Na křídlech fantazie

Linda seděla u okna a zasněně se dívala na houpačku v zahradě. Bylo to už několik dní, co se vrátila od Severuse. Fyzicky se cítila už dobře, ale jestli si myslela, že odchodem z jeho domu se vrátí zpět její duševní rovnováha, byla hodně naivní. To vzájemné sblížení, i když na krátkou chvíli, ji zasáhlo víc než předpokládala. Vyčítala si to, zakázala si myslet na tu noc, kdy k ní měl tak neuvěřitelně blízko, kdy dovolil nahlédnout do svého já.

Od prvního setkání Lindu něčím přitahoval, možná měla ve svém zájmu setrvat, ale ona si vybrala. Měla možnost volby a vybrala si Siriuse, přijala jeho lásku a teď si připadala jako zrádkyně. Trápilo ji to.

Dva muži... dva muži, kteří zasáhli do jejího života. Tomu prvnímu chtěla být dobrou ženou, chtěla s ním začít nový život, jenže jí ho vzala smrt. Mimoděk se dotkla prstýnku na své ruce. Ode dne kdy jí ho Remus dal, ho nesundala. Děťátko se v ní zavrtělo, něžně pohladila místo kde ho cítila.

„Maminka měla tvého otce ráda... opravdu!“ řekla s povzdechem.

'Ne, milovala ho,' opravila se v duchu. Vždyť nosí pod srdcem ten nejdražší poklad, který jí mohl dát.

Siriusi, tolik se mi stýská, tolik mi chybí tvá náruč, tolik potřebuju pevně obejmout, protože se bojím. Bojím se budoucnosti, Siriusi, nevím co bude dál, mám strach být sama, najednou mě všechno děsí... Potřebuju tvoji lásku, postrádám tvou starostlivost, tvůj smích, tvůj láskyplný pohled... Přála bych si, abys tu byl, abys věděl o svém dítěti, dotýkal se ho... právě teď! Nenávidím smrt, že mi tě vzala, že ti odepřela možnost, abys s ním byl od první chvíle, kdy dá o sobě vědět, abys ho viděl vyrůstat! Je to příliš kruté, protože tě tu moc potřebuju, jsi jediný komu mohu říct svoje myšlenky, to co mě trápí... Přesto doufám, že mě neslyšíš, že nemůžeš vidět moji slabost a bolest... Chci, abys byl šťastný alespoň tam... Nesmíš se kvůli mně trápit.

Opřela si čelo o chladné sklo, slzy jí stékaly po tvářích. Nechtěla být slabá, ale nemohla si pomoct. Upínala se ke svým vzpomínkám, jen aby zapomněla na toho druhého. Nebylo to správné, Sirius si to nezasloužil. To on se měl o ni starat, on jí měl být nablízku... z jeho pohledu a doteku měla být rozechvělá. Vzpomínka na Severusovu dlaň, kterou něžně hladil její břicho, jak právě jemu dalo dítě vědět, že je naživu, se bolestivě zařízla Lindě do duše. Bylo to, jakoby ji někdo přetáhl bičem. To Sirius byl otec, on měl být při ní a dotýkat se svého dítěte... je to JEHO právo! Pohltil ji nejen smutek, ale také zlost. Zlost k Severusovi, že na něho nedokáže přestat myslet, zlost nad svým osudem… nad tou nespravedlností.

'Vždyť Sirius byl dobrý člověk,' křičelo v ní. 'Severus je také dobrý člověk a ty to víš!' přehlušila ten křik další myšlenka.

Věděla to. Až moc dobře to věděla... to jen, že jí oba tak chybí.

Zavzlykala. Cítila se uvnitř rozervaná, rozervaná láskou ke dvěma mužům. Ano, nemělo cenu si něco nalhávat, to co začínala cítit k Severusovi byla láska, taková byla pravda. Když si to konečně přiznala, pochopila, že už nic nebude jako dřív. Měla se za to nenávidět? Možná by měla...

Otřela si oči, takhle to nejde, nemůže tu sedět a vzdychat nad svým osudem. Potřebuje ven, mezi lidi... potřebuje přijít na jiné myšlenky. Dostala spásný nápad. Věděla koho navštíví, kdo jí z té deprese pomůže. Jak na něho jen mohla zapomenout? Připadalo jí to jako věčnost, co se viděli naposledy.

----

Linda zaklepala na sesterský pokoj. Byla právě výměna služeb.

„Dále,“ ozvalo se z pokoje. Divila se, že ji vůbec zaslechly, bylo tam docela živo.

„Dobrý den, je tu dnes doktor Grant?“ zeptala se, když nakoukla dovnitř.

„Jé, paní doktorko, co vy tady?“ přivítaly ji překvapeně. O to víc se jejich obličeje protáhly, když zaznamenaly její těhotenství. „Čekáte miminko?“ ozvalo se téměř sborově. „A není tatínek náhodou sám pan doktor?" Vyhrkla se smíchem jedna z nich.

Linda se potutelně usmála a pozvedla jedno obočí.

„Ale no tak, děvčata, to nemůžete takhle vytrubovat do světa," smála se.

Najednou se tvářily zmateně. Zřejmě zvažovaly, zda si z nich dělá legraci, nebo je na tom něco pravdy. Využila, že na chvíli ztratily řeč a tak zopakovala otázku. 

"Tak je tady? Ráda bych s ním mluvila.“

„Ano, za chvíli mu bude končit směna," vzpamatovala se jedna z nich. "Mám pocit, že jsem ho viděla na pooperačním, můžete zatím počkat u něho. Odemknu vám jestli chcete,“ nabídla se.

„Ne, děkuji. Počkám na něho tady v kavárně,“ řekla s úsměvem a otočila se k odchodu.

"Paní doktorko..., a je teda otcem nebo ne?" ozvala se rozpustile tmavovlasá dívka.

Linda se k nim otočila. "To se musíš zeptat pana doktora," mrkla na ni. "Mějte se, děvčata," rozloučila se.

Než zašla za roh doprovázel ji smích a slova:

„Vidíte, říkala jsem vám, že spolu něco mají. A vy furt, že je teplej.“ 

'Chudák Daniel. Tohle téma jim vydrží několik dní,' pomyslela si.

