled. „Uteč!“ zakřičela na něj, když zahlédla, že na ni pod oknem čeká. „Utíkej pryč!!!“ Ucítila teplou krev na zádech, když jí je rozdrápal, jeho tesáky se zaryly hluboko do ramene. Najednou ji odstrčil. „NÉÉÉ!“ vykřikla, když zahlédla, jak vyskočil oknem ven... za ním.


Vzbudil ji vlastní křik, prudce se posadila na posteli a chvíli lapala po dechu. Košile se jí lepila k tělu a srdce hrozilo, že poláme žebra, jak zběsile tlouklo. Rychle rozsvítila lampičku vedle postele a rozhlédla se po ložnici, byla sama. Pohlédla na budík, spala sotva tři hodiny. Musela vstát, bolest a pocit prázdnoty, který tak důvěrně znala, ji rval na kusy.

V koupelně si opláchla obličej studenou vodou, aby se vzpamatovala, stále prudce oddechovala a třásla se. Už nemůžu, nemůžu! Opřela se dlaněmi o umyvadlo a vzhlédla. Odraz ženy v zrcadle ji děsil.

Spěšně vešla do podkrovního pokoje, dlouho tam nebyla. Vzala do ruky kus černého uhlu a rychlými dlouhými tahy přenášela svoji vizi na zeď. Kdysi kreslila a malovala pro radost, dnes z nutnosti - bránila se tak šílenství.


* * *

Když si Linda oblékala lékařský plášť, doufala, že bude mít klidnou směnu. Hlava jí třeštila po probdělé noci a k tomu všemu byl kolega Grant očividně špatně naladěný.

„Musíš dělat takový rámus? Hrozně mě bolí hlava,” povzdechla si.

„Promiň, ale jsem děsně nakrknutej!” pohlédl na ni a zpozorněl. „Kdybych tě neznal, řekl bych, že máš kocovinu a ten mejdan byl děsnej!”

„Kéž by!... Moc jsem toho nenaspala, nemáš prášek?”

„Zase zlý sny?” zeptal se a hodil jí platíčko. „Máš kliku, bolí mě zub tak se dopuju.”

„Dík. Doufám, že dneska bude kli…” nedopověděla.

„Neříkej to! Nebo to zakřikneš a my se nezastavíme celý den,” zarazil ji s tragickým výrazem.

Linda se usmála a s nadějí zapila prášek. Měli ještě půl hodiny, tak šla postavit vodu na kávu.

„Dáš si taky?”

„Ale jo… a nešetři mě, třeba se po ní uklidním.”


Když nastoupila do nemocnice, byla vyděšená, bála se, že všechno zapomněla. Obávala se “svých kolegů” a nevěděla, jak mezi ně zapadne. Tehdy si jí všiml urostlý a charismatický Daniel Grant a vzal ji pod svá ochranná křídla. Později se přiznal, že vypadala tak ztraceně, až se bál, že se sesype. Ze začátku ji hrozně štval, utahoval si z ní a dělal různé narážky a vtipy. Později pochopila, že je to jeho osobitý způsob humoru. Navíc zjistila, že je gay a má dlouholetého přítele, takže jí z jeho strany nic nehrozilo.


„Co tě tak nastartovalo? Snad nemáte zase tichou domácnost?” zajímala se a podala mu hrnek s kávou.

„Ani mi nemluv. Je horší než hysterická ženská! Víš, co mi provedl?” odfrkl si frustrovaně.

„Chtěl tě překvapit?” odtušila, protože Dan měl narozeniny a nesnášel překvapení.

„Trefa! Před týdnem jsme řešili, že je potřeba vymalovat byt. A když jsem včera přišel domů, tvářil se tajemně a že nechal zařídit naše hnízdečko lásky. Trochu mě zamrazilo, jeho fantazie nezná mezí. Zavedl mě do ložnice a já myslel, že mě trefí!”

„Copak, na posteli ležely pouta a na zdi visely karabáč a biče?” uchechtla se pobaveně Linda.

„To bych docela ocenil, ale ne. Z naší účelně zařízené chlapské ložnice zbyly jen moje přezůvky!” Odmlčel se, aby se napil a pak pokračoval: „Představ si to… bílý koberec s vysokým chlupem, uprostřed pokoje vévodí maxi postel s nebesy, a po nábytku jsou rozestaveny různé sošky, fotografie a květiny. Ale nejhorší jsou zdi! Oranžové zdi! Chápeš to, Lindo? V holčičí posteli a při pohledu na takovou barvu chlapa přejde chuť na… na všechno!” zavrčel.

