Na křídlech fantazie

Linda se pomalu probouzela k vědomí. První co pocítila, byla žízeň. A pak bolest, když se pohnula. Zkřivila tvář a opět hlavu vtlačila do polštářů. V krku a rameni jí bolestivě škubalo, což vyvolalo vzpomínky a spolu s nimi ji zaplavil strach. Bála se otevřít oči. Co když to byl jen sen a ona je stále uvězněná v tom domě? Co když spatří mrtvolu svého muže? Nebo hůř - nepříčetného Darnella s šíleným výrazem v očích. Tolik se bála nože v jeho rukou... Jestli to byl jen sen, odmítá se probudit. Nic z toho se ale nestalo. Ticho kolem ní Lindu donutilo otevřít oči. Neviděla Philippa ani Darnella, dokonce nepoznala ani pokoj. Několikrát zamrkala, aby lépe zaostřila. Rozhlížela se po nábytku a po stěnách místnosti. Pak sklouzla pohledem k sobě. Rukou přejela po obvázané ráně. Nebyl to tedy sen, opravdu je zachráněná. Ale jak se dostala až sem? Zkoušela si vzpomenout.

Ta bolest, když ji Darnell pálil, byla strašná, musela omdlít. Netušila kolik času byla mimo. Co se seběhlo pak měla v mlze. Matně si vybavovala hlasy a křik několika mužů. Myslela, že se jí to jen zdá, ale pak viděla muže jak se k ní sklání. Uvěřila, že se dočkala záchrany - než ho poznala. I když měl masku, poznala ho dřív než promluvil. Byl to Lucius Malfoy a v tu chvíli pochopila, že je konec. Ten jí nepomůže. Slyšela ho říkat jak dům zapálí i s ní, protože stejně umírá. Tak snadno odsoudil k smrti ji i její nenarozené dítě. Chtěla křičet, že není mrtvá, ale byla tak slabá, že z ní vyšel sotva šepot. Chvílemi ztrácela vědomí, přesto si pamatovala teplou náruč a čerstvý vzduch. A pak už byla jen tma.

Teď nemohla uvěřit, že ji nezabil, že právě on ji nejspíš zachránil. Byla z toho všeho zmatená, neměla tušení kde to vlastně je. Znovu se pokusila pohnout, aby se mohla rozhlédnout po celé místnosti. Pokoj nebyl příliš velký, byl jednoduše a skromně zařízený. I když na Lindu působil příjemně, naprosto neodpovídal vkusu a potřebám někoho jako je Malfoy. Přemýšlela kam ji mohl vzít, jeho sídlo vyloučila okamžitě, musel ji nechat u někoho jiného.

Byla opět vězněm?

Ne. To ne! Uvědomila si, že ten někdo ji ošetřil. Zdvihla se na polštářích a opřela se o loket, nepříjemně jí při tom pohybu bodlo v břiše. Instinktivně si ho objala.

To nic, to nic, všechno už bude v pořádku. Neboj se, maminka tě ochrání.

Hladila konejšivě svoje bříško a uvažovala nad tím, co má udělat. Má se pokusit vstát, nebo vyčkat příchodu člověka, který se o ni postaral?

Postaral, ale z jakého důvodu?

Napadla ji děsivá myšlenka, že možná Darnell utekl, že je někde nablízku. Co když mu ji Malfoy přenechal? Ne, na to nesmí myslet! Okamžitě tu myšlenku zahnala, nechtěla panikařit, nechtěla mít strach.

Najednou si uvědomila zvláštní zvuk. Po chvilce jí došlo, že je to voda ze sprchy. Někdo v domě byl a sprchoval se. Polekalo ji, když se pořádně rozhlédla a všimla si druhých dveří hned vedle skříně. Ten někdo byl blízko ní. Lindě nezbylo než doufat, že je to přítel. Když ustal zvuk tekoucí vody, srdce jí tlouklo o poznání rychleji. Přitáhla si deku až k bradě a úzkostlivě hleděla ke dveřím do koupelny a čekala kdy se otevřou. Napadlo ji jak je bezbranná, bez hůlky, zesláblá, těhotná... Pokud ten člověk má v úmyslu ublížit jí, nemá šanci. I když si zakázala propadnout strachu, přesto jí svíral útroby a ostražitě naslouchala zvukům z koupelny. Téměř ani nedýchala, když zaslechla tiché kroky a následné otevření dveří. Neubránila se tichému výkřiku, když spatřila postavu muže... Následně si úlevou vydechla, když ho poznala.

Snape stál ve dveřích jen v kalhotách s rozhalenou košilí a bos. Vlasy měl mokré a ještě z nich stékala voda. Nevěřícně na něho zírala, jeho by rozhodně nečekala. Byl tak přirozený, tak skutečný... Jeho tvář postrádala obvyklý chlad, když se na ni díval a oči měly teplý odstín. Lindu to zahřálo u srdce. Byl to jen okamžik, přesto byl silný a plný emocí.

„Severusi,“ oslovila ho roztřeseným hlasem. Cítila podivný tlak na prsou a bála se, že to její nervy už déle nevydrží a rozpláče se.

I on se pohnul z místa a začínal si spěšně zapínat košili. Přistoupil k lůžku a Linda si uvědomila, že ten vzácný okamžik je pryč. Opět se jeho tvář stala neproniknutelnou. Přesto byla neskonale vděčná, že ho vidí, že je u něho.

