Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. Naděje... všichni ji potřebujeme!

16. 12. 2011

 

Linda byla šťastná... vyčerpaná, ale šťastná. Nic ji už nebolelo, mohla zase volně dýchat, a srdce už přestal svírat strach o život syna. Nemohla se vynadívat na ten uzlíček radosti vedle sebe, na tu drobnou tvářičku orámovanou tmavými vlásky. Byl tak nádherný, že úplně zapomněla na svět kolem sebe.

Ach, Siriusi, když se na něho dívám, vidím tebe - mám pocit, že jsi tu se mnou. Kdybys ho jen mohl vidět, je tak maličký a přesto si toho už tolik vytrpěl.

Prsty něžně hladila malé ručičky a políbila je.

Její statečný maličký Samuel.

„Dal jsi mi pěkně zabrat,“ zašeptala, „ještě, že se Severus vrátil.“ Vybavila si jeho starostlivou tvář.

Jak na něho mohla zapomenout?

„Tak, můj malý chlapečku, někomu tě představím,“ pousmála se a znovu ho políbila.

Určitě už od lékouzelníka věděl, že jsou oba v pořádku, ale chtěla ho vidět, mluvit s ním. Chtěla ho ujistit, že to nebyla jeho vina, nemohl za to. S očekáváním pohlédla ke dveřím - neviděla ho však.

„Kde je ten muž, co mě sem přinesl?“ zeptala se ošetřovatelky.

Ta rozpačitě pohlédla na svého kolegu.

„Už odešel,“ promluvil lékouzelník, kterého poněkud vyvedlo z míry jednání toho zvláštního muže.

„Odešel?!“ zopakovala nevěřícně Linda.

Jak mohl odejít? Copak ji nechtěl vidět? Znamenalo to, že ji znovu opustil?

Její dokonalé štěstí zkalil pocit zklamání.

„Určitě se ještě vrátí,“ konejšila ji ošetřovatelka.

Linda se pousmála a ještě jednou pohlédla smutně ke dveřím do pokoje.

Nevrátí se.

„Co říkal, vzkázal mi něco?“ zeptala se ještě.

„No... ehm...“ odkašlal si starší muž a přistoupil k Lindě, „byl moc rád a vzkazuje... totiž... ehm...“ Nevěděl jak dál, tuhle situaci ještě neřešil.

Stále se smutně dívala do otevřených dveří. „To nic, nemusíte lhát,“ hlesla a až zakňourání děťátka ji přimělo odvrátit pohled. Přivinula ho něžně k sobě.

„Je mi to líto,“ řekl muž, „teď byste měla odpočívat, trochu se prospat.“

Žena, která se o ni starala, se na ni povzbudivě usmála. „Zítra za vámi jistě přijde a vše si řeknete.“

Lékouzelník byl již na odchodu, když se ještě k Lindě otočil.

„Dal však synovi druhé jméno,“ vzpomněl si najednou.

Linda zpozorněla.

Severus mu dal jméno?

„Celé jméno vašeho syna zní Samuel Tobias Snape,” řekl a pousmál se. „Myslím, že je to moc pěkné jméno.“ Pak odešel a nechal obě ženy o samotě.

To sdělení ji překvapilo.

Nechtěl je vidět, a přesto pojmenoval jejího syna? Proč to udělal?

Zahleděla se do poklidné tvářičky dítěte – spinkal. Vyčerpaně položila hlavu do polštáře a zavřela oči. Ošetřovatelka se jemně dotkla jejího ramene.

„Ještě vypijte tohle, naberete rychleji sílu,“ podala jí lektvar a zkontrolovala, zda nemá horečku. S uspokojením zjistila, že i přes smrtelnou bledost a po tak těžké chvíli, kdy se opravdu báli o její život, se její stav o trochu zlepšil.

Linda poslušně vypila celý obsah hrnku, nebylo to tak hrozné, jak čekala.

„Tak je to správné, teď se hezky prospěte a uvidíte, že všechno bude tak jak má být,“ promluvila k ní ještě tiše žena a vzala opatrně chlapce do náruče, aby ho položila do postýlky vedle lůžka. O chvilku později i ona nechala mladou maminku v klidu odpočívat.

I přesto jak moc unavená byla, se jí nedařilo usnout. Její nitro bylo příliš rozbouřené city. Pocítila víc než kdy dřív ztrátu Siriuse. Právě v tuhle chvíli by tu měl být, měl by stát po jejím boku a prožívat s ní jejich štěstí. Bodlo ji z toho u srdce a věděla, že se to stane pokaždé, když se s láskou podívá na jejich syna. Najednou ji zaplavil pocit prázdnoty a osamělá slza se přehoupla zpod zavřených víček na její tvář.

S kým ona prožije tuhle chvíli? Je odsouzená k tomu zůstat sama?

Myšlenky se opět vrátily k Severusovi, k jeho podivnému chování.

Proč ji znovu opustil? Proč ji všichni, které milovala, opouštějí?

Philippa ztratila vlastní vinou, Siriuse jí vzala smrt a Severus? Nevyznala se v něm, vlastně jí nikdy nepatřil, byl pro ni příliš složitý, příliš uzavřený.

V co vlastně doufala, co čekala?

Několikrát Lindu upozornil, že pro ně dva není budoucnost, nikdy jí nic neslíbil. Možná si všechno jen vyfantazírovala, špatně si jeho city vyložila. Přesto doufala, že se vrátí, že za ní přijde. Musela ho vidět, mluvit s ním... takhle to nemohlo mezi nimi zůstat. Bezradně si povzdechla a přetočila se na druhý bok, aby v měsíčním světle, jež pronikalo oknem do pokoje, mohla pozorovat malý uzlíček v postýlce. Ujišťovala se tak, že se jí to jen nezdá, že ten malý človíček je už opravdu na světě, že je v pořádku a potřebuje ji. Rázem zahnala smutné myšlenky. I kdyby zůstala sama bez muže, přes to všechno ji potkalo štěstí, život jí vrátil to, co před lety ztratila - má syna.

„Zřejmě jsme zůstali sami,“ promluvila tiše, „ale to nevadí, ty jsi v mém životě ten nejdůležitější, jsi celý můj svět.“

Hleděla do jeho tvářičky, dokud jí neztěžkla víčka - lektvar zřejmě začal působit. Ještě než se propadla do říše snů, probleskla jí hlavou myšlenka.

Severus sice odešel, možná věří, že to pro něho tímhle skončilo, ale zapsal se do jejich života víc, než si myslí.

„Můj malý Samuel Tobias Snape,“ zašeptala ještě z polospánku.

Nakonec usínala s úsměvem na rtech.

-----------------------------------------------

Lindě bylo už mnohem lépe, její tělo se uzdravovalo. Od okamžiku kdy porodila, cítila na sobě změny. Byla silnější a vše se vracelo do normálu. Chlapeček se měl také čile k světu a jeho spokojená tvářička ji naplňovala štěstím a láskou. Jen nesměla příliš myslet na Severuse, to ji pak přepadl smutek. I když věděla, že nepřijde, že ji opustil, přesto nedokázala přestat doufat pokaždé, kdykoliv zaslechla na chodbě kroky. Vždy se jí rozbušilo srdce a ona s nadějí hleděla ke dveřím. Tři dny trvalo, než jeho návrat vzdala.

Přesto se dočkala překvapení. Hned druhý den k večeru vešla k Lindě do pokoje ošetřovatelka.

„Máte návštěvu,“ oznámila s úsměvem.

Srdce se jí v tu chvíli splašilo a překvapeně na ženu pohlédla.

„Přišla za vámi nějaká dívka. Říká, že se jmenuje Tonksová,“ dodala.

Na vteřinu pocítila zklamání, že to není ON, ale vzápětí se vzpamatovala. Přišla za ní nejlepší přítelkyně.

Ošetřovatelka pokynula rukou, že může návštěva vejít a vzápětí se ve dveřích objevila postava Tonksové. Stále měla nenápadné hnědé vlasy a Lindě se zdála trochu pobledlá, ale v obličeji měla šťastný úsměv.

„Ahoj,“ pozdravila mladou maminku tiše a pomalu došla k jejímu lůžku.

„Ahoj,“ opětovala radostně pozdrav. „Jsem tak ráda, že tě vidím. Jak ses to dozvěděla?“ zeptala se.

„Snape kontaktoval Remuse, a ten poslal zprávu mě,“ řekla dívka.

Lindu zahřálo u srdce.

Přece jen na ni myslel, dal vědět jejím přátelům - nechtěl, aby byla sama.