Zjištění, že se toho zase tak moc nezměnilo Lindu potěšilo. S radostným očekáváním zamířila na místo setkání.

----

Nečekala dlouho, za několik minut ho viděla přicházet. Svojí výškou a urostlou postavou se nedal přehlédnout. Znovu politovala fanynky doktora Daniela Granta.

„Ahoj,“ přivítal Lindu nadšeně.

Sedl si naproti ní a zkoumavě si ji prohlédl. Dlouho se neviděli... změnila se. Ale pak usoudil, že to bude nejspíš tím stavem.

„Ahoj, jsem tak ráda, že tě vidím.“ 

„Holky říkaly, že jsi tady. Přišla jsi akorát, už jsem se chystal domů,“ usmál se.

Lindu ten úsměv neoklamal, všimla si toho pohledu.

„Copak,“ řekla, „děláš mi soukromou prohlídku?“

Daniel se uchechtl. Všímavá je pořád stejně, to se nezměnilo. 

„Vlastně ano, to víš, doktoři… jsou děsně otravní,“ dělal si legraci.

„Hrozně mi chybíš,“ pronesla stejným tónem, ale myslela to vážně. Opravdu jí chyběl a plně si to uvědomila právě v tuhle chvíli. 

Vzal ji za ruku.

„I ty mě,“ řekl už vážně.

Upřela na něho vděčný pohled a Danielovi prolétlo hlavou tušení, že je něco špatně. Ale byl to jen mžik, protože se opět usmívala.

„Opravdu vypadáme jako pár," řekla pak. Daniel nechápavě kývl hlavou a tak to upřesnila. "Obávám se, že jsem trochu podkopala názor na tvoji orientaci.“ 

„A to jak?“ zeptal se.

„No... řekla bych, že tvoje obdivovatelky si myslí, že spolu něco máme... a že budeš otcem. Zřejmě jsem jim nedopatřením dala šanci, aby tě mohly dál uhánět,“ prozradila a naoko se tvářila kajícně.

Daniel se rozesmál. To se má v práci na co těšit.

„A já ti mám věřit, že to nebyl úmysl... to určitě. Ty jsi, ale potvora,“ zašklebil se.

Byl rád, že za ním přišla. Často na ni myslel a dělal si starosti. Dokonce za ní byl dvakrát doma, ale pokaždé byla pryč.

„Co jsi vlastně dělal celou tu dobu?“ změnila téma.

„Trochu jsem cestoval… kongres, semináře... vždyť to znáš. Taky jsem byl v Americe, dalo mi to zase nový zkušenosti, ale tím tě nebudu nudit. Spíš mě zajímá, co ty? Když jsem tě viděl naposledy, byla jsi z nečekané události dost vedle,“ zajímal se.

Linda si povzdechla. Co na to říct? Sklopila pohled.

V Danielovi se znovu ozval ten varovný signál. Něco ji trápilo, potřebovali větší soukromí.

„Chceš být tady, nebo půjdeme ke mně na pokoj?“ učinil nabídku.

Koutkem úst se pousmála.

„Vidíš, taháš mě na pokoj a pak se divíš řečem,“ zažertovala, ale pak vážně dodala: „Půjdeme k tobě, ráda bych tě o něco požádala a také si chci popovídat.“

Kývl na souhlas.

Když se zvedla ze židle, Daniel si ji pořádně prohlédl. Začínal mít pocit, že si prožila těžké chvíle. Připadala mu tak nějak uvnitř zraněná. Nemohl o sobě tvrdit, že je znalec žen, ale s Lindou to bylo jiné. Znal ji, byli přátelé a vždycky mu připadala něčím zvláštní... trošku jako z jiného světa.

Všimla si, že ji zkoumá a tak se rychle usmál.

„Hezky se zakulacuješ,“ prohlásil, „sluší ti to.“

"Viď," oplatila mu úsměv a pohladila si břicho.

„Danieli,“ oslovila ho, když míjeli ženské oddělení. „Mohla bych ho vidět? Myslím to malé,“ upřela na něho prosebný pohled.

Napadlo ji to už doma, najednou měla silnou potřebu to dítě vidět. Věřila Poppy, ale stejně musela vědět, že je v pořádku.

Daniel se zastavil a opřel se zády o zeď, přísně se na ni podíval.

„Lindo, doufám, že jsi zodpovědná a rozumná. To, že jsem byl pryč neznamená, že jsem se o tebe přestal zajímat. Zjistil jsem, že jsi u toho gynekologa, u kterého jsem ti zařídil schůzku, vůbec nebyla. Dokonce ani u jiného tady v nemocnici,“ neodpustil si výčitku.

„Neboj se jsem pod kontrolou. Nejsem blázen... věř mi,“ ujišťovala přítele, když se jeho výraz neměnil.

„Doufám, že je to dobrý lékař a ne nějaký břídil." poznamenal. "Znám ho?“ 

„Ehm... ne, je to žena a je v tom opravdu dobrá.“

Doufala, že přestane vyzvídat, že se nebude ptát na vybavení ordinace a odbornost. Co by mu řekla? Že nad ní mává hůlkou a podává lektvary, které vaří jeden profesor?... To asi těžko.

„Dobrá... Pochop mě, zeptat jsem se musel. Dělal jsem si o tebe starost,“ řekl na svou obhajobu.

„Já vím, proto tě mám ráda.“ Vzala ho přátelsky za paži.

„A pak, že na mě nemají ženy vliv,“ pousmál se, „tak pojď, koukneme se na toho drobka.“

Byla to ta samá ordinace jako posledně, jen s tím rozdílem, že tentokrát tam byl osobně doktor Zolan. Znala ho jen od vidění, nikdy neměli příležitost poznat se blíž.

„Dobrý den, doktorko Grayová, přišla jste se na nás jen podívat, nebo mohu nějak pomoct?“ zeptal se a podal své bývalé kolegyni přátelsky ruku.