„Myslel jsem, že budeš ještě spát,“ promluvil a sedl si na kraj postele. „Byl jsem tu celou dobu, aby ses nevyděsila až se vzbudíš.“

Cítil se trochu provinile, že ji nechal samotnou. Její polekaný výraz napovídal co se v ní odehrávalo. Nevěděla, co může očekávat, zda je v bezpečí. Jenže když se po několika hodinách tvrdého spánku probudil ztuhlý a rozlámaný, potřeboval horkou sprchu. Linda spala, zdála se mu tak klidná. Předpokládal, že to stihne než se probudí.

„Děkuju ti,“ řekla. Víčka se jí zachvěla, poslední hodiny si vybíraly svou daň.

Severus tušil, že nemá daleko k slzám.

„Pamatuješ si, co se stalo?“ zeptal se a pátravě si ji prohlížel.

„Něco ano. Myslela jsem, že to byl jen sen, ale teď mi to dává smysl. Tedy kromě toho, že jsem tady s tebou,“ dodala a upřela na něho pohled plný vděčnosti.

Odvrátil se. Raději se zahleděl do okna, nechtěl sám sebe příliš pokoušet. Řekl jí vše co věděl, i to za jakých podmínek se k němu dostala.

„Takže je pryč? Navždycky pryč?“ ujišťovala se znovu a znovu a s dychtivostí čekala, že jí ta slova potvrdí. Přitom mu křečovitě svírala ruku.

Severus si ten dotyk uvědomoval až moc dobře.

„Ano, živý se z vězení nedostane,“ odpověděl a jemně ruku vyprostil. Aby ten pohyb zdůvodnil a neranil ji, natáhl se pro čistou gázu a misku s vodou, kterou měl připravenou na stolku vedle lůžka. „Když dovolíš, podívám se na tu spáleninu,“ řekl pak svým osobitým tónem.

Přikývla a otočila hlavu, aby mohl lépe k poraněnému místu.

Severus hřbetem ruky jemně odhrnul několik pramenů a opatrně začal sundávat obvaz z krku a hrudi. I když se rána začínala hojit, pořád to vypadalo dost ošklivě. Sice se trochu zatáhla a otok se zmírnil, přesto působila děsivě. Zatnul zuby, obočí stáhl do přísné linky. Namočil kus buničiny a jemně poraněné místo omýval. Potom vzal misku s bylinnou směsí a nanášel ji přímo do rány. Snažil se být co nejšetrnější, nechtěl jí způsobit další muka, přesto cítil, jak se chvěje.

Pohlédl na Lindu. „Omlouvám se, ale je to nezbytné.“ 

„V pořádku,“ vzlykla, „To není proto. Promiň, já... " hlas se jí třásl. Vyhledala jeho oči. "Prostě jsem ráda, že je po všem.“

Najednou zatoužila po objetí, po obyčejném lidském dotyku. Několik vteřin na sebe hleděli, ale byl to on, kdo odvrátil pohled a dál se věnoval jejímu zranění.

„Pozdravuje tě Lupin,“ řekl, aby rozptýlil vlastní myšlenky. Mohl si stokrát namlouvat co má a nemá být, ale byl také jenom člověk. Raději se soustředil na to co dělá.

„Byl jsi za ním?“ zeptala se překvapeně.

Severus se mírně zamračil. „Ano. Považoval jsem za důležité sdělit Řádu informace o Darnellovi," odpověděl poněkud příkře, ale po chvilce dodal už měkčeji: "A samozřejmě jsem mu řekl o tobě - že jsi v pořádku." Otřel si ruce do kusu gázy a spíš pro sebe než k Lindě poznamenal: "Ta mast se musí vstřebat než tě obvážu. Bude to už jen chvilka."

Linda ho pozorovala. Pohyboval se s určitou noblesou, jeho štíhlé dlouhé prsty se jí sotva dotýkaly, přesto ho intenzívně vnímala. Vždycky ji určitým způsobem přitahoval, jen si kolikrát nebyla jistá tím, co cítí. Byly chvíle kdy ho nenáviděla, a byly chvíle kdy ji jediný jeho pohled rozpaloval. Nemohla si pomoct, vnímala ho více jako muže než jako přítele. Zavřela oči, přišlo jí nemístné na něho takhle myslet, vnímat tak moc jeho prsty na své kůži.

'Nad čím to, proboha, přemýšlí?' Zastyděla se. Vždyť to není tak dlouho, co zemřel Sirius! Čeká jeho dítě a rozechvívá ji dotyk jiného muže! Z toho uvědomění se jí udělalo skoro nevolno.

Severus byl téměř hotov. Vzal čistý obvaz a přiložil ho na ošetřená místa. Nato jej kouzlem ochladil a zafixoval. Věděl, že ho upřeně sleduje, ale snažil se od všech pocitů distancovat.

„Vypadá líp než v noci,“ informoval ji, když skončil. „Ale musíš být trpělivá. Hojící proces bude dlouhodobý, nepodařilo se mi přesně určit jaké kouzlo Darnell použil, takže nemůžu zatím udělat víc. Ale snad se mi podaří minimalizovat...“

Lindino hlasité zasténání přerušilo jeho další slova. Zjevně trpěla, celá se napjala a zbledla. Všiml si jak se křečovitě drží za břicho.

„Co je ti... Co se děje,“ vyhrkl rozčileně.

