Na křídlech fantazie

 „Tohle je šílený,“ zopakoval poněkolikáté Daniel a přecházel po pokoji sem a tam. „Ty tam hodláš vážně jít?!“

„Ano,“ odpověděla Linda a snažila se nedat najevo podráždění, které v ní jeho otázky vyvolávaly.

„Jak jí můžeš věřit, vždyť jsi ji všehovšudy viděla jen jednou.“

„Otec jí věřil a já jí také věřím,“ řekla s důrazem. Tohle řešili stále dokola a už z toho byla unavená.

„Ale tvá matka ne,“ namítl se zadostiučiněním.

Linda si povzdechla. Ano, matka jí nevěřila, bála se jí, ale ona nebyla čarodějka, nemohla tak úplně chápat tenhle svět, stejně jako Daniel.

„Dane, je jediná, kdo mi může pomoct!“

Dívala se na něho tak přesvědčená o pravdivosti svých slov, že musel sklopit pohled.

„Jistě,“ odfrkl si potichu. Cítil, že tenhle rozhovor nikam nevede, prostě s ní nehne a to ho skličovalo. Od chvíle kdy se vrátila z krátkého výletu do horské vesnice a řekla mu o možnosti jak ochránit Severuse, rostlo mezi nimi napětí. „Jenže za jakých podmínek,“ utrousil.

„Nezačínej s tím zase, už jsme to probrali, dělám to, abych neztratila rodinu, aby moje děti měly otce!“ utnula jeho námitky a šlehla po něm vyčítavým pohledem. „Proto jsme sem přece jeli!“

„Nemusíš mi to připomínat, jsem si vědom, proč tu jsme, a taky vím, že uděláš cokoliv, abys ho zachránila a to je právě to, co mě děsí.“

„Kolikrát ti mám opakovat, že mi nechce ublížit,“ vyjela na něho naštvaně, ale vzápětí se snažila zase o klidný tón. Nechtěla se hádat, to bylo to poslední, o co v tuhle chvíli stála. „Danieli, podívej se na to logicky, kdyby měla v úmyslu uškodit mi, už by to udělala,“ vzala jej za ruku, „jiná možnost zkrátka není.“

Mírně se od ní odvrátil. „Jsi paličatá,“ povzdechl si. Nemohl si pomoct, prostě nesdílel takové nadšení a víru jako Linda, dělal si starosti o její bezpečí. Vůbec se mu nelíbilo, za jakých podmínek se má další setkání odehrát. Nemohl ji přece nechat jít samotnou, vydat ji do rukou ženě, o které v podstatě nic nevěděli. Zkoušel s ní na tohle téma hovořit, vlastně dva dny nedělali nic jiného, než že rozebírali fakta a možnosti, ale byla neoblomná.

„I když vím, že tě nepřesvědčím, říct ti to musím. Nesouhlasím s vaším plánem, prostě se mi nelíbí řešení, na které jsi přistoupila. Připadá mi, že jsi příliš důvěřivá, když se chceš sama vydat do rukou té čarodějnice a nechat ji, aby na tobě provedla kdovíjaké kouzlo, o němž ani nevíš, jaké do budoucna ponese následky.“ Na chvilku se odmlčel, několikrát se nadechl a vydechl, aby v sobě zdusil narůstající zlost a pak o něco klidněji pokračoval: „Ale jsi dospělá, je to tedy na tobě. Jen tě žádám, abys to znovu uvážila.“

„Nemám co zvažovat, Dane, já se už rozhodla, udělám to!“

Bezradně rozhodil rukama. „Jak jinak!“

„A co jsi čekal, že se stane?... Zázrak?! V tomhle světě jde prostě o magii.“ Hlas se jí chvěl rozčilením.

„Myslel jsem... myslel jsem, že ti namíchá nějaký lektvar, který by podpořil tvoje schopnosti, že se to obejde bez... že nebudeš muset... chci říct, že... Sakra, já nevím, co jsem čekal!“ Dan na ni upřel upřímně ustarané oči. „Vždyť tam s ní budeš sama, co když se něco... Jsi těhotná, kristepane, mysli aspoň na to dítě.“

Linda jen zavrtěla hlavou. „Právě, že na něj myslím. Nechci, aby ztratilo otce jako Samuel. Tak se s tím budeš muset smířit, protože tohle je jediná šance jak ho zachránit a já ji nepromarním!“ Nato opustila pokoj a nechala ho tam stát.

Zaslechl její kroky na schodišti, zřejmě mířila do kuchyně. Nešel za ní, museli si dát pauzu a na chvíli si od sebe odpočinout, jinak by to skončilo hádkou a to nechtěl ani jeden z nich. Unaveně si sedl na postel, za ty dvě noci toho moc nenaspal. On, který nikdy netrpěl na noční můry, se v noci budil s pocitem viny, že s tímhle šílenstvím souhlasil. To pak po zbytek noci četl dokola v Lauřiných denících a snažil se přijít na… vlastně ani nevěděl na co, ale bylo to lepší než civět do stropu nebo prožívat strašné sny o tom, jak selhal. Možná doufal, že najde jiný způsob, že je v jeho moci být nápomocen. Nemá přece diplom pro nic za nic, je schopný lékař. Vzápětí se nevesele zasmál, když mu došlo, nad čím to vlastně přemýšlí. Otřel si dlaněmi obličej a natáhl se na postel.

Lékař... diplom…

Co mu to bylo platné v tomhle světě? Tady to neznamenalo nic - on neznamenal nic, uvědomil si hořce. I když té čarodějnici nevěřil tak neochvějně jako Linda, nezbývalo mu nic jiného než se podřídit. Jak je vidět na tyhle věci nestačí, je na ně krátký, nevidí to stejnýma očima. Z reálného hlediska s ní nesouhlasí, ale jako přítel by měl věřit jejímu úsudku, když mu stále dokola opakuje, že je to kouzlo neškodné, a podpořit ji, proto s ní přece do toho šel. Jak správně uvedl, je dospělá, sama musí vědět, zda dělá dobře. Ptala se ho na názor a on jí ho řekl, víc udělat nemohl.

Linda vešla do kuchyně a kouzlem si ohřála vodu, aby si mohla zalít pořádný hrnek kafe. Normálně ho nepila, ale za tyhle dva dny si připravila už třetí. Danielovy pochybnosti a strach jí moc nepomáhaly, i když mu je nemohla vyčítat, pro něho tyhle věci byly nepochopitelné. Ruka se jí mírně chvěla, když nalévala vroucí vodu do hrnku. Neobhajovala svou víru jen před ním, ale také sama sobě. Přestože nezpochybnil její rozhodnutí, byla by raději, kdyby byl na její straně, kdyby ji podpořil, protože nebyla ani zdaleka tak klidná, jak si myslel. Nalila si do kafe trochu smetany a vydala se zpět nahoru do matčina pokoje. U dveří do Danovy ložnice se na moment zarazila, ale pak pokračovala v cestě. Usadila se na tlustém koberci blízko okna a zamyšleně hleděla do zahrady. Týdny strachu a nočních můr, návrat do tohoto domu, matčiny deníky, a hlavně to, co ji čeká, v ní vyvolalo změť pocitů, jež se v ní od příjezdu sbíraly. Nervózně si přejela rukou po čele. Tohle je přece správné, dělá to pro rodinu, pro Severuse - on má právo na život.

Na něho teď myslela nepřetržitě. Přehrávala si v hlavě každý okamžik, který spolu strávili. Přemýšlela nad tím, jaký kus cesty ušli, než je k sobě život svedl. A při té rekapitulaci jejich vztahu si uvědomila, že od samého začátku byl vždycky nablízku, a ať už ho k tomu vedlo cokoliv, vždycky jí pomohl. Proto byla ráda, že mu to může splatit. Dá mu to nejlepší ze sebe, dá mu dostatečnou ochranu, aby přežil a mohl se k ní vrátit. Ano, tak je to správné, tak to má být!

