Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. Strach

20. 10. 2011

 

Linda se pomalu probouzela k vědomí, měla žízeň a bolest jí vystřelovala z ramene až do krku. Bála se však otevřít oči, měla strach, že to byl jen sen a ona je stále uvězněná v domě s šíleným člověkem, který ji chce mučit a zabít. Bála se, že když je otevře, spatří mrtvolu svého muže nebo Darnellovu tvář jak se k ní sklání s krutým výrazem v očích a spokojeným úsměvem na rtech. Bála se pohledu na jeho ruku, ve které třímá ostrý nůž. Jestli to byl jen sen, odmítá se probudit.

Zaslechla podivný zvuk a otevřela oči, neviděla Philippa ani Darnella, dokonce nepoznala ani pokoj. Několikrát zamrkala, aby lépe zaostřila. Rozhlížela se po nábytku a stěnách v místnosti. Jakmile chtěla otočit hlavu, sykla bolestí a automaticky si sáhla na krk. Nahmatala obvaz, jenž vedl až k prsům.

Nebyl to tedy sen, opravdu je zachráněná.

Začínala si uvědomovat, co se stalo.

Ta bolest, když ji Darnell pálil byla strašná, musela omdlít. Matně si vybavovala hlasy a křik několika mužů, zněly jakoby z dálky. V tu chvíli myslela, že se jí to jen zdá, ale jednoho z nich poznala. I když měl masku, poznala ho dřív než promluvil, byl to Lucius Malfoy a v tu chvíli pochopila, že je konec… ten jí nepomůže.

Slyšela, jak znuděným chladným hlasem říká, že dům zapálí i s ní, protože stejně umírá. Jak snadno odsoudil k smrti ji i její nenarozené dítě. Všechno se v ní bouřilo, chtěla křičet, že není mrtvá, ještě ne, ale byla tak slabá, že sotva šeptala. Cítila, že chvílemi ztrácí vědomí... Najednou tam zůstal sám, sklonil se k ní a něco jí říkal, nevěděla co, ale uvědomila si, že ji bere do náruče. To ji trochu probralo a snažila se bránit. Věřila, že ji chce zabít, neměla však žádnou sílu a pak už byla jen tma.

Nemohla tomu uvěřit, že ji nezabil, že právě on ji pravděpodobně zachránil. Byla z toho všeho zmatená, neměla tušení kde to vlastně je. Znovu se pokusila otočit hlavu, aby se mohla rozhlédnout po celé místnosti. Pokoj nebyl příliš velký, byl jednoduše a skromně zařízený, i když na Lindu působil příjemně, naprosto neodpovídal vkusu a potřebám někoho jako je Malfoy. Přemýšlela kam ji mohl vzít, jeho sídlo vyloučila okamžitě, musel ji nechat u někoho jiného.

Byla opět vězněm?

Ne, to ne… uvědomila si, že ten někdo ji ošetřil. Zdvihla se na polštářích a opřela se o loket, nepříjemně jí při tom pohybu bodlo v břiše. Instinktivně si ho objala.

To nic, to nic, všechno už bude v pořádku. Neboj se, maminka tě ochrání.

Hladila konejšivě svoje bříško a uvažovala nad tím, co má udělat.

Má se pokusit vstát, nebo vyčkat příchodu člověka, který se o ni postaral?

Postaral, ale z jakého důvodu?

Napadla ji děsivá myšlenka, že možná Darnell utekl, že je někde nablízku.

Co když mu ji Malfoy přenechal? Ne, na to nesmí myslet!

Okamžitě tu myšlenku zahnala, nechtěla panikařit, nechtěla mít strach.


Najednou si uvědomila zvláštní zvuk… po chvilce jí došlo, že je to voda ze sprchy. Někdo v domě byl a sprchoval se. Polekalo ji, když se pořádně rozhlédla a všimla si druhých dveří hned vedle skříně. Ten někdo byl blízko ní. Lindě nezbylo než doufat, že je to přítel. Když ustal zvuk tekoucí vody, srdce jí tlouklo o poznání rychleji. Přitáhla si deku až k bradě a úzkostlivě hleděla ke dveřím do koupelny a čekala kdy se otevřou. Napadlo ji jak je bezbranná, bez hůlky, zesláblá, těhotná... Pokud ten člověk má v úmyslu ublížit jí, nemá šanci. I když si zakázala propadnout strachu, přesto jí svíral útroby a ostražitě naslouchala zvukům z koupelny. Téměř ani nedýchala, když zaslechla tiché kroky a následné otevření dveří. Neubránila se tichému výkřiku, když spatřila postavu muže... Následně si úlevou vydechla, když ho poznala.

Stál ve dveřích v kalhotách s rozhalenou košilí a bos, vlasy měl mokré a ještě z nich stékala voda. Nevěřícně na něho zírala, připadal jí jako anděl, jeho by rozhodně nečekala. Byl tak přirozený, tak skutečný... Jeho tvář postrádala obvyklý chlad a oči měly teplý odstín. Díval se na ni a Lindu něco zahřálo u srdce. Byl to jen okamžik, přesto byl silný a plný emocí.