„Mám tě pozdravovat, moc ho mrzelo, že za tebou nemůže přijít. Má to teď dost těžké, ale vzkazuje, že se určitě staví, jakmile mu to okolnosti dovolí,“ pokračovala a přiblížila se potichu k postýlce, kde spinkal Samuel. „Tak mi ho ukaž, toho malého nezbedu - prý ti dal dost zabrat,“ usmála se na Lindu.

„Bylo to trochu děsivé, ale naštěstí je vše v pořádku,“ odpověděla a vstala z postele.

„Neměla bys ještě zůstat ležet?“ namítla Tonksová.

„Ne, už je mi dobře,“ ujistila ji a obě se sklonily nad bílou postýlkou.

„Lindo, je tak nádherný... a ty maličké ručičky,“ rozplývala se dívka nad chlapečkem. „Sirius by byl šťastný a určitě velice pyšný, že má takového syna,“ dodala a podívala se na kamarádku. Nato se trochu zarazila. „Promiň, je to asi hodně těžké, viď?“ zeptala se.

„Chybí nám tu a vždycky bude, ale je pryč... nikdy se to nezmění,“ hlesla smutně, ale pak veseleji dodala: „Přesto jsem šťastná, dal mi syna, kus z něho bude pořád se mnou.“

Nymf se usmála. „Jsem ráda, že jsi šťastná, bála jsem se o tebe.“ Pak se opět zasněně zahleděla na miminko. „Je opravdu překrásný.“

„Chceš si ho pochovat?“ nabídla Linda a něžně vzala synka z postýlky, aniž by ho probudila.

„Ráda,“ souhlasila nadšeně.

Posadila se s děťátkem na postel a zaujatě ho pozorovala. Chlapeček zavrněl a našpulil malou pusinku, pobavilo ji to. „Doufám, že jednou budu v náruči držet svého syna nebo dceru,“ promluvila zasněně a pak s vážnou tváří pohlédla na Lindu. „Víš, někdy sním o tom, jaké by to bylo, kdyby mě Remus miloval, kdybych byla jeho ženou.“

Ta soucitně položila ruku na její rameno. „Já vím,“ promluvila tiše, „mrzí mě to kvůli vám oběma.“

„Nevzdám to, Lindo, počkám na něho. Musí jednou pochopit, že má právo být šťastný,“ řekla pevně a něžně pohladila děťátko ve svém náručí. „Jak bych milovala jeho dítě,“ povzdechla si.

„Oběma nám to život v lásce pěkně ztížil,“ reagovala na její slova a sedla si naproti na postel. Vzpomněla si na Severuse.

Měla také setrvat? Má na něho čekat? A má vůbec na vybranou? Miluje ho... ať už to chce nebo ne!

„Je dobře, že to nevzdáš,“ promluvila k Nymf po chvíli. „Ať už nám budoucnost přinese cokoliv, láska je moc důležitá, bez ní to nezvládneme,“ dodala a pohladila ji po paži.

Seděly mlčky, obě na krátký okamžik zatoulané ve svých myšlenkách. Po chvíli prolomila ticho Tonksová.

„Jak to zvládáš - jak to dokážeš?“ pohlédla na přítelkyni smutnýma očima. „Já nevím, jak bych... jak bych zvládla, kdyby...“ zajíkla se a znovu pohlédla na spícího chlapečka. Něžně ho pohladila po tmavých vláskách. „Mám o Remuse strach,“ promluvila po chvilce šeptem. „Tam kde žije... oni nejsou jako on, kdyby zjistili, že je špehuje pro Brumbála... Bojím se, že se mu něco stane, tolik se změnil. Když jsem ho nedávno viděla... musí to tam být hrozné, Lindo.“

„Remus je silný, on to zvládne, umí se o sebe postarat,“ konejšila ji, „nic se mu nestane, uvidíš.“

„Já... nechci na to myslet, ale přesto se bojím. Lidé umírají - mizí beze stopy. Neumím si život bez něho představit,“ odvětila a slzy ztekly po tvářích.

„Nymf, no tak... tahle válka nebude trvat věčně, a já věřím, že přežijeme - musíme. Život k nám nemůže být přece tak krutý,“ domlouvala dívce. „Jednou bude po všem a ty budeš chovat svoje dítě, budeš šťastná.“

Hleděla na Lindu a smutně se pousmála. „A co ty?“ zeptala se.

„Já mám svého Samuela,“ odvětila a vzala si od ní chlapečka, začínal se probouzet. Otevřel na maminku svoje tmavé oči a začal si cumlat pěstičku, čímž dával jasně najevo, že má hlad.

Tonksovou ta scéna dojala.

Tolik si toho tahle žena už vytrpěla, jestli si někdo zasloužil štěstí a lásku, byla to ona.

„Asi na to není nejvhodnější doba,“ promluvila na ni, „a také vím, že je ještě brzy, že jsi nezapomněla na Siriuse, ale možná bys jednou potkala někoho, koho bys mohla...“

Linda na dívku překvapeně pohlédla.

Nymf si skousla rty, ale nakonec dodala: „Jsi mladá, krásná a život je příliš dlouhý, aby ho člověk strávil sám.“

Políbila Samuela na tvářičku. „Možná,“ řekla tiše a přivinula chlapečka k sobě, aby mu mohla dát pít. Pak znovu s úsměvem pohlédla do tváře své kamarádce. „Myslím si, že minimálně několik let si na samotu stěžovat nebudu,“ řekla vesele - smutných slov bylo řečeno už dost. „Jsi hodná, ale o mě si nedělej starosti, radši mi vyprávěj co je nového. Často myslím na Molly a Arthura, nevíš, jak se jim daří?“ Změnila rychle téma, aby obě trochu rozptýlila. Jí nedělalo dobře, když příliš myslela na Severuse a Nymfadora měla očividně chmurných myšlenek také víc než dost. I když v jejím případě si byla jistá, že Remus k ní cítí lásku.

„Byla jsem u nich nedávno,“ chytila se toho hned dívka. Byla ráda, že mohou mluvit o něčem jiném. „Arthur bývá často dlouho v práci, stejně tak i Bill a Molly je doma sama, takže je ráda, když ji někdo navštíví. Má teď také plno starostí, je obzvlášť nešťastná kvůli Percymu. Svěřila se mi, že stále doufá, že přijde k rozumu a vrátí se na vánoce domů. S ostatními o tom, ale nemluví, jeho jméno doma nikdo nevyslovuje. Je mi Molly líto,“ povzdechla si, ale pak si na něco vzpomněla a s úsměvem dodala: „Naštěstí její smutek pokaždé spolehlivě rozptýlí Fleur. Mám pocit, že ji ještě nikdo tak nedokázal vytáčet jako ona. Pořád se nesmířila s její přítomností v domě.“

Linda se potichu zasmála. „A tohle jednou čeká mě,“ pronesla a s láskou se zahleděla do spokojené tvářičky svého syna.

Strávily spolu pěkný večer. Nakonec přece jen zapomněly na své starosti i trápení, a povídaly si o všem možném. Největší zásluhu na tom měl samozřejmě Samuel, kolem kterého se točil jejich zájem. Nymf z něho byla unešená. Když pak přišla ošetřovatelka, aby je upozornila, že návštěvy končí, nerada ho vracela do náruče mamince. Linda byla ráda, že se mohly vidět, zdálo se, že oběma tahle společná chvíle prospěla. I Tonksová byla veselejší, když se s ní vřele loučila, a její oči se zase o něco víc rozzářily. Očividně potřebovaly jedna druhou, aby si vzájemně dodaly sílu k tomu, co je čeká.

------------------------------------------------------

Další večer stála u okna a nepřítomně hleděla do tmy, opět čekala marně. I kdyby tu stála do noci, žádné zprávy se nedočká. Byl to už týden, co ji propustili od svatého Munga a Severus se neobjevil, nic o něm nevěděla, nedal o sobě vůbec vědět. Opřela si čelo o chladné sklo, myslela na chvíli, kdy ji držel v náruči, na ten okamžik kdy v jeho očích zahlédla tolik citu. Lindě ze rtů unikl povzdech. Byla zmatená, jeho chování nechápala, pořád podvědomě čekala, že se ozve a vysvětlí, co to všechno znamená, ale začínala mít pocit, že ho ztratila. Odvrátila se od okna a pohlédla na postýlku, kde ležel Samuel - její syn, její štěstí, její všechno. Opět ji zaplavil pocit viny.

Měla by být šťastná za to co má a nečekat víc.

Najednou pocítila touhu vzít ho do náruče. Byl vzhůru, spokojeně si cumlal pěstičku a pozoroval věci kolem sebe. Usmála se na něho.

