3. Remus Lupin
Ten den bylo chladno. Pomalu se stmívalo a venku se zvedal vítr. Těžké, černé mraky zakryly téměř celou oblohu. Schylovalo se k pořádnému dešti a v dálce se už blýskalo. Linda nervózně přecházela po pokoji ve svém domě v Londýně. Dnes se měla setkat se členy Fénixova řádu. Uvnitř sebe cítila stejnou bouři, jaká hrozila tam venku. Nebála se nebezpečí, které všem v Řádu hrozilo - byla doba, kdy ho sama vyhledávala - ale odvykla kouzelnickému světu.
Brumbál ji našel, když byla na samém dně malomyslnosti a beznaděje, kdy si přála smrt. Vděčí mu za hodně, tolik toho pro ni udělal. Přísahala mu věrnost, protože si ho velice váží jako člověka a respektuje jako mocného čaroděje. Pokud může nějak pomoct v boji proti nadcházejícím temným časům, udělá to!
Ale co když už všechno zapomněla a zklame jejich důvěru?
Odpočítávala minuty do sedmé hodiny. Dostala od Brumbála zprávu, že ji v sedm vyzvedne a dopraví do štábu. Pořád byl ještě čas. Sedla si na pohovku a vzala do ruky knihu. Sotva nalistovala založenou stranu, knihu opět zaklapla.
„Chovám se jako blázen!“ povzdechla si.
Vstala a opět pohlédla na hodiny. Blížící se setkání v ní vyvolávalo čím dál tím větší nervozitu.
Co když se budou ptát na její život, co odpoví? Nemusí přece nic z toho, co se stalo vykládat. Řádu se to netýká a ostatních také ne. Řekne jen to nejnutnější, nikdo přece neřekne všechno! Ne, to jistě ne. Každý má svá tajemství a ta její jsou pohřbená hluboko v srdci. Ale nebudou se jí ostatní stranit, až poznají, co dokáže? Až zjistí, že jejich tajemství před ní v bezpečí nejsou?!
Z myšlenek ji vytrhlo zabouchání na dveře. Znovu zkontrolovala čas, bylo sedm hodin. Otřela si zpocené dlaně do kalhot a šla otevřít.
„Dobrý večer, Lindo. Jsi nachystaná?“ usmíval se Brumbál.
„Ne. Totiž ano!... Jsem jen trochu nervózní, odvykla jsem si.“
„Dnes můžeš být klidná, nebude to obvyklá schůzka. Chci tě hlavně seznámit s lidmi, se kterými budeš ve spojení. A neboj se, není to žádný výslech, nikdo se tě nebude zbytečně vyptávat.“ Konejšivě ji vzal za paži a spolu vyšli před branku u domu.
„Tuhle adresu si zapamatuj, je to náš hlavní štáb a tam se budeš hlásit, když bude zapotřebí. Rovněž může posloužit jako bezpečný úkryt, pokud budeš potřebovat, využij ho,“ ukázal Lindě kousek pergamenu s adresou Grimauldovo náměstí 12. Pár vteřin nato se pergamen v dlani vznítil a prach sfoukl vítr.
„Bezpečnostní opatření,“ usmál se. „Zvládneš se přemístit sama, nebo přijmeš mé rámě?“
„Pro dnešek nepohrdnu pomocnou rukou,“ oplatila mu úsměv, i když poněkud křečovitě.
Soustředila se na požadované místo. Bylo to už dlouho, co takhle cestovala, ale to nepříjemné trhnutí v břiše a pocit, že vás někdo protahuje příliš úzkou rourou, se nedá zapomenout.
Než se vzpamatovala, byli na místě. Musela krotit žaludek, vážně si odvykla. Vlastně ne, nikdy si nezvykla a nezvykne!
Před nimi se objevoval dům s číslem 12 a oni vešli brankou rovnou ke vstupním dveřím. Ani si nestačila vydechnout, a už jim otvírala dveře mladá žena s fialovými vlasy a širokým úsměvem.