Linda vyprskla smíchy. Daniel byl prostě chlap. Absolutně neromantický chlap!

„Cos mu řekl?” zeptala se.

„Zíral jsem. Asi si to vyložil jinak, podle jeho: Tak co tomu říkáš? Nevyzkoušíme ji?... Vykoktal jsem jen: Ty ses snad zbláznil!!... A bylo to.” Rozhodil rukama ve smyslu, že to podělal.

„Chudák, on se tak snaží,” politovala Danova přítele Marka.

„Někdy až moc!” opětovně zavrčel.


Bylo to příjemné ráno. S Danielem vycházela dobře, bral ji takovou jaká je a zbytečně se nevyptával. Byl jediný, s kým si tykala a ke komu si našla cestu, s ostatními pouze udržovala pracovní vztah. Měla pověst ledové královny, ale jí na tom nezáleželo.

Zdálo se, že ten klidný den opravdu zakřikla. Už ani nepočítala, kolikátý pacient prošel jejíma rukama. Alespoň zatím nemusela nikomu říct špatné zprávy.

Právě procházela halou, aby donesla doktoru Whinterovi výsledky testů některých svých pacientů - chtěla s ním probrat následující léčbu - když viděla Dana a ještě dva lékaře, jak spěchají na příjem.

„Co se děje?” zavolala na něj.

„Vezou k nám bouračku, čtyři zranění dva z toho těžce.”

„K nám?? Jsme jen malá soukromá klinika… nebereme těžké případy!” divila se.

„Jenže jsme nejblíž nehody a hrajeme o čas,” stačil vysvětlit než se rozrazily dveře a záchranáři vjeli s nosítky dovnitř. To už přibíhal i doktor Whinter.

Šlo o dva mladíky, jeden z nich byl při vědomí a sténal bolestí, Linda si všimla zkrvavené nohy, na druhém seděla lékařka a prováděla masáž srdce.

„Zkolaboval už ve voze, má těžké poranění břicha,” informovala je udýchaně.

„Já to beru. Jedem na jedničku,” oznámil jeden z lékařů a spěchal i s Whinterem k výtahu.

Ve druhém záchranářském voze byla na nosítkách žena, kterou doprovázel pravděpodobně její muž.

Všimla si, že má ošklivou tržnou ránu na hlavě a pořezanou ruku.

Lékařka Danovi sdělila v rychlosti stav zraněné ženy.

„Celou dobu je v bezvědomí, má velice slabý puls a je ve vysokém stupni těhotenství.”

S Lindou ta informace otřásla. Ještě se nenarodilo a už mu jde o život.

Daniel spěšně zkontroloval životní funkce mladé ženy.

„Pravděpodobně má vnitřní krvácení!“

Sakra! Zaklel v duchu, to nevypadalo vůbec dobře.

„Lindo, budu tě potřebovat,” otočil se k ní, když spěchali k dalšímu výtahu.

„Já ale nemůžu operovat, to víš!”

„Vím, už jsem volal doktora Lebmanna, bude tu do několika minut. Zatím to musíme zvládnout!!”

Vjeli na druhý sál, kde už byli připraveni ostatní k operaci. Pečlivě si drhla ruce, byla nervózní. Věděla, že hlavní práci odvede Dan, byl výborný chirurg, přesto se modlila, aby Lebmann dorazil co nejdříve.


Linda se dotkla ženiny hrudi. Srdce sice slabě bilo, ale jinak necítila nic, žádné pocity, žádnou touhu žít. Ta žena odcházela, její nitro bylo prázdné. Pak položila dlaň na její břicho - cítila ho, žilo… bylo vyděšené a dusilo se.

„Dane, to dítě se dusí, musíme ho rychle dostat ven! Jí už nepomůžeš.”

Rychle zkontroloval přístroje, tep byl slabý, ale žila.

„Musíme zastavit krvácení, vím, že má šanci.”

„Ne, nemá, věř mi!... Zachraň to dítě,” prosila naléhavě.

V tu chvíli přišel doktor Lebmann. Daniel zaváhal jen vteřinu, pak se rozhodl.

„Nejdřív vyndáme dítě.”

Linda opustila sál, aby se postarala o zraněného muže. Vzala ho do vedlejší ordinace, kde mu ošetřila ránu na hlavě. Nebyla hluboká, ale dost krvácela. Když mu ji šila, ani nehlesl. Ruka na tom byla hůř.