„Ale, ale... kdopak je to vzhůru, nechce se ti ještě spinkat?“ promlouvala k němu a vzala ho z postýlky. Všechen smutek ji rázem přešel, její chlapeček byl ten nejlepší lék na bolavou duši. Pokaždé, když ho chovala, hledala v jeho tvářičce podobu Siriuse. Potřebovala si ho připomínat, měla tak pocit, že ji úplně neopustil, že je stále s ní.

„Jsi tak krásný, kdyby tě tak mohl vidět tvůj tatínek, byl by šťastný,“ povzdechla si a políbila ho na čelo. Ten se trochu zaškaredil a zakňoural.

„Copak? Nelíbí se ti maminčino mazlení?“ usmála se. „Přece bys neplakal,“ dodala a procházela se s ním po pokoji. Už párkrát ji večer potrápil pláčem než usnul. Vzala z postýlky dudlík a dala mu ho. Zdálo se, že tentokrát to zabralo. Spokojeně si ho dumlal a za chvíli zavřel očička a usnul. Když si byla jistá, že syna neprobudí, vrátila ho do postýlky. Ještě chvíli u něho zůstala stát a myslela na to, co všechno se za tu krátkou dobu, kdy se vrátila zpátky do kouzelnického světa, přihodilo. Bylo to až neuvěřitelné, její život nebude asi nikdy snadný ani jednotvárný.

Nechala dveře do ložnice otevřené a sešla dolů do obýváku. Přemýšlela co bude dělat. Automaticky sáhla po ovladači a zapnula televizi, pořád jí vadilo ticho. Večery byly pro Lindu nejhorší, neměla je ráda. Většinou je strávila sledováním nějakého nudného pořadu, jen aby zabila čas a mohla si jít lehnout. Pokud se starala o Samuela, byla s ním, cítila se spokojená a šťastná. Ale jakmile spinkal, venku byla tma a v domě nesnesitelné ticho, samota ji tížila jako balvan. Kdyby se jí alespoň dařilo nemyslet na Severuse, nedělat si naději, že se objeví u ní doma - nečekaně, uprostřed obýváku tak jako kolikrát před tím. Jenže dny plynuly a pořád se nedokázala té hloupé naděje vzdát. Dokonce mu poslala vzkaz, kde mu psala o Samuelovi, jaký je, jak se mají... neodepsal. Nechápala to, tohle přece nemohl být konec.

Konec? Konec čeho, vždyť mezi nimi ještě ani nic nezačalo!

Najednou se rozhodla, napíše mu znovu. Dá mu ještě šanci odpovědět, vysvětlit důvody, proč se tak chová. Došla si pro dopisní papír a pero. Chvíli zírala na bílou stránku a přemýšlela jak začít.

 

Severusi,

stále marně čekám na tvoji odpověď. Každý den stojím u okna a vyhlížím tvoji sovu, a každý den od něj odcházím zklamaná. Snažím se, opravdu se snažím pochopit tvoje jednání, přesto nedokážu nechat věci tak jak jsou. Trápí mě tolik otázek. Udělala jsem něco špatně? Ublížila ti? Možná jsem řekla něco, co všechno změnilo, já nevím. Trápí mě to, Severusi, chtěla bych znát odpovědi, vědět co si myslíš. I když mám pocit, že to se nikdy nestane, znám tě tak málo.

Ten den kdy se Samuel narodil, když mě Malfoy k tobě přivedl, měla jsem dojem, že mi chceš něco říct, že ke mně možná něco cítíš. Ale pak se všechno změnilo, proč? Proč jsi odešel z nemocnice? Nechtěl jsi mě – nás - už vidět? Čekala jsem na tebe každý den, i když jsem někde hluboko uvnitř věděla, že se už nevrátíš, přesto mi trvalo tři dny, než jsem to pochopila, než jsem to vzdala. Pomohl jsi mi, již po několikáté, ochránil mého syna i mě, dal jsi mu dokonce jméno... tak proč? Je to proto, kým jsi? Vím, že jsi mi nikdy nic neslíbil, že si myslíš, že nemáme budoucnost, ale nemůžu si pomoct - srdce mi říká něco jiného. Jsem ti vděčná za to, co jsi pro mě a mého syna udělal, ale připadá mi to mezi námi nedokončené, takhle to nemůže zůstat. Nevím, co se stalo a myslím si, že mám na to právo, Severusi. Potřebuji znát odpověď ať je jakákoliv. Bude to lepší, než tahle nejistota a tohle čekání.

Linda

 

Znovu si přečetla, co napsala. Najednou měla chuť dopis zmuchlat a hodit do krbu.

Nepřehnala to?

Znělo jí to jako vyznání... možná to bylo příliš, prozradila co k němu cítí. Pak si to rozmyslela, znovu uhladila dopis a přehnula ho tak, aby se vešel do obálky.

Jsou dospělí lidé, pokud chce, aby jí řekl pravdu, musí pravdu znát.

Vstala a šla ke kleci s Puštíkem, aby mu dopis uvázala na nožku a poslala ho do Bradavic.

 

Severus byl ve svých komnatách. Seděl za svým stolem a přemýšlel o svém nelehkém úkolu. Měl za sebou nemilý rozhovor s Dracem. Od doby, kdy měl ten chlapec vypálené znamení, se s ním stala velká změna. Vyhledával samotu, byl bledší než obvykle a téměř nikoho k sobě nepustil. Pomoc svého kmotra odmítal a tvrdohlavě stál na tom, že to zvládne sám, po svém, že ho nepotřebuje.

To mě o to požádal! Dokážu to, nejsem takový slaboch, za jakého mě máte!“ vztekal se Draco, když ho ještě před chvílí držel ve svém kabinetu.

Draco, nech si poradit. To co zamýšlíš je nerozvážné!“ nabádal chlapce a pevně mu sevřel paže.

Ten se mu však vytrhl a s odhodláním v očích na něho pohlédl.

Nepotřebuju vaši pomoc... nechte mě na pokoji!“ dodal a pak naštvaně odešel.

Uvědomil si, že to bylo poprvé, kdy k němu cítil takové nepřátelství. Nebude to lehké, obzvláště když Draco velmi dobře zvládne Nitrobranu. Unaveně zavřel oči a opřel se pohodlněji do křesla. Musel ještě opravit eseje, které se mu hromadily na stole, ale pár minut klidu si snad mohl dovolit. Na to až bude nucen číst ty bláboly a rozčilovat se nad prázdnými hlavami svých studentů - i když je mezi nimi pár výjimek, kteří splňují jeho očekávání - má ještě celou noc.

Vyrušilo ho ťukání na okno. Zvedl se od stolu a vpustil sovu do místnosti. Když poznal komu patří - a pohled na úhledné písmo mu to jen potvrdil - srdce se proti jeho vůli rozbušilo o něco rychleji. Sundal dopis z nožky Puštíka a váhavě ho otevřel. Bylo to už podruhé, co mu psala, a jen Merlin věděl, kolikrát se pokoušel odepsat. Chtěl Lindě vysvětlit co ho nutí držet se dál, napsat jí o svých citech, ale pokaždé dopis skončil v ohni a pokaždé se ujišťoval, že takhle je to lepší. Myslel si, že když se neozve, donutí ji zapomenout. Mýlil se. Když dopis dočetl, chvíli tupě zíral před sebe.

Jak si mohla myslet, že něco udělala špatně? Především je to jeho vina, to on neudržel svoje city na uzdě. To on se měl držet zpátky a odehnat ji od sebe hned jakmile pochopil, že mu není lhostejná!

Sedl si zpět za svůj stůl a znovu si přečetl její slova. Obviňovala ho a měla pravdu. Vzal čistý kus pergamenu, a i když si nebyl jistý co napsat, jak správně vyjádřit co cítí, sáhl po svém brku, aby dal Lindě odpověď.