„Severusi,“ vypravila ze sebe konečně sevřeným hrdlem a cítila, jak polevuje tlak na její hrudi způsobený strachem. Do očí se jí hnaly slzy a ona se bála, že to její nervy déle nevydrží a rozpláče se.

I on se pohnul z místa a začínal si spěšně zapínat košili. Přistoupil k lůžku a Linda si uvědomila, že ten vzácný okamžik je pryč. Opět se jeho tvář stala neproniknutelnou, měl přísné rty a dívaly se na ni oči, které člověku vidí až na dno duše. Přesto byla neskonale ráda, že ho vidí, že je u něho, že jí pomohl.

„Myslel jsem, že budeš ještě spát,“ promluvil a sedl si na kraj postele. „Byl jsem tu celou dobu, aby ses nevyděsila až se vzbudíš.“ Cítil se trochu provinile, dobře si všiml, jak se chvěla a v očích jí viděl strach. Nevěděla, co může očekávat, zda je v bezpečí. Jenže když se po několika hodinách tvrdého spánku probudil ztuhlý a rozlámaný, potřeboval horkou sprchu. Linda spala, zdála se mu tak klidná... předpokládal, že to stihne než se probudí.

„Já... nenapadlo mě, že to budeš ty,“ řekla zastřeným hlasem a cítila, že nezvládne zůstat klidná. Poslední hodiny, které prožila jako vězeň v rukách toho šílence, si vybraly svou daň.

„Pamatuješ si, co se stalo?“ zeptal se a pátravě si ji prohlížel. Tušil, že nemá daleko k zhroucení.

„Něco ano. Myslela jsem, že to byl jen sen, ale teď mi to dává smysl. Tedy kromě toho, že jsem tady... s tebou,“ dodala a podívala se mu do očí.

Odvrátil pohled a zahleděl se do okna, nechtěl sám sebe příliš pokoušet. Vypověděl jí, co se v noci stalo.

„Takže je pryč? Navždycky?“ ujišťovala se znovu a znovu a s dychtivostí čekala, že jí to potvrdí. Aniž by si to uvědomila, křečovitě mu svírala ruku.

Zato Severus si její dotyk uvědomoval až moc dobře. „Ano, živý se z vězení nedostane,“ odpověděl a jemně vyprostil svou ruku z jejího sevření. „Když dovolíš, podívám se na tu spáleninu,“ dodal a letmo pohlédl do její tváře.

Přikývla a otočila hlavu, aby mohl lépe k poraněnému místu.

Severus hřbetem ruky odhrnul těch několik pramenů vlasů, které jí spadaly přes ramena a opatrně začal sundávat obvaz z krku a hrudi. Pořád to vypadalo dost ošklivě, i když se rána začínala hojit. Trochu se zatáhla a okraje už nebyly zčernalé, přesto působila děsivě. Mimoděk zatnul zuby, vzal do ruky mast a nanášel ji na bolavé místo. Snažil se rány dotýkat co nejméně, nechtěl Lindě způsobit další bolest, přesto cítil, jak se chvěje.

Pohlédl jí do tváře, plakala. „Bolí to?“ zeptal se.

„Ne,“ vzlykala, „promiň, já jen... jsem ráda, že je po všem.“ Hlas se jí třásl, vyhledala jeho oči, najednou toužila po objetí, po dotyku. Několik vteřin na sebe hleděli, byl to on, kdo odvrátil pohled a dál se věnoval jejímu zranění.

„Pozdravuje tě Lupin,“ řekl klidným hlasem, zatímco jemně vtíral mast i do okolí rány.

„Byl jsi za ním?“

„Ano, řekl jsem mu, že jsi v pořádku,“ odvětil a otřel si ruce do kusu gázy.

Linda ho po očku pozorovala. Pohyboval se s určitou noblesou, jeho štíhlé dlouhé prsty se jí sotva dotýkaly, přesto ho intenzívně vnímala. Vždycky ji určitým způsobem přitahoval, jen si kolikrát nebyla jistá tím, co cítí. Byly chvíle kdy ho nenáviděla, a byly chvíle kdy ji jediný jeho pohled rozpaloval. Nemohla si pomoct, vnímala ho více jako muže než jako přítele. Zavřela oči, přišlo jí nemístné na něho takhle myslet, vnímat tak moc jeho prsty na své kůži.

'Nad čím to, proboha, přemýšlím? Vždyť to není tak dlouho, co zemřel Sirius… čekám jeho dítě a rozechvívá mě dotyk jiného muže?!'

Zastyděla se.

Severus vzal do ruky čistý pruh gázy a přiložil ji na spáleninu, potom ji kouzlem ochladil a zafixoval. Věděl, že ho pozoruje, ale snažil se soustředit pouze na to, co dělá.

„Vypadá líp než v noci,“ promluvil, „ale hojí se to pomalu, nevím přesně jaké kouzlo Darnell použil, takže nemůžu zatím udělat víc, ale snad se mi podaří docílit...“

Lindino hlasité zasténání přerušilo jeho řeč. Očividně měla bolesti, byla celá bledá a držela se za břicho.

„Co je ti... co se děje,“ zeptal se.

„To nic,“ vydechla. „Už je to dobré, jen mi tělem projela bolest... to nic,“ snažila se uklidnit jeho, ale hlavně sebe. Hladila si břicho a snažila se soustředit na sebemenší pohyb děťátka. Necítila však nic.