„Dobrý večer, zdá se, že jste první. Pojďte dovnitř.“
Ustoupila stranou, aby mohli vejít do úzké chodby a přibouchla dveře. Bohužel prásknutí probudilo obraz staré dámy, která na ně začala nevybíravým způsobem vřeštět. Linda se tak lekla, až se chytila za srdce. Z osvětlené místnosti na konci chodby vyběhl tmavovlasý muž s peprnými nadávkami na rtech.
„To nic, to je jen bývalá majitelka domu Blacků,“ uklidňoval svoji společnici Brumbál. „A to je nynější majitel domu,“ ukázal na muže, který zastavil příval nadávek, když si všiml, že Brumbál není sám.
„Sirius Black. A ta milá dáma je má mrtvá matka,“ ukázal směrem k vřeštícímu obrazu.
Jedním mávnutím hůlky závěs opět zatáhl a obraz utichl.
Linda si vzpomněla na letáky s jeho tváří, kterých bylo před dvěma lety všude plno. I mezi mudly se hledal obávaný trestanec Sirius Black. Nechápala, jak mohl těch dvanáct let v Azkabanu přežít.
Mladá žena s fialovými vlasy se zatvářila omluvně, pravděpodobně ten povyk nezpůsobila poprvé.
„Ahoj, já jsem Tonksová, jsem tak trochu nemehlo,“ zasmála se a natáhla k Lindě ruku.
Ta ji s vděkem přijala a trochu se uklidnila.
„Ahoj, jen Tonksová?“
„Jo, jen Tonksová!“
„Já jsem Linda Grayová, vlastně Melinda, ale nikdo mi tak neříká.“
„To se máš,“ povzdechla si. „Pojďte do kuchyně, Molly se opět překonala s večeří a je tam příjemněji.“
Společně vešli do velké místnosti, které vévodil velký stůl snad pro dvacet osob. Lindě podivně vyschlo v krku. Snad nečekají dnes večer plný počet hostů?! Trochu se jí ulevilo, když zahlédla jen dvě postavy. Ženu, pravděpodobně zmiňovanou Molly, a staršího muže, který už k nim kráčel a podával Lindě ruku.
„Dobrý večer, jsem Artur Weasley a to je má žena Molly. Brumbál říkal, že žijete mezi mudly a dokonce pracujete v jejich nemocnici. To byste mi mohla vysvětlit k čemu je...”
„Arture! Teď prosím ne!” okřikla svého muže Molly a omluvně se usmála na Lindu. „Omluvte ho, on je blázen do mudlovských věcí a různých udělátek.”
„Mně to nevadí, ráda odpovím vašemu muži na to, co ho zajímá.”
„Ale teď ne, večeře je už hotová. Zasedněte ke stolu.”
Kuchyně se Lindě líbila, bylo tu teplo a čisto. Nábytek byl udržovaný a ona věděla, čí je to zásluha. Malé království kde panovala paní Molly Weasleyová.
Jelikož seznámení proběhlo lépe, než čekala, konečně se uvolnila a pozorněji si prohlédla nové tváře kolem sebe. Mile ji překvapilo, jak ji přijali. Jistěže věděli, že přijde někdo nový, Brumbál jim určitě to podstatné sdělil, přesto ocenila jejich nenucené chování a že si ji nikdo příliš neprohlížel a nezahrnul otázkami. Na druhou stranu - nikdo, komu by nemohli věřit, sem neměl přístup.
Tonksová na Lindu spiklenecky mrkla a posadila se vedle ní. Lindě se líbila, byla veselá a přátelská. Zdálo se, že setkání se obávala zbytečně. Snad jen pán domu si ji trochu podezřívavě prohlížel, ale v dnešní době byla opatrnost na místě. Rychle uhnula očima před jeho upřeným pohledem a otočila se k Molly, jež nosila na stůl. Linda si uvědomila, že z nervozity celé odpoledne nic nejedla a při pohledu na plný hrnec, z kterého stoupala lahodná vůně, dostala hlad. Molly všem nandala slušnou porci a popřála dobrou chuť. Večeře byla výborná, přesně jak říkala Tonksová.
Později se znovu ozval zvonek u vchodových dveří a s ním se rozječel i portrét paní Blackové.
„Sakra, kolikrát jsem jim říkal, ať nepoužívají ten zvonek!” zasyčel Sirius a běžel otevřít a zároveň umlčet svou nerudnou matku.