 

Lindo,

omlouvám se, že jsem ti nenapsal hned, myslel jsem, že nebudu muset. Byl to ovšem chybný úsudek, protože máš pravdu v tom, že jsem tě nechal v nejistotě. Nepíše se mi to lehko, ale chci být upřímný. Nevím jak ohleduplně napsat, že čekáš marně. Okolnosti mi nedovolují mít jakýkoliv osobní život a ty máš právo na šťastnou budoucnost, kterou ti já dát nemohu. Nikdy si neodpustím, že jsem to nechal zajít tak daleko. Jen Merlin ví, že ti nechci ublížit, Lindo, ale se mnou nejsi v bezpečí. Pohybuji se na příliš tenkém ledě a nemohu si dovolit žádnou chybu. Vím, že je to ode mě kruté, proto chci, abys věděla, že od doby co jsem tě poznal, v sobě bojuji bitvu a nyní vím, že jsem prohrál. Sebrala jsi mi klid a pravdou je, že pokud by to bylo jen trochu možné a věci by byly jinak, nebránil bych se tomu. Víš, tu noc kdy se narodil tvůj syn, jsem chtěl skončit s předstíráním, ale včas jsem pochopil, že na to není vhodná doba, moje blízkost by ti jen ublížila, dostala tebe i Samuela do nebezpečí. Proto jsem nepřišel a nepřijdu, Lindo. Když jsem tě viděl, jak se s láskou skláníš nad synkem, jak šťastná jsi, uvědomil jsem si, že do vašeho života nepatřím. Vždycky bude vedle tebe JEHO stín a je to tak v pořádku, Samuel ti nikdy nedá zapomenout. Možná to byl ten důvod, proč jsem udělal co jsem udělal - dal mu své jméno. Neměl jsem na to právo, ale v tu chvíli jsem nejednal uváženě. Omlouvám se, zřejmě jsem podvědomě chtěl, aby tu po mě zbyla nějaká připomínka... pošetilost, já vím.

Žádám tě, buď prosím opatrná a nevyhledávej mě již. Možná mě za tahle slova budeš nenávidět, ale je to nutnost. Mám tady svůj úkol a něco co musím sám sobě a ještě někomu splatit, abych došel vykoupení. Je toho hodně, co jsem udělal špatně, co jsem pokazil... nezlob se, ale i ty k nim patříš. Nikdy jsem neměl dovolit, aby mě city k tobě oslabily, není to tvá vina je to moje selhání. To já měl být ten, kdo si udrží odstup, ale věř mi, bylo to tak těžké.

Zasloužíš si dobrý život, potřebuješ bezpečí, být šťastná a milovat. Jsem si jistý, že jednou někoho takového potkáš - já nejsem schopen tohle všechno ti dát. Jsem příliš vázán oddaností k tomu, co dělám a nechci to nijak měnit. Neumím se příliš dobře vyjadřovat, mluvit o svých pocitech, nikdy jsem neměl tu možnost, ale věřím, že ty pochopíš. Odpusť mi, jestli jsem ti ublížil. Možná chceš namítnout, že tahle všechna opatření – odmítnutí, jsou přehnaná, že nic nemusí být takové jak jsem ti líčil, ale pravdou je, že nejsem takový, za jakého mě máš. Nejsem dobrý člověk, Lindo, a až to pochopíš, vím, že tě ztratím. Prosím tě jen o jedno, drž se od všeho dál a zapomeň na mě.

Severus

 

Odložil brk a se smíšenými pocity hleděl na slova, která napsal. Bylo to tak správné, bylo to nutné. Sruloval popsaný pergamen a převázal jej stužkou. Pak vstal a přešel k oknu, kde odpočívala malá sovička. Pohladil ji po hlavě a dal pamlsek.

„Odnes to své paní,“ řekl tiše, když jí uvázal dopis k nožce.

Ta na něho ještě pohlédla, jakoby se chtěla ujistit, zda si to nechce rozmyslet.

„Jen leť.“

Otevřel okno a Puštík vylétl do tmy. Ještě chvíli tam nehnutě stál ponořený do svých myšlenek. Nakonec ho probral chlad, zavřel okno a vrátil se ke své práci... opravovat nekonečné eseje.

 

Linda byla vzhůru, právě nakojila Samuela, když Puštík zaťukal zobáčkem na okno. I když celý večer čekala jeho návrat, přesto několik vteřin váhala, než došla k oknu, aby ho vpustila dovnitř. Jakmile si všimla, že nese odpověď, srdce se jí splašilo.

Odespal... tak přece má naději!

Položila malého do postýlky a třesoucí rukou sundala pergamen z puštíkovy nožky. Na okamžik se zarazila, najednou se bála dopis otevřít.

Ne... ať už napsal cokoliv, bude to lepší než tápat v nejistotě.

Sundala stužku a rozevřela ho. Už po prvních větách se Lindě sevřelo srdce. Přečetla si dopis několikrát, než ho odložila na stolek. Nebyla z jeho slov překvapená, přesto se jí slzy draly z očí a rozplakala se.

Odhání ji od sebe, nechce ji už vidět - není tedy žádná naděje?

Opřela se jednou rukou o pelest postele a druhou křečovitě svírala triko na své hrudi. Jakoby tak mohla zabránit bolesti, aby jí drtila srdce. Samuel vycítil maminčin smutek, nešťastně zkřivil obličejík a začal se dožadovat její pozornosti. Lindu probral až jeho hlasitý pláč. Vzchopila se, setřela si hřbetem ruky slzy z tváří a došla si pro něho. Hleděla na něho s něhou a láskou, její syn ji potřebuje, miluje ji a neopustí ji – přivinula ho k sobě.

„Nevadí, že jsme zůstali sami, my to zvládneme, viď?“ promluvila tiše a další slzy skropily její tváře.

Dva muži, kteří ji opustili a kterým vděčí za to, že ho má. První mu dal život a druhý jméno.

 

Druhý den, když se Severus chystal na další hodinu, kterou měl v pátém ročníku, ho v odchodu zastavilo ťukání na okno. Překvapeně se vrátil a pustil drobnou sovičku dovnitř. Nečekal, že by mu znovu napsala. Rozevřel dopis kde byl jen krátký vzkaz.

Severusi,

budu respektovat tvé přání, nevyhledám tě již. Nemůžeš po mě, ale chtít, abych zapomněla. Válka jednou skončí a já na tebe budu čekat!

Linda

Pohnutě hleděl na těch pár vět, musel je přečíst znovu a znovu. Něco sladkobolného ho hřálo v prsou.

Budu na tebe čekat!

Neměla by čekat, je to pro ni ztráta času, ale v tu chvíli byl podivně šťastný. Přešel ke krbu a zamyšleně hleděl do ohně. Po chvilce vyndal z kapsy hábitu i druhý dopis, jež mu poslala včera. Něžně přejel konečky prstů písmo, jakoby hladil ruku, která ho psala. Nato je oba vhodil do ohně. Díval se, jak plameny hladově olizují okraje, jak černají a mizí slova psaná s láskou. Díval se, jak mizí jeho život.

-------------------------------------

Čas se Samuelem utíkal rychle. Linda se upnula pouze k němu, naplňoval ji štěstím a ona se rozhodla od života víc nežádat. Než se nadála, bylo 22. prosince a Štědrý večer byl za dveřmi. Jelikož byla pozvaná k Molly a Arthurovi, oslavila Vánoce už dnes s Danem a Markem. Právě se od nich vrátila. Daniel ji odvezl domů a pomohl s věcmi, které od nich dostala. Udělali si opravdu nádherný Štědrý den.

 

„Víš, že když budeš potřebovat čas pro sebe, něco si zařídit nebo jen odpočinout, rádi ti Samuela pohlídáme,“ nabízel jí Mark víc než ochotně, když si rozbalili dárky a seděli u stromečku. „Umím se o něho postarat, často jsem hlídal děti své setry, můžeš mi věřit.“ Choval malého a ukazoval mu nové hračky, které od nich dostal.

Lindu pohled na synka v Markově náruči hřál u srdce.

„Já vím, jsi skvělý a Samuel je u tebe víc než spokojený. Nikomu jinému bych ho ani nesvěřila než vám dvěma,“ usmála se na něho a šťastně se podívala na Dana. Oba se k ní vždycky chovali velice vřele, ale co se narodil Samuel, byli opravdová rodina. Zvali ji k sobě každý víkend a ona si už neuměla sobotu bez Markova žvatlání a rozplývání se nad chlapečkem představit. Mark jejího synka zbožňoval, jakmile se u nich objevila, hned si ho od ní bral a po celou návštěvu ho nechtěl dát z ruky, dokonce ho i přebaloval. Linda se nejednou smála, že kdyby mohl tak by ho místo ní i kojil.

Dan vypadal také spokojeně. Pohodlně ležel na koberci vedle svého přítele, opíral se o loket a užíval si rodinné štěstí. Změnil se, zdál se být uvolněnější a nebyl už tak cynický. Kdyby ho sestřičky z nemocnice viděly právě teď, jak něžně hladí hlavičku jejího chlapečka, jak je jeho pohled plný citu a lásky, jejich tajné zbožňování doktora Granta by přerostlo ve veřejnou štvanici. Linda se té myšlence zasmála nahlas.