Bylo totiž ještě něco jiného, co sama sobě musela obhajovat, nebyly to jenom vzpomínky, které ji nutily myslet na Severuse, ale také výčitky svědomí. Od jisté chvíle se v ní ozýval nesouhlasný hlásek, který ji varoval, že on by s tímhle nesouhlasil. V samém nadšení si totiž nepřipouštěla, že to nebude jen její život, který kouzlo ovlivní, ale i jeho. Znovu slyšela slova stařeny, že nemůže říct, jaké důsledky to přinese. Přistoupil by na něco takového, kdyby věděl, že díky propojení budou sdílet své myšlenky a veškeré pocity? Bude pak schopný kontrolovat svoji mysl jako doposud... neohrozí to jeho úkol, který musí dokončit? A co když tohle všechno je to nejmenší, co se může stát? Co když tím napáchá daleko horší škody?

Podobné otázky si s přibývajícími hodinami razily čím dál častěji cestu do jejího svědomí a snažily se podkopávat rozhodnutí, ke kterému dospěla.

„Ne! Ta stařena nic s určitostí přece neřekla, jen naznačila, že tu jistá rizika jsou, ale to ještě nemusí nic znamenat,“ promluvila nahlas v domnění, že snadněji umlčí ten protivný hlásek. Dítě se v ní přetočilo a ucítila kopnutí do žeber, konejšivě si hladila břicho a při tom k němu tiše promlouvala: „Bude to v pořádku, neboj se... nic se nestane, uvidíš.“

Aby nějak zaměstnala mysl, sáhla po jednom z matčiných deníků, který ještě nedočetla. Možná, když se ponoří do myšlenek někoho druhého, do jeho pocitů, zapomene na chvíli na své vlastní. S nadějí, že se jí podaří zastínit vzrůstající nervozitu a zažene pochybnosti, jež v ní Daniel vyvolal, jím začala listovat. Lauřiny zápisky se postupně krátily a měly mezi sebou delší pauzy. Ke konci byly už jen útržkovité a na písmu bylo znát, že se její stav rychle zhoršoval. Občas bylo roztřesené a místy dokonce rozmazané. Lehce prsty přejela po slovech psaných milovanou rukou a ze rtů jí unikl povzdech.

„Chybíš mi, mami, tolik bych si s tebou potřebovala promluvit,“ hlesla tiše.

Jestli čekala, že čtení v deníku pomůže zažehnat stísněný pocit, mýlila se. Raději toho nechala. Pohlédla z okna - den se chýlil ke konci. Uvědomila si, jak rychle ty dva dny utekly, každou chvíli se mohla objevit stařena, aby ji odvedla.

Musí se dát dohromady, nemůže si dovolit být takhle nejistá, vždyť nastal okamžik, na který čekala, v který doufala.

Znovu očima zabloudila k poslednímu zápisu a pak otevřený notes odložila na koberec. Listy se přetočily až na samý konec, a než se zavřel, Linda zahlédla na poslední straně ještě něco napsáno matčiným písmem. Znovu jej vzala do ruky a otevřela. Překvapeně zamrkala, když zjistila, že další slova jsou adresována přímo jí.

„Moje milovaná Melindo. Měly jsme pro sebe tak málo času, život se k tobě zachoval krutě, když tak brzy ztrácíš svoji matku, ale ke mně se zachoval velice štědře, když mi daroval tebe. Prodloužila jsi můj život o řadu krásných let, které jsem mohla strávit s tebou a tvým otcem. Jestliže jsi našla mé deníky a čteš tyto řádky, jednoho dne, aspoň doufám, pochopíš, proč jsem udělala, co jsem udělala. Neměla jsem na vybranou. Možná se mnou nesouhlasíš a říkáš si, že jsem tě nemilovala dost, když jsem odmítla pomoc, kterou mi Mary nabízela, ale právě láska k tobě a mé svědomí mi bránily, abych žila na úkor dcery. Nevěřím, že by to bylo správné. Jestliže ten dar v sobě opravdu máš, patří jen tobě. Jsi takový můj malý zázrak, a pokud ten zázrak budeš chtít jednou někomu dát, bude to z tvé svobodné vůle a jistě budeš schopná zvážit všechna rizika s tím spojená. Tenkrát jsi byla příliš mladá, abys to podstoupila a já bych nikdy nedopustila, aby se tak stalo z donucení nebo bez tvého vědomí. I když nechci odejít a bolí mě srdce, že tě opustím, přesto nelituji svého rozhodnutí. Miluji tě a budu tě milovat až do posledního dechu, tak jako tvého otce. Vím, že se můj konec blíží, smrt nejde obelstít navždy a já měla zemřít již dávno. Každý den prosím Boha, abys byla v životě šťastná a v bezpečí. Žehnám ti, moje sladká holčičko. Bůh tě navždy ochraňuj.“

Bylo to poslední rozloučení, psala ho pár dní před smrtí. Ještě několik vteřin hleděla na popsanou stránku a pak nechala notes sklouznout na podlahu. Rozhlédla se po pokoji, všude cítila její přítomnost. Zřetelně viděla svoji matku za psacím stolem píšící dopis přítelkyni, nebo sedět u okna a dívat se do zahrady. V očích se jí hromadily slzy a v krku jí narostl podivný knedlík, který nedokázala spolknout. Vzpomínky se vynořovaly jedna za druhou, dokonce i ty, o kterých si myslela, že už dávno zmizely v bezedné studni zapomnění. A nebyla to jen matka - další a další milované tváře vystupovaly z tmavých koutů místnosti: Otec, skřítka Tula, Philip, drahý Thomas, který by byl z tohoto domu přímo nadšený, a v neposlední řadě Severus. Nepatrně zatřásla hlavou, aby vidiny zmizely, v tuhle chvíli si je nemohla dovolit. Musela se soustředit na to, co ji čeká. Mocně popotáhla, otřela si hřbetem ruky oči a natáhla se po velkém hrnku s kávou, který stál na koberci vedle ní. Pomalu z něj usrkávala a přitom se dívala oknem na potemnělé nebe. Venku krutě mrzlo a sníh od včera nepřestal ještě padat. Pozorovala sněhové vločky, jak jedna za druhou padají na sklo, kloužou po něm dolů a pomalu se vrství na parapetu. Napadlo ji, že pokud nepřestane sněžit, tak tu doslova zapadnou.

Ani nevěděla, jak dlouho takhle sedí, když se ozvalo lehké zaťukání na dveře.

„Můžu dál?“ zeptal se Daniel, a když přikývla, vešel do pokoje. „Já... přemýšlel jsem,“ začal trochu nejistě a posadil se vedle Lindy, „moc dobře jsem se k tomu nepostavil, promiň.“

„Nemůžeš za to,“ pohlédla mu do tváře, „nevidíš to stejnýma očima jako já.“

„To bude můj největší problém, i když se snažím, nedokážu do toho proniknout,“ přiznal zachmuřeně. „Nikdy by mě nenapadlo, že se kvůli tomu budu cítit tak mizerně a zbytečně.“

Lindu jeho slova překvapila. „Jak jsi na tohle přišel?... Vždyť, kde bych byla bez tvojí pomoci?“ připomněla mu. „Navíc, za pár hodin bude po všem a my se vrátíme do Londýna. Věřím, že až budeš zase mezi svými, tvoje sebevědomí se rychle vrátí.“ Neodpustila si malé popíchnutí a významně na něj mrkla.

„Díky,“ usmál se. „Ale stejně... byl bych klidnější, kdyby se to odehrálo tady, nebo kdybych tam šel s tebou.“

„Nejde to, tohle musím podstoupit sama. Nehledě na to, jsem si stoprocentně jistá, že není příliš nakloněná mudlům a Angličanům obzvlášť,“ dodala, když si vzpomněla, jak pohrdlivě o Danovi stařena mluvila.

„Opravdu milá dáma,“ utrousil ironicky.

„Hlavně, že zná způsob jak mi pomoct.“

Na chvíli mezi nimi nastalo ticho, ale Linda si byla jistá, že má ještě něco na srdci. Nemýlila se, protože po pár minutách k ní zvedl hlavu a v očích se mu zračilo znepokojení, když znovu promluvil.