„To bude Kingsley Pastorek s Remusem,” odpověděla Tonksová na Lindinu němou otázku, „poslal sovu, že se tu zastaví.”
„Chodí sem asi dost lidí, co?” zeptala se Linda.
„Bývá tu plno, když je schůze Řádu. Ale dnes je to spíš přátelské posezení,” promluvil pan Weasley.
Ve dveřích se objevil mohutný chlap.
„Zdravím,” zaburácel a pak si všiml Lindy. „Koukám, nová tvářička. Doufám, že jsme něco nepromeškali?”
„Jen výbornou večeři,” podotkla významně Tonksová, a nato se usmála na druhého příchozího. Linda se podívala jejím směrem. Společně s hromotlukem vešel i vysoký, štíhlý muž. Něco ji na něm znepokojilo, podívala se mu do očí a po zádech jí přeběhl mráz. Nechápala to, vždyť se tvářil přátelsky.
„Jsem rád, že jsem tě zastihl, Pastorku,” ozval se Brumbálův hlas. „Chci tě seznámit s Lindou Grayovou, je v Řádu už několik týdnů, ale prozatím v ústraní. Nyní potřebuji, aby byla v kontaktu alespoň s několika členy. Myslím, že brzy budeme potřebovat její služby. Rád bych ji dostal na ministerstvo, tak jsem tě chtěl požádat, zda můžu počítat s tvojí pomocí.”
„Samozřejmě, Albusi, udělám, co bude v mých silách.“
„Děkuji ti,” zatvářil se spokojeně Brumbál.
Pastorek se teď usmíval na Lindu. „Zkusím vás dostat k někomu do výzkumu,“ slíbil a přátelsky stiskl nabízenou ruku. Pak se posadil a znovu Brumbála ujistil: „Dám ti vědět co nejdříve, spolehni se.“
Linda se vrátila pohledem k muži, jenž si sedl vedle Siriuse Blacka. Nemohla si pomoct, znepokojoval ji. Něco z něho cítila, ale co to bylo? Proč jí najednou jeho přítomnost zrychlila tep?
Hovor se teď stočil k odmítavému postoji celého ministerstva a samotného ministra Korneliuse Popletala. Ten byl ještě více přesvědčený, že Brumbál proti němu zbrojí a stále popíral pravdu, že Vy-víte-kdo se vrátil. Linda byla už s nastalou situací obeznámena. Brumbál jí řekl, co se stalo a ona mu věřila, stejně jako lidé tady. Nechápala, jak může být Popletal tak zaslepený.
„Ani mně se to nelíbí, Siriusi, Mozkomorové nezůstanou věrní ministerstvu. Obávám se nejhoršího. Totiž, že se brzy připojí na stranu Voldemorta,” pronesl vážně Brumbál.
„A první, co ta zrůda udělá, že vysvobodí své věrné přívržence z Azkabanu,” sykl vztekle Sirius.
„Ano, a myslím, že to nebude dlouho trvat. Nastanou nám těžké časy.”
„Půjdou po mudlovských rodinách, všichni víme, jak je Vy-víte-kdo posedlý čistou krví,” zapojil se Kingsley.
„A ne jen po nich. Každý kouzelník, který je na straně mudlů nebo na straně Brumbála, je krvezrádce,” doplnil ho Remus.
„Mám za to, že Voldemort bude chtít co nejdříve dostat někoho na ministerstvo, aby měl přehled o situaci. Bude vyčkávat a rozšiřovat své řady přívrženců… Ani Severus mi nehlásil v nejbližší době útok,” řekl Brumbál a promnul si kořen nosu. Lindě najednou připadal unavený.
„Snape!” řekl opovržlivě Sirius. „Jste si stále tak jistý, že je věrný Řádu?! Co když to hraje na obě strany a čeká, která vyhraje?”
Lindu ta slova zarazila, zřejmě nebyl Severus takový oblíbenec, jak si myslela.
„Já Severusovi věřím!” řekl Brumbál mírně, přesto nesmlouvavě.
Sirius jen přimhouřil oči, ale mlčel. Brumbál mu věřil, dobře, on bude věřit Brumbálovi.