„Teď to zabolí,” upozornila ho jemně.

„Co je s mojí ženou?” Bolest ruky nevnímal.

„Právě ji operují, musíme počkat. Udělají, co bude v jejich silách,” chlácholivě mu položila ruku na rameno.

V tu chvíli jí projela magie, rychle ucukla a pohlédla mu do očí. Nebylo pochyb, muž před ní byl jako ona. Napadla ji spásná myšlenka.

„Pane, vy jste… vy jste kouzelník?” zeptala se tiše.

Neodpovídal, jen se na ni nevěřícně díval.

„Můžete mi to říct, taky jsem čarodějka,” naléhala na něj.

Jen přikývl. Linda se chytila naděje, mudlům její krev pomoct nemohla, pro ně neměla cenu, ale pro kouzelníky...

„A vaše žena?”

Naléhavost v jejím hlase ho probrala.

„Ne… ta není.”

Její naděje pohasla a beznaděj ji zasáhla hlouběji, než čekala. Kdyby byla čarodějka, dala by jí svou krev a mohli žít oba… dítě i jeho matka!

Řízla se do ruky a přitiskla ji na mužovu otevřenou paži, cítila, jak se její krev dostává do jeho krevního oběhu. Když ruku vztáhla, po říznutí nebylo ani památky, a muž vyjeveně zíral na zacelující se ránu na své paži. Najednou k ní zvedl prudce hlavu.

„Mohla byste pomoct i mé...” nedořekl, její smutný pohled a potřesení hlavou stačilo, aby pochopil.


Když k nim konečně přišel doktor Lebmann, hned Lindě došlo, že nesl špatné zprávy.

„Pane Gordone,” oslovil muže, „je mi to moc líto. Dělali jsme, co jsme mohli, ale vaše žena ztratila hodně krve a byla příliš slabá. Její srdce to nevydrželo.”

Muž zakvílel a sevřel si hlavu v dlaních.

Ten bolestný vzlyk se jí zařízl až do srdce.

„Pane Gordone, slyšíte mě? “ mluvil k němu ještě lékař. „Máte chlapce, podařilo se nám zachránit vašeho syna.”

Muž k němu zvedl ztrhaný obličej. „Mám syna?”

„Ano, chtěl byste ho vidět?” nabízel mu lékař.

„Ne, já... dnes ještě ne. Chtěl bych vidět svoji ženu… naposledy,” požádal chraplavým hlasem.

„Dobře. Pojďte se mnou.”

Lebmann ho vzal za paži a vedl ho chodbou k operačnímu sálu - za jeho ženou.

….


Ještě než odešla z nemocnice, byla se podívat na syna pana Gordona. Byl tak maličký, a přesto už vybojoval svoji největší bitvu - bitvu o život. Zlehka mu položila dlaň na tělíčko. Cítila to, jednou bude jako jeho otec. Smutně se pousmála a pohladila chlapce po drobné tvářičce.

 

Při cestě domů se stavila v obchodě pro nějaké sladké pečivo. Po dnešním dni potřebovala cukr a věděla, že Brumbál si také potrpí na sladké. Koukla na hodinky, musí si pospíšit, bylo už skoro půl osmé a ještě se chtěla vykoupat.

Stihla to tak akorát, když vycházela z ložnice, zaslechla tiché prásknutí, a nato v jejím obývacím pokoji stál Brumbál.

„Dobrý večer, Lindo. Měla by sis co nejdříve dům opatřit ochrannými kouzly. Není bezpečné nechat ho takhle přístupný každému kouzelníkovi,” upozornil ji mírně káravým tónem.

„Také vás ráda vidím. Jak víte tak jsem se vzdala magie už před několika lety a navíc nikdo neví, že tady žiju. S nikým jiným, kromě vás, se nestýkám.”

„Kvůli tomu jsem také tady. Neposadíme se a nedáme si trochu čaje?” navrhl.

Linda si s rozpaky uvědomila, že hostu nenabídla ani místo.

„Samozřejmě… ehm, promiňte. Posaďte se, uvařím ho,” omluvila se a chtěla zajít do kuchyně postavit vodu.

„To není nutné.” Vyndal hůlku a lehkým mávnutím se objevila na stole konvice s čajem a dva šálky.

„Já zapomněla, už jsem si odvykla. Přinesu alespoň nějaké pečivo a sušenky.”

„O čem jste se mnou chtěl mluvit?” Nedala jí zvědavost, když se posadila do druhého křesla.