„Jsi si jistá, že je to v pořádku?“ pochyboval Severus a nepřestával se na ni starostlivě dívat.

„Ano, už to přešlo,“ zopakovala a lehla si na bok tváří k němu.

„Dobře, jak myslíš, ale...“

„Ne, je to v pořádku.“

A opravdu, bolest odezněla tak rychle, jako se objevila. Linda to přičítala únavě a tomu, jak byla hodiny spoutaná, zatím jí to nedělalo starosti. Jen by byla klidnější, kdyby to malé dalo o sobě vědět. Přemýšlela jestli má své obavy říct Severusovi, ale pak si řekla, že ještě počká, možná jen spí.

Z myšlenek ji probral jeho hlas.

„Mám ti něco donést? Nemáš hlad?“ zeptal se a starostlivě si Lindu prohlížel, pořád se mu to nezdálo.

„Ne, ale mám žízeň,“ požádala o něco k pití a dál se snažila cítit jakýkoliv pohyb uvnitř sebe.

„Něco ti donesu, a ty zůstaň ležet! Pro jistotu bys dnes neměla vstávat,“ upozornil se zachmuřenou tváří a zvedl se k odchodu.

Linda s chabým úsměvem příkývla.


Za chvilku byl zpět a před ním se vznášel podnos s konvicí čaje, sklenicí vody a miskou teplé polévky.

„Možná bys měla něco sníst, když budeš o hladu, ničemu to nepomůže,“ poznamenal přísně.

V tu chvíli vypadal jako profesor a ona se cítila jako jeho studentka. Sama pro sebe se usmála, jeho starostlivost jí dělala dobře, i když se to snažil nedat najevo.

„Děkuju,“ řekla tiše a vypila celý obsah sklenice, vážně byla žíznivá.

Dala na jeho radu a vzala si i polévku. Po několika soustech si uvědomila, že má opravdu hlad... snědla ji všechnu.

Severus ji po celou dobu nepřestal pozorovat, pak od ní vzal tác a nechal tam jen šálek a konvici s čajem.

„Napadlo mě, že bych ti mohl z domu donést nějaké oblečení... něco pohodlného,“ řekl a kývnutím hlavy poukázal na fakt, jak nedostatečně je po celou tu dobu oblečená. Vlastně měla jen kalhoty a podprsenku.

Linda zrudla a přikývla na souhlas. „Nahoře v ložnici je ve skříni moje oblečení,“ poradila mu kde hledat.

„Budu hned zpátky,“ ujistil ji.

Vzápětí slyšela jen vzdalující se kroky. Pohlédla na hodiny, bylo deset dopoledne, spát se jí už nechtělo. Přesto poslechla a zvrátila se zpět do polštářů. Ležela na zádech s dlaní na břiše a stále čekala nějakou odezvu. Nic. Otočila hlavu k oknu a zadívala se ven. Mohla vidět jen špičky střech jiných domů, ale nevadilo jí to, byla myšlenkami jinde. Teď když osaměla, musela myslet na Philippa, zemřel kvůli ní. Uvědomila si, že tam zůstal, že shořel i s domem. To si nezasloužil, chtěl ji chránit a zemřel.

I když se za těch několik let odcizili, pořád to byl její muž, otec Thomase. A teď byli oba pryč, z její minulosti nezbyl už nikdo. Povzdechla si, doufala, že jsou někde spolu, že se našli a že se s nimi jednou setká. Opět jí v očích pálily slzy pro ty, které ztratila. Věděla, že by neměla druhému člověku přát smrt, že je to hřích, ale Darnellovi přála tu nejkrutější.

Je to sprostý vrah, nenávidí ho!

Nenáviděla ho za to, co prožila, co jí udělal… protože zabil Philippa. Také se bála, že kvůli němu přišla o další dítě... bála se, že zabil i jej.

'Tak se prosím pohni, dej mi vědět, že jsi naživu.'

Ale necítila nic.

„Bože... neber mi všechny,“ zaprosila nahlas a slzy jí stékaly do vlasů.

Co všechno ještě bude muset vydržet? Kolik mrtvých ještě unese?

Znovu si vybavila tvář Siriuse, chyběl jí... právě teď, v tuhle chvíli ho tolik potřebovala. Chtěla se stulit do jeho náruče, nechat se konejšit a ujišťovat, že bude vše v pořádku. Najednou se cítila strašně sama a ten pocit ji téměř dusil.

'Proč jsi mě tu nechal, proč jsi opustil mě i naše dítě?! Proč!'

Vzápětí svého obvinění litovala.

'Vždyť to není pravda a ty to víš! On chtěl žít, toužil po svobodě… chtěl, abychom byli rodina a nic z toho mu nebylo dopřáno.'

Nechtěla mu nic z toho vyčítat, ale tolik jí chyběl někdo blízký… někdo o koho by se mohla opřít. Vzpomínky bolely, snažila se nemyslet a jen zírat do okna. Odpočítávala minuty do návratu Severuse.

Za nedlouho uslyšela prásknutí a pak kroky po schodech. I když nebyl pryč dlouho, byla ráda, že se vrátil, samota jí nedělala dobře. Jakmile se objevil ve dveřích, otočila k němu hlavu.