„Nevím,“ hlesla. „Tělem mi projela prudká bolest. Lekla jsem se." Vydechovala zhluboka a hladila si břicho. Doufala, že ucítí pohyb děťátka. Necítila však nic. "Už je to lepší... už to odeznívá,“ dodala, aby Severuse uklidnila. Stále se na ni mračil.

„Jsi si jistá, že je to v pořádku?“ zeptal se pochybovačně. Starostlivá vráska mu dál protínala čelo. Myslel na to, že i když dokáže napravovat kosti a zvrátit zaklínadla, s tímhle by jí nepomohl.

„Ano, už to přešlo,“ zopakovala už pevnějším hlasem.

Severus se sice přestal mračit, ale i tak namítl: „Dobře, jak myslíš, ale bylo by lepší...“ 

„Ne, je to v pořádku,“ znovu ho ujistila. "Opravdu. Je mi líp."

Bolest odezněla tak rychle, jak se objevila. Linda to přičítala prožitému stresu. Dalo se předpokládat, že po takové hrůze se bude její tělo při sebemenší námaze bránit. Proto si zatím nedělala starosti, potřebuje se jen prospat a odpočinek. Jen by byla klidnější, kdyby to malé dalo o sobě vědět. 

'Ale možná jen spinká,' pomyslela si.

Severus už nenaléhal. "Jak myslíš," řekl jen a sklízel nepořádek co nadělal. Když skončil, zeptal se ještě :„Nemáš hlad? Mám ti něco donést?“ Znovu si Lindu pozorně prohlédl, pořád měl pochyby.

„Stačí jen sklenice vody. Mám hroznou žízeň,“ požádala skromně.

Severus si v duchu vynadal, mělo ho napadnout, že bude vyprahlá.

„Něco ti donesu. hlavně zůstaň ležet! Myslím, že bys dnes neměla vůbec vstávat. Potřebuješ nabrat sílu,“ upozornil se zdvihnutým obočím a zvedl se k odchodu.

Linda s vděčným úsměvem přikývla. Pohodlně se opřela do polštářů a zahleděla se oknem ven. Viděla jím jen střechy protějších domů s kouřícími komíny, ale to jí nevadilo. Její představivost obraz doplnila.

Severus se vracel a před ním se vznášel podnos s konvicí čaje, sklenicí vody a miskou teplé polévky. 

„Zkus něco sníst." řekl, když nechal položit tác na stolek. "Alespoň pár soust, ničemu nepomůže, když budeš hladovět," dodal přísně jakmile viděl, že chce něco namítnout. Znovu usedl na kraj postele a podal jí sklenici s vodou.

Pro sebe se usmála. Jeho starostlivost jí dělala dobře. 

„Děkuju,“ řekla a naráz vypila celý obsah. Dala na jeho radu a vzala si i polévku. Po několika soustech si uvědomila, že má opravdu hlad... snědla ji všechnu.

Severus ji po celou dobu pozoroval. V tlumeném světle pokoje vypadala slabá a zranitelná jako dítě. Cítil silnou potřebu Lindu chránit, i když nepochyboval, že strach je pouze přechodný a ona časem znovu najde svoji odvahu. Čím víc tuhle ženu poznával, chápal kolik vnitřní síly v sobě skrývá. Ale dnes ne, dnes nutně potřebuje přátelskou dlaň. 

Když dojedla, nechal vše zmizet kromě šálku s konvicí čaje.

„Napadlo mě, že bych ti mohl z domu donést nějaké oblečení. Něco pohodlnějšího,“ řekl najednou a kývnutím hlavy poukázal na fakt, jak nedostatečně je po celou dobu oblečená.

Linda nervózně sevřela okraj přikrývky. Vůbec si neuvědomila jak na něho její nynější stav může působit. Pocítila horkost v obličeji. Ochotně přikývla na souhlas. „Nahoře v ložnici najdeš moje oblečení,“ poradila kde hledat.

Severus se zvedl k odchodu, ale u dveří se ještě otočil, aby ji uklidnil.

„Budu hned zpátky,“ slíbil. V její tváři spatřil úlevu a rty zvlnil něžný úsměv. Hřejivý pocit se mu usadil v hrudi.

Pak už jen slyšela vzdalující se kroky. Pohlédla na hodiny, bylo deset dopoledne, spát se jí už nechtělo. Přesto poslechla jeho příkazy a zůstala v posteli. Ležela na zádech s dlaní na břiše a stále čekala nějakou odezvu. A pořád nic. Povzdechla si. Opět se zahleděla oknem ven. Skrze mraky prosvítaly sluneční paprsky a nebe se trochu vyjasnilo. Dokonce občas zahlédla ptáky. Čím déle pozorovala oblohu, tím více se ztrácela v myšlenkách. Teď když osaměla, musela myslet na Philippa, zemřel kvůli ní. Uvědomila si, že tam zůstal, že shořel i s domem. To si nezasloužil, chtěl ji ochránit a zemřel.

I když se za těch několik let odcizili, pořád patřil do jejího života. Kdysi to byl její muž a především byl otec Thomase. A teď byli oba pryč, z její minulosti nezbyl už nikdo. Přitom zjištění se jí stáhlo úzkostí hrdlo. Mohla jen doufat, že jsou někde spolu, že se našli a že se s nimi jednou setká. Opět jí v očích pálily slzy pro ty, které ztratila. Věděla, že by neměla druhému člověku přát smrt, že je to hřích, ale Darnellovi přála tu nejkrutější.