„Copak je ti k smíchu,“ zeptal se, „pěkně jsem vyměkl, že?“

„Na tom není nic špatného, ale myslela jsem spíš na tvé fanynky v nemocnici, co by asi říkaly, kdyby tě takhle viděly,“ odpověděla pobaveně.

Mark se s úsměvem podíval na Dana a pak na Lindu.

„V tom případě mám štěstí, že ho ženy nezajímají,“ řekl.

„Samozřejmě že ne, miláčku. Všechno co pro život potřebuju, jsem našel v tobě,“ pronesl Daniel napůl žertem napůl vážně a přitáhl si Marka blíž, aby ho mohl políbit. Ten trochu zrozpačitěl, nebylo zvykem, že by se k sobě v něčí přítomnosti chovali takhle důvěrně. Letmo pohlédl na Lindu.

Usmála se, byla ráda, že se milují, že mají jeden druhého.

Dan se jeho rozpakům zasmál. „Ale jdi, je to už velká holka a jsme jedna rodina, tudíž se můžeme chovat úplně normálně, nemám pravdu?“ pohlédl jejím směrem s tím nejkouzelnějším úsměvem, kterého byl schopen a natáhl k ní ruku. „Pojď k nám, zdáš se mi tam trochu opuštěná a to je v tuto úžasnou chvíli nepřípustné.“

Poslechla, sedla si vedle Dana a on ji k sobě přivinul.

Chvíle strávené v jejich společnosti byly pro ni jako balsám na její duši. Nechtěla jejich dobrotu zneužívat, to ne, ale pocit, že tu jsou a že jí vždy pomůžou, moc pomáhal. Jejich láska k ní i Samuelovi byla upřímná a ji nejednou napadlo, že pokud by se mělo něco stát tak její syn bude v dobrých rukou.

„Kdy odjíždíš k těm svým známým?“ zeptal se Mark.

„Na Štědrý den ráno, vyzvedne mě jeden přítel a... ehm... pojedeme spolu,“ odpověděla.

Dan byl nejprve zklamaný, že s nimi nestráví Vánoce. Příliš se mu nezdál výlet k nějakým známým, o kterých se mu dříve ani nezmínila, ale když se dohodli na tom, že si udělají Štědrý večer dřív a sem tam mu něco o Weasleyových řekla, smířil se s tím.

„Je to daleko?“ ptal se dál Mark.

„Ne, kousek za Londýnem... žijí na venkově. Jsou to přátelé mé matky a jsou to opravdu hodní lidé,“ ujistila je, protože měla neklamný pocit, že se Mark o ni a hlavně o Samuela bojí. „Vrátíme se brzy, neboj se, a pak hned navštívím vás,“ dodala a přátelsky ho vzala za ruku. Vadilo jí, že musí lhát o svých přátelích, nejednou byla v pokušení říct jim pravdu, ale pokaždé si to rozmyslela.

„Vím, že jsem hroznej, ale bude se mi stýskat,“ povzdechl si, ale pak se usmál.

 

Byl to opravdu kouzelný večer v rodinném kruhu a Lindě se podařilo nemyslet na muže, který byl pro ni příliš daleko, příliš nedosažitelný a jisto jistě sám. Něžně se na synka usmála, spinkal. Opatrně ho svlékla z kombinézky a sundala čepičku, kterou přímo nesnášel. Pokaždé to dával hlasitě najevo, když mu ji navlékala a snažila se pod krčkem uvázat. Vzala ho opět do náruče a přenesla do postýlky, bylo už dost pozdě, tentokrát se jejich návštěva protáhla. Pohladila ještě Samuela po ručičce a přikryla peřinkou.

Ach Siriusi, dal jsi mi takové štěstí a já...

Ze rtů Lindě unikl tichý povzdech, nakonec odstoupila od postýlky, zhasla lampičku a vyšla z ložnice. Chystala se balit dárky a také si připravit věci s sebou k Molly a Arthurovi. Zítra měla poslední možnost dokoupit pár drobností tak toho chtěla využít a projít ještě nějaké obchody. Čekal je tudíž rušný den a jistě na to už nebude mít později čas.

-------------------------------------------------------

Štědrý den pro Lindu nastal brzy, probudilo ji nespokojené kňourání, jež se ozývalo z postýlky. Otevřela oči a pohlédla na budík, bylo sedm hodin. I když neměla v plánu ponocovat, šla si lehnout až v jednu ráno a ve čtyři musela opět vstát, aby nakrmila Samuela.

Jak ráda by ještě na chvíli zavřela oči a spala.

Chlapeček byl však jiného názoru a celkem už hlasitě se dožadoval její pozornosti.

„Ale, ale... kdopak to tu na mě křičí a nenechá vyspat?“ usmála se na něho a vzala do náruče. „Tebe asi moc nezajímá, že maminka měla moc práce a ponocovala, viď?“

Jakmile ucítil její náruč, utišil se a upřel na ni svá tmavá očka.

„Ty uličníku,“ řekla, nepřestávajíc se usmívat. „Pojď, půjdeme popřát hezké Vánoce tatínkovi a bráškovi,“ dodala a políbila synka na tvářičku.

Sešla schody do obývacího pokoje a první zamířila ke komodě, kde měla vystavené fotografie Thomase a portrét Siriuse. Namalovala ho, ještě než se Samuel narodil, aby věděl jak vypadal jeho otec, aby měl na něho nějakou památku. Na obrázku se na ně usmíval, byl šťastný - chtěla si ho tak pamatovat. Také si dala zarámovat zmenšený obraz, který malovala v Siriusově domě. Měla tak celou rodinu pohromadě.

„Hezké Vánoce, Siriusi,“ promluvila, když zapálila u obrázku svíčku a hůlkou vykouzlila větvičku jmelí. Pak pohlédla na fotografii svého staršího syna. „I tobě hezké Vánoce, můj chlapečku,“ dodala a něžně ji políbila. Thomasovi také zapálila svíčku a postavila vedle fotky těžítko, které koupila včera. Byly v něm malé postavičky dětí, jak staví sněhuláka a když jste s ním zatřásli, padal sníh. Věděla, že by se mu líbilo.

„A co ty,“ pohlédla na synka ve své náruči, „usměješ se na tatínka a na brášku, co?“

Samuel očividně o nic z toho nejevil zájem, momentálně se snažil sníst svou ručičku a při tom usilovně tlačil.

„Jak vidím, máš na práci něco jiného,“ usmála se na něho vděčná, že rozptýlil její myšlenky. Na chvíli ji přemohlo dojetí.

 

Ještě jednou překontrolovala všechny dárky, které měla pro Weasleyovy a Harryho. Moc se na něho těšila, od jeho narozenin se neviděli, ale pravidelně si vyměňovali dopisy. Pomalu zjišťovala, že se vůči ní stává otevřenější, že k ní cítí důvěru. I jeho psaní o tom svědčilo, dopisy byly delší a více osobní. Naposled psal o jakémsi Křiklanově věčírku, který se před odjezdem na vánoční prázdniny chystá, a jaké s tím má starosti, protože se ještě nerozhodl koho pozve a děvčata ho berou útokem. Lindu to pobavilo, konečně měl Harry obyčejné starosti, které chlapci v jeho věku mají mít. Občas se také zmínil o Severusovi, ovšem tyhle zprávy v ní probouzely smutek, hlavně proto, že ho Harry tolik nenáviděl. Zahnala chmurné myšlenky a pomalu si nosila věci, které chtěla vzít s sebou, na stůl.

Hlavně, aby na něco nezapomněla.

Remus se měl pro ni stavit už každou chvíli. I na něho se hrozně těšila. Viděla ho jen jednou za tu dobu a to, když bylo Samuelovi asi čtrnáct dní. Objevil se u ní doma jen na pár minut, aby je oba viděl. Měl slzy v očích, když mu vložila do náruče Samuela, syna nejlepšího přítele.

„Je tak nádherný, Lindo,“ řekl dojatě a malého něžně hladil. „Dala jsi mu krásné jméno,“ dodal po chvíli. „Sirius by byl pyšný. Kdyby ho tak... kdyby ho tak mohl vidět.“ Najednou měl sevřené hrdlo, musel se nadechnout a při tom mu ze rtů unikl tichý vzlyk. Přistoupila k němu a objala ho.

„Promiň, nechtěl jsem...“ hlesl.

„Já vím, taky mi chybí.“

Musel je brzy opustit, nemohl být pryč dlouho, aby to nebylo ostatním podezřelé. Slíbil, že se uvidí na vánoce u Molly, že se o to pokusí. Před několika dny dostala od něho zprávu, že ji vyzvedne doma a půjdou do Doupěte spolu. Měla z toho hroznou radost a teď se ho nemohla už dočkat.