Severus si všiml jejích zarudlých očí a také mu neušlo jak ráda ho vidí. Vůbec mu to neulehčovala, jen co bude natolik schopná cestování, pošle ji domů.

„Přinesl jsem to oblečení,“ promluvil a podal Lindě hromádku šatů.

„Jsi hodný, děkuju... za všechno,“ šeptla a vzala si od něho těch pár kousků prádla. Nebylo toho mnoho, pravděpodobně vzal první co našel, asi mu nebylo příjemné hrabat se jí v šatníku. Přesto se ráda převlékne do čistého, ať už jí přinesl cokoliv.

Severus se cítil jako na jehlách, nevydržel ten její vděčný pohled, slova díků. Jak měl, u Merlina, zůstávat netečný a chladný, když v něm všechno vřelo a nejraději ze všeho by ji utěšoval?

„Budu dole a nechám otevřeno, kdybys něco potřebovala,“ řekl příkřeji než měl v úmyslu. Pak se otočil a spěšně odešel.

Lindě to nevadilo. Stačilo jí vědomí, že je Severus někde v domě. Prohlédla si hromádku před sebou, jeho výběr jí vyhovoval. Že by přinesl i prádlo, s tím nepočítala, to by po něm chtěla už moc. Neuměla si ho představit jak bezradně stojí před skříní nad šuplíkem a probírá se ve spodním prádle.

Ne, to opravdu ne.

Stáhla ze sebe deku a spustila nohy z postele. Mírně se jí zatočila hlava, když vstala a musela se přidržet pelesti. Sundala ze sebe špinavé kalhoty a rozepla podprsenku, pocítila úlevu. Ramínko ji nepříjemně tlačilo, jak se dotýkalo bolavé kůže. Natáhla si domácí kalhoty, které nosila místo pyžama a volné tílko, ramínko nechala sklouznout z ramene. Převlečená do čistého se cítila mnohem pohodlněji. Ještě se jí nechtělo zpět do postele, a tak došla k oknu a dívala se ven. Výhled byl do ponuré ulice, ale na tom nezáleželo. Trochu ho pootevřela, aby do plic nasála čerstvý vzduch. Chvíli tak setrvala a nechala se hladit teplým vánkem. Zahlédla dvě děti jak si hrají před jedním z domů, pohled na ně a jejich smích Lindu uklidňoval.

Nechala okno otevřené a vrátila se k lůžku, cestou sebrala ze země špinavé svršky, aby je trochu složila a odložila na židli. Jakmile se však narovnala, projela jí do kříže a podbřišku bolest. Tentokrát o hodně silnější. Severus měl pravdu, neměla by vstávat, jestli to do večera nepřestane, řekne mu to.

Vlezla si znovu do postele, lehla si na bok a pokrčila nohy. Pomáhalo to, bolest ustupovala. Pokusí se ještě usnout, potřebuje klid a nabrat zase sílu.

....

Severus se snažil soustředit na čtení, ale příliš se mu to nedařilo. Konečně měl dostatek volného času pro sebe a najednou nevěděl co s ním. Pořád se v myšlenkách vracel o patro víš. Jestli tu zůstane ještě den, zřejmě se z toho zblázní.

Nebyl zvyklý s někým sdílet domácnost, dokonce neměl ani skřítku, tohle všechno bylo pro něho nové a on nevěděl co si s Lindou počít. Nejraději by ji dostal z domu ještě dnes, pak by na ni snad přestal myslet.

Nesnášel ji, rozvrtala jeho duši a probudila ho k životu.

Nakonec to vzdal a naštvaně zaklapl knihu. Raději šel do laboratoře vařit lektvary, u toho musel přemýšlet a být soustředěný.

Už když vešel dveřmi do sklepení a nasál vzduch naplněný směsicí pachu typického pro sklepní prostory a vůní bylin, věděl, že se rozhodl správně. Začal si snášet potřebné ingredience a zároveň prověřoval své zásoby, aby věděl, které lektvary docházejí. Zapálil oheň hned pod třemi kotlíky, to by mu mělo zabrat několik hodin a hlavně zaměstnat jeho mysl.

....

Lindě se přece jen podařilo usnout, zdál se jí sen.

Seděla ve své zahradě na houpačce a dívala se do mraků. Jako malá holka hádala s otcem, které zvíře nebo věc jim připomínají. I dnes tvořily na obloze tehotna-linda.jpgrůzné tvary a byly nadýchané jako beránci. Uslyšela za sebou kroky, usmála se… věděla, kdo k ní přichází. Něžně jí položil ruce na ramena a vtiskl polibek na krk. Vztáhla k němu ruku a přitáhla si jeho hlavu blíž. Dlouhé vlnité vlasy ji příjemně lechtaly na tváři, otočila se a pohlédla do hnědých očí. Připadal jí jiný, a přesto to byl on, v jeho očích se odráželo slunce a na rtech mu hrál laškovný úsměv. Vypadal šťastně, takového už jej dlouho neviděla. Vtiskla mu polibek na rty a pohladila po tváři. Obešel houpačku až stanul před ní, vzal ji za ruce, které k němu vztáhla, a přivinul k sobě. Siriusova náruč byla teplá, láskyplná a Linda se ho už nechtěla nikdy pustit. Cítila jeho dlaně na zádech, jak ji něžně hladí, a slyšela konejšivá slova. Když vzal její tvář do dlaní a horoucně ji líbal, téměř se zalykala štěstím.