„Nevím jak to říct, nechci tě zase rozzlobit, ale... řekla jsi mi všechno, že jo?!“ zeptal se váhavě.

„Dane, tentokrát ti opravdu nic netajím,“ odpověděla s vážným výrazem ve tváři, „až si to trochu vyčítám, protože jsem možná měla.“

„Ne,“ zakroutil hlavou nesouhlasně, „vždycky uvítám raději pravdu... i když z ní vyšiluju.“

Znovu se pousmála. „Já vím, že máš starost, ale nic mi nehrozí... vážně,“ ujistila přítele  znovu a vzala ho za ruku.

Povzdechl si. „No, když to říkáš, nebudu ti to už rozmlouvat,“ řekl odevzdaně.

„Až tohle skončí, vrátíme se domů, oslavíme společně Vánoce, tobě se vrátí tvůj život a všechno bude zase jako dřív,“ řekla a snažila se znít klidně a sebevědomě, aby nepoznal, jak moc je rozrušená. Stačilo, že si dělal starosti on.

„Jsi si jistá, že to bude jako dřív?!“ prohodil pochybovačně.

„Možná ne úplně, ale rozhodně to splní účel.“

„A co on, co na to řekne Severus?“

Linda sklopila pohled. Daniel vyslovil nahlas to, co ji trápilo. „Nic, nemusí přece o spojení vědět. Stačí ho jen přesvědčit, aby pil její lektvary a přijal moji krev.“

„Pochybuju, že se s tímhle spokojí. Podle toho co o něm říkáš, jsem si téměř jistý, že by ti to nedovolil.“

Ne, nedovolil, pomyslela si, ale pro mě je důležitější, aby žil.

K dalšímu rozhovoru se už nedostali. V pokoji se o poznání ochladilo. O oba se otřel závan čerstvého vzduchu a vzápětí se v místnosti objevila stařena.

Daniel stiskl Lindě ruku tak mocně, až vyjekla.

„Promiň,“ loupl po ní pohledem a pak se znovu otočil ke stařeně. „No, my o vlku a...“ Stoupl si tak, aby Lindu svým tělem kryl.

Stařena ho zcela ignorovala a promluvila jen k Lindě: „Este timpul eşti gata?“* Nato vyndala ze záhybů pláště lahvičku s lektvarem. „Bea-l,“ řekla a podala ji Lindě.

„Co je to?!“ zeptal se Dan nedůvěřivě a reflexivně sáhl po lektvaru. Stařena se na něj osočila a pak nepatrným pohybem ruky způsobila, že klesl v bezvědomí na podlahu.

„Cos mu udělala?“ vyhrkla vyděšeně Linda a vrhla se k němu.

„El nu este,“** odpověděla svým skřípavým hlasem a znovu podala Lindě lahvičku. „Bea-l,“ zopakovala.

Když zjistila, že Daniel opravdu jen spí, přijala ji a lektvar vypila. Věděla k čemu je. V puse měla tu stejnou pachuť jako onehdy v noci a po chvíli cítila jeho účinky.

„Nuže... jsi připravena?“ zeptala se znovu stařena a natáhla k ní ruku.

Přikývla. „Ano, ale,“ Linda se ještě jednou podívala na spícího přítele, „bylo to nutné?“

„Bylo. Takhle nebude aspoň překážet a obtěžovat nás zbytečnými otázkami.“

Linda se zamračila. „Je to můj nejlepší přítel,“ upozornila a přísně na ni hleděla.

Stařena zhroucenému muži nevěnovala sebemenší pohled, ale pro její klid prohodila: „Bude v pořádku, nemusíš se bát.“ Pak natáhla směrem k ní ruku. „Měly bychom jít,“ vybídla ji a čekala, až se k ní přidá.

„Ještě moment.“ Vytáhla svoji hůlku, namířila ji na Daniela a kouzlem ho přenesla do postele a přikryla. Nemohla ho přece nechat celou noc ležet na zemi. Pak hůlku schovala za pas a přijala nabízenou ruku.

Znovu se octla v jejím obydlí. Uprostřed světnice se na okamžik zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Vypadala stejně jako minule, a přesto jinak. Na stole byly rozmístěny různorodé přísady do lektvarů, misky a také lahve s neidentifikovatelným obsahem, které stařena ihned odnášela pryč. Vzduch byl cítit podivnou směsicí bylin a vařeného masa, z čehož se jí obracel žaludek.

„Copak se děje?“ ozval se skřípavý hlas. „Ztratila jsi snad odvahu?“

„Ne, jen… Co je to za smrad?“ odvětila a několikrát musela polknout, aby zahnala hořkou příchuť v ústech.

Stařena sledovala její pohled k plotně. „Á, ty myslíš tohle,“ poznamenala, „to je jen maso.“ Došla k peci, odklopila hrnec - čímž Lindu uhodily do nosu další nechutné výpary a musela odvrátit hlavu – a pobublávající směs zamíchala. Potom obrátila svou pozornost opět k Lindě. „Budeš tam zase jen stát a vyjeveně zírat?... Radši si sedni, nějak jsi mi pobledla!“

Poslechla a sedla si na židli s rovným opěradlem u okna, co nejdál od kamen. Zatímco stařena sklízela ze stolu, panovalo mezi nimi ticho. Využila ho k tomu, aby zklidnila žaludek i nervy. Přesto jí neušel zkoumavý pohled, kterým ji sjížděla od hlavy až k patě. Když se zjevným uspokojením svoji prohlídku skončila, na tváři se jí objevil ten pokřivený úsměv, který spíše děsil, než uklidňoval.

„Můžeš mi říkat Mary, jestli chceš,“ promluvila konečně. „Nabídla bych ti něco k jídlu, ale vypadáš, že bys nepolkla ani sousto. Chceš tedy aspoň čaj?... I když toho ses posledně také nedotkla,“ dodala a Lindě se zdálo, že slyší v jejím hlase posměch.

„Ne, děkuju, nemám na nic chuť,“ odmítla rázně a znovu musela polknout hořkou chuť. „Nemohla byste otevřít okno, ten zápach mi obrací žaludek.“

Mary se skřehotavě zasmála. „Pro tebe zápach, pro jiného lahůdka,“ namítla, ale okno otevřela.

Linda dychtivě nasála do plic čerstvý vzduch, i když mráz, jenž venku panoval, ji okamžitě roztřásl.

„Kdy jsi viděla naposledy toho svého Severuse,“ zeptala se z nenadání stařena a se zvláštním výrazem mladou ženu sledovala.

Ta otázka ji překvapila, i když nechápala proč, vždyť kvůli Severusovi tu přece jsou. „Bude to skoro pět měsíců,“ přiznala a automaticky si objala břicho.

„On ví, co chceš udělat?“ ptala se dál.

Na pár vteřin zaváhala, ale pak řekla pravdu. „Ne.“

„A o dítěti?“

Neodpověděla, jen zakroutila hlavou a odvrátila pohled.

„Myslela jsem si to,“ povzdechla si stařena. „Tím jsi to moc nezjednodušila,“ zatvářila se vážně.

Linda polekaně zamrkala. „Co tím myslíte?“

„Chci tím říct, že jsem ještě nikdy neprováděla kouzlo spoutání bez vědomí toho druhého,“ upozornila ji s mírnou obavou v hlase. „Podle toho co cítím z tvého dítěte, tak ten muž má velice silnou vůli.“

„Co přesně to znamená?“ vypravila ze sebe rozrušeně. Bože, byla už tak blízko, tahle skutečnost nemohla přece zhatit veškeré její naděje?!

„Že to bude obtížnější… hlavně pro tebe.“

„Ale půjde to kouzlo udělat… podaří se, že?“ naléhala.

Její slova Lindu tak rozhodila, že úplně zapomněla na zápach v místnosti a jen upřeně zírala do vrásčité tváře stařeny.