Aby si zkrátila čekání, poklízela drobný nepořádek.

Vyrušilo ji zaklepání na dveře.

Konečně.

„Remusi!“ zvolala radostně, když je otevřela.

„Veselé Vánoce, Lindo,“ usmál se na ni a pevně ji sevřel pažemi.

„I tobě... pojď dál,“ zvala ho, když jeho stisk trochu polevil.

Vešel do obývacího pokoje, sundal svůj obnošený plášť a rozhlédl se po útulném pokoji. Jeho zrak spočinul na stromečku u okna.

Linda si jeho pohledu všimla. „Neodolala jsem,“ usmála se na něho, „i když je Samuel ještě malý a nebudeme doma, přesto by to bez stromečku nebylo ono.“

„Je krásný,“ řekl a oplatil Lindě úsměv.

„Je ještě čas, dáš si čaj nebo něco jiného?“ zeptala se.

„Dám si čaj, děkuju,“ odvětil.

Všiml si zapálených svíček na komodě. Něco ho zahřálo u srdce, nezapomněla na něho. Přistoupil blíž a se smutkem v očích se zahleděl na portrét Siriuse.

Příteli... ještě v loni jsi tu s námi byl.

„Upekla jsem i nějaké cukroví, takže pokud se nebojíš, můžeš ochutnat,“ smála se Linda a vytrhla ho tak z neveselých myšlenek.

„Od tebe mi chutná vždycky,“ poznamenal s uznáním. Ještě jednou pohlédl na obrázek přítele.

Hezké Vánoce.

„A jak se jinak máte? Daří se vám dobře?“ zajímal se a pátravě se na ni zahleděl. Chtěl se ujistit, že je spokojená, že je alespoň trochu šťastná.

„My jsme v pořádku, je nám dobře a Samuel je zlatíčko,“ ujistila ho a postavila před něj hrnek s čajem. Přinesla také cukroví a nějaké zákusky. „O nás neměj starosti, spíš jak se vede tobě,“ dodala, když si všimla, jak je pohublý. „Jsi na sebe opatrný, že ano?“

Remus se usmál. „Samozřejmě... Malej ještě spí?“ změnil obratně téma.

„Ano, ale čekám, že se každou chvilku vzbudí, bude mít hlad,“ odpověděla a vzala tak na vědomí, že o sobě nechce mluvit.

„To je dobře, musím toho využít. Kdo ví, kdy vás zase uvidím,“ poznamenal a snědl několik kousků cukroví.

„Ještě si ho užiješ,“ usmála se a chytla ho za ruku. „Doufám, že se v Doupěti chvíli zdržíš,“ chtěla se ujistit. Nerada by se vzdala jeho přítomnosti tak brzy.

„Dnes nepospíchám, jsou přece Vánoce.“ Stiskl její dlaň na znamení, že je také rád, že jsou spolu. „A co se týče tvého synka, pochybuji, že budu mít dost příležitostí si ho pochovat. Molly a ostatní ho určitě nedají z ruky,“ zasmál se.

„Asi máš pravdu,“ přikývla.

Chvíli mlčky popíjeli čaj, když se opět ozval Lupin.

„Lindo, chtěl jsem se tě zeptat,“ začal trochu nejistě, „jak jsi to udělala... jak se vlastně Samuel jmenuje.“

Lindě zaskočilo cukroví v krku. Rozkašlala se. Musela se několikrát napít čaje a chvilku trvalo, než mohla odpovědět.

„Tedy... ehm... totiž, vyskytly se okolnosti... ehm... víš, já... dostala jsem se do problémů,“ koktala nesouvisle a nakonec na něho bezradně pohlédla.

Jak mu to má říct? Co si o ní pomyslí?

„Jaké okolnosti... Lindo, vím, že sis musela vymyslet jméno, jen mě zajímá jaké,“ usmál se na ni, aby ji povzbudil.

Linda sklopila zrak.

Bože...

„Jmenuje se Samuel Tobias Snape,“ řekla nakonec tiše.

Lupin prudce postavil hrnek na stůl, až z něho vyšplíchl čaj.

„Co – cože?“ zeptal se nevěřícně. „Dala jsi mu jméno Snape?! U Merlina, proč právě tohle?“

Nechápal to, pojmenovat Siriusova syna po člověku, kterého tak nenáviděl?

Zvedla k němu provinilý pohled.

„Dal mu ho sám,“ hlesla, „věř mi, nešlo to jinak.“

Tak teď byl dokonale zmatený.

Severus ho přijal sám?

„Lindo, to nechápu... já... totiž... proč by to dělal?“

„Aby mi pomohl.“

Vysvětlila mu všechny okolnosti, které ji přivedly až do situace, kdy Severus přiznal před Malfoyem svoje otcovství.

„Je to jen papírově, Remusi,“ dodala ještě.

Ten seděl mlčky, ponořený v myšlenkách. Všimla si jak zbledl, bála se, že je z ní zklamaný... bála se co odpoví.

„Řekni něco, prosím tě,“ ozvala se po chvíli tiše.

Dívali se na sebe - v očích měl zvláštní výraz.

„No, je to trochu šok,“ řekl chraplavě a pohledem se zarazil na přítelově podobence. „Přiznám se, že jsi mě zaskočila, tohle jsem nečekal.“

Linda si všimla kam se dívá a bodlo ji z toho u srdce.

I Remus si myslí, že Siriuse zradila.

Než však stačila na svoji obhajobu cokoliv říct, přitáhl si ji k sobě.

„Nezlob se na mě, vím, že to nemáš lehké a nechci, abys byla smutná – ne dnes. Hlavně, že jsi ty i Samuel v bezpečí, co záleží na jméně,“ promluvil trochu zastřeným hlasem. „Od Severuse je to... nečekal bych, že něco takového udělá,“ dodal ještě.

Lindě se notně ulevilo, objala ho pažemi.

„Děkuju,“ šeptla. „Opravdu mu za hodně vděčím.“

„Já vím,“ řekl a pohladil ji po vlasech.

Jejich objetí přerušil pláč z ložnice.

„Co jsem ti říkala... má hlad,“ usmála se, když ji pustil. „Remusi,“ oslovila ho, ještě než odešla nahoru pro malého, „nechci, aby o tom někdo další věděl, mohl by sis to prosím nechat pro sebe?“

„Samozřejmě.“

---------------------------------------------

V Doupěti je všichni už netrpělivě očekávali.

„Ahoj, konečně jste tady,“ vítala je Molly vesele a spěchala jim vstříc. „Tak nám to zlatíčko konečně ukaž,“ pohlédla na spící miminko v maminčině náruči. „Ten je hezounký... mohu?“ zeptala se, a když Linda přikývla, opatrně si Samuela vzala a ihned se nad ním začala rozplývat.

„Vidíš, měl jsem pravdu,“ řekl Remus směrem k Lindě, „ještě, že jsem měl tu možnost u tebe doma.“

Ta se na něho usmála, svlékla si kabát a šla s Molly do prostorné místnosti za ostatními.

„Veselé Vánoce všem,“ popřála, jakmile se objevila ve dveřích. Mezi prvními kdo ji přivítal, byl Harry.

„Ahoj, Lindo, jsem rád, že jsi přišla,“ řekl a upřímně jí stiskl ruku.

„Já taky, moc jsem se těšila,“ přiznala a krátce ho objala. Za těch několik měsíců se z nich stali opravdu přátelé.

„Podívejte, kdo se na nás přišel podívat,“ zašvitořila nadšeně paní domu.

Linda se pousmála na Harryho. „Řekla bych, že je Siriusovi podobný,“ poznamenala s pýchou v hlase.

Zamyšleně se zahleděl na dítě v náruči paní Weasleyové.

Je to zvláštní pocit, Siriusi, dívám se na tvého syna a ty tu nejsi.

„Je roztomilý,“ pousmál se, ale pak o něco vážněji dodal: „A ještě tak malý.“ Pohladil ho po ručičce.

Bude vyrůstat bez otce tak jako já.

Ginny se hned přidala k matce.

„Jejda, ten má ale vlasů,“ zasmála se, když mu Molly sundala čepičku a vlásky mu trčely na všechny strany. „Vypadá jako moje trpaslenka.“

Matka se na ni káravě podívala.

„Co jsem řekla? Vždyť trpaslenky jsou náhodou úžasné, že mám pravdu,“ pohlédla na Harryho a Lindu.

„Ano, to jsou,“ ujistila ji pobaveně.

„Tak vidíš,“ prohodila Ginny k matce a přestala se mračit. „Mohla bych si ho taky pochovat?“ vrátila se pohledem k Lindě.