„Dobrý den, vlastně jsem vás chtěla požádat o vyšetření ultrazvukem, pokud nemáte objednanou pacientku.“ 

Zolan se podíval po svém kolegovi a Lindě ihned došlo, že díky němu ji neodmítne, zřejmě jeho dobré postavení u ředitele nemocnice zapracovalo v její prospěch.

„Ale samozřejmě, nikoho teď nemám, takže prosím,“ ukázal k lůžku. „Pohyby již cítíte?“ zeptal se.

„Ano, několik dní,“ odpověděla.

Odložila si na židli kabelku i svetřík a lehla si. Jediné co věděla o tomto lékaři bylo, že je u pacientek vyhledávaný, že je považován za kapacitu ve svém oboru, takže mu plně důvěřovala. Osobní sympatie nechala stranou, každý nemohl být jako Daniel. Vyhrnula si tílko a lem kalhot shrnula níž, aby odhalila bříško.

Gynekolog se plně soustředil na monitor a pečlivě mapoval sondou pohyb dítěte. Trvalo věčnost než promluvil.

„Podle ultrazvuku je vše v pořádku," ujistil ji. "Jste ve dvacátém týdnu, polovinu máte za sebou,“ usmál se a natočil k ní monitor.

Konečně. S dychtivostí si prohlížela svoje děťátko. Bylo vzhůru, hýbalo ručičkama a po chvilce se přetočilo na bok. Daniel stál u ní a i on se zaujetím pozoroval obrazovku.

„Je to pěkný čipera,“ prohlásil a chytil ji za ruku.

To gesto Lindu dojalo.

„Chcete znát pohlaví dítěte?“ zeptal se doktor Zolan a oba si měřil zkoumavým pohledem. Zřejmě také uvažoval nad tím, co se o jeho kolegovi říká.

„Ne, děkuji, nechám se překvapit,“ odvětila tiše a nepřestala pozorovat monitor.

'Jsi v pořádku, to je dobře. Nahnal jsi mi strach, už to nikdy nedělej.' 

„Mohl byste mi udělat fotku, prosím,“ požádala.

Vyhověl jí a pak ultrazvuk vypnul. Linda si otřela břicho od gelu a upravila se. Teď, když ho viděla, byla klidnější.

„Jestli nemáte svého lékaře a chtěla byste, mohu vás vzít,“ nabídl, když jí podával fotografii dítěte.

„Jste velice laskav, ale jsem tu jen na návštěvě. Budu mimo město, takže...“ snažila se ho taktně odmítnout. Plánovala si porodit u sv. Munga, přece jen kdyby se něco mělo stát má jistotu, že toho pro ni i dítě mohou udělat víc.

„V pořádku, byl to jen návrh,“ ujistil ji Zolan a přátelsky se usmál.

„Děkuju vám,“ podala mu ruku a zvedla se k odchodu.

----

„Vážně se chceš nechat překvapit? Mě by docela zajímalo co se nám narodí,“ dobíral si Lindu škádlivě, zatímco se převlékal.

„Ale… nevadí ti, že o tobě budou kolovat řeči? Co Mark?“ odvětila s úsměvem. Pořád držela v ruce fotku a zkoumala každý detail miminka.

„No co, byl by dobrá matka, stejně ho podezřívám, že ho posedly mateřské pudy,“ opáčil a zamkl svou skříňku.

„Myslím, že to bude chlapec,“ přiznala už vážnějším tónem. „Zdálo se mi to ve snu, říkala jsem jeho otci, že mám pro něho syna.“

Dan se trochu podivil nad tím, co právě řekla. „Ve snu?“ usmál se.

Lindě ze rtů unikl povzdech. Schovala snímek do kapsy a pak k němu vzhlédla.

„Jsem na to sama, Dane.“ 

Její přítel zrudnul. Konsternovaně usedl do křesla naproti ní.

„Cože? Chceš říct, že... že tě ten mizera opustil?!“ řekl šokovaně.

„Opustil. Ale ne tak jak si myslíš… on umřel,“ šeptla a skousla si rty, nechtěla začít plakat.

Daniel ustrnul, tohle nečekal. Chvíli na ni nevěřícně zíral, jakoby nedokázal vstřebat informaci, kterou mu právě sdělila.

„Promiň, to jsem nevěděl... neměl jsem tušení... promiň,“ omlouval se. Za předešlou reakci by si dal nejraději pohlavek. Sedl si před ni na paty a vyhledal její oči. „Mohu pro tebe něco udělat?“

Linda se na něho smutně dívala. „Mohl bys mě prosím pevně obejmout?“ žádala.

„To víš, že ano... pojď sem,“ stáhl si ji do náruče a sevřel pažemi.

„Děkuju,“ zašeptala mu do ramene. „Jen mě chvíli drž a pak půjdeme, ano?“ dodala a zavřela oči.

„Víš, že kdykoliv budeš potřebovat můžeš přijít, viď?“ hladil ji po vlasech.

"Vím."

Byla to pravda. V jeho náruči cítila bezpečí, žádný pocit prázdnoty, byla chtěná. Protože si byla si jistá, že ji neopustí... ani Mark. Vždycky u nich může hledat pomoc a útočiště. Takže ano, teď už to věděla a to zjištění jí přineslo obrovskou úlevu. 

„Řekneš mi co se stalo?“ zeptal se po chvíli.

Linda se k němu ještě víc přimkla.

„On... byla to nehoda,“ zašeptala mu do prsou.

Nemohla mu svěřit celou pravdu. A tak usoudila, že téhle verzi uvěří.

Danielovi se na hrudi usadila podivná tíha. Mohl jen vzdáleně tušit co prožívá.

„Už se nebudu na nic ptát.“ 

„Od tebe mi to nevadí.“ 

Políbil Lindu do vlasů.

„Opravdu je mi to moc líto. Chci tím říct, že... že se budu snažit tu pro tebe a to malé být,“ slíbil upřímně, její ztráta ho hluboce zasáhla.

Linda na výraz díků potřásla hlavou a hlasitě popotáhla. Aby trochu odlehčil situaci, poznamenal:

"To ovšem nezahrnuje část, kdy budu mít usoplené sako."

Mezi vzlyky zazněl smích. Ulevilo se mu. 

Linda si otřela oči i nos a trochu se odtáhla.