Po chvíli, kdy se od sebe odtáhli, aby nabrali dech, vzala jednu jeho dlaň a přiložila si ji na břicho.

Je tam tvůj syn, Siriusi,“ zašeptala dojatě a se slzami v očích se dívala do jeho tváře.

Zesmutněl, jeho pohled ztratil lesk, když lehce hladil její bříško.

Proč jsi mi to jen neřekla, Lindo, teď už je na všechno pozdě,“ řekl tiše.

Najednou cítila, že ho ztrácí, jeho objetí polevovalo a on se před ní pomalu rozplýval.

Ne, to ne... počkej! Neopouštěj mě znovu,“ zavolala, nechtěla o něho přijít.

Postarej se o našeho syna,“ šeptl a zmizel.

Linda zakvílela: „Siriusi... Siriusi!“ Rozhlížela se po zahradě, ale stála tam sama. Běžela do domu, nechtěla uvěřit tomu, že je opravdu pryč. Sotva proběhla dveřmi, pocítila chlad a obklopila ji tma. Dostala strach, tohle nebyl její dům, ocitla se v temném pokoji... poznávala ho. Ledová pěst jí sevřela srdce, poplašeně se rozhlédla a spatřila Philippa. Hleděl na ni mrtvýma očima a přibližoval se.

Zabila jsi mě,“ obvinil ji cizím hlasem.

Ne, to já ne... já to přece nechtěla,“ vypravila ze sebe přiškrceným hlasem a vyděšeně před ním couvala. Viděla, jak po ní natahuje ruku, vykřikla... najednou zmizel. Ani si nestačila oddychnout a zezadu ji uchopily dvě silné paže, cizí prsty se jí zaryly bolestivě do kůže. Pak s ní ten člověk mrštil na postel, co byla u zdi.

"Bože, ne, už ne!" křičela. Už nechce, aby ji spoutal.

Spatřila nad sebou andělskou tvář se šíleným výrazem v očích.

Jsi moje, navždycky,“ řekl a tělem jí projela krutá bolest. Myslela, že ji rozerve na kusy. Ukázal jí cosi zkrvaveného v ruce. Zděšeně vykřikla a pohlédla na své břicho, zela v něm díra.

 

Linda se s křikem a bolestí probudila. Nemohla pořádně dýchat, dělalo se jí zle od žaludku. S leknutím si uvědomila, že ta bolest v jejím břiše je skutečná. Chytila se za něj a vzápětí ucítila teplo na stehnech. To nebylo dobré. Sáhla si tam rukou... byla od krve.

„Ne... nééééé,“ vykřikla a další vlna bolesti ji donutila schoulit se do klubíčka.

....

Severus dokončoval poslední lektvar, stačilo už jen pár minut a mohl ho odstavit. Byl spokojený, nakonec strávil v laboratoři čtyři hodiny a nemyslel na nic jiného než na postup. Schválně si vybral ty složitější, kde si nemohl dovolit sebemenší nepozornost.

Právě se chystal do lektvaru vhodit poslední ingredienci, když zaslechl z ložnice křik. Vypnul hořák a odstavil jej. Hned nato vyšel ze sklepení, aby se podíval, co se stalo. Křik se ozval znovu a tentokrát plný zoufalství. Rychle vyběhl schody nahoru… už ve dveřích pochopil, že je to vážné. Linda naříkala a držela se za břicho. Několika kroky překonal vzdálenost k lůžku a stáhl z ní deku… krvácela.

SAKRA!

„Severusi, bolí to,“ zasténala mezi vzlyky a nepřestávala si pevně objímat břicho.

„Já vím, vím... vydrž,“ promluvil tiše a bleskově přemýšlel co s ní. Nechtěl s ní hýbat, takže musel dostat Poppy sem. „Hned se vrátím.“

Ještě, že už zase fungovala letaxová síť. Seběhl dolů do knihovny, vzal do hrsti prášek a hodil ho do krbu. „Bradavická ošetřovna,“ řekl a čekal... i vteřiny mu připadaly jako věčnost.

Pokud tam není, bude muset Lindu přemístit k Mungovi.

„Poppy!“ zařval do krbu.

„Severusi? To jsi ty?“ ozvalo se na druhé straně.

Konečně.

„Ano, potřebuju tě tady. Okamžitě!“ Že na ni řve, s tím si nelámal hlavu, byla už zvyklá.

„Co se stalo?“ zeptala se ještě.

„Někoho tu mám a něco se... pravděpodobně přišla o dítě,“ řekl nervózně do krbu.

„Hned jsem tam,“ zavolala Poppy a Severus zaslechl kroky jak si odběhla pro věci, které bude potřebovat. Pak znovu spěchal za Lindou. Sedl si na kraj postele a starostlivě se na ni díval. Přiložil svou dlaň na zpocené čelo a jemně ji hladil. Jediné co pro ni v tuhle chvíli mohl udělat bylo, že zastavil krvácení.