Je to sprostý vrah, nenávidí ho!

Nenáviděla ho za to, co prožila, co jí udělal. Protože zabil Philippa. A teď se bála, že kvůli němu přišla o další dítě. Co když zabil i jej?! 

'Tak se prosím pohni, dej mi vědět, že jsi naživu,' prosila v duchu.

Ale necítila nic.

„Bože... neber mi všechny,“ zvolala už nahlas a slzy jí stekly do vlasů.

Co všechno ještě bude muset vydržet? Kolik mrtvých ještě unese?

Znovu si vybavila tvář Siriuse, chyběl jí... právě teď, v tuhle chvíli ho tolik potřebovala. Chtěla se stulit do jeho náruče, nechat se konejšit a ujišťovat, že bude vše v pořádku. Najednou se cítila strašně sama a ten pocit ji téměř dusil.

'Proč jsi mě tu nechal, proč jsi opustil mě i naše dítě?! Proč!'

Vzápětí svého obvinění litovala. Vždyť to nebyla pravda. On chtěl žít, toužil po svobodě, chtěl mít rodinu. A nic z toho mu osud nepřál.

Nechtěla mu nic z toho vyčítat, ale tolik jí chyběl někdo blízký, někdo o koho by se mohla opřít. Vzpomínky bolely, ale jak jim měla zabránit. Dotíraly na ni ze všech stran. Nešlo před nimi utéct. Samota ji nedělala vůbec dobře, děsila ji.

'Severusi...'  Odpočítávala minuty do jeho návratu.

Za nedlouho uslyšela prásknutí a pak kroky po schodech. Dočkala se. Upřela na dveře zoufalý pohled.

Severus si všiml jejích zarudlých očí a také mu neušlo jak ráda ho vidí. U Merlina, jak ho ten pohled odzbrojoval, dělal ho slabým. Jak dlouho dokáže odolávat? Zůstat jen dočasným ochráncem a citově se neangažovat? Vůbec mu to neulehčovala. Určitě bude rád až ji pošle domů.

'Bude?'

„Přinesl jsem to oblečení,“ promluvil a podal Lindě hromádku šatů.

„Jsi hodný, děkuju... za všechno,“ šeptla a vzala si od něho těch pár kousků prádla. Nebylo toho mnoho, pravděpodobně vzal první co našel, asi mu nebylo příjemné hrabat se jí v šatníku. Přesto se ráda převlékne do čistého, ať už jí přinesl cokoliv.

Severus semkl rty do přísné linky. Ta slova v něm jen umocňovala zmatek, který v sobě cítil. Udržet si odstup a zůstat pevný bylo čím dál komplikovanější. Jak toho měl dosáhnout, když v něm všechno vřelo a nejraději ze všeho by ji utěšoval?

„Budu dole a nechám otevřeno, kdybys něco potřebovala,“ řekl příkřeji než měl v úmyslu. Pak se otočil a spěšně odešel.

Lindě to nevadilo. Stačilo jí vědomí, že je někde v domě. Prohlédla si hromádku před sebou, jeho výběr jí vyhovoval. Že by přinesl i prádlo, s tím nepočítala, to by po něm chtěla už moc. Neuměla si ho představit jak bezradně stojí nad šuplíkem a probírá se ve spodním prádle. Ta vidina částečně rozehnala smutné myšlenky.

Stáhla ze sebe deku a spustila nohy z postele. Mírně se jí zatočila hlava, když vstala a musela se přidržet pelesti. Sundala ze sebe špinavé kalhoty a rozepla podprsenku, pocítila úlevu. Ramínko ji nepříjemně tlačilo na bolavé kůži. Natáhla si domácí kalhoty, které nosila místo pyžama a volné triko. Převlečená do čistého se cítila mnohem pohodlněji. Ještě se jí nechtělo zpět do postele, potřebovala si trochu protáhnout tělo. A tak došla k oknu, aby z něho zahlédla víc než doposud. Výhled byl do ponuré ulice, ale na tom nezáleželo. Trochu ho pootevřela, aby do plic nasála čerstvý vzduch. Chvíli tak setrvala a nechala se hladit teplým vánkem. Zahlédla dvě děti jak si hrají před jedním z domů, pohled na ně a jejich smích Lindu uklidňoval.

Nechala okno otevřené a vrátila se k lůžku. Cestou sebrala ze země špinavé svršky, aby je trochu složila a odložila na židli. Jakmile se však narovnala, projela jí tělem bolest silnější než předtím. Cítila jak se jí stáhlo břicho. S hlubokými výdechy si vlezla znovu do postele. Poloha na boku s pokrčenými koleny pomáhala, bolest ustupovala. Soustředěně dýchala dokud neustoupila úplně. Severus měl pravdu, neměla by vstávat, měla by se pokusit ještě usnout a pokud se to nezlepší řekne mu o tom.

----

Severus se snažil soustředit na čtení, ale příliš se mu to nedařilo. Konečně měl dostatek volného času pro sebe a najednou nevěděl co s ním. Pořád se v myšlenkách vracel o patro víš. Jestli tu zůstane ještě den, zřejmě se z toho zblázní.

Nebyl zvyklý s někým sdílet domácnost, dokonce neměl ani skřítku, tohle všechno bylo pro něho nové a on nevěděl co si s Lindou počít. Nejraději by ji dostal z domu ještě dnes, pak by na ni snad přestal myslet.