"Promiň," začala mu rukávem čistit skvrny na saku.

"Nech to být," zasmál se a podal jí kapesník.

"Když ty jsi ke mě tak milej... jsi jako bratr, kterého jsem neměla.“ řekla a vysmrkala se.

Dan se zašklebil a protočil oči.

„Víš, že přesně tuhle větu muži, kteří mají zájem, nechtěj slyšet," řekl s předstíranou ublížeností v hlase. "Máš pouze vyzdvihnout mé přednosti. Že jsem úžasný... žádoucí... prostě dokonalý,“ zmlknul, když viděl její výraz. „A užvaněný já vím, ale víc se mi líbíš, když se usmíváš,“ dodal a pomohl jí vstát.

„Mám tě ráda právě kvůli tomu žvanění,“ pousmála se.

„Tak to se mi ulevilo. Jsme tedy domluveni? Mohu tomu capartovi dělat strýčka?“ spiklenecky na ni mrkl. Byl rád, že mohl nějak pomoct. „Předpokládám, že nám ho taky občas půjčíš.“ 

„Ale jistě, můžeš mu dělat i tetu. Určitě budu potřebovat chůvu,“ navrhla.

„To přenechám Markovi, jak jsem řekl má teď ty mateřský pudy. Já si počkám až bude potřebovat rady do života, na ty jsem odborník,“ vykroutil se obratně z přebalování, dudlíků a krmení.

Linda si uvědomila, že už podruhé v této souvislosti Marka zmínil.

„Co je s Markem? Něco neklape?“ zeptala se.

„To zase ne, spíš má takový nějaký přecitlivělí období. Asi vím jaké je soužití s ženskou v předmenstruační fázi... jen s tím rozdílem, že u nás ta fáze přetrvává,“ zasmál se.

„Jsi hroznej... já se už lekla, že se mezi váma něco stalo,“ vytkla mu na oko přísně. Ve skutečnosti přesně tohle potřebovala, jeho humor a veselou povahu.

„Ale, to jsem rychle klesnul z pana úžasného,“ zažertoval. „Ale vím jak to napravit. Co bys řekla tomu, kdybychom zašli na něco dobrého do našeho sklípku... hmmm.... A k tomu nějakou tu lahvinku... Co ty na to?“ zastřihal laškovně obočím.

Linda ochotně souhlasila. Bylo jí s Danem dobře a doma ji nikdo nečekal. 

„Dobrý nápad... teda až na tu lahvinku,“ namítla a ukázala si na břicho.

Daniela rozhodně ta námitka nezaskočila.

„Ta ale nebyla myšlená pro tebe. Ty budeš jíst a já pít.“ Vzal ji za paži a společně vyšli z pokoje.

Několik sester po nich zvědavě pokukovalo. Daniel s potutelným úsměvem obtočil paži kolem jejího pasu. Ozvalo se zahvízdnutí.

„Vidíš, já ti to říkala,“ špitla mu do ucha.

----

Usadili se na své obvyklé místo kde měli soukromí a mohli si nerušeně povídat.

„Tak co je u vás nového?“ zeptala se a vzala si od něho jídelní lístek, který jí vnucoval.

„Pes,“ řekl krátce.

„Pes?“ zopakovala nevěřícně. Věděla, že Dan psa nikdy nechtěl.

„Říkal jsem… mateřské pudy,“ povzdechl si a luskl na číšníka.

„Počkej, ty jsi přistoupil na pořízení psa?“ žasla a zapomněla si vybírat menu.

„Máte vybráno?“ zeptal se číšník, jakmile přišel k jejich stolu. Se zájmem mrknul na Lindu.

„Ano, láhev červeného a pro mě jehněčí,“ odpověděl mu Dan. „A ty... má drahá,“ zdůraznil úmyslně a vrhl na číšníka nepříjemný pohled. Vůbec se mu nelíbilo jak na ni mlsně civí.

Ta se přidušeně zasmála do jídelního lístku.

„Ehm... já si dám to samé,“ přidala se a položila desky na stůl. Přitom pobaveně koukla po Danovi, ušklíbl se. „Promiňte,“ vzpomněla si ještě a oslovila mladíka, který chtěl už odejít. „Přidejte mi k tomu dvojitou oblohu, prosím,“ dodala a zářivě se na něho usmála.

„Jak si přejete.“ Číšníka její přízeň očividně povzbudila, protože než odešel, vrhl na Dana vítězný pohled.

„Děkuji,“ zvolala na něho ještě. Pak se vrátila k rozhovoru, který vedli.

„Máte psa? A to ještě žiješ?“

„Snažím se. Mark si usmyslel, že nám doma chybí někdo třetí. Od té doby co jsem mu řekl, že čekáš dítě s ním není k vydržení,“ postěžoval si. Pak se naklonil přes stůl a pokračoval: „Můžeš za to ty. Díky tobě a mrňousovi se denně probouzím s chlupatou koulí v posteli a uslintaným obličejem.“

Linda nevěřila vlastním uším.

Dan, ten pořádkumilovný chlap, snesl doma živého psa a ještě v posteli?

„Prosím tě, a jak jsi k němu přišel?“ zeptala se opravdu pobavená jeho situací.

„Hádej... maskoval to jako omluvu za tu ložnici. No, v jeho prospěch je, že ta velká postel se bude hodit pokud to bude tele jak si myslím a nenaučí se spát jinde než s námi.“

„Co je to za rasu?“ vyzvídala, pochechtávajíc se čím dál tím víc.

„To mi nechce říct, prý to není podstatné. Stále tvrdí, že moc nevyroste. Už to mi zní podezřele, pořád se nad ním rozplývá jak je malinkej a slaďounkej. Ale mě se to moc nezdá, když se podívám na jeho dlouhý nohy a velký tlapy... prostě už teď je to zvíře velký a to je ještě štěně!“ odfrkl si.

Linda se upřímně zasmála. „Jak se jmenuje?“

„Víš, že ani nevím? U nás je to teď samej čumáček, chlupáč, zlatíčko... já osobně jí říkám potvoro,“ pokrčil rameny a uhnul, aby mohl číšník nalít víno, které přinesl. Neopomněl vyloudit zářivý úsměv směrem k Lindě.