„Každopádně mě překvapilo, jak rychle se znovu dostal na vrchol jeho přízně! To ho Vy-víte-kdo vůbec nepodezřívá?” zeptal se Brumbála Kingsley.
Opět zpozorněla. Je v blízkosti Voldemorta? Ale proč... je snad špeh?
„Severus je výborný v Nitrobraně a svoji roli hraje opravdu přesvědčivě. To, že mu Voldemort stále věří, je pro Řád obrovským přínosem!” dodal vážným tónem Brumbál.
„A co uděláme s Popletalem? To, co hlásá v Denním Věštci, nám zrovna moc nepomáhá. Lidé nevěří, že se vrátil - nechtějí tu možnost ani připustit. Moc kouzelníků na své straně zatím nemáme,” poznamenal Remus s obavami.
„Nediv se, Remusi, většina z nich zažila první válku a ztratila v ní blízkého člověka, nechtějí si ani připustit, že by se ty hrůzy vrátily - že by se ON vrátil! A Kornelius?... Ten je čím dál tím víc paranoidní, vytváří kolem sebe snůšku lží jen proto, aby mě dostal nakonec i z Bradavic. Obávám se, že pokud mě nezačne poslouchat, zřítí se do propasti, kterou si sám připravil, a s ním i celé ministerstvo!” Brumbál přejel očima po ostatních. Všichni měli obavy z toho, co se blížilo.
Linda na sobě ucítila něčí pohled, byl to Remus. Zase se jí naježily chloupky na krku. Ale proč?
„Takže budeš na ministerstvu?” zeptal se.
„Převážně ano. Brumbál si myslí... tedy já si myslím, že... že bych mohla pomoct s odhalováním zrádců a při výslechu vězňů.” Při jeho upřeném pohledu se zakoktávala.
„Tak to bych do tebe neřekl, tipoval bych tě spíš na nějaký výzkum,” usmál se a ona zrozpačitěla.
„To nebudeš sám, ale má schopnost vynahrazuje, že působím neškodně. Dokážu číst v lidech… poznám, když lžou.” Lehké mrazení na zátylku nepřestávalo.
„Něco jako Nitrozpyt? Ten se dá obejít, pokud dobře zvládáš Nitrobranu,” ozvala se Tonksová.
„Mě nikdo neobejde.”
„To zní sebevědomě, neměli bychom se mít před tebou na pozoru?!” poznamenal Sirius a zkoumavě si ji prohlédl.
Cítila pohledy i ostatních a hovor Brumbála s Kingsleym a Arturem utichl. Trochu znejistěla. A je to tu, budou se jí bát?
„Nezneužívám toho!“ zamračila se. „Dělám to jen, když musím - pro dobrou věc. Nepoužila bych to na vás.”
Molly přestala uklízet ze stolu a káravě se podívala na Siriuse. „To si přece nikdo nemyslí, to jen Sirius má zvláštní smysl pro humor!”
„Promiň, nemyslel jsem to tak,” omluvil se a trochu se pousmál.
„V pořádku, já jen, že o tom nerada mluvím.” Znovu před ním sklonila pohled, vážně se o tom nechtěla bavit.
Naštěstí o tom už nikdo nezačal. Brumbál s Arthurem a Kingsleym pokračovali v hovoru o ministerstvu a Molly odešla do kuchyně, aby uklidila nádobí.
„Ty tedy žiješ mezi mudly a bez kouzel?” změnila téma Tonksová.
„Ano, už pět let. Mám dům v Londýně. Když jsem odešla z kouzelnického světa, myslela jsem, že to bude napořád. ”
„Proč jsi odešla?”
„Něco,” Linda zaváhala a ve tváři se jí mihla bolest, „něco se stalo a já musela odejít!“
„Nemusíš o tom mluvit, nechtěla jsem ti šťourat v soukromí. Já si jen nedovedu představit život bez kouzel, že bych tu všechno a všechny opustila,” omlouvala se a přitom mrkla po Remusovi.