„Ššš, za chvilku přijde Poppy, pomůže ti,“ šeptal.

„Severusi, nechci o něj přijít... pomoz mi,“ prosila a chytla ho za ruku, aby si ji přitiskla na břicho. Připadalo jí, že tak ochrání dítě, že mu zabrání, aby ji opustilo.

Nebránil se, rád by pro ni udělal víc, ale jak byl dobrý v lektvarech, v tomhle se nevyznal. Jemně palcem opisoval kroužky na její kůži, když se mu zdálo, že něco ucítil. Takové drobné ťuknutí do dlaně. Podíval se na Lindu i ona zpozorněla, také to cítila.

„Je naživu,“ zašeptala a hladila Severuse po ruce.

„Ano, bude to dobré,“ chlácholil ji, zvláštní pocit se mu rozléval po těle. Přál si, aby to dobře dopadlo, přál si to kvůli ní. Nesnesl pocit, že by znovu trpěla.

Ty její oči… plné slz, zoufalství a prosby.

Způsob jakým se na něho dívala, jak volala o pomoc, Severuse bolel. Dlaní se lehce dotkl její tváře. Nepřemýšlel nad tím, co dělá, v tu chvíli mu to bylo jedno.

Ozvalo se bušení na domovní dveře.

„Už je tady,“ kývl směrem ke dveřím a vstal, „vydrž, hned ji přivedu.“

Linda jen přikývla, pocítila další příval bolesti.

 

Prudce otevřel dveře a div že nevtáhnul vylekanou Poppy za hábit dovnitř.

„Co se to děje a o koho jde?“ ptala se Severuse a spěšně si sundávala plášť.

„Je nahoře v mojí ložnici, má bolesti,“ vyhrkl na ni a táhl ji ke schodišti.

„Severusi, kdo?“ zeptala se znovu.

Nevnímal ji. „Musím ti ještě říct, že ji mučil. Nevím jaká kouzla na ni použil, nebo jestli jí něco dal. Ode mě dostala jen lektvar proti horečce a na posilnění,“ mluvil dál, aby ji uvedl do děje.

„Jak mučil, kdo mučil... a koho?“ promluvila zmateně a nechápavě na něho zírala.

„To není důležité, hlavně jí pomoz! Já jen zastavil krvácení,“ vysvětlil té ženské už poněkud netrpělivě.

„Severusi!“ zvýšila hlas, aby ji začal vnímat. „Řekneš mi konečně o koho jde?!“

„O Lindu přece,“ vyštěkl rozčíleně. Co na jeho výkladu, sakra, nechápala?

„Takže má bolesti a krvácela,“ zeptala se znovu a snažila se uklidnit jeho i sebe. Takhle se nikam nedostanou.

„Ano, nebylo jí dobře už ráno,“ dodal a chtěl pokračovat v cestě nahoru.

Poppy se zastavila uprostřed kroku a nevěřícně na něho hleděla.

„A to mě voláš až teď?! Myslíš si, že umím zázraky?“ vyčetla mu. „To snad není možný, Severusi, kam jsi dal rozum?“ Byla pěkně naštvaná. „V kolikátém je měsíci,“ zeptala se ještě.

„Jak to mám, sakra, vědět, nejsem porodní bába!“ vyštěkl rovněž naštvaně. „Nevolal jsem tě, protože tvrdila, že je to už v pořádku.“

„Tak to bys snad měl vědět, když budeš otec,“ odsekla mu a rázně vyšla zbylé schody k ložnici.

„Prosím?!“ hlesl užasle, nechápal, jak Poppy k takovému závěru došla. „Já nejsem...“

„A ode mě teď čekáš co?!... Jestli ti na nich záleží, nech mě dělat svou práci!“ Vzala za kliku a vešla do místnosti. Jakmile zahlédla plačící Lindu, její výraz změkl. Přistoupila k lůžku a dala se do práce. Severuse vyhodila.

Ten jen strnule zíral na zavřené dveře.

Tak on se stará, aby byla Linda v pořádku, dělá co může, přenechá jí svou ložnici, svou postel, svírá ho strach o její život a nakonec je ten špatný?! Ta protivná ženská ho seřvala jako malého kluka, udělala z něho nezodpovědného člověka a ještě mu přiřkne Blackovo dítě?! To snad není možný!

Nechápal, jak to Poppy mohlo vůbec napadnout. Byl navztekaný, potřeboval se uklidnit. Sešel dolů do knihovny a vzpomněl si na lektvar... vešel do laboratoře.

'Skvělé, ten taky můžu vylít rovnou do kanálu.'

Vztekle jím mrštil o zeď, trochu se mu ulevilo. Pak vyndal hůlku a kouzlem dal zase vše do pořádku. Zapřel se pěstmi o stůl. Takhle to dál nešlo, musí požádat Poppy, aby se o Lindu postarala a vzala ji s sebou do Bradavic. Pán zla se brzy vrátí a on nemůže být v takovém stavu, musí najít znovu svůj klid. Nesmí se nechat takhle rozptylovat a vyvádět z rovnováhy. Tohle přece není on... on neztrácí nervy a už vůbec nepropadá svým emocím!