„Já nebudu,“ poznamenala k mladíkovi a překryla svou sklenku dlaní. Když na ni nechápavě civěl, opřela se do židle a pohladila si břicho. Jeho úsměv pohasl a zklamaně odcházel.

„Vlastně to vůbec není špatné, že máte psa. Děti mají rádi zvířata,“ pohlédla zpět na Dana a spiklenecky na něho mrkla.

„I ty?“ zahučel, ale jen naoko. I ona poznala, že už teď měl tu chlupatou kouli rád. „Znamená to, že můžu být hodný strýček?“ zeptal se se šibalským úsměvem. „Jen to uvaž, dům máme slušný a prostorný, tetu by ten mrňous měl taky, teď už máme i psa... jsme perspektivní rodina, no ne?“

Vzala ho za ruku. „Děkuju,“ řekla a vděčně mu ji stiskla, byl to jeho způsob jak jí nabídnout pomoc.

Daniel její stisk opětoval, věděl, že pochopila. Už tak ho zdrtilo, že přišla o muže, kterého zřejmě milovala. Vychovávat dítě sama není lehké, sám to zažil, jeho otec zemřel, když mu byl rok a jeho matka se nikdy už nevdala. Udělá co bude třeba, aby jí pomohl.

* * *

Severus pomalu otevřel oči, rozespale zamžoural po místnosti… byl den, konečně spal celou noc.

Ano spal, ale ne vlastní zásluhou, vděčil za to bezesnému lektvaru.

Těch pár nocí po jejím odchodu nemohl spát. Vzpomínky na její přítomnost, na dotyk její dlaně, když ho držela za ruku, její vůně, hebkost rtů, když oplácela jeho polibky... to všechno ho sžíralo a bolelo. Pouhé dvě noci v její blízkosti stačily, aby ho připravily o klidný spánek. Zdály se mu sny, sny které ho mučily. Bylo jedno jestli se budí zoufalý z její smrti, kterou sám způsobil, nebo vybičovaný touhou po ní. Všechno to pro něho byly noční můry a bylo to vyčerpávající. Proto začal brát lektvar, všechno ostatní co mu Lindu připomínalo už zničil, zbývalo zbavit se ještě těch snů. A podařilo se, tentokrát se probudil pouze se zvláštním pocitem prázdnoty. Pohlédl na prázdné místo vedle sebe, že by z jeho života zmizela úplně, v to už nedoufal a možná to ani nechtěl, možná jednou... Občas ho napadlo, že kdyby tuhle válku přežil...

Zase to slovo kdyby!

Musel vstát, jeho myšlenky začínaly být nebezpečné a čekalo ho hodně práce. Dva dny potom co od něho Linda odešla, se vrátil Pán zla. Bylo jedině dobře, že se mu podařilo vzpomínky na ni vytěsnit z hlavy.

Odešel do koupelny, aby se opláchl a převlékl. Pak zamířil rovnou do své laboratoře, potřeboval dovařit ještě jeden lektvar, který musel přes noc nechat odstát a teprve po dvanácti hodinách ho mohl dokončit. Důsledky po jeho požití si dovedl představit: halucinace, bolestivé křeče, rozežírání kůže a orgánů, pomalá smrt. Jeho Pán bude spokojený, vyžíval se v mučení svých obětí. Tuhle část práce nenáviděl, už proto nedoufal, že by došel odpuštění.

Dnes ho čekala návštěva na Malfoy Manor. Věděl co se stane, čeho bude svědkem a nijak ho to nepohoršovalo. Raul Darnell si to zasloužil, poprvé nebude mít výčitky svědomí za něčí smrt. Kdykoliv si vybavil jizvu na její hrudi nebo ruce, na její zmlácený obličej, na utrpení, kterým prošla… zmocnila se ho zuřivost, nejraději by ho zabil sám. Mimoděk zaťal ruce v pěst až mu zbělely klouby. Pohlédl na bublající substanci v kotlíku.

Zvláštní... jed měl barvu moře, vůbec nevypadal odpudivě, dokonce působil uklidňujícím dojmem.

Lehce se naklonil a vdechl jeho vůni.

Ani nezapáchal, naopak voněl opojně a svěže.

Už na pohled byl zrádný, jeho tyrkysová barva a vůně úmyslně zmátla oběť... nevědomky si přivodí krutou smrt. Na několik vteřin zavřel oči, nesnášel to a byl si jistý, že účinky jedu ještě dnes uvidí, dokonce si byl jistý, že ho podá on sám. Otevřel oči, ještě pár minut a bude lektvar hotový.

Jakmile vypnul hořák a odstavil dokončený jed, kouzlem ho zchladil a nalil do připravených baněk. Ty pak vložil do dřevěné schránky, aby se k nim nedostal někdo nepovolaný. Ještě si zapsal několik poznámek do knihy, chtěl co nejdříve pracovat na protijedu. Když skončil, schoval ji do svého stolu a heslem zabezpečil. Vzal jinou schránku kde byly lektvary pro Brumbála a vyšel z laboratoře. Musel ještě do Bradavic, ředitel už na něho čekal.

Přemístil se před vstupní bránu, jako bradavický profesor mohl bezpečně projít. Kráčel pomalu a vychutnával si cestu do hradu, měl to tu rád, vždycky to pro něho byl domov, únik z pekla. Vedle životem unavené, týrané matky a opilého, zuřivého otce nemohl nikdy pocítit skutečné zázemí, skutečný domov. Chvíli se zastavil a rozhlédl se po okolí, ani vzpomínky na kruté zacházení a ponižování od spolužáků nemohly zničit to, co cítil k tomuto místu. Hlavně kvůli Lily.

„Pane profesore, jste v pořádku?“ ozval se Hagrid několik kroků od něho. Ani ho neslyšel přicházet.

„Jistě, proč bych neměl být!“ odsekl nepříjemně. Vadilo mu, že ho vyrušil… měl pocit, jako by ho nachytal při něčem nepřístojném.