Úplně mu rozvrtala duši a probudila v něm něco o co nestál.

Nakonec to vzdal a naštvaně zaklapl knihu. Raději šel do laboratoře vařit lektvary, u toho musel přemýšlet a být soustředěný.

Už když vešel dveřmi do sklepení a nasál vzduch naplněný směsicí pachu typického pro sklepní prostory a vůní bylin, věděl, že se rozhodl správně. Začal si snášet potřebné ingredience a zároveň prověřoval své zásoby, aby věděl, které lektvary docházejí. Zapálil oheň hned pod třemi kotlíky, to by mu mělo zabrat několik hodin a hlavně zaměstnat jeho mysl.

----

Lindě se přece jen podařilo usnout, zdál se jí sen.

Seděla ve své zahradě na houpačce a dívala se do mraků. Jako malá holka hádala s otcem, které zvíře nebo věc jim připomínají. I dnes tvořily na obloze různé tvary a byly nadýchané jako beránci. Uslyšela za sebou kroky, usmála se. Věděla, kdo k ní přichází. Něžně jí položil ruce na ramena a vtiskl polibek na krk. Vztáhla k němu ruku a přitáhla si jeho hlavu blíž. Dlouhé vlnité vlasy ji příjemně lechtaly na tváři, otočila se a pohlédla do hnědých očí. Připadal jí jiný, a přesto to byl on, v jeho očích se odráželo slunce a na rtech mu hrál laškovný úsměv. Vypadal šťastně, takového už jej dlouho neviděla. Vtiskla mu polibek na rty a pohladila po tváři. Obešel houpačku až stanul před ní, vzal ji za ruce, které k němu vztáhla, a přivinul ji k sobě. Siriusova náruč byla teplá, láskyplná a Linda se ho už nechtěla nikdy pustit. Cítila jeho dlaně na zádech, jak ji něžně hladí, a slyšela konejšivá slova. Když vzal její tvář do dlaní a horoucně ji líbal, téměř se zalykala štěstím.

Po chvíli, kdy se od sebe odtáhli, aby nabrali dech, vzala jednu jeho dlaň a přiložila si ji na břicho.

„Je tam tvůj syn, Siriusi,“ zašeptala dojatě a se slzami v očích se dívala do jeho tváře.

Zesmutněl, jeho pohled ztratil lesk, když lehce hladil její bříško.

„Proč jsi mi to jen neřekla, Lindo, teď už je na všechno pozdě,“ řekl tiše.

Najednou cítila, že ho ztrácí, jeho objetí polevovalo a on se před ní pomalu rozplýval.

„Ne, to ne... počkej! Neopouštěj mě znovu,“ zavolala, nechtěla o něho přijít.

„Postarej se o našeho syna,“ šeptl a zmizel.

Linda zakvílela: „Siriusi... Siriusi!“ Rozhlížela se po zahradě, ale stála tam sama. Běžela do domu, nechtěla uvěřit tomu, že je opravdu pryč. Sotva proběhla dveřmi, pocítila chlad a obklopila ji tma. Dostala strach, tohle nebyl její dům, ocitla se v temném pokoji... poznávala ho. Ledová pěst jí sevřela srdce, poplašeně se rozhlédla a spatřila Philippa. Hleděl na ni mrtvýma očima a přibližoval se.

„Zabila jsi mě,“ obvinil ji cizím hlasem.

„Ne, to já ne... já to přece nechtěla,“ vypravila ze sebe přiškrceným hlasem a vyděšeně před ním couvala. Viděla, jak po ní natahuje ruku, vykřikla... najednou zmizel. Ani si nestačila oddychnout a zezadu ji uchopily dvě silné paže, cizí prsty se jí zaryly bolestivě do kůže. Pak s ní ten člověk mrštil na postel, co byla u zdi.

"Bože, ne, už ne!" křičela. Už nechce, aby ji spoutal.

Spatřila nad sebou andělskou tvář se šíleným výrazem v očích.

„Jsi moje, navždycky,“ řekl a tělem jí projela krutá bolest. Myslela, že ji rozerve na kusy. Ukázal jí cosi zkrvaveného v ruce. Zděšeně vykřikla a pohlédla na své břicho, zela v něm díra.

Linda se s křikem probudila. Spalovala ji tak ostrá bolest, že nemohla pořádně dýchat.

Copak to nebyla jen noční můra?  

Ne. Ta bolest byla skutečná. Pár vteřin trvalo než si uvědomila, odkud vychází. Chytila se za břicho, bylo tvrdé. Rovněž zjistila podivné mokro na stehnech. Polila ji čirá hrůza, když si mezi ně sáhla rukou.

'Bože ne...' zaúpěla v duchu. Pozdě, na prstech měla krev.

„Ne... nééééé,“ vykřikla a další vlna bolesti ji donutila schoulit se do klubíčka.

----

Severus dokončoval poslední lektvar, stačilo už jen pár minut a mohl ho odstavit. Byl spokojený, nakonec strávil v laboratoři smysluplný čas, kdy nemyslel na nic jiného než na postup. Úmyslně si vybral ty náročnější, kde si nemohl dovolit sebemenší nepozornost.

Právě se chystal do lektvaru vhodit poslední ingredienci, když zaslechl z ložnice křik. Vypnul hořák a odstavil jej. Hned nato vyšel ze sklepení, aby zjistil, co se stalo. Křik se ozval znovu a tentokrát plný zoufalství. Rychle vyběhl schody nahoru. Už ve dveřích pochopil, že je to vážné. Linda nahlas naříkala. Několika kroky překonal vzdálenost k lůžku a stáhl z ní deku. 