Nelži si do kapsy… právě tohle jsi TY. Náramně snadno se jí podařilo rozbořit tu netečnou masku, pod kterou tě znají ostatní. Oslabila tě.

Severus praštil pěstí do stolu. Tohle nenáviděl, nesnášel bezmoc a strach.

Ne, dneska Linda odejde a všechno bude jako dřív.


Poppy skončila s důkladnou prohlídkou a konečně se přestala mračit. Nakonec se na Lindu slabě pousmála. „Bude to dobré, malé je v pořádku.“ Odložila hůlku a ze své brašny vyndala několik lahviček.

Linda celou tu dobu téměř nedýchala, teď si úlevou mohla oddechnout. Chytila Poppy za ruku a vděčně ji stiskla. „Děkuju vám, tolik jsem se bála, že o něj přijdu,“ promluvila třesoucím se hlasem.

„Já vím, ale už se nemusíte bát, když budete dodržovat moje pokyny, budete oba v pořádku.“ Vzala do ruky první lahvičku a ukázala ji Lindě. „Tyhle kapky budete brát třikrát denně, jsou to výtažky z bylin, které zabraňují krvácení. A tyhle,“ ukázala další lahvičku, „jen večer, ty zase zabrání křečím… další stahy by se neměly už dostavit. A ty třetí budete brát ráno i večer po nich naberete zase sílu. Hlavně budete na lůžku, žádné zbytečné vstávání, chození a rozčilování. Myslím to vážně. Ještě promluvím se Severusem než odejdu a zítra se na vás znovu přijdu podívat.“

„Ale jak dlouho tu musím zůstat a co tomu řekne on?“ namítla Linda.

Poppy se na ni podívala a zatvářila se nechápavě. „Co by... je otec, musí se starat,“ řekla prostě a usmála se.

Otec? Jaký otec?

Byla zmatená, ale než stačila cokoliv říct, žena, které byla tolik vděčná, hbitě odzátkovala všechny tři lahvičky a postupně z každé odměřila na lžičku, kterou nesmlouvavě strčila Lindě do úst. Když poslušně spolkla všechny tři a zapila je vodou, chtěla to Poppy konečně vysvětlit. „Ale to dítě je...“ Nedala jí šanci.

„Já vím, je to tajemství,“ skočila ženě do řeči, „nikomu to neřeknu.“ Spiklenecky na ni mrkla a než se Linda vzpamatovala, vzala brašnu a zmizela ze dveří.


Našla Severuse sedět v křesle s knihou v ruce. Žasla, jak může být tak klidný, vždyť právě zachránila jeho dítě. To ovšem netušila, jakou mu dalo práci zůstat v klidu sedět a předstírat četbu.

„Máte oba neuvěřitelný štěstí,“ začala, „dítě je v pořádku a Linda také.“ Stoupla si před něj a podrážděně si ho měřila.

„Co je?!“ zeptal se.

„Jsi strašně nezodpovědný… takhle riskovat!“ pustila se do něho. „Ještě že je Linda tak silná a to malé takový bojovník. Příště bys měl ...“

Jeho vzteklé zaklapnutí knihy a prudké zvednutí z křesla ji umlčelo.

„Poppy, jsem ti nesmírně vděčný, že jsi Lindě pomohla, ale NEDRÁŽDI mě!“ procedil mezi zuby.

„Dobře. I když tě nechápu, jde přece o tvoje dítě,“ dodala už mírněji a povzdechla si.

Severus zaskřípal zuby. „Naposled zdůrazňuju, že...“

„Dobrá, dobrá... nechme toho. Doufám, že to dítě nebude po tobě... takový paličák a morous!“ zabrblala.

„To těžko,“ zavrčel a sevřel ruce v pěst. Začínal toho mít právě dost.

„Tady máš soupis lektvarů,“ podala mu kus pergamenu, „které jí můžeš dát, kdyby bylo zapotřebí. Myslím, že špatně reagovala na lektvar proti horečce díky předešlému kouzlu, které na ni použil ten... jak jsi říkal.“

„Únosce,“ doplnil ji a pročítal si seznam, který mu dala.

„A taky bych nedoporučila Bezesný lektvar. Obsahuje několik přísad, které by momentálně mohly spíš uškodit než pomoct,“ upozornila ho.

„Hm,“ zamručel nepřítomně.

„Severusi, slyšíš co ti říkám?“ houkla na něho.

„Ano,“ řekl nevrle, ale pak se zarazil a zaskočeně pohlédl na Poppy. „Jak to myslíš, že jí nemám dávat Bezesný lektvar?!“

„To znamená, že bys měl Lindě zůstat nablízku a hlídat ji. Prožila si peklo a nesmí se příliš rozrušovat. Tvoje přítomnost ji uklidní,“ vysvětlila mu a přátelsky ho poplácala po rameni.

„No, ale... počkej, to nejde, s tím jsem nepočítal!“ vyhrkl rozčíleně. Začínalo se to pěkně komplikovat, na to nehodlal přistoupit.

„Na to si měl myslet dřív. Před tím, než... vždyť víš!“ okřikla ho.

„POPPY!!“ Severus se už přestal ovládat.

Ještě jednou z něho udělá nezodpovědného otce a nezkušeného milence a vyrazí s ní dveře!