Linda se smutně na Tonksovou usmála. „Já neměla koho opustit, nikdo mi nezůstal. Občas se mi do rukou dostal Denní Věštec, tak jsem si udržovala malý kontakt s vaším světem. A poslední dobou jsem pochopila i já, že se něco děje. Když mě pak kontaktoval Brumbál, souhlasila jsem s návratem, nechci jen slepě přihlížet tomu, co se stane.”
„Molly, drahá, pojď si k nám už sednout,” vyzval Artur svoji ženu, aby konečně nechala uklízení a také si dopřála trochu klidu.
„Jistě, jistě, už jsem hotová, jen nerada nechávám po sobě nepořádek,” usmála se na něho a přisedla si k nim. Jakmile seděla u stolu, hovor nabral jiný směr. Podotkla, že vážných řečí už bylo dost, a tak se mluvilo o Bradavicích, jak jde škola jejím dětem a probrali i profesorský sbor. Hlavně profesorku Umbridgeovou, která - jak Linda pochopila - byla nastrčená samotným ministrem a bojkotovala ve škole, co se dalo. Atmosféra u stolu se příjemně uvolnila a Sirius s Remusem trochu zavzpomínali na studentská léta.
Linda vše pozorně poslouchala, a i když s nikým z nich neměla nic společného, příjemně se bavila. Tak se dozvěděla, že Molly s Arturem mají sedm dětí - z toho šest synů a jednu dceru - a že pět z nich studují v Bradavicích, že Sirius má něco jako domácí vězení pro své dobro, neboť je stále hledaným zločincem, i když je nevinný, a také si vyměnila několik zkušeností s panem Weasleym ohledně mudlovských přístrojů.
Byl by to příjemný večer, nebýt občasného mrazení a zježených chloupků na krku, kdykoliv se setkala s očima Remuse Lupina. Jeho tvář byla přátelská, dalo by se říct pohledná, i přes několik zhojených jizev, přesto pokaždé sklopila zrak na desku stolu, když se na ni zadíval. Něco nebylo v pořádku, jen nevěděla co.
Nakonec Brumbál prohlásil, že se bude muset rozloučit. Kingsley se k němu přidal s tím, že má ještě něco na práci, a tak se všichni zvedli od stolu a chystali se k odchodu.
„Byl to velmi příjemný večer přátelé, ale je čas jít. Molly, večeře byla skvělá jako vždy, tvou kuchyní nikdy nepohrdnu,” mrkl na paní Weasleyovou Brumbál.
„Já vím, příště udělám i něco sladkého,” usmála se, protože znala jeho mlsný jazyk.
„Lindo, chceš se vrátit se mnou, nebo si už troufneš sama?” otočil se k mladé ženě.
„Já... raději půjdu ještě s vámi,” odpověděla.
Weasleyovi a Tonksová se připojili k Brumbálovi s Pastorkem. Jen Remus zůstal se Siriusem. Jak pochopila, občas mu dělal společnost. Byli už na odchodu, když si Linda vzpomněla, že si nechala v kuchyni kabátek. Rychle se vrátila, aby na ni nemuseli čekat. Popadla svršek ze stolu, hodila ještě omluvný úsměv na Siriuse - něco v tom smyslu, pořád něco zapomínám - a spěchala za ostatními. Ani si nevšimla, že za ní stojí Remus, aby si s ní promluvil.
„Lindo, všiml jsem si, že...” nedořekl. Jak se prudce otočila, vrazila do něho a dlaněmi mu spočinula na prsou.
A pak se to stalo. Linda pocítila tak silnou vlnu energie jako elektrizující výboj. Známá horkost ji zaplavila tělo, nešlo to zastavit, byli propojení.
Remus zalapal po dechu. Ta síla, která jím projela, byla tak mocná, že zavrávoral. Chtěl ji od sebe odstrčit, ale nemohl se hýbat, jako by se propadal do bdělého snění.
Ano, jen snil, nebo ne?
Viděl divoké zvíře, netvora s vyceněnými zuby a zuřivýma očima… viděl... viděl sebe? Ne! To nemohl být on, nebo ano?... Ne, určitě to je jen noční můra, protože jestli ne… Jak nenáviděl to zvíře v sobě. Nechtěl se na sebe dívat, bylo mu zle z toho, co cítil – zuřivost a chuť zabíjet. Hladově se rozhlížel kolem a… Proboha! Proč je s ním ona?! Nechce jí ublížit, chce z toho pekla ven!