SAKRA!

Nemohl se jí hned podívat do tváře. Okamžitě by pochopila, co se mu honí hlavou - že je konec. To nemohl. Nemohl jí způsobit další bolest. Ale to jak po něm zoufale zvolala, jej přinutilo zvednout zrak.

„Severusi, strašně to bolí,“ sténala mezi vzlyky a nepřestávala si pevně objímat břicho.

„Já vím, vím... " řekl podivně ochraptělým hlasem. Přemýšlel co s ní, nechtěl s ní hýbat, takže musel dostat Poppy sem. „Vydrž prosím tě. Hned se vrátím,“ naléhal.

Ještě, že už zase fungovala letaxová síť. Seběhl dolů do knihovny, vzal do hrsti prášek a hodil ho do krbu.

„Bradavická ošetřovna,“ řekl a čekal... i vteřiny mu připadaly jako věčnost.

Pokud tam není, bude muset Lindu přemístit k Mungovi.

„Poppy!“ zařval do krbu.

„Severusi? To jsi ty?“ ozvalo se na druhé straně.

Konečně.

„Ano, potřebuju tě tady. Okamžitě!“ S tím, že na ni řve si nelámal hlavu, byla už zvyklá.

„Co se stalo?“ zeptala se ještě.

„Někoho tu mám, není na tom dobře. Něco se..." udělal pauzu, aby se nadechl, rozčilením se mu třásl hlas. "Pravděpodobně přišla o dítě,“ dořekl.

Chvíli bylo ticho než se energicky ozvalo: „Hned jsem tam.“

Severus ještě zaslechl kroky jak si Poppy odběhla pro věci, které bude potřebovat. Pak znovu spěchal za Lindou.

Sedl si na kraj postele a starostlivě se na ni díval. Přiložil svou dlaň na zpocené čelo a jemně ji hladil. Jediné co pro ni v tuhle chvíli mohl udělat bylo, že zastavil krvácení.

„Ššš, za chvilku přijde Poppy, pomůže ti,“ šeptal.

„Severusi, nechci o něj přijít... pomoz mi,“ prosila a chytla ho za ruku, aby si ji přitiskla na břicho. Připadalo jí, že tak ochrání dítě, že mu zabrání, aby ji opustilo.

Nebránil se, rád by pro ni udělal víc, ale jak byl dobrý v lektvarech, v tomhle se nevyznal. Jemně palcem opisoval kroužky na její kůži, když se mu zdálo, že něco cítí. Takové drobné ťuknutí do dlaně. Podíval se na Lindu i ona zpozorněla.

„Je naživu,“ zašeptala a křečovitě sevřela jeho ruku. "Cítil jsi to? Prosím řekni, že ho taky cítíš, řekni, že je naživu."

Ty její oči… plné slz, zoufalství a prosby.

„Určitě to tak je... bude to dobré uvidíš,“ chlácholil ji. 

Přál si, aby to dobře dopadlo, přál si to kvůli ní. Hlavně proto, jak se na něho dívala, jak mu důvěřovala, jak hledala u něho pomoc. Nemohl ji zklamat. Nesnesl pocit, že by znovu trpěla. S něhou se dotkl její tváře. Nepřemýšlel nad tím, co dělá, v tu chvíli mu to bylo jedno.

Ozvalo se bušení na domovní dveře. To Severuse probralo.

„Už je tady,“ oddechl si a vstal.

Linda jen přikývla, pocítila další příval bolesti.

----

Severus prudce otevřel dveře a vtáhnul vylekanou Poppy za hábit dovnitř. Překvapeně zůstala stát.

„Co se to děje a o koho jde?“ mračila se. 

„Je nahoře... v mojí ložnici... má bolesti,“ vyrážel ze sebe nesouvisle a táhl ji ke schodišti.

„Severusi, kdo?“ zeptala se znovu.

Ve svém rozčilení ji nevnímal.

„Musím ti ještě říct, že ji mučil. Nevím jaká kouzla na ni použil, nebo jestli jí něco dal. Ode mě dostala jen lektvar proti horečce a lektvar na posilnění,“ mluvil dál.

Měl zato, že je dostatečně srozumitelný. Jak se ale zdálo, ne tak pro Poppy. Rázným gestem ho zastavila.

„Jak mučil, kdo mučil... A koho?“ řekla už netrpělivě a nechápavě na něho zírala.

„To není důležité, hlavně jí pomoz! Já jen zastavil krvácení,“ dodal už poněkud podrážděně.

„Severusi!“ zvýšila hlas, aby ji začal vnímat. „Řekneš mi konečně o koho jde?!“

„O Lindu přece,“ vyštěkl rozčíleně. Co na jeho výkladu, sakra, nechápala?

Poppy se zarazila. Najednou si uvědomila, jak je ustrašený. Už to, že se nic nepokoušel skrývat bylo zarážející. Muselo mu na ní hodně záležet. Kdyby nešlo o Severuse, troufla by si říct, že je k smrti vyděšený. V očích se mu odráželo něco co v nich nikdy nezahlédla. Patrně si všiml jejího zkoumavého pohledu, protože i on se zarazil. Poppy si mírně odkašlala.