„Samozřejmě. Jsem silnější než on, ale ty ne. Znovu ti musím připomenout rizika, jež takové spojení může přinést. Mám obavy o tvoji duši.“

„Jak to myslíte?“

„Ty jsi odhodlaná vpustit ho do sebe, ale on ne. Bude se všemožně bránit, aby uchránil svoji mysl i tělo proti vetřelci, sílu na to má. Mohu se mýlit, ale jestli je můj odhad správný, budeš zdrojem všeho pouze ty a to mě znepokojuje.“

„To je mi jedno,“ zarazila Mary Linda, „navíc, stále je to jen domněnka.“

„Je to tvá volba, respektuji to. Já jen, že by to na jednu duši mohlo být příliš,“ neodpustila si ještě připomínku, ale pak se otočila k plotně a postavila na ni těžkou konvici s vodou.

Linda se zachvěla a nebyla si tak úplně jistá, že je to zimou. Přesto se zvedla, aby zavřela okno.

„Vařím si čaj, jestli jsi změnila názor, a přece jen si nechceš dát něco na zahřátí,“ promluvila k ní, aniž by se otočila.

Po té, co si zamezila přísun čerstvého vzduchu z venku a její chřípí naplnila opět nevábná „vůně“, s povzdechnutím nabídku přijala. „Dám si s vámi, možná mi to spraví chuť.“

Stařena se uchechtla, ale nijak to nekomentovala.

Na dlouhou dobu ani jedna z nich nepromluvila. Nastalé ticho rušily jen šoupavé kroky stařeny, jak sháněla sušené byliny do připravené konvice, a syčení z tálů, na které odkapávalo z hrnce. Linda ji po očku pozorovala, a i když si to zakázala, díky ponuré atmosféře a tomuto místu, se jí Maryina slova dostávala pod kůži.

„Jsi nervózní?“ přerušila jejich mlčení stařena a postavila konvici a dva hrnky před ni na stůl. Horký čaj naštěstí opravdu příjemně voněl a pomalu rozháněl nepříjemné pocity.

„Trochu,“ přiznala.

„Tohle tě uklidní,“ ujistila ji stařena a nalila vroucí tekutinu do obou hrnků.

„Nechci na vás nějak tlačit, ale neměly bychom začít? Z mého domu jste měla celkem naspěch a teď tu jen tak sedíme u čaje,“ namítla a pohlédla oknem do houstnoucí tmy.

„To ano, spěchala jsem, protože na někoho ještě čekám,“ odpověděla a Lindě neušlo mírné napětí v hlase.

„A ten někdo se toho zúčastní?“ zeptala se.

„Ne, ne, děvče, jen mi přinese pár věcí, které potřebuji, pak můžu provést kouzlo.“ Na chvíli se odmlčela, aby se napila čaje a pak pokračovala. „Myslela jsem, že to vyřídím dřív, než přijdeš, ale nedá se nic dělat, setkání se nevyhneš.“

Linda se chtěla na zvláštního hosta zeptat, ale Mary změnila téma.

„Zapomněla jsem ti ještě říct, až uskutečním kouzlo, budeš pravděpodobně ospalá a zesláblá, proto u mě strávíš noc, abych tě měla pod dohledem.“

Tón, kterým to řekla, nesnesl odpor a tak ani neprojevila snahu něco namítat.

„Jak už jsem řekla, bereš na sebe nelehký úkol, mít zodpovědnost za dvě duše.“ Mary znovu hlasitě usrkla čaj.

Linda ji napodobila a tak se mezi nimi opět rozhostilo ticho. Po chvíli se stařena podivně napřímila a střelila pohledem do okna.

„Hlavně buď úplně v klidu a nemluv s ním,“ řekla tiše a zvedla se od stolu.

Linda také zpozorněla. Najednou pocítila lehký závan větru, jako když do místnosti někdo vstoupil. Nervózně polkla. Pohlédla do tmavé předsíně - v šeru neviděla nic, ale instinkt jí napovídal, že nejsou sami. A pak to ucítila, zachmuřenou, nesouhlasnou přítomnost kohosi, chlad, který nijak nesouvisel se zimou z venku. Někdo nebo něco, prozatím skryté v temném koutě, ji sledovalo.

„Jdeš pozdě, můj příteli,“ oslovila návštěvníka stařena.

Zaslechla jen zašustění pláště a ze stínů vystoupila zahalená postava s kápí na hlavě. Při pohledu do toho tmavého prázdna Lindě přejel mráz po zádech. Rychle sklopila oči, cítila z něho nepřátelství.

Pevným krokem došel ke stolu a něco na něj vhodil. Přímo před ni s žuchnutím dopadl kožený vak.

„Důležité je, že nesu, co jsi po mě žádala,“ odpověděl chraplavým hlasem a sundal si rukavice.

Koutkem oka zahlédla jeho levou ruku, byla znetvořená. Pokrývaly ji hluboké rány pravděpodobně způsobené ohněm. Návštěvník si toho všiml, rychle ji schoval a něco po ní sykl.

„Nemá rád, když si někdo prohlíží jeho zranění,“ vysvětlila Mary a vzala si ze stolu vak, aby do něj nahlédla. „Děkuji ti,“ prohodila pak k příchozímu spokojeně, když zkontrolovala jeho obsah.

Ten na to nic neřekl a dál pozoroval mladou ženu před sebou, zaujatý její nehybností.

„To je ona?“ zaslechla opět nepříjemně chraplavý hlas.

„Ano,“ odvětila stařena. „Nechceš se na chvíli ohřát, dnes je venku obzvlášť silný vítr a mráz,“ nabídla, aby tak odvedla jeho pozornost od Lindy.

Té neušla naléhavost pohledu, kterým se na něho dívala, což jen potvrdilo domněnky, že je tento muž nebezpečný.

„Mohl bych,“ zachrčel a konečně se pohnul z místa. Usedl na stoličku k peci a natáhl k teplu zkřehlé ruce.

„Máš hlad? Mám tu pro tebe připravené maso,“ řekla a odkryla poklici z velkého hrnce.

„Díky, doufal jsem, že mě nakrmíš,“ řekl a sundal si kápi.

Linda zapomněla na opatrnost a znovu po něm střelila kradmým pohledem. Překvapeně hleděla na jeho tvář. I ta byla částečně znetvořená jizvami, ale ji zarazilo něco jiného, i přes jeho lidské rysy to nebyl člověk.

Vycítil její zvědavý pohled a prudce otočil hlavou. V okamžiku na ni cenil zašpičatělé a nezvykle dlouhé zuby a z úst se mu dralo hrozivé chrčení, z kterého běhal mráz po zádech. A pak udělala druhou chybu, podívala se mu do očí. Nebyly lidské, neměly bělmo ani panenky, jen dvě temné tůně, které člověka stáhly do bezbřehé nicoty. Z ničeho nic pocítila strašnou prázdnotu, mrazivý chlad jí ochromoval prsty na rukou, pak celé dlaně a nakonec paže. Jak postupoval výš, větší prázdno cítila, nedokázala se proti tomu však bránit. Zaplavila ji čistá hrůza.

„To už stačí!“ zaskřípěla stařena. „Ji nech na pokoji, ona ti neublíží.“

Poslechl a odvrátil se.

Trvalo to jen okamžik, přesto to Lindě stačilo a byla si jistá, že už tak neopatrná nebude.

„Tu máš, najez se,“ podala mu velkou misku naplněnou masem.

Přičichl k jídlu a zatvářil se spokojeně, pak prsty hrábl do misky a začal se krmit.

Linda sáhla po svém hrnku a držela si ho u úst, aby necítila výpary z odkrytého hrnce. Podivného tvora, který hltavě jedl, se snažila nevnímat.

Mary zatím spokojeně pobíhala po kuchyni a obstarávala si potřebné ingredience k dnešnímu kouzlu.

Po chvíli ticho přerušily sípavé a kašlavé zvuky, trhla sebou a hrnek jí vyklouzl z ruky. Pohlédla směrem, odkud se ozývaly, a nechápavě zírala na tělo muže-tvora, jež se podivně otřásalo. Nato znepokojeně loupla očima po stařeně, ale ta se dál věnovala přípravám. Až pak jí došlo, že je to smích. Když hrůzné zvuky linoucí se z jeho hrdla ustaly, promluvil něco v řeči, které nerozuměla.