„Bude jen rád, proti chování nic nenamítá, ale spíš jestli ti ho půjčí mamka,“ kývla směrem k Molly, která už Samuelovi zručně svlékla kombinézku.

Fleur se také rozplývala nad chlapečkem.

„Bille, pojď se jen podivat jak je slaďoušký. Také si poržídíme takového chlapeška, co ržikáš?“ zaševelila a láskyplně se na Billa podívala.

Na Molly vyřčená slova zapůsobila jako rána do hlavy. Zrudla a mírně zalapala po dechu.

„No to je snad předčasné,“ vyhrkla a polekaně se podívala na nejstaršího syna.

Bill se jejímu šokovanému výrazu upřímně zasmál, ale pak matce chlácholivě stiskl paži.

„Klid, mamko, na to je ještě dost času.“

Jeho slova ji trochu uklidnila, přesto se nešťastně podívala na svého muže.

„No... tak já myslím, že bychom se mohli posadit a něco pojíst. Co říkáte?“ ozval se vesele Arthur a všechny zval ke stolu. Počínající napětí se rázem rozplynulo.

 

Samuel byl velice spokojený v přítomnosti tolika strýčků a tetiček. Šel z náruče do náruče a náramně si to užíval. Linda se o něho nemusela do doby, než bude mít hlad vůbec starat. Mohla se v klidu bavit a věnovat se ostatním. Využila toho a sedla si vedle Harryho, aby si mohli popovídat.

„Víš... už dřív mě napadlo,“ zvážněl najednou a pohlédl Lindě do očí, „Sirius mi odkázal dům a svůj majetek, nemám na něj právo.“

„Ale máš,“ usmála se.

„To přece nejde! Samuel je jeho syn, je právoplatný Black,“ tvářil se nesouhlasně Harry. „V jeho rodném listě je Sirius uveden jako otec, závěť je tudíž neplatná.“

Linda trochu znejistěla.

Právě tohle nechtěla, aby Harry zjistil, jaké jméno nosí dědic Blacků, nepochopil by to.

„Není neplatná... je to v pořádku, patří ti vše co ti odkázal,“ ujistila ho znovu a doufala, že to nechá být.

„O to nejde - co Samuel...já... rád se toho vzdám, nepotřebuju peníze,“ namítl ještě, „stačí když vezmeš jeho rodný list a zajdeme spolu...“

„Harry, Linda nemohla Siriuse uvést jako otce, alespoň prozatím ne, nemůže tedy změnit ani závěť,“ vložil se do hovoru Lupin, který seděl opodál. „Ono je to složitější,“ dodal a pohlédl jí do tváře.

Ta sklopila pohled, měla pocit, že Remus něco tušil.

Teď byl v rozpacích Harry.

„Aha... to jsem nevěděl.“

„Prozatím jsem mu dala… ehm… mudlovské jméno,“ zalhala – opět. Z celé situace byla nesvá, znovu si musela odkašlat, v krku se jí tvořil nepříjemný knedlík. „Co kdybychom to nechali už být,“ pokusila se změnit téma a na oba se usmála, „jsou přece svátky a jsme zase všichni spolu.“

Harry souhlasně přikývl a také se pousmál.

 

Po obědě se usadili v pokoji kolem stromku, popíjeli vaječný likér – tedy kromě Lindy - a povídali si o všem, co se událo za poslední týdny. I když začali vesele, přece jen se hovor stočil i k těm smutným zprávám, což se nelíbilo Molly. Snažila se odvádět pozornost od tématu jídlem a poukazováním na různé maličkosti. Linda se jí snažila vycházet vstříc, byl Štědrý den a tak by se neměl v srdcích usadit smutek.

„Přinesla jsem také nějaké cukroví a zákusky, přinesu je,“ nabídla se. Sebrala ze stolu prázdné talíře, aby je v kuchyni doplnila.

Zaslechla Rona a Harryho jak o něčem živě diskutují, měli za úkol poklidit kuchyň. Už je chtěla povzbudit nějakou veselou poznámkou, když ji téma hovoru přišpendlilo na místě.

„Snape říkal, že Malfoyovi pomůže?“ ptal se poněkolikáté Ron.

„Ano, slyšel jsem je, když jsem Snapea sledoval po tom, co tak spěšně odešel z toho večírku,“ odpověděl mu trpělivě Harry.

Linda zpozorněla a téměř nedýchala.

„Proč by to dělal?“ nechápal Ron.

„Říkal, že to slíbil jeho otci, prý složil neporušitelný slib nebo tak něco.“

„Neporušitelný slib?“

„No ano! Co to vlastně znamená?!“ zeptal se Harry

„Neporušitelný slib nemůžeš porušit, protože když to uděláš, tak zemřeš,“ odpověděl s vážnou tváří druhý chlapec.

Z chodby se ozval rachot rozbíjejícího se nádobí.

Oba sebou trhli a běželi zjistit, kdo to byl. Linda stála na místě, byla bledá a nešťastně se dívala na střepy na podlaze.

„Co se stalo?“ vyhrkl Harry.

„Já nechtěla... uklouzla jsem,“ vykoktala ze sebe.

„Z toho si nic nedělej, mamka to spraví,“ chlácholil ji Ron a usmál se.

Rámus přivolal Lupina s Arthurem.

„Zase jste něco rozbili?“ ptal se Ronův otec.

Remus pátravě hleděl na pobledlou Lindu.

„Ne, to já,“ promluvila, „rozbila jsem Molly talíře... mrzí mě to.“

„Hlavně, když se nestalo nic horšího,“ mávl rukou Arthur, vyndal hůlku a „Reparo“ dalo škodu zase do pořádku.

Naskládala na talíře cukroví a zákusky, pro které původně šla, ale myšlenkami byla někde jinde.

Dal slib... slib, který ho může stát život! Bože, kdy to skončí.

 

Večer, když uložila Samuela, který byl z tolikeré pozornosti, hluku a chování notně unavený, sedla si vedle Remuse ke krbu a mlčky hleděla do plamenů. Arthur chvílemi pochrupával v křesle a Molly vedla tichou bitvu s Fleur, která se snažila překřičet stále hlasitější rádio, z něhož se linula píseň od jakési Celestiny s názvem: Kotlík plný horké silné lásky. Linda se musela v duchu usmát. Molly se nehodlala vzdát, stále bojovala již prohranou válku a nechtěla se s Billovou volbou smířit. Nakonec to Fleur vzdala a pokojem se nesl pouze libozvučný Celestýnin zpěv. Naštěstí i tomu byl po chvíli konec.

Když Molly vypnula rádio, Linda se zaposlouchala do rozhovoru Arthura a Harryho. Všimla si, že i Remus věnuje tomu, co říkají pozornost.

„Čekal jsem, že se budete Snapea zastávat, ale jak to můžete vědět?! Jak si můžeme být jistí, že je na straně Řádu a neslouží Vy-víte-komu?“ nechtěl ustoupit Harry.

„Na nás to nezáleží,“ vložil se do hovoru Lupin a otočil se k Harrymu čelem. „Důležité je, že mu věří Brumbál.“

„Ale i on se může mýlit,“ namítl chlapec tvrdohlavě.

„S tím si dělala starosti už spousta lidí. Záleží na tom, zda věříme jeho úsudku a já Brumbálovi věřím,“ promluvil opět Lupin.

Harry se na něho nechápavě podíval.

„A Snapeovi? Tomu také věříte? Vždyť to on o vás roznesl, že jste vlkodlak, to díky němu vás propustili,“ vyčetl mu rozhořčeně.

„Harry,“ povzdechl si Remus. „To by se brzy provalilo stejně a navíc se o mě celý rok staral, vařil mi vlkodlačí lektvar. Kdyby chtěl, mohl mi uškodit daleko víc.“

„Možná se před Brumbálem neodvážil,“ držel se své nenávisti vůči Snapeovi Harry.

Linda se také vložila do hovoru.

„To by neudělal, není takový, jak si myslíš... je na naší straně,“ pokusila se Severuse bránit.

„Ty ho neznáš tak jako já, Lindo, navíc ti pomohl, je pochopitelný, že mu důvěřuješ! Ale já vím, že něco s Malfoyem chystají, Snape je… já mu prostě nevěřím!“ nedal se chlapec a zamračil se.

Povzdechla si a sklopila zrak na své ruce, tolik ji mrzelo, že ho tak nenávidí. Ještě chvíli o něm mluvili, nechala je. Oddala se vlastním myšlenkám.