„Takže má bolesti a krvácela,“ zeptala se znovu. Musí se oba uklidnit, jinak se nikam nedostanou.

„Ano, nebylo jí dobře už ráno,“ dodal a chtěl pokračovat v cestě nahoru.

Poppy ho zastavila uprostřed kroku a nevěřícně na něho hleděla.

„A to mě voláš až teď?! Myslíš si, že umím zázraky?“ vyčetla mu. „To snad není možný, Severusi. Kam jsi dal rozum?“ Takhle nazlobenou ji neznal. „V kolikátém je měsíci,“ zeptala se ještě.

„Jak to mám, sakra, vědět, nejsem porodní bába!“ vyštěkl rovněž nazlobeně. „Nevolal jsem tě, protože tvrdila, že je to už v pořádku.“

„Tak to bys snad měl vědět jestli jsi otec,“ odsekla mu a rázně vyšla zbylé schody k ložnici.

„Prosím?!“ hlesl užasle, nechápal, jak Poppy k takovému závěru došla. „Co tím, sakra, myslíš?! Já nejsem...“

„A ode mě teď čekáš co!" ohlédla se přes rameno. "Jestli ti na nich záleží, nech mě dělat svou práci!“ Vzala za kliku a vešla do místnosti. Jakmile zahlédla plačící Lindu, její výraz změkl. Přistoupila k lůžku a dala se do práce. Severuse nechala na chodbě.

Ten jen strnule zíral na zavřené dveře.

Tak on se stará, aby byla Linda v pořádku. Dělá co může, přenechá jí svou ložnici, svou postel, svírá ho strach o její život a nakonec je ten špatný?! Ta protivná ženská se do něho pustila jako do malého kluka. Udělala z něho nezodpovědného člověka a ještě mu přiřkne Blackovo dítě?! To snad není možný!

Nechápal, jak to Poppy mohlo vůbec napadnout. Byl najednou tak navztekaný. Musel se uklidnit. Proto sešel raději dolů. V knihovně si vzpomněl na lektvar a tak zamířil do laboratoře.

'Skvělé, ten taky můžu vylít rovnou do kanálu.' Vztekle jím mrštil o zeď. 

Trochu se mu ulevilo. Pak vyndal hůlku a kouzlem dal zase vše do pořádku. Zapřel se pěstmi o stůl. Takhle to dál nešlo, musí požádat Poppy, aby se o Lindu postarala a vzala ji s sebou do Bradavic. Pán zla se brzy vrátí a on nemůže být v takovém stavu, musí najít znovu svůj klid. Nesmí se nechat takhle rozptylovat a vyvádět z rovnováhy. Tohle přece není on. On neztrácí sebekontrolu, nepropadá svým emocím!

'Nelži si do kapsy, změnila tě. Až směšně snadno se jí podařilo rozbořit tu netečnou masku, pod kterou tě znají ostatní. Oslabila tě.'

Severus praštil pěstí do stolu. Nesnášel co cítí. Být bezmocný a mít strach z duše nenáviděl. Ne, dneska Linda odejde a všechno bude jako dřív.

----

Poppy skončila s důkladnou prohlídkou a konečně se přestala mračit. Nakonec se na Lindu slabě pousmála. „Bude to dobré, malé je v pořádku.“ Odložila hůlku a ze své brašny vyndala několik lahviček.

Linda celou tu dobu téměř nedýchala, teď si úlevou mohla oddechnout. Chytila Poppy za ruku a vděčně ji stiskla. „Děkuju vám, tolik jsem se bála, že o něj přijdu,“ promluvila třesoucím se hlasem.

„Já vím, ale už se nemusíte bát, když budete dodržovat moje pokyny, budete oba v pořádku.“ Vzala do ruky první lahvičku a ukázala ji Lindě. „Tyhle kapky budete brát třikrát denně, jsou to výtažky z bylin, které zabraňují krvácení. A tyhle,“ ukázala další lahvičku, „jen večer, ty zase zabrání křečím. Další stahy by se neměly už dostavit. A ty třetí budete brát ráno i večer, po nich naberete zase sílu. Hlavně budete na lůžku, žádné zbytečné vstávání, chození a rozčilování. Myslím to vážně. Ještě promluvím se Severusem než odejdu a zítra se na vás znovu přijdu podívat.“

„Ale jak dlouho tu musím zůstat... a co tomu řekne on?“ namítla Linda.

Poppy se na ni podívala a zatvářila se nechápavě.

„Co by... je snad otec, musí se starat,“ řekla prostě a usmála se.

Otec? Jaký otec?

Byla zmatená, ale než stačila cokoliv říct, Poppy hbitě odzátkovala všechny tři lahvičky a postupně z každé odměřila na lžičku, kterou nesmlouvavě strčila Lindě do úst. Když poslušně spolkla všechny tři a zapila je vodou, chtěla to Poppy konečně vysvětlit. „Ale to dítě je...“ Nedala jí šanci.

„Já vím, je to tajemství,“ skočila ženě do řeči, „nikomu to neřeknu.“ Spiklenecky na ni mrkla a než se Linda vzpamatovala, vzala brašnu a zmizela ze dveří.

----

Našla Severuse sedět v křesle s knihou v ruce. Žasla, jak může být tak klidný, vždyť právě zachránila jeho dítě. To ovšem netušila, jakou mu dalo práci zůstat v klidu sedět a předstírat četbu.