„Říká, že jsi silná, málokdo vydrží jeho pohled, aniž by ztratil vědomí,“ přeložila ta slova Mary a usmála se.

„To se nedivím,“ utrousila Linda a uvědomila si, jak nepřirozeně její hlas zní.

Stařena odložila kamennou paličku, kterou drtila něco v misce, podala jí čistý hrnek a nalila do něj nový čaj.

„Na, zapij to,“ pobídla ji. „Nemusíš mít strach, nic ti neudělá,“ dodala a vrátila se k práci.

Přestože Lindu už po zbytek své návštěvy nebral na vědomí, jeho společnost ji znervózňovala a úzkostlivě dbala na to, aby na něho už nepohlédla. Jen tiše seděla, upíjela čaj a doufala, že se nezdrží dlouho. Naštěstí bylo její přání vyslyšeno.

Potom, co se dosyta najedl a dostatečně jídlo zapil, s Mary prohodil pár slov – očividně toho moc nenamluvil – a zvedl se k odchodu.

„Na, vezmi si to, připravila jsem ti další mast,“ podávala mu stařena misku, „a taky něco na bolest, mělo by se to zlepšit.“

Pokýval hlavou a schoval si věci do vaku. „Když budeš potřebovat, dej mi vědět,“ zachrčel na rozloučenou a odešel.

Linda si hlasitě oddechla. Cítila, jak se jí v těle uvolňují strnulé svaly, dokonce ani dítě se po celou dobu nepohnulo.

Ani jedna z nich po jeho odchodu nepromluvila. Mary dál drtila a míchala své byliny a Linda si nervózně prsty pohrávala s drobky na stole. Když už bylo mlčení nesnesitelné, odhodlala se k otázce.

„Kdo to byl?“ pronesla opatrně ke stařeně.

„Říkám mu lovec. Posledních pár let pro mě obstarává důležité přísady do lektvarů z míst, kam se já už nedostanu, a také vyřizuje výjimečné žádosti,“ odpověděla, aniž by zvedla pohled od své práce.

„Dobře, ale co je zač?“

„To nepotřebuješ vědět,“ vyhnula se odpovědi stařena a nalila do misky rudou tekutinu.

Linda od přísady odvrátila zrak, byla si jistá, že je to krev. „Nejsem slepá, vím, že to nebyl člověk,“ nenechala se odbýt.

Mary pozvedla hlavu a ze strachu, že prozradí příliš, stiskla přísně rty. Po chvilce přemýšlení se přece jen odhodlala k odpovědi.

„Máš pravdu, již dlouho jím není. Ale radím ti dobře, nepátrej po tom, a pokud se s ním ještě někdy setkáš, měj ho ve velké úctě a nikdy už na něj takhle nezírej,“ varovala Lindu.

„Věřte mi, že tohle setkání si budu pamatovat a rozhodně po dalším netoužím,“ ujistila ji a znovu se napila. „Jen nechápu, jak si mohl myslet, že bych mu byla schopná ublížit,“ utrousila potom pochybovačně.

Stařena se ušklíbla a z koženého váčku vyndala podivnou věc, kterou nařízla a vymačkala z ní do misky čirou tekutinu. Linda raději nezkoumala, co to mohlo být, stačilo, že ji znepokojil tvor, o němž mluvily.

„Fyzicky jistě ne, ale dívala ses,“ odpověděla a znovu vzala do ruky kamennou paličku, aby směs v misce promíchala. „Je to moje chyba měla jsem tě upozornit, že můj přítel nemá rád společnost lidí a obzvlášť ženy.“

„A co se mu stalo? Odkud má ty hrozné jizvy?“

„Je to už dávno, našla jsem ho zmrzačeného v lese. Vzala jsem ho k sobě a vyléčila. Dlouho nemohl ani mluvit, ale nakonec se mi podařilo vrátit mu aspoň hlas, který má. Pověděl mi, že po něm šli černí jezdci, prý byl na útěku několik týdnů, než ho chytili a následně mučili. Strčili mu ruce a půlku obličeje do žhavého ohniště a drželi tak dlouho, dokud neřekl, co chtěli slyšet. Od toho má ty jizvy.“ I po těch letech cítila hořkost a v hlase jí znělo odsouzení za zrůdnosti, které na pronásledovaných prováděli.

„Bože,“ vydechla zděšeně Linda, když si vybavila jeho znetvoření. „A kdo jsou - nebo byli - ti černí jezdci?“ odvážila se zeptat.

„Desítky let se už žádní neobjevili, ale kdysi lovili netvory a zrůdy, které pak dovlekli před jakýsi soud, kde s nimi naložili dle potřeby, nebo je rovnou povraždili. Jo, děvče, ty neznáš náš kraj, máme tady své démony.“ Proti své vůli se zachvěla, vzpomínky na ty krvavé časy ani po letech nevybledly. Rychle je zahnala a s posměšným úšklebkem dodala: „Zažila jsem za svůj dlouhý život tak hrozné věci, že mě nějaký Lord Voldemord strach nenažene!“

Linda zamyšleně hleděla před sebe i ona se na chvíli octla uprostřed tmavého lesa a slyšela za sebou dusot kopyt. Nepatrně potřásla hlavou. „Takže mu od té doby pomáháte?“

Mary přikývla. „Ano, známe se téměř sto let a pomáháme si vzájemně.“

„Sto let?“ vyhrkla Linda překvapeně, nepřipadal jí tak starý.

Stařena se skřehotavě zasmála. „Ano, je daleko starší než já a mě je už 180 let.“

„Takže je nesmrtelný?“

„Kdyby byl nesmrtelný nepotřeboval by moje služby, ale rozhodně je jeden z dlouhověkých.“ Přestala míchat a namočila do misky dva prsty, které pak o sebe třela, aby se přesvědčila o správnosti konzistence. Nakonec přivoněla a ústa se jí roztáhla do podivného šklebu, který se Linda naučila vnímat jako úsměv.

„Myslím, že jsem připravena,“ řekla a významně se na ni podívala.

Sešly spolu do sklepení a pak Mary odkryla tajný vchod do další chodby.

„Stále mi důvěřuješ?“ otočila se k Lindě a pátravě hleděla do její tváře.

„Ano,“ přikývla.

„Dobrá, tak tedy pojď,“ vyzvala ji a vstoupila dovnitř.

„Kam to vlastně jdeme?“ Chtěla vědět Linda, když už měly kus cesty za sebou.

„Není to daleko, ještě pár metrů,“ ujistila ji stařena a pokračovala v cestě.

Měla pravdu, po chvíli došly do poměrně velké jeskyně. Mary jedním pohybem ruky zapálila oheň v lampách, jež byly různě rozvěšeny na řetězech po skalních zdech. Linda tak mohla spatřit velký oltář uprostřed kruhové místnosti, nad nímž ve stropě jeskyně zela díra, kterou byly vidět temné mraky na obloze.

„Kde to jsme?“

„Tohle je náš chrám, děvenko, už po generace zde přinášíme své oběti a dary Matce zemi. Přetrval stovky let, tyto zdi jsou svědky zázraků, bolesti i smrti. Nikdy nebyl objeven, ani za dob, kdy se za čarodějnictví upalovalo a naše víra byla zakázaná. Zůstal čistý a neposkvrněný přítomností těch zrůd.“

„Cítím zvláštní magii, vystupuje snad z každého kousku skály,“ poznamenala Linda a přistoupila k oltáři. Byl pokrytý bílým plátnem a na obou stranách byly do kamene vytesány symboly.

„Jsi připravena?“ zeptala se Mary a položila kamennou misku, kterou sebou přinesla na oltář.

„Ano, můžeme začít.“

„Dobře, nastav ruku.“ Linda poslechla a stařena ji ostrým kamenem řízla do zápěstí. Její krev smíchala se směsí v misce a pár kapek také přidala do lektvaru. Pak ránu zacelila. „Nejdřív vypij tohle,“ podala jí pohár, „je to lektvar, který jsem vařila pro Lauru.“

S mírným zaváháním po něm sáhla.