„Zdál jste se mi tak... to je jedno, chci vám říct, že pan ředitel by se rád prošel, můžete na něho počkat u mostu,“ vyřídil mu vzkaz a odkráčel ke svému domku.

Severus vyšel schody a prošel podloubím na druhou stranu hradu, když zahlédl Brumbála s Poppy!

„Severusi, drahý chlapče, rád tě vidím,“ přivítal ho s úsměvem ředitel.

Zavrčel pozdrav.

Kdy ho konečně přestane oslovovat, drahý chlapče? Co komu udělal?

„Jsem ráda, že jsem tě zastihla osobně,“ oslovila ho Poppy, „Albus mi řekl, že se dnes zastavíš. Mám tu pro Lindu nové kapky, jsou určené pro těhotné a mají skvělé účinky. Potřebuje zesílit, vedle tebe se úplně ztrácí. Musíš o ni pečovat jestli chceš, aby ti porodila silného potomka.“

Ten opět zavrčel, tentokrát hlasitěji. „POPPY!!“

„Ale, to je mi novinka,“ uchechtl se Brumbál a trochu odvrátil obličej. Přesto Snape zahlédl škodolibý výraz.

„Jejda, promiň, jen mi to tak uteklo,“ omluvila se, ale pak mávla rukou. „Ale co, myslím si, že před Albusem to nemusíme tajit,“ dodala a vecpala mu do ruky lahvičku s tou úžasnou tinkturou.

„DĚKUJI!!“ procedil skrze zaťaté zuby a propaloval ji očima.

„No, tak já půjdu, pozdravuj ji ode mne,“ prohodila ještě a odkráčela pryč.

„Bavíte se?!“ vyčetl Brumbálovi, když byla Poppy z doslechu.

Ten se k němu otočil s pobaveným výrazem v obličeji. „Náramně,“ odvětil.

„Je to opravdu tak směšné?“ zeptal se podrážděně Severus.

„Ne, je to kouzelné,“ přiznal a pohladil si své dlouhé vousy.

„Vždyť vy přece moc dobře víte kdo je otcem,“ zavrčel vztekle, připadal si jako pitomec.

„Ano vím, o to je to smutnější, protože ho nikdy nepozná. A navíc, kdyby ses toho tak trochu ujal, bylo by to pro Lindu bezpečnější,“ poznamenal už s vážnou tváří.

Už je to tu zase, copak se všichni zbláznili? To se toho děcka nezbaví? Od Brumbála to nečekal.

„Vy jste se zbláznil,“ vyštěkl na něho, „jak si to představujete? Chcete ze mě vymámit další slib?“

„Severusi, takhle jsem to nemyslel!... Postaral ses o ni, vyléčil ji, tolikrát jsi už Lindě pomohl... nejsem slepý, vím, že ti na ní záleží,“ domlouval mu přátelsky Brumbál. „To je to pro tebe tak hrozná představa?“ Čekal, že bude vyvádět u něho city člověk těžko odhaloval, ale téhle křehké ženě se to očividně podařilo. Stále si byl jistý, že je pro něho ta pravá.

Snape se opřel o zídku a zahleděl se někam do dáli. „Nevíte nic, neznáte mě,“ promluvil nezvykle tiše.

„Vím, že je v tobě hodně dobrého,“ řekl pevně ředitel a ignoroval zavrčení, jež mu bylo odpovědí. „Myslím to dobře, jednou válka skončí a ty budeš volný,“ dodal.

Snape se na něho ani nepodíval. „Víte stejně jako já, že se konce nedožiju... Obzvlášť po tom co po mě chcete, abych udělal!“ řekl vyčítavě. Teprve když se starší kouzelník dotkl jeho paže, vzhlédl. V očích se mu zračilo odsouzení za to, co po něm žádal.

„Dal jsi mi své slovo, Severusi,“ připomněl mu Brumbál.

„To vím,“ odfrkl si.

„Z tvých rukou to bude milost, milost starému člověku,“ dodal a poplácal ho po rameni. „Projdeme se, co říkáš?“

Šli spolu mlčky, Brumbál dopřál svému příteli čas, aby se uklidnil. Věděl, jak je to pro něho těžké, a co všechno musí obětovat... vážil si jej za to.

„Co vaše ruka?“ zeptal se po dlouhé chvíli Severus a jeho hlas zněl opět vyrovnaně.

Ředitel pozvedl zčernalou ruku a prohlédl si ji. „V pořádku, hodně jsi mi pomohl.“

Severus se ušklíbl. „Pomohl... Mohl jsem udělat víc, kdybyste...“

Brumbál ho gestem zarazil, dal tak najevo, že téma o jeho zmrzačené ruce je uzavřené.

„Donesl jsem vám další lektvary,“ poznamenal Snape a podal schránku řediteli. „Dnes je schůzka na Malfoy Manor,“ změnil téma a zahleděl se na hladinu jezera, která se zrcadlila před nimi.

„Kdy?“ zeptal se Brumbál a usedl na lavičku. Rukou pokynul, aby se k němu přidal.

„Předpokládám, že večer,“ odpověděl a posadil se. Nějak neměl na spěch, tentokrát rád posedí.

„Něco důležitého?“

„Ne, budou tam jen ti nejbližší... jde o popravu Raula Darnella,“ oznámil mu a při vyslovení jména mu hlas potemněl.

„Dobře, ten člověk by už neměl nikdy nikomu ublížit,“ řekl Brumbál a sklopil pohled.

„Souhlasím,“ přidal se Severus.

....

Když pak seděl ve své knihovně, přemýšlel nad nepříjemným rozhovorem z dopoledne. Vážil si Albuse, sám Merlin věděl kolik mu dluží... byl mu oddaný a věrný, ale někdy měl tendenci jej nenávidět. Obzvlášť, když mluvil pravdu, když v něm odhalil bolavé místo a s „dobrým úmyslem“ mu do rány přisypával sůl. Brumbál je nejlepší kouzelník jakého poznal, to bez pochyby, byl to stratég, do každého viděl, vše měl naplánované… ale občas zapomínal, že nejsou figurky na šachovnici, že s nimi nemůže šoupat jak se mu zlíbí. Nahlas zaklel. Přál si, aby panu řediteli tak neleželo na srdci jeho osobní blaho, dost by se mu ulevilo.