Linda se celá třásla, s vytřeštěnýma očima zírala na krvelačnou bestii před sebou. Jakoby v dálce slyšela ženský křik, přibližoval se, byl stále hlasitější… Najednou si uvědomila, že to hrůzou křičí ona. Bránila se, kryla si rukama obličej - a bránila ještě někoho. Ve chvíli, kdy si byla jistá, že ji zardousí, to přešlo - stvůra zmizela. Někdo ji pevně držel za ramena.
Siriuse ta scéna, která se před ním právě odehrála, šokovala. Z počátku si myslel, že je to jen přátelské objetí, dokud ho bolest v Remusově tváři neprobrala. Promluvil na ně, ale jako by tam nebyl, neslyšeli ho. Chvíli nato se z přítelova hrdla vydral sten, který se změnil v zuřivé vrčení. Na krátký okamžik si myslel, že se snad Lupin mění, než si uvědomil, že to není možné, nebyl úplněk. Linda začala křičet, vrhl se k ní a chytil ji za ramena, aby je od sebe odtrhl. Tím se spojení přerušilo.
Remus se zapotácel, lapal po dechu a dezorientovaně se díval kolem sebe. Linda na tom nebyla o nic lépe, nechápala, co se to stalo. I když si uvědomovala, že zase stojí uprostřed kuchyně, nepřestala třeštit oči na bledého a šokovaného muže před sebou. Stáli tam i ostatní, přivoláni křikem. Nevnímala je, byla mrtvolně bílá, třásla se a nemohla popadnout dech - prožitá hrůza jí drtila vnitřnosti.
„Nemůžu... nemůžu dýchat,” zasténala.
Teprve teď si uvědomila, že ji Sirius Black stále drží, a že to on ji odtrhl od Lupina. Otočila k němu tvář. „On… on je… je to vlk… vlkodlak!” Nemohla to ani vyslovit, to zjištění ji ochromilo. „Já nemůžu… nemůžu dýchat!… Musím na vzduch! Musím…” Najednou byla tma a ona se zhroutila.
Sirius Lindu zachytil a odnesl ji na pohovku do vedlejší místnosti. Molly šla hned za ním, aby pomohla. To jak se situace vyhrotila ji znepokojilo. Ano, je poněkud šokující, že je Remus vlkodlak, ale takovou reakci nečekala, přišla jí nepřiměřená. Byla si jistá, že je v tom víc.
Tonksová vzala Remuse za ruku. „Co se stalo? Je ti dobře? Jsi strašně bledý.”
„To nic, já… já budu v pořádku, jen se musím… vzpamatovat,” odpověděl ještě roztřeseným hlasem. Druhou rukou se držel za prsa, jako by tak chtěl zklidnit zběsilý tlukot srdce. To, co právě prožil, bylo děsivé. Děsivé v tom, že se viděl ve vlkodlačí podobě a co při tom cítil. Rozdrážděný její vůní, na Lindu upínal zrak, chtěl ji rozsápat a napít se čerstvé krve. Pak si vzpomněl, že viděl ještě něco, bylo tam tělo - rozsápané tělo! Musel krotit žaludek, aby se nepozvracel.
„U Merlina, co to bylo?” ozval se Kingsley směrem k Brumbálovi.
„Obávám se, že Remus právě okusil Lindinu schopnost kvůli které jsem ji najal,” odpověděl Brumbál.
„O tom čtení v srdcích?" zeptal se Pastorek a pak se otočil na Lupina: "No - jak tak na tebe, chlapče, koukám, nebyl to zrovna pěkný zážitek."
Remus si hřbetem ruky setřel kapky potu z čela. „Já... celý večer jsem cítil, že je ze mě nesvá, chtěl jsem se jí na to zeptat, když…” snažil se to vysvětlit.
„Chápu, že člověk nepotkává vlkodlaky každý den, ale ona vypadala, jako by na ni sáhla sama smrt, vyděsila mě,“ promluvil pan Weasley. Ještě dost dobře nechápal, co se vlastně stalo.