„Nezapomeň... nesmíš o mě pochybovat!“ upozornila ji s vážným výrazem ve vrásčité tváři znovu stařena

„Já vím,“ hlesla a naráz vypila jeho obsah. Bylo to odporné, pevně sevřela víčka k sobě a setrvala tak několik vteřin dokud se jí neuklidnil žaludek.

„Tak je to správné, teď se polož na oltář, hlavou sem.“ Jakmile tak učinila, pokračovala. „Paže dej od těla a ruce polož hřbetem vzhůru.“ Vzala do rukou kamennou misku a tisovou větvičkou namáčenou ve směsi kreslila na její kůži runy. „To propojení je na tobě, to ty jsi dárcem života... rozumíš?“ Linda přikývla. „A tyhle symboly jej zpečetí, zůstanou ti navždy,“ dodala, když dokončila poslední na čele. Celkem jich bylo pět, na hřbetech rukou, na čele a na nártech.

Pak kolem ní rozestavěla mohutné svíce. V hlavě jí stála zlatá. „To je nejvyšší barva, je ochranná,“ vysvětlila a další svíci – červenou – postavila k pravé ruce a zelenou k levé. „To jsou barvy života.“ Poslední – stříbrnou – postavila do nohou. „Ta plní rovněž ochrannou roli,“ doplnila a všechny zapálila. Potom začala zvláštním, zpěvavým tónem odříkávat slova - nejprve tiše a postupně srozumitelněji a hlasitěji.

Linda se pomalu propadala do podivné malátnosti, snažila se veškeré myšlenky soustředit na Severuse. Proto tu přece byla, kvůli němu tohle všechno podstupovala, opakovala si v duchu. Věci kolem ní začínaly splývat v jakousi clonu a rytmické zaříkávání pronikalo do její mysli z čím dál větší dálky. Zahleděla se otvorem na potemnělé nebe, čím déle na něj hleděla, tím černější se jí zdálo. Měla pocit, že s tou černí splývá, že je součástí toho nekonečného prostoru. Byl to nádherný pocit, cítila se tak lehká a volná, nic kolem ní neexistovalo, všechno bylo daleko. A pak ji obklopila známá vůně, zbystřila její smysly a o to intenzivněji toužila po jeho přítomnosti. Bylo to tak silné, že vyvolala jeho vidinu. Nejprve jen matně, ale jak v ní rostla touha a odhodlání dostat se k němu co nejblíže, obraz se vyjasnil a stával se skutečnějším. Viděla ho sedět za stolem v ředitelně, nervózně poťukával prsty o desku stolu. Byl s ním ještě někdo, asi nějaký student, neviděla mu do tváře tak jasně jako Severusovi. Uvědomila si, že vnímá jeho myšlenky, že cítí to co on. Byl znechucený a rozzlobený. Právě uděloval chlapci trest za jeho neuvážené chování, když pocítila silnou bolest. Dítě se v ní tak prudce pohnulo, až vykřikla a obraz Severuse se rozplynul.

Pohlédla na stařenu, soustředila své ruce na její břicho a také k ní dolehla slova, jež promlouvala.

… Činím tak skrze toto dítě, aby se síla těla a moc krve matky stala součástí muže, jenž jej zplodil. Aby mohl rány nepřítele, a tak i od všech jeho vzpurných andělů, umenšiti zcela, vykořenit je a vyrvat ze sebe…

Znovu Lindou projela nepříjemná bolest, ztlumila další výkřik a zaťala ruce v pěst.

... Vzývám tě, Matko země, spoj tyto bytosti v jedno tělo a v jednu duši, ať cokoliv nečistého a zlého je neohrozí, nechť v nich nepřetrvá třeba jen závan nakažlivého dechu, sebemenší skvrna zkaženosti…

Očekávaná bolest už nepřišla a opět se jí zmocnila ta zvláštní malátnost. Další slova vnímala z jakéhosi polovědomí.

... Nechť se všechna zvůle zákeřného nepřítele změní v nicotu, nechť všechno, co ohrožuje bezpečí a život těchto dvou lidí ochrání tvá nekonečná moudrost, štědrost, magie a láska. Tak prosí tvá věrná služebnice.

Svíce se rozhořely silným plamenem, jakoby odpovídaly na Maryina slova. Viděla, jak symboly na rukou mizí, jak se vpíjejí do kůže – staly se součástí jí samé.

„Severusi,“ zašeptala a vrátila zpět jeho vidinu. Pak už ji obklopila jen tma. Nato plameny svící pohasly a bylo po všem.

                                                             »»««

Severus si to rázným krokem mířil do ředitelny. Jeho nálada byla silně bod bodem mrazu, protože se právě vracel z ošetřovny, kde svěřil do péče Poppy – jenž si ho opovržlivě měřila a hovořila s ním pouze se silným sebezapřením – dalšího studenta, pro tentokrát třetího ročníku. Eric Blockehurst měl tu smůlu, že se octl ve špatnou dobu na špatném místě a narazil na Amycuse. Pokud to takhle půjde dál, vystřídají se u madam Pomfreyové téměř všichni žáci.

Jak měl, u Salazara, udržet Carrowovi na uzdě s jejich intelektem a zálibě v mučení? Copak mohl za to, že při sebemenším prohřešku použijí jako trest kletbu a nejlépe Cruciatus?! Nemohl se studentů veřejně zastávat a rovněž nebylo v jeho moci udělovat veškeré tresty osobně. Už takhle bylo podezřelé a poněkud nápadné – několikrát mu bylo vyčteno, že je na studenty příliš mírný – že viníky posílal za Filchem nebo s Hagridem do Zapovězeného lesa. Naposledy si musel vyslechnout rozvzteklenou Alektu, když se dozvěděla o trestu Weasleyové, Láskorádové a Longbottoma.

„Taková nehoráznost, a ty dovolíš, aby jim to prošlo!“ řvala na něho. „Vloupat se do ředitelny… kdo ví, co tu hledali, mohli něco ukrást!“

Byla nad jeho shovívavostí tak znechucená a propalovala Snapea tak opovržlivým pohledem, že po jejím prásknutí dveřmi zničil svůj nejlepší brk. Jediné štěstí bylo, že neznala všechna fakta. Kdyby věděla o tom, že ti chytráci chtěli ukrást Nebelvírův meč, dopadlo by to s nimi daleko hůř.

Vzpomínka na nedávný incident mu náladu rozhodně nepovznesla, obzvlášť, když ho zanedlouho čekalo další setkání s Longbottomem. Prudce vešel do ředitelny a ne právě tiše za sebou zavřel dveře.

„Dobrý večer, Severusi,“ ozvalo se z obrazu. „Copak, nemáš náladu?“

„Ani ne!“ utrousil Brumbálovým směrem a usedl za stůl.

„Stalo se něco?“ zeptal se bývalý ředitel.

„Nic nového, jen tolik, že pan Longbottom opět neudržel jazyk za zuby a neodpustil si ochranitelské gesto,“ ušklíbl se.

„Ach ten statečný chlapec,“ povzdechl si Brumbál.

Severus se k němu otočil a ironickým tónem se zeptal: „Máte snad v úmyslu opět obhajovat jeho chování?“

„Samozřejmě, vždyť je to od něho…“

„Pitomost!“ skočil mu do řeči Snape. „Kdy už konečně pochopíte, že tímhle dosáhne leda tak zmrzačení? Měl jsem za to, že talent na maléry uplatňoval pouze na mých hodinách, ale mýlil jsem se.“

„Severusi, teď tomu chlapci křivdíš!“ napomenul ho přísně Brumbál.

Snape si prsty unaveně promnul kořen nosu a o něco mírnějším tónem pronesl. „Tak mi poraďte, jak mám zabránit krutým trestům, když se nikdo z nich neponaučí a strhávají k sobě ostatní?“ Obraz mlčel. „Tak vidíte. V tom případě mě nekritizujte!“ dodal a vrátil se ke své práci.

Neville, již po třetí v krátké době, stál před dveřmi do ředitelny.