„K tomu určitě dojdeme, ale nejprve ti předám tohle,” vyndal z kapsy hábitu zmenšenou truhličku a zvětšil ji do původní velikosti.

Linda věděla, co je uvnitř. Brumbál přinesl zásobu bezesného lektvaru.

„Děkuju. Nerada to přiznávám, ale bez něj se neobejdu… ten váš profesor je zázrak. Řekl jste mu pro koho je?”

„Tak trochu, dělal si o mě starosti,” pousmál se. „Ale to není všechno, mám pro tebe ještě něco,”

podal jí úzkou, podlouhlou krabičku.

Lindě se zdála povědomá. Ale to není možné, jak k ní přišel?

„Ale jak… jak jste jí… mate ji, vy?” Fascinovaně od něj vzala krabičku a vyndala z ní hůlku,

byla to ta její. Nechápala. Nechala ji přeci u Olivandera, když utekla do Londýna.

„Myslím si, že je čas, aby sis ji vzala zpátky,” zkoumavě na ni pohlédl.

Najednou si uvědomila, kam tím směřuje. Rychle položila hůlku na stůl, ale nepřestávala na ni zírat.

„To ne! Já… necítím se na to… nevím, jestli vůbec chci,” zaprotestovala.

„Lindo, jsi především čarodějka, tvé místo je mezi svými. Vždycky jsi věděla, že se vrátíš, že se budeš muset přes to přenést. Jinak budeš pořád vězněm vlastního strachu, nebudeš svobodná,” mluvil k ní tichým hlasem Brumbál.

Chvíli mlčeli. Linda si v hlavě srovnávala myšlenky, pak se znovu natáhla pro hůlku. Jakmile ji sevřela v prstech, projela jí silná vlna magie, jako by se od ní nikdy neodloučila. S povzdechnutím se na něho pousmála. Brumbál uměl manipulovat s lidmi, věděl, jak je přesvědčit, aby udělali přesně to, co po nich chce. A dnešek byl už i tak dost zlý, vyslechne ho.

„Tak čeho přesně se vaše dnešní návštěva týká?” zeptala se rezignovaně.

„Nastanou temné časy, Lindo, minulost se bohužel opakuje. Voldemort se vrátil a obávám se, že mocnější než kdy dřív. Řady jeho stoupenců se rozrůstají, nebude dlouho trvat a začnou útoky na nečistokrevné kouzelníky. Některé rodiny už opouštějí zemi, bojí se o své blízké.”

Lindu napadlo, jestli pan Gordon se svojí ženou také prchali před Voldemortem.

„Možná… možná právě proto bych měla zůstat tady, mimo to všechno.” Věděla, že to zní zbaběle.

„To bys… mohla,” přikývl s vážným výrazem ve tváři, „ale zlo se nevyhne ani tomuhle světu. Vím, z čeho máš strach, ale už jsi toho tolik dokázala, ty to zvládneš. Musíš si konečně odpustit.”

Šlehla po něm zlým pohledem. Jak by mohla?

„Vždyť ani nejsem moc dobrá čarodějka!... Navíc jsem nekouzlila už pět let, k čemu vám budu platná?”

„Myslím si, že Voldemort bude chtít mít své lidi na ministerstvu, ať už ze svých stoupenců nebo pod Imperiem, pomohlo by nám, kdybychom je odhalili včas. A k tomu potřebuji tebe, tvoji schopnost vcítit se do druhých a číst v nich. Odhalila bys zrádce a my tak mohli zkřížit jeho plány,”

vysvětlil jí konečně, co od ní vlastně chce.

„Nemůžu se přece jen tak potloukat po ministerstvu a osahávat lidi?” pronesla překvapeně.

Nevěděla, jak si to Brumbál představuje, aby mohla vidět do druhých, musela se jich dotknout a soustředit se.

„To určitě ne,” usmál se. „S ministerstvem si nedělej starosti. A co se týče tvé obavy, věřím, že při troše praxe ti bude stačit jen letmý dotyk a najdeš, co hledáš,” mrkl na ni povzbudivě.

„Máte to pěkně vymyšlené, vy jste snad ani nepočítal s tím, že vás odmítnu,” zamračila se na něj Linda.

Za to on se nepřestával usmívat.

„Mimochodem, ty sušenky jsou výborné,” dodal a jejího pohledu si nevšímal.

Linda protočila oči. To je celý on, nahlodá ji a pak si v klidu pije čaj a básní nad cukrovinkami.