„Máte oba neuvěřitelný štěstí,“ začala, „dítě je v pořádku a Linda také.“ Stoupla si před něj a podrážděně si ho měřila.

„Co je?!“ zeptal se.

„Jsi strašně nezodpovědný… takhle riskovat!“ pustila se do něho. „Ještě že je Linda tak silná a to malé takový bojovník. Příště bys měl...“

Jeho vzteklé zaklapnutí knihy a prudké zvednutí z křesla ji umlčelo.

„Poppy, jsem ti nesmírně vděčný, že jsi Lindě pomohla, ale NEDRÁŽDI mě!“ procedil mezi zuby.

„Dobře. I když tě nechápu, jde přece o tvoje dítě,“ dodala už mírněji a povzdechla si.

Severus zaskřípal zuby. „Naposled zdůrazňuju, že...“

„Dobrá, dobrá... nechme toho. Doufám, že nebude po tobě... takový paličák a morous!“ zabrblala.

„To těžko,“ zavrčel a sevřel ruce v pěst. Začínal toho mít právě dost.

„Tady máš soupis lektvarů,“ podala mu kus pergamenu, „které jí můžeš dát, kdyby bylo zapotřebí. Myslím, že špatně reagovala na lektvar proti horečce díky předešlému kouzlu, které na ni použil ten...no, jak jsi říkal.“

„Únosce,“ doplnil ji a pročítal si seznam, který mu dala.

„A taky bych nedoporučila Bezesný lektvar. Obsahuje několik přísad, které by momentálně mohly spíš uškodit než pomoct,“ upozornila ho.

„Hm,“ zamručel nepřítomně.

Poppy si povzdechla. „Severusi, slyšíš co ti říkám?“

„Ano,“ řekl nevrle, ale pak se zarazil a zaskočeně pohlédl na Poppy. „Jak to myslíš, že jí nemám dávat Bezesný lektvar?!“

„To znamená, že bys měl Lindě zůstat nablízku a hlídat ji. Prožila si peklo a nesmí se příliš rozrušovat. Tvoje přítomnost ji uklidní,“ vysvětlila mu a přátelsky ho poplácala po rameni.

„No, ale... počkej, to nejde, s tím jsem nepočítal!“ vyhrkl rozčíleně. Začínalo se to pěkně komplikovat, na to nehodlal přistoupit.

„Na to si měl myslet dřív. Před tím, než... vždyť víš!“ okřikla ho.

„POPPY!!“ Severus se už přestal ovládat.

Ještě jednou z něho udělá nezodpovědného otce a nezkušeného milence a vyrazí s ní dveře!

„Promiň, ale opravdu musí zůstat několik dní na lůžku, musí se co nejméně namáhat, to znamená ani vstát! Maximálně na toaletu,“ domlouvala mu, ale i ona toho už začínala mít dost.

„Cože? Dny? Myslel jsem, že ji ještě dnes, nejpozději zítra ráno, vezmeš na ošetřovnu,“ bránil se jejím požadavkům.

„Ty jsi neuvěřitelný! Sotva jsem ji dostala hrobníkovi z lopaty a ty se jí chceš zbavit!“ rozvzteklila se a dala si ruce v bok.

„Já... nechci se jí zbavit, ale bylo by přece lepší, kdybys ji měla pod kontrolou ty,“ trval na svém a snažil se uklidnit.

„V tomhle stavu se nemůže přemístit, musí ležet alespoň tři dny! Zítra se na ni přijdu znovu podívat,“ řekla rozhodně a vzala si plášť. Své mu už řekla a chystala se odejít.

„Tři dny? To nemyslíš vážně, nemůžu...“

„Musíš!“ štěkla po něm a zabouchla za sebou dveře.

Už podruhé zůstal konsternovaně stát a zíral na zavřené dveře. Mrštil pergamenem na stůl. Jak je možné, že se všechno kolem Lindy tak komplikuje? Doufal, že se vrátí jeho vnitřní klid, ale jak toho měl dosáhnout, když bude ve dne v noci v její blízkosti?

„Ženské!“ zavrčel vztekle a sedl si do křesla. Potřeboval pár minut, aby to vstřebal.

----

Linda ležela schoulená pod dekou a dívala se oknem na stmívající se nebe. Jakmile zaslechla tiché kroky, ohlédla se.

'Zase ty její oči, ten pohled, který ho bolel,' pomyslel si Severus.

„Slyšela jsem Poppy... Promiň, mrzí mě, že ti přidělávám problémy,“ řekla rozpačitě, nechtěla mu být na obtíž.

Mávl jen rukou a sedl si k ní.

„Je už taková, nenechá si nic vysvětlit. Hádáme se většinu času,“ ujistil ji a zkoumavě si prohlížel lahvičky, které tam jeho kolegyně, kterou by momentálně s chutí uškrtil, zanechala. Každou odzátkoval a přičichl si k ní.

'Zajímavé složení, na podobné bázi by mohl uvařit lektvar.' pomyslel si.

„Takže se nezlobíš?“ zeptala se tiše a vytrhla ho tak z myšlenek.

Zavřel poslední lahvičku a postavil ji na stolek. S odpovědí si dával na čas. Co jí měl říct? Že zuří, protože v její přítomnosti ztrácí hlavu?

„Ne,“ odpověděl nakonec.

Vzala ho něžně za ruku.

„Zůstaneš tu se mnou chvíli?“ zeptala se a upřela na něho znovu ten pohled.

„Ano.“