„Promiň, ale opravdu musí zůstat několik dní na lůžku, musí se co nejméně namáhat, to znamená ani vstát! Maximálně na toaletu,“ domlouvala mu, ale i ona toho už začínala mít dost.

„Cože? Dny? Myslel jsem, že ji ještě dnes, nejpozději zítra ráno, vezmeš na ošetřovnu,“ bránil se jejím požadavkům.

„Ty jsi neuvěřitelný! Sotva jsem ji dostala hrobníkovi z lopaty a ty se jí chceš zbavit!“ rozvzteklila se a dala si ruce v bok.

„Já... nechci se jí zbavit, ale bylo by přece lepší, kdybys ji měla pod kontrolou ty,“ trval na svém a snažil se uklidnit.

„V tomhle stavu se nemůže přemístit, musí ležet alespoň tři dny! Zítra se na ni přijdu znovu podívat,“ řekla rozhodně a vzala si plášť. Své mu už řekla a chystala se odejít.

„Tři dny? To nemyslíš vážně, nemůžu...“

„Musíš!“ štěkla po něm a zabouchla za sebou dveře.

Už podruhé zůstal konsternovaně stát a zíral na zavřené dveře. Mrštil pergamenem na stůl.

Jak je možné, že se všechno kolem Lindy tak komplikuje? Doufal, že se vrátí jeho vnitřní klid, ale jak toho měl dosáhnout, když bude ve dne v noci v její blízkosti?

„Ženské!“ zavrčel vztekle a sedl si do křesla. Potřeboval pár minut, aby to rozdýchal.


Linda ležela schoulená pod dekou a dívala se oknem na stmívající se nebe. Jakmile zaslechla tiché kroky, ohlédla se.

Zase ty její oči, ten pohled, který ho bolel, pomyslel si Severus.

„Slyšela jsem Poppy... Promiň, mrzí mě, že ti přidělávám problémy,“ řekla rozpačitě. Nechtěla mu být na obtíž.

Mávl jen rukou a sedl si k ní. „Je už taková, nenechá si nic vysvětlit. Hádáme se skoro pořád,“ ujistil ji a zkoumavě si prohlížel lahvičky, které tam jeho kolegyně, kterou by momentálně s chutí uškrtil, zanechala. Každou odzátkoval a přičichl si k ní.

Zajímavé složení, na podobné bázi by mohl uvařit lektvar.

„Takže se nezlobíš?“ promluvila tiše a vytrhla ho tak z myšlenek.

Zavřel poslední lahvičku a postavil ji na stolek. S odpovědí si dával na čas. Co jí měl říct? Že zuří, protože v její přítomnosti ztrácí hlavu?

„Ne,“ odpověděl nakonec.

Vzala ho něžně za ruku. „Zůstaneš tu se mnou chvíli?“ zeptala se a upřela na něho znovu ten pohled.

„Ano.“



 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ach ta Poppy :)

(Jenis, 22. 10. 2011 12:49)

Ahoj Margot,
Severus je můj oblíbenec a Linda mi k němu hezky pasuje. Jen aby ti dva na to taky přišli :) Poppy to beztak udělala naschvál :)
Těším se, jak se to vyvrbí. Tentokrát jsem tam tolik chyb v čárkách neviděla (leč je to možná tím, že jsem kapitolu nedočkavě "zhltala"). Kdo se diví, proč to píši, tak aby se autorka hezky zlepšovala :) Miluji fanfiction, některá je lepší a některá horší, ale tohle jednoznačně patří k velmi dobrým. Mudlovské povinnosti a děti navíc jsou na prvním místě, to se nedá nic dělat... Budu Ti nadále držet palce a těšit se na pokračování.
Ahoj Jenis

:-) Děkuji

(Margot35, 22. 10. 2011 12:12)

Ani nevíte, jak mě těší vaše komentáře. Jsem moc ráda, že tento příběh má své čtenáře. byl to takový náhlý nápad potom, co jsem přečetla mnoho povídek na FanFiction... Všechno začalo kapitolou někde uprostřed příběhu. Včera v noci mě napadlo, že bych mohla napsat za jakých podmínek tahle povídka vznikala. :-) Ono se třemi dětmi, manželem, psem... občas nevím kde mi hlava stojí a mám chuť tlouct hlavou do stolu, když popisuji Severusovo utrpení a třikrát vám do toho vleze dítě, že má žízeň, hlad, nebo si potřebuje vylít srdéčko.... co naděláte, v takovém případě musí duše Snapea počkat :-). Omlouvám se nějak jsem se rozkecala. Tak ještě jednou děkuji za povzbuzování a brzy přidám kapitolu.

;-)

(Míša, 22. 10. 2011 1:01)

Ahoj Margot. Chtěla jsem Ti jen říct, jak skvěle umíš vyprávět. Jestli si tu někdo stěžuje na čárky, tak ať jde třeba k čertu. Protože hlavní je příběh a věř mi, že ten tvůj je naprosto úžasný. Už se těším na další kapitolku.
;-)

:)

(Marťa, 21. 10. 2011 18:28)

Dostalo mě poslední slovo. Skvělá práce, milá Margot :) Jako vždy. Doufám, že když budou tři dny zavření v jednom baráku, Severus se trochu osmělí ;)