Chce po ní, aby se vrátila, ale dokáže to? Letmo se podívala po hůlce. Zvládne vůbec ještě kouzlit? Mohla by využít svoji schopnost naplno, pomáhat ostatním, a její krev by… Ale copak v nemocnici nepomáhá? Vybudovala si už jiný život, bylo tak těžké začít znovu... jinak. Má to zahodit a vrátit se tam, kde zažila tak krutou bolest a utekla od toho všeho?

Ani si neuvědomila, že vstala z křesla a přechází sem a tam.

„Neříkám, že to udělám!... Ale, jak moc by se změnil můj dosavadní život?”

„Pokud moji nabídku přijmeš, řekl bych, že se změní hodně.”

„Znamená to odejít z nemocnice, že?… A co dům? “

„Byla bys zaměstnaná na ministerstvu, takže ano, odchod z nemocnice je nutný. Co se týče domu, myslím si, že by nebyl problém ho zabezpečit a užívat i nadále.”

„Co když se mýlíte a Voldemort nehodlá zaplavit ministerstvo svými špehy? K čemu tam budu?”

„Nemyslím si, že bych se mýlil. Ovšem i tak by tvá schopnost byla prospěšná,” odpovídal trpělivě na otázky a nepřestával ji pozorně sledovat.

Přemýšlela. Chtěl její pomoc, a ona mu tolik dlužila.

„Můžete mi dát čas? Musím si to rozmyslet,” promluvila k němu po chvíli.

„S tím jsem počítal. Řekněme… týden?” navrhl víc než ochotně.

Týden - to jí nedal zrovna moc času na rozmyšlenou.

„Dobře, budu o tom přemýšlet. Slibuji!”

Brumbál se tvářil spokojeně. „Pomalu už půjdu, rád jsem tě viděl a doufám, že se rozhodneš správně.” Zvedl se z pohovky a chystal se k odchodu, pak si ještě na něco vzpomněl. „Měla bys začít používat hůlku a zkoušet kouzla. Můžeš třeba začít domem, opravdu není bezpečné být bez ochrany.”

„Pokusím se, hlavně, aby zůstal celý,” ušklíbla se na něho. Podala mu ruku a dodala: „Děkuju za hůlku, musím přiznat, že je trochu příjemné držet ji opět v ruce. A také za lektvary, vyřiďte tomu svému profesorovi, že je poklad.”

Brumbál se něčemu zasmál. Severus je poklad?... Hezké!

„Vyřídím a rád,” odpověděl a pak zmizel.

….


Převalovala se v posteli. Zoufale se podívala na budík, bylo půl druhé ráno!

Zatracený Brumbál, vždycky jí převrátí život naruby!

I když se tomu bránila, musela myslet na nabídku, kterou jí dal. Vždycky podvědomě cítila, že se jednou bude muset vrátit. Přišel ten čas právě teď? Může opravdu pomoct a splatit tak dluh, který dala sama sobě?

Přemýšlela nad svým životem. Brumbál měl pravdu, je především čarodějka. Život doktorky Melindy Grayové je pouze přechodné působiště k jejímu uzdravení. Přesto věděla, že pokud se rozhodne pro návrat, bude se jí těžko odcházet, práce v nemocnici jí hodně pomohla. Staráním se o druhé se jí podařilo zkrotit svou šílenou mysl natolik, že mohla zase volněji dýchat, pracovat a občas v klidu spát.

Ještě se nerozhodla, má na to týden. Teď by se měla vyspat, dnešní - vlastně už včerejší - den v nemocnici ji vyčerpal, ale nemohla si pomoct, v myšlenkách se zatoulala až do dávné minulosti.

Její otec Matthias Gaspar Lutz pocházel ze staré, kouzelnické rodiny. Moc toho o jeho rodině nevěděla, nerad o nich mluvil. Věděla jen, že dětství strávil v Rumunsku na jednom z jejich panství. Asi to bylo jedno z mála šťastných období, protože se tam rád vracel. Jediné, co o nich říkal, bylo, že jsou sice bohatí a vážení, ale také příliš pyšní a hrdí na svůj původ, nikdo jim nebyl dost dobrý.

Nikoho z nich Linda nepoznala, otec se totiž zamiloval do mudlovské dívky Laury Sternové.

Tvá matka,” říkával, „mě učarovala od prvního okamžiku. Měla ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem poznal. Byla tak nádherná a křehká, vzbuzovala ve mně touhu ji chránit!”