„Jdete pozdě,“ uvítal jej Snapeův chladný hlas, když po zaklepání vklouzl tiše dovnitř.

„Omlouvám se, měl jsem cestou potíže,“ pokusil se ospravedlnit. Vzteklý Snape bylo to poslední, co zrovna potřeboval.

Ten se ani neobtěžoval zvednout pohled od listin na stole. „Samozřejmě, to byste snad nebyl ani vy,“ konstatoval suše. „Mě ale vaše výmluvy nezajímají!“

„Nevymlouvám se, je to pravda!“ hájil se Neville.

„Odpusťte si ten ukřivděný tón a oslovujte mě pane nebo pane řediteli!“ Konečně zvedl pohled od pergamenu, na který něco psal. „Jistě víte, proč jste tady.“

„Ano, pane,“ přikývl Neville a snažil se neuhnout jeho očím.

„Tak mi to připomeňte, Longbottome! Proč trávím volný večer tímto otravným setkáním?“ vyzval ho chladným, odměřeným hlasem.

„Odmítl jsem splnit rozkaz na hodině Černé magie, pane,“ odpověděl a vydržel ředitelův posměšný pohled.

„Opakovaně,“ doplnil jej Snape. „Můžete mi říct, kdy s tím hodláte skončit? Za poslední dva měsíce neslyším nic jiného než stížnosti na vaši osobu!“

Chlapec jen pokrčil rameny. „Nemám ponětí, co máte na mysli, pane.“ Co měl na tohle říct? Že to, co se děje v Bradavicích, nemá se studiem už nic společného? Snapea pravda stejně nezajímala. Po smrti Brumbála se změnil, hodně… a nebylo to k lepšímu.

Ten pozvedl obočí. „Nemáte ponětí?“ protáhl a jeho hlas ironií přímo přetékal, když pokračoval. „Jak pozoruhodně rychle jste převzal postavení pana Pottera. Ten byl také tak neuvěřitelně drzý a neměl úctu k předpisům. Jak vás už delší dobu pozoruji a z toho, co o vás říkají profesoři, mám neklamný pocit, že i vy si myslíte, jak jste sám sobě zákonem, že pro vás pravidla neplatí!“

„Těmi profesory myslíte Carrowovi?“ skočil mu Neville do řeči s patrným pohrdáním v hlase a na rtech se mu objevil úšklebek.

„Ještě jsem neskončil, takže mě laskavě nepřerušujte!“ zahřměl Snape a v očích se mu nebezpečně zablýsklo. „Také mám dojem, že jsem vás žádal, abyste mě oslovoval pane!“

„Promiňte,“ řekl Neville a přinutil se znovu ke zdvořilému tónu, „ale nebudu trestat spolužáky kletbami, pane.“

Snape se na okamžik odmlčel a zamyšleně se na Longbottoma díval. S podivením zjišťoval, jak se tento chlapec změnil, stále z něho cítil strach, ale také odhodlání a vzdor. Bohužel tato proměna mu příliš neprospívala.

„Ať jste jakkoliv mdlého rozumu,“ pokračoval pak odměřeně, „domnívám se, že po tolika trestech byste mohl pochopit, že ta vaše vzpurnost je vám jen na škodu.“

„To si nemyslím, pane,“ oponoval mu směle Neville.

„Jak myslíte, Longbottome, vidím, že vaše kolosální neschopnost spolupracovat se neprojevila jen v lektvarech,“ prohlásil Snape a jeho oči se zúžily na zlomyslné štěrbinky, když se postavil a dlaněmi opřel o desku stolu. „Je opravdu nad vaše síly plnit to, co se po vás chce?!“

Najednou ztuhl a mírně zavrávoral. Ucítil v hlavě tak prudkou bolest, že měl co dělat, aby udržel obě ruce na stole a nepřitiskl si je na spánky. Pevně semknul víčka k sobě a čekal, až to přejde. Trvalo to jen pár vteřin, ale… Co to, k čertu, bylo?!

Neville na něho zkoumavě hleděl. Neušlo mu, jak nepřirozeně ředitel zblednul. I přes vzrůstající zlost raději spolknul slova, jež se mu drala na jazyk, a trpělivě čekal, jaký ortel nad ním vynese.

Když si byl Severus jistý, že je to pryč, obrátil svou pozornost zpět ke studentovi.

„O vaší statečnosti se brzy přesvědčíme,“ promluvil a snažil se, aby nepoznal, jakou námahu ho předstíraný klid stojí. „I vy máte ve svém životě někoho, na kom vám záleží, že?“

Ze Snapeových slov ta výhružka přímo křičela a Neville zapomněl na opatrnost. „Ať mě potrestáte, jak chcete, stejně nám v tom nezabráníte,“ vyhrkl a bojovně zvedl bradu.

Možná by to na něho zapůsobilo věrohodněji, kdyby si jej nepamatoval jako k smrti vyděšeného kluka, který se roztřásl pokaždé, když na něho promluvil.

„Zapomínáte se, Longbottome!“ zahřměl a přimhouřenýma očima si mladíka měřil.

Chtěl pokračovat, ale zasáhla ho další bolest hlavy. Dokonce na krátký okamžik zřetelně uviděl Lindu, byla tak skutečná, jako by stála před ním. Znovu bolest a pak vidiny míst a tváří, které neznal. Najednou si byl jistý, že právě pronikl do Lindiných vzpomínek. Co se to, sakra, dělo? Dalšímu nátlaku do své mysli už dokázal zabránit, i když ho to stálo dost sil. Opět byl schopný vnímat okolí. Uvědomil si, jak na něho chlapec vyjeveně zírá, což ho ještě víc rozčílilo.

„Ještě jednou na mě promluvíte tímto tónem a osobně vás předám do rukou profesorky Carrowové. Jsem si jistý, že by to patřičně ocenila!“ řekl mrazivě.

„Budu si to pamatovat, pane,“ utrousil Neville lhostejně. Nebylo by poprvé, kdy by na své kůži pocítil trest té šílené ženské.

„Myslím to vážně, zbytečně mě nedrážděte,“ sykl výhružně a očima se zavrtával do těch chlapcových. „Možná se v té vaší rebélii vyžíváte, možná vám dává pocit výjimečnosti a důležitosti,“ na chvíli se musel odmlčet, protože znovu ucítil nátlak cizí mysli. Bylo to silnější než ty předešlé. Vůbec nic z toho nechápal, jediné čím si byl jistý, že to není Voldemort. Na čele ucítil kapičky potu, musí se co nejrychleji Longbottoma zbavit. Učinil mělký nádech a pokračoval. „Ale pravda je, že vy ani ten váš spolek nejste ani výjimeční ani důležití a pokud si neuvědomíte kde je vaše místo, nechám Carrowovi, aby vám to připomněli!“ Snapeovy rty se chvěly, tvář měl křídově bílou a zuby vyceněné. Necítil se vůbec dobře, celou váhou se opíral o ruce na stole, tentokrát z důvodu, aby neklesl potupně do křesla. „Po odchodu z ředitelny se přihlásíte u pana Filche a ten vás obeznámí s vaším trestem… A varuji vás, jestli něco zase provedete, nebo na něco jen pomyslíte, poznám to!“

Neville na něho překvapeně pohlédl, za své jednání očekával horší trest.

„Něčemu jste snad nerozuměl?!“ zavrčel Snape, když se chlapec stále nepohnul z místa.

„Ne, pane, já jen…“ Při pohledu do nepřátelských očí raději zmlkl.

„Teď vypadněte!“

„Dobrou noc, pane řediteli,“ utrousil stále ještě vyvedený z míry, ale pak se otočil a spěšně mířil ke dveřím. Chtěl být od Snapea co nejrychleji pryč, dokud si to nerozmyslí. Než však vzal za kliku, ozval se znovu ředitelův hlas.