 

„Myslím, že je čas na další skleničku vaječného koňaku, dáte si se mnou?“ ozval se po chvíli Arthur a nalil jim. „Tak na zdraví.“

Linda si jen lízla, aby ochutnala. Samuelovi by se to asi moc nelíbilo.

„A co vlastně teď děláte?“ zeptal se Harry Lupina, když ho špatná nálada opustila.

„Přidal jsem se k ostatním vlkodlakům, všichni jsou na Voldemortově straně a Brumbál potřeboval mezi nimi špeha, tak jsem to vzal,“ odpověděl a dopil zbytek koňaku.

Linda byla ráda, že změnili téma, beztak na něho občas musela myslet.

Co asi dělá? Vzpomene si na ni? Určitě je sám...

Z myšlenek ji vytrhlo jedno jméno a tón hlasu jakým ho Remus řekl.

„... Fenrir Šedohřbet. Nikdy jsi o něm neslyšel?“ ptal se Harryho.

Všimla si jak má ruce sevřené v pěsti.

Chlapec jen zakroutil hlavou.

„Je to ten nejdivočejší a nejkrutější vlkodlak, jakého jsem za svůj život potkal. Jeho ideou je nakazit co nejvíce lidí a vybírá si především malé děti,“ pokračoval Lupin.

Linda zpozorněla a při jeho slovech mírně zbledla. Vzpomněla si na Thomase.

„Nejraději má chlapce, několik dní je sleduje a pak za úplňku ve své vlčí podobě napadne. Někdy se neovládne a zabije,“ mluvil dál a přijal od Arthura další vaječný koňak. Na chvíli se zahleděl do prázdna. „Kdysi pokousal i mě,“ promluvil zastřeným hlasem.

„Cože? To jako, když jste byl ještě malý?“ ptal se Harry.

Linda byla bílá jako stěna a od žaludku se jí najednou udělalo nevolno.

„Remusi,“ hlesla a on se k ní otočil. V tu ránu pochopil na co myslí.

„To – to byl on, že?“ vypravila ze sebe přiškrceně.

„Lindo, promiň, neuvědomil jsem si...“ omlouval se. V tu chvíli by si nejraději jednu vrazil.

Harry na oba zaraženě hleděl a Arthur také nevěděl co honem říct.

„To on... tahle zrůda, mi zabila syna, že je to tak?!“ ptala se znovu a oči se jí zalily slzami.

Byl na živu... ten bastard žil, zatímco její chlapec...

„Asi ano, já... nevím to určitě,“ přiznal a objal ji.

Do toho přišla Molly se Samuelem v náruči. Nesrozumitelně na něho žvatlala a nadšeně se usmívala.

„Podívejte se kdo se nám probudil a žádá si svou... Co se stalo?“ zeptala se, když viděla Lindu v Lupinově objetí a zahlédla vyděšený výraz v Harryho tváři. S němou otázkou pohlédla na svého muže.

Linda se rychle vzpamatovala a zvedla se od krbu, aby si převzala synka. „To nic, jen mě přemohlo dojetí,“ zalhala a spěšně si otřela oči od slz. Když držela chlapečka v náruči, bylo jí lépe.

Jsi moje všechno, nikomu tě nedám, nikomu nedovolím, aby mi tě vzal, aby ti ublížil.

Něžně ho políbila na ručičky a tvářičky.

„Dojdu ho nakrmit, hned jsem zpátky,“ řekla a šla do pokoje, kde měla dnes v noci přespat.

U schodiště ji zastavil Remus. „Jsi v pořádku? Vážně mě to mrzí,“ zajímal se a pohladil ji po ruce.

Lehce mu ji stiskla. „Bude to dobré.“

 

Když se později vrátila mezi ostatní, opět se usmívala. Mohl za to hlavně Samuel, a ten také rozptýlil napjatou atmosféru, která po jejím odchodu nastala. Zase se dali do hovoru a tentokrát to byli jen samé veselé příhody. Nikdo už na Fenrira Šedohřbeta, Malfoye nebo Snapea nemyslel a všichni si užívali večer, jak se patří. Když pak poněkud rozpustilá Fleur – zřejmě vypila příliš koňaku – začala parodovat zpěv oné oblíbené pěvkyně paní Weasleyové, uznal Arthur, že je nejvyšší čas jít spát.

----------------------------------------------------

Severus seděl před krbem. Oheň v něm pomalu dohasínal, ale on to nevnímal. Díval se na fotografii, jež stála na stolku vedle jeho křesla, v ruce svíral modrou stuhu do vlasů a přemýšlel nad tím, co udělal.

Nejdřív měl v plánu opít se jako každý rok, ale pak si to rozmyslel a lahev opět zavřel a schoval. Tentokrát se vzpomínkám nebránil. Myslel na tři ženy jeho života. Matku, které přál věčný klid, Lily, na kterou nikdy nezapomene - navždy zůstane v jeho srdci a Lindu. Nelitoval svého rozhodnutí, bylo správné zmizet z jejího života, ale nechtěl, aby ona zmizela z toho jeho.

Pozvedl ruku v níž držel saténovou stuhu a dotkl se jí svou tváří. Lehce ho zašimrala na5f19a674b3da92608f92a50fad1a80dd_web.jpg kůži, zavřel oči a vdechl vůni, kterou z ní cítil - vůni jejích vlasů. Bylo to, jakoby v tu chvíli byla s ním.

Celý večer bojoval sám se sebou, vymýšlel si jakoukoliv činnost, jen aby zahnal tu protivnou myšlenku co mu od chvíle, kdy ho napadla, nedala pokoje. Nakonec to vzdal a podlehl své slabosti, přemístil se do jejího domu. Věděl, že je u Weasleyových, proto se opovážil. Potřeboval jen na okamžik cítit Lindinu přítomnost, neměl v úmyslu narušit její soukromí ani nechtěl, aby poznala, že tam byl. Jakmile se objevil uprostřed pokoje, jeho pozornost upoutal vánoční strom u okna. Pousmál se, byl děsně přeplácaný, hrál všemi barvami a špičkou se dotýkal až stropu – byl nemožný. Pomalu přecházel po pokoji a prsty se zlehka dotýkal různých maličkostí a drobností, které ve spěchu nechala všude možně ležet. Místu, kde zahlédl fotografie jejího mrtvého syna a Blacka, se pečlivě vyhnul. Dokonce zašel tak daleko, že vešel do její ložnice. Přistoupil k posteli a na kraj si sedl. Všiml si obrázku v rámečku, kde byla se Samuelem v náruči. Natáhl se pro fotografii a okouzleně vnímal každý detail její tváře. Šťastně se usmívala... palcem přejel po skle.

Stýská se mi.

Zavřel oči, myslel na chvíle, které spolu strávili. S hořkostí si uvědomil, že za ten rok žil víc, než posledních patnáct let. Vděčil za to Lindě, vždycky v něm viděla přítele, muže, lepšího člověka.

Unaveně si promnul kořen nosu, měl by odejít, nebyl to dobrý nápad. Naposledy se porozhlédl po místnosti. Na několik vteřin jeho zrak spočinul na prázdné postýlce. Bolestně mu připomněla krutou chvíli, kdy se bál o její život. Chvíli, kdy si uvědomil, že s nimi nemůže zůstat.

Dost! Vzpamatuj se... nezpochybňuj stále svá rozhodnutí.

Jak prudce vstal, spadl na zem obrázek, který zapomněl vrátit na noční stolek. Sebral ho a chtěl postavit na své místo, když si to rozmyslel. Bylo to od něho troufalé, Linda jistě pozná, že obrázek zmizel, ale nemohl odolat. Než odešel, všiml si na zemi něčeho modrého - shýbl se pro to. Byla to stuha do vlasů. Něžně ji promnul v prstech a pak si ji strčil do kapsy.

A tak teď seděl před krbem, ve kterém už vyhasl oheň a v myšlenkách žil svůj sen.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:))

(Tess, 31. 12. 2011 1:31)

Je to úžasná povídka, hrozně se mi líbí :) Začala jsem jí číst v pondělí a už jsem u posledního přidaného dílu...Ta se čte sama :) Doufám, že brzo budou další díly, protože je to výborně napsané a strašně mě to baví :)) Krásného Silvestra a šťastný Nový rok :)

Dnes jsem prvni :)

(Jenis, 16. 12. 2011 15:46)

Ahoj Margot, Tvoje povidka se vine prijemnym nenasilnym tempem, ktere dokonale uklidnuje v tom shonu, co je vsude kolem. Libi se mi cim dal vic. Uz to vidim, jak bude zurit Harry, az zjisti, ze Samuel je Snape :)
Tesim se na pokracovani a preji hezke svatky. Jenis