„Remus by přece nikomu neublížil,” mračila se Tonksová.
„Tohle bylo jiné,” řekl Brumbál zamyšleně. „Vypadá to, že propojení bylo vzájemné. Něco se stalo a já vím, co to způsobilo.”
„Jako, že se jim pomíchaly vzpomínky?” zeptal se Pastorek.
„Něco takového.”
Linda ucítila něčí ruku na tváři. Pomalu otevřela oči, nad ní se skláněla Molly Weasleyová a tvářila se ustaraně.
„Konečně! Děvče, děvče, tys nám nahnala strach. Nemohla jsem tě probrat,” oddychla si úlevou.
„Co se stalo?”
„Nevzpomínáš si? Omdlela jsi, když... Totiž - no když jsi zjistila, že Remus...” Mladá žena opět strašně zbledla a Molly se bála, že zase omdlí. „To bude dobré, jenom klid,” konejšila ji.
Linda se rozhlédla po pokoji. Byli tam všichni a tiše ji pozorovali, očividně čekali, co řekne. A pak zahlédla i jeho. Stál trochu stranou, byl bledý a ze strhaného obličeje na ni hleděly zmatené oči. Teď už věděla. Věděla proč celý večer byla ve střehu, co znamenaly všechny ty signály. Minulost se připomněla tak drtivou silou, až se bála, že ji rozerve na kusy. Poznání, že je Lupin vlkodlak, v ní vyvolalo vlastní vzpomínku a ta je vtáhla do hrůzostrašné noci, kdy...
Měla by jim to vysvětlit, ale nedokázala o tom mluvit, ještě ne.
„Omlouvám se,“ promluvila k Remusovi a pokusila se na něho pohlédnout. „Já... nechtěla jsem, nešlo to zastavit... ještě se mi to nikdy nestalo.”
Remus nevěděl co na to říct. Odporná pachuť v ústech a strašlivá vidina rozsápaného těla nešla tak snadno vymazat. O své druhé stránce samozřejmě věděl, ale neznal ji. Nikdy si to zvíře nepamatoval, nikdy se neviděl. A teď se mu ta temnota ukázala ve vší krutosti a ten pohled jím otřásl.
Linda se pokusila posadit, přišlo jí hloupé ležet před zraky tolika lidí. Molly jí pomohla a nepřestávala se na ni starostlivě dívat.
„Tolik tě vyděsilo, že je Remus vlkodlak?” zeptal se Sirius. „Je sice to co je, ale užívá Vlkodlačí lektvar. Nikdy nikoho nenapadl, ani nikomu neublížil.”
Linda vyhledala očima Brumbála, aby jí pomohl.
„Tak to není, Siriusi, to že je Remus vlkodlak pouze spustilo něco z Lindiny minulosti. Vlastně to způsobila její vlastní vzpomínka. Vzpomínka, která zapříčinila, že její schopnost se obrátila proti ní. Místo, aby převzala Lupinovi prožitky, vtáhla jeho do těch svých.”
Remus prudce zvedl hlavu. 'Cože?!'
„To znamená, že...” Sirius se najednou zarazil.
„Že jsem měla tu ‚čest‘, jednoho potkat! A v jeho případě, takové setkání znamená smrt,” dopověděla ještě nejistým hlasem za něho Linda.
„No, tak to by vysvětlovalo tvoji reakci,” odfrkl si úlevou, „už to prosím tě nedělej, vypadalo to dost děsivě!”
„A kdo to byl? A jak ses z toho dostala?” ozvala se Tonksová a soucitně ji dala ruku na rameno.
Linda k ní zvedla oči a lehce potřásla hlavou. „Já... nechci o tom mluvit, nezlobte se. Nemůžu.”
„To je v pořádku, my jen... měli jsme o tebe starost,” uklidňoval ji pan Weasley.
„Já vím, promiňte. Asi jsem vás všechny vyděsila,“ pokusila se o úsměv, „trochu divoký závěr večera… že?”
„Upřímně myslím, že pro dnešek bylo vzrušení až dost,” zareagoval na její slova Kingsley. "Teď když se nám dostalo vysvětlení a napětí trochu opadlo, navrhuji dát si skleničku a rozejít se v poklidu domů," mrkl přitom na Lindu.