Pocítil palčivou bolest na zápěstí… jeho znamení, byl čas jít. Voldemort si žádal společnost svého „věrného“ služebníka. Sáhl po schránce s novým jedem a lektvarech, o které byl požádán, a oblékl si cestovní plášť. Ještě sebral masku... na vteřinu se na ni zahleděl, momentálně je tohle jeho život, jeho existence. Nasadil si ji a vyšel ze dveří svého domu.

....

Severus kráčel pevným krokem po kamenných schodech k hlavnímu sálu, kde se povětšinou konaly schůzky Smrtijedů. U vchodu narazil na Červíčka, byl mu z duše odporný tenhle zbabělý ničema, ale Pán zla si ho z nějakého důvodu držel u sebe.

„Severusi,“ promluvil k němu Voldemort. „Pojď mezi nás a posaď se,“ ukázal na prázdné místo po své levici.

Snape se poklonil a usedl vedle svého Pána. Pohledem přejel po zúčastněných, samozřejmě samí staří známí jako je Nott, Dolohov, Macnair, Rabastan Lestrange, Rodolfus s Belatrix, a Lucius s rodinou. Chvíli se očima zastavil na Dracovi - byl bledý, měl sklopený zrak a čišel z něho strach.

„Dnes tuto schůzku pokládejte jen za takové přátelské setkání,“ promluvil k ostatním Voldemort. „Především už nebudu nadále užívat tvé pohostinnosti Luciusi, mám k dispozici vlastní sídlo kam mě jistě rád doprovodí tady Červíček,“ kývl směrem k Pettigrewovi. „Pouze bych rád dál používal tento sál k našim schůzkám,“ dodal.

„Samozřejmě, můj Pane,“ ujistil ho Malfoy.

„Také jsem potěšen, že jsi dopadl toho zrádce,“ mluvil dál Voldemort k majiteli sídla. „Po tvém neúspěchu s věštbou... Doufám, že tvůj syn bude úspěšnější než ty!“ Pohlédl na chlapce. „Jsi připravený mi sloužit, Draco?“ oslovil ho.

Ten k němu vzhlédl a snažil se ze všech sil ovládat strach. „Ano, Pane.“

„A dostojíš svému úkolu?“

„Ano, Pane,“ souhlasil znovu.

„Dobrá, pojď ke mně,“ vyzval pobledlého mladíka a vyndal svou hůlku. „Podej mi ruku a vyhrň si rukáv,“ poručil.

Draco poslechl a odhalil své předloktí, prsty zaťal v pěst. Věděl, co ho čeká, nesměl projevit sebemenší slabost ani strach. Když Voldemort přiložil hrot hůlky k jeho kůži, stiskl pevně rty, zavřel oči a na nic nemyslel. Bolest to byla pekelná, ale naštěstí to netrvalo dlouho.

„Jsi statečný, byl bych opravdu nerad, kdybys mě zklamal, Draco," promluvil pak Voldemort. "Dávám ti na ten úkol celý rok v Bradavicích,“ dodal velkoryse a očekával, že bude bez výhrad splněn.

„Vynasnažím se, Pane,“ odvětil pevným hlasem Draco a pohlédl na znamení, které mu zůstane do smrti.

„Můžeš si jít sednout,“ ukázal Temný pán na jeho místo po otcově boku.

Lucius po celou dobu zatínal prsty do dlaní, tohle nechtěl a litoval syna, že to musel podstoupit. Když pak usedl vedle něho, stiskl mu pod stolem ruku. Ani jeden na toho druhého nepohlédl, nemohl.

Severus musel uznat, že se Draco drží, taky si uvědomil, jak za tu krátkou dobu dospěl, už nevypadal tak dětsky jako dřív.

„Severusi,“ obrátil svou pozornost Voldemort nyní k němu. „Máš ten lektvar, o který jsem tě žádal?“ zeptal se.

„Samozřejmě, můj Pane,“ řekl a předal mu schránku s jedem tyrkysové barvy.

„Výborně, přiveďte vězně,“ rozkázal a nadšeně si prohlížel baňky jednu po druhé proti světlu. „Nádherná barva,“ poznamenal.

Lucius kývl na Červíčka, aby vyvedl z jeho sklepení Raula Darnella.

Ten víc než ochotně rozkaz splnil.

„Můj Pane, hodláte ten nový jed vyzkoušet na tom zrádci?“ zeptala se Belatrix a upřela na Voldemorta toužebný pohled.

„Ano, má drahá, chci při večeři sledovat jeho účinky,“ poznamenal chladně, aniž by se na ni podíval.

Červíček dotáhl vězně. Zdál se být v pořádku, to se ovšem mělo za chvíli změnit. Severus se na něho nenávistně podíval, zmocňovala se ho krutost.

Voldemort vstal a přistoupil blíž k odsouzenci. Hůlkou opsal kolem něho kruh a uvěznil ho v jeho středu. „Raule, Raule... tak nadějný Smrtijed, a ty se pokusíš mi lhát a zradit mě,“ promlouval k němu zlověstně.

„Nezradil jsem vás, můj pane,“ hájil se Darnell.

„Podvedl jsi mě a kdo podvádí ten zrazuje,“ zasyčel.

„Nešel jsem proti vám, chtěl jsem jen ji, tu ženu,“ ubezpečoval jej o své věrnosti.

On přece nebyl žádný zrádce, vždy plnil všechny rozkazy ochotně.

„Ženu?“ opakoval pohrdlivě Voldemort a pronikavě se na Raula zahleděl. „Co na ní bylo tak pozoruhodného, že jsi pro ni zradil svého pána.“

Severus uvnitř ztuhnul. Co když Darnell o Lindě všechno věděl?

„Ona je výjimečná, Pane, dokáže odhalit sebemenší tajemství, cokoliv co člověk skrývá,“ vyzradil a oči se mu leskly touhou. Ani spoutaný a před smrtí nedokázal skrýt svou posedlost k té ženě.

Voldemorta to zaujalo. „Čte myšlenky?“ ptal se dál.