Když se to jeho otec dozvěděl, zuřil. Matka mu vyčítala, jak se mohl opovážit takhle zostudit rodinu, co jejich čest! Hrozili mu, že ho vydědí, pokud se té “holky” nezbaví. Mladý Matthias si, ale stál na svém, příliš Lauru miloval a nemohl bez ní být. Nezáleželo mu na majetku a postavení, jen pohled na svou sestru, kterou jedinou opravdu zbožňoval, ho zabolel. I v jejích očích bylo opovržení nad jeho rozhodnutím.

Linda prožila šťastné dětství, hodně cestovali po různých státech. Laura, její matka, byla opravdu křehká a často slabá, musela se hodně šetřit a změna podnebí jí vždy udělala dobře. Byla taková, co si ji Linda pamatovala.

Od okamžiku, kdy u ní otec rozpoznal magické schopnosti, ji začal sám učit. Byl dobrý kouzelník a Lindě nic neodpustil. Ale nikdy jí nedal ničím najevo, že by ho zklamala, pouze chtěl, aby byla připravená. Připravená se bránit. Ovšem sama musela uznat, že se mu ani zdaleka nevyrovnala.

Když bylo Lindě 15 let, její matka zemřela. Bylo to tak náhlé, jako když zhasne svíce. Otce to zdrtilo a dá se říct, že se z toho už nevzpamatoval. Žili v tu dobu v jeho milovaném Rumunsku, ale po více jak roce už tam nemohl vydržet. Vrátili se do Anglie. Linda se vždy chtěla stát lékouzelnicí, ale neměla dokončené studium ani žádná doporučení. Navíc k moci se dostával mocný čaroděj, který si říkal Lord Voldemort, a doba byla nejistá. Otec měl kvůli tomu plno starostí, situace, jaká byla v kouzelnickém světě, se mu nelíbila. Raději se i s dcerou uchýlil do Londýna mezi mudly. Jejich domek opatřil ochrannými kouzly a Lindu nechal pomocí matoucího kouzla zapsat na medicínu.

Mezi kouzelníky vypukla válka a zasáhla i okolí Matthiase a Lindy. Voldemort byl na vrcholu moci a jeho přívrženci terorizovali všechny, kteří nebyli na jeho straně. Matthias se snažil zjistit něco o své rodině. Věděl jen, že jeho sestra se vdala. Vzala si určitě čistokrevného kouzelníka, tak doufal, že je v pořádku. Pravidelně četl noviny a při každé zmínce o vyvražděné rodině se propadl o něco víc do sebe. Linda viděla, že ho ztrácí, ale nevěděla, jak mu pomoci. Kdyby nebylo jí, bojoval by, ale ona byla poslední, kdo mu zůstal - jeho poklad, musel ji ochránit.

Jednou ho našla sedět s hlavou v dlaních, vyděsilo ji to. Zvedl k ní uslzený obličej, ztratil jediného člena rodiny Lutzů, kterého miloval, svoji sestru. Zjistil, že její muž se dal na stranu Voldemorta, jak se dalo očekávat, ale pak ho zradil a jejich rodinu stihl krutý trest. Zabili je všechny i jejich dvě děti. Už ji nikdy neuvidí, nepromluví s ní, aby jí řekl, jak moc mu chyběla.

Smrt sestry a jejích dětí Matthiase zdrtila, už se nevzpamatoval a po pár týdnech zemřel.

Krátce po otcově smrti padl i Voldemort a válka skončila. Linda ve svých dvaceti letech zůstala sama. Žila dál v Londýně a dala si přihlášku na vysokou školu, chtěla dostudovat a pomáhat lidem.

Úspěšně dokončila studium, a tak se z ní místo lékouzelnice stala lékařka mudlů. Jednou někoho potkala a pochopila, jak se cítil otec, když říkal: „Učarovala mne od prvního okamžiku.”

Potkala čaroděje a on ji učaroval...

Dál už vzpomínat nechtěla, konečně ji přemohla únava. Ještě než se propadla do hlubokého spánku,

pomyslela si, jaký intrikář ten Brumbál je, dostal ji tam, kde ji chtěl mít.





 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Super!

(Tess, 26. 12. 2011 18:08)

Je to bomba! Už se těšim až si přečtu další díly :))

Re: Super!

(Margot, 26. 12. 2011 19:58)

ahoj Tess,
těší mě, že mám další čtenářku. Doufám, že i další kapitoly se ti budou líbit. Přeji ti příjemné počtení a hezké svátky :-)