„Už je mi dobře, já myslím, že... že přemístění zvládnu,” řekla a přitom prosebně zvedla oči k Brumbálovi, Chtěla odsud pryč, být sama.
„S tím nemůžu nesouhlasit," ozval se Sirius. "Mám zato, že všichni potřebujeme pořádného panáka Ohnivé whisky. Já tedy rozhodně! A když se tak dívám na tebe, Remusi," otočil se na přítele, "ty si dej alespoň dva!” A vyzval všechny zpět do kuchyně.
Linda se také zvedla, i když na Ohnivou whisky neměla sebemenší chuť. Brumbál ji vzal kolem ramen a přátelsky ji stiskl. Dal tím najevo, že je to v pořádku, že to bude dobré.
Sirius už naléval do sklenek whisky a každému jednu podal.
„Tak na lepší zítřek, co říkáte?”
„Na lepší zítřek!” opakovali po něm.
Linda si nejdřív jen usrkla, ale nakonec do sebe obrátila celou skleničku. Whisky ji trochu pálila v krku, ale po těle se jí rozlévalo příjemné teplo.
„Je čas se rozloučit, přátelé. Ještě jednou děkuji za příjemné posezení a dobré pohoštění, Molly,” poděkoval Brumbál a ostatní souhlasně přikývli. "Na další setkání se domluvíme jako obyčejně. Pro dnešek tedy dobrou noc." Vzájemně si popřáli a odcházeli.
Když šla Linda kolem Remuse, který už také nabral svoji obvyklou barvu, pronesla tiše: „Mrzí mě to, promiň mi.”
„Já vím. I mě. Nerad jsem ti ublížil.” odpověděl.
Vyšla spolu s ostatními do tmavé noci. Ještě jednou se rozloučili, pak se chytila nabízené ruky a za pár vteřin stála s Brumbálem u branky svého domu.
„Opravdu se už cítíš dobře?” zeptal se starostlivě.
„Ano, už je to v pořádku. Já jen, že mám pocit, že... že jsem to jaksi nezvládla.”
„To si nemyslím. Jsou to opravdu dobří lidé a nikdo z nich tě nebude soudit ani zpovídat. Každého, potkalo v životě něco, co tají před ostatními. Máš právo chránit si své soukromí a já vím, že respektuješ soukromí ostatních. Co se stalo, nešlo ovlivnit. Měl jsem to předpokládat a o Remusovi ti říct,” dodal omluvně.
„Nemůžete myslet na všechno,” pousmála se. „Víte, já jen... jak to mám říct, nechci nikomu ublížit, ale potřebuju čas, abych si zvykla na... na to, co je zač.”
„Nevím, co přesně se mezi vámi odehrálo, ale věřím že Remus to zvládne. Poznal jsem ho už jako chlapce a vím, že má dobré srdce.”
„Děkuji vám... za všechno!” Linda mu podala ruku a on ji ve svých dlaních konejšivě poplácal.
„Dobrou noc.”
„Dobrou noc.”
A byl pryč. Ještě chvíli stála na místě. Nasála do plic chladný vzduch a zadívala se na oblohu. Byla temná, temná jako její bolavé srdce. Už pět let uběhlo od té příšerné noci - od noci, která připomínala samotné peklo. Celou dobu se snažila zapomenout, pohřbít tu vzpomínku tak hluboko jak jen to šlo. Marně. Noční můry jí nedaly zapomenout, ale ani ta nejděsivější v ní nevyvolala takovou hrůzu jako dnešní setkání s Lupinem. Jak málo stačilo! Jeden krátký okamžik, jedno setkání s tou krvelačnou zrůdou a osobní peklo po ní natahovalo své pařáty. I když Byl Remus pouhým nástrojem a ne skutečným vrahem, nemohla si pomoct. V tu chvíli cítila takový odpor a nenávist, že ji to samotnou vyděsilo. Věděla, že je k němu nespravedlivá, omluvila se... přesto z toho čím je měla strach. Nechtěla to tak, už ne. Potřebovala žít, v klidu, bez nenávisti. A tak prosila nebe o naději, o malou naději.