„Ne, není to Nitrozpyt, je to jiné, silnější, dokáže vniknout do vašeho nitra vidí všechno, úplně s vámi splyne... je to úžasné,“ mluvil jako v transu Darnell a nepřítomně hleděl před sebe.

Voldemort se otočil k Luciusovi a Nottovi. „Ta žena, kde je?“ zeptal se se zájmem.

„Je mrtvá, můj Pane, zabil ji,“ řekl Lucius.

„To není pravda… já ji nezabil, chtěl jsem ji, jen jsem potřeboval vyříznout tu věc co má v sobě,“ hájil se Darnell.

Severus zaťal pod stolem ruce v pěst. Nejraději by po něm skočil.

„Věc?“ zeptal se Voldemort.

„Zradila mě, pelešila se s jinejma… nechala si udělat bastarda,“ vysvětlil s nenávistí v hlase Darnell. „Ale nezabil jsem ji, byla naživu, když pro mě přišli.“

Pán zla opět oslovil majitele sídla. „Luciusi?!“

„Umírala, zřídil ji tak, že byla sotva při vědomí,“ promluvil pevným hlasem Lucius.

„Ano, je to pravda, můj Pane, podpálili jsme dům s ní i manželem. Ten byl už také mrtvý, byl to Gray… jeden z nás,“ dosvědčil Nott.

Severusovi se ulevilo, povolil prsty.

„Zabil jsi jednoho z vás, jeho ženu i potomka?!“ zahřměl sálem Voldemortův vzteklý hlas. Ne, že by mu záleželo na tom děcku, ale vraždit se mezi sebou? To nemohl dopustit.

„NE! Ona není mrtvá... je moje, slyšíte… moje... to já měl právo,“ zařval Darnell s šíleným výrazem v očích.

„Ticho,“ obořil se na něho Voldemort a gestem ruky ho okamžitě umlčel. „Škoda, mohla by se hodit. Obzvlášť, když její muž patřil na naši stranu,“ poznamenal a vrátil se na své místo.

„Raule Darnelle, odsuzuji tě k smrti za tvou zradu a neuposlechnutí rozkazu,“ promluvil k odsouzenému a následně k ostatním. „A tak se stane každému, kdo se ke mně otočí zády, nebo zklame mou důvěru,“ dodal a nezapomněl se podívat na Luciuse a Draca, který smrtelně zbledl. Pak se otočil ke Snapeovi. „Severusi, splň mé přání, podej mu lektvar,“ vyzval ho.

Snape vstal, vzal jednu baňku s jedem a přistoupil k vězni. „Vezmeš si ho sám, nebo budeš zbabělec a necháš mě, abych ti ho nalil do krku násilím,“ zeptal se chladně, ale v očích měl čirou nenávist.

Darnell mu vytrhl jed z ruky a naráz ho vypil. „Alespoň se s ní setkám,“ promluvil.

Severus se přiblížil a vnutil mu svou myšlenku. 'Nesetkáš, je v bezpečí!' A zle se na něho usmál.

„Ty bastarde, parchante, to jsi neudělal... nemohl... nechte mě... jděte ode mě,“ vztekal se Darnell.

„Jaké je první stadium?“ zeptal se Voldemort.

„Halucinace, můj pane,“ odpověděl věcně Snape a vrátil se na své místo.

„Dobrá. Myslím, že můžeme povečeřet… Luciusi,“ pobídl hostitele a spokojeně se opřel o opěradlo svého křesla. Darnella si hodlal vychutnat, víc než mudly a nečisté kouzelníky nenáviděl zrádce. Usadil se tak, aby na něho dobře viděl. Severus byl spolehlivý, věděl, že jeho umění jej nezklame, byl spokojený.

Malfoy přivolal skřítky a nechal nosit na stůl. Dávno se už naučil jíst za jakýchkoliv podmínek… musel, Pán zla jakoukoliv slabost netoleroval. Doufal jen, že se přemůže i jeho syn. Moc dobře si všiml, jak se chvěje, jak špatně snáší křik oběti, i když to byl sprostý vrah. Rád by toho Draca ušetřil, ale nebylo to v jeho moci.

Po chvíli měl Voldemort křiku dost a opět Darnella umlčel. Během stolování pečlivě pozoroval změny, které se s ním dějí a občas se zeptal na některé detaily Severuse. Jed slavil úspěch.

Když se u oběti dostavily křeče a jeho tělo se tlouklo v bolestech o podlahu, všiml si Snape, jak se Draco neovladatelně třese. Naštěstí Pán zla byl tak zaujatý podívanou a jídlem, že chlapci nevěnoval pozornost. Opět zariskoval a poslal Dracovi myšlenku.

'Vzchop se! Musíš to vydržet, dívej se jen na svůj talíř!'

Chlapec nepatrně pokýval hlavou, že rozumí. Vzal si radu k srdci a soustředil se jen na jídlo.

Belatrix si užívala divadlo stejně jako její Pán. Vůbec jí nekazilo chuť k jídlu, Severus vždycky věděl, jak je zvrácená, zkažená a šílená. Ostatní nedávali najevo žádné pocity, občas se mezi sebou bavili a pokud byli osloveni, věnovali pozornost Voldemortovi. Sám byl již dostatečně otrlý, aby vydržel do konce. Když Darnell dospěl do fáze, kdy mu mizela kůže z rukou a obličeje, teprve v tu chvíli se věnoval raději jídlu.

....

V noci Lindu vzbudilo lehké ťukání na okno. Chvíli jí trvalo než se zorientovala a zjistila, že je to sova a nese vzkaz. Spěšně jí ho sundala z nožky, zvědavá od koho je. Rozložila ten kousek pergamenu na stolek a rozespale na něj mžourala. Dle lahvičky s jakýmsi lektvarem usoudila, že bude od Poppy, ale když poznala písmo, rozbušilo se jí srdce.

„Darnell je mrtvý, už jsi v bezpečí... jen buď opatrná.

Tohle ti posílá Poppy, je to na posilnění.

Severus.“

Usmála se, dala sově pamlsek, napsala na jiný kousek papíru odpověď a poslala ji zpět jejímu pánovi.