„Pokud nesplníte můj rozkaz, ponesete následky mé nelibosti. Je vám to dostatečně jasné?!“

Neville se k němu otočil. Tyčil se za svým stolem, ve tváři byl celý zsinalý a díval se na něj nepříčetným pohledem, na okamžik měl dokonce pocit, že po něm chce skočit. Nepatrně se otřásl. Co je, u Merlina, Snape za člověka? Jak je možné, že v něm vždycky vzbudil hrůzu? Nikdo na něho takhle nepůsobil, jenom on.

„Samozřejmě, pane,“ odpověděl a pak rychle opustil ředitelnu i rozzuřeného Snapea.

Jakmile za Longbottem zaklaply dveře a byl si jistý, že se nevrátí, zhroutil se do křesla a pod náporem další bolesti si sevřel hlavu v dlaních.

„Severusi, děje se něco?“ ozvalo se starostlivě z obrazu za jeho zády.

Neodpověděl, pevně tisknul k sobě rty a ze všech sil se snažil zabránit vetřelci, aby vstoupil do jeho mysli i těla. Bylo to dost těžké, s takovou silou se ještě nesetkal. Znovu spatřil tvář Lindy. Nedávalo mu to smysl, co ta s tím měla společného?

„Chlapče, slyšíš mě?“ Pronikal do jeho podvědomí Brůmbálův znepokojený hlas.

„Někdo se snaží proniknout do mé hlavy,“ hlesl po chvíli, když se mu podařilo převzít kontrolu nad svými myšlenkami.

„Je to Voldemort?“ zeptal se Brumbál.

„Ne.“

„Jseš si jistý?“

„Jsem!“

Znovu příšerná bolest, tentokrát zaúpěl nahlas. Měl pocit, že mu někdo drtí mozek na prášek. Zapřel se lokty o stůl a zuby stiskl tak mocně, že pocítil v puse krev, když si prokousl ret. Neměl tušení, jak dlouho to vydrží, jeho protivník byl silnější než on a od svého plánu očividně nehodlal upustit. Zdálo se mu, že čísi ledová ruka vnikla do jeho těla a sevřela mu srdce tak, že vynechalo snad několik úderů. Začínala ho ovládat zvláštní malátnost a síly jej opouštěly. Neznámý vetřelec pronikal stále hlouběji do jeho hlavy a Severuse náhle napadlo, že by to mohla být smrt. Byla by to ironie, kdyby si pro něho přišla teď, kdy už o ni nežádal. To zjištění mu přišlo reálné, protože měl pocit, že jeho duše opouští tělo a míří někam k nebesům. Přestal se vzpouzet a bojovat, a najednou to nebylo vůbec nepříjemné, cítil se tak lehký a svobodný jako už dlouho ne.

A pak ji znovu spatřil, usmívala se na něho a byla tak krásná, že se v něm všechno sevřelo. Toužil se jí aspoň dotknout. Vztáhl k ní ruku, ale obraz se změnil a on ji viděl, jak sedí v neznámém pokoji a se zaujetím čte v nějakém notesu. Došlo mu, že se dostal do jejích vzpomínek. Okouzleně ji pozoroval a vrýval si do paměti každý detail její tváře. Pak se v místnosti objevil někdo další. Viděl, jak se po něm ohlédla a rty jí zvlnil úsměv. Byl to zase ten mudla, její přítel, a nesl jí čaj. Sedl si vedle ní a také sáhl po jednom z těch notesů. Obraz se zase změnil, tentokrát je viděl spolu v kuchyni, o něčem zaujatě hovořili, jejich hlasy však neslyšel. To bylo zvláštní, zkoušel se víc soustředit, ale viděl stále jen obraz. Všiml si, že Lindin výraz posmutněl a ten muž k ní okamžitě vztáhl ruku a pohladil ji po tváři. Jak on mu záviděl, jak moc si přál být na jeho místě a cítit ten dotek. Hruď mu sevřela mírná bolest. To ta ledová ruka sevřela jeho srdce o něco pevněji.

Najednou byla kolem něho tma, chvilku mu trvalo, než se rozkoukal a uvědomil si, že je noc. Stál zase v tom samém pokoji jako před tím, vedle prostorného lůžka. Všiml si dvou těl, bolest ho tentokrát zasáhla tak mocně, že měl dojem, jako by jej rozťal ve dví žhavý meč. Linda ležela schoulená v náruči svého přítele a sladce se ze spánku usmívala.

„NE!“ vydralo se mu z hrdla a ani si neuvědomil, že vykřikl nahlas. Okamžitě se jejím vzpomínkám vzepřel a opět se ztrácel v černé nicotě zatížen vědomím, že ten muž v jejím objetí zabírá jeho místo.

„Severusi, co je to s tebou?... Mám pro někoho poslat?“ zvolal vyděšeně Brumbál. Takhle zhrouceného ho viděl naposledy před šestnácti lety. „Tak, chlapče!“

Nevnímal ho, vše se kolem něho točilo, a jakmile se začal bránit, cítil znovu bolest. Byl ale příliš slabý, aby vzdoroval dlouho. Jeho duše opustila tělo a na krátký okamžik splynula s milovanou bytostí, která ho zradila.

„Severusi,“ slyšel zřetelně její hlas, jenž byl prosycen takovou láskou, že ho to zmátlo.

„Lindo, proč?“ zašeptal a najednou ho pohltila tma.

Netušil, jak dlouho byl mimo. Probral se zhroucený na stole, pravou ruku i kus rukávu měl modrou od inkoustu, který zřejmě převrhl. Pomalu zvedl hlavu a nezabránil tichému syknutí, když ho bodavá bolest udeřila do spánku. A nebyla to jen hlava, cítil se tak mizerně, jako by prodělal několik Cruciatů za sebou. Pokoušel si vzpomenout, co se vlastně stalo. Z přemýšlení ho vytrhlo hlasité oddechnutí a hlas plný úlevy.

„U Merlina, Severusi, tys mě ale vyděsil. Jsi už v pořádku?“

„Nevím ještě… snad… asi ano,“ odpovídal nesouvisle a znovu se pokusil napřímit.

„Co se ti stalo?“

„Dejte mi chvíli,“ požádal. Automaticky vytáhl hůlku a uklidil nepořádek na stole i inkoust z kůže a rukávu.

„Říkal jsi, že se ti někdo pokouší dostat do hlavy. Víš, kdo to byl?“

„Ne. Snad nějaká žena… nevím, těžko se to popisuje, bylo to hrozné, já…“ ztichl. Najednou si vzpomněl, znovu se mu vybavily obrazy, které v tom stavu viděl, a připadaly mu ještě skutečnější. Linda… jeho Linda ho zradila. Ta myšlenka jej uvnitř celého zkroutila, převrátila a rozbolavěla. Žárlivost ho zasáhla takovou silou, že přestal vnímat okolí.

„Severusi, slyšíš mě?“

Podruhé ho probral Brumbálův hlas. Vztekle se na něho otočil, proč mu nedá ten stařec konečně pokoj?!

„Nevím, co to bylo,“ štěkl na něho zlostně až se Brumbál zarazil.

„Dobře, nebudu se tě na to už ptát, jen jsem měl starost,“ poznamenal a zatvářil se uraženě.

Zatímco mezi nimi panovalo ticho, Severus se v sobě snažil potlačit emoce, jež se v něm bouřily. Přidala se k nim ještě zlost na sebe sama, že ten vpád neustál, že nedokázal té ženské zabránit, aby ho srazila na kolena. Držel sevřené pěsti tak, že mu zbělely klouby, pomáhalo mu to, aby byl schopen klidně odpovědět.

„Už jsem v pořádku,“ hlesl po chvíli, ale k obrazu nepohlédl. Za žádnou cenu nechtěl, aby mu viděl do očí. On jediný by si v nich přečetl pravý důvod, proč je uvnitř tak zlomený.

„To jsem rád, chlapče,“ odpověděl Brumbál.

„Mohu vás ujistit, že Voldemort to nebyl, tudíž informace, které vím jen já, jsou i nadále v bezpečí.“

„Severusi, teď mi nešlo o informace, ale o tebe,“ namítl s mírnou výčitkou Brumbál. „Vím, že jsem řekl, že se nebudu ptát, ale…“

„Tak se neptejte!“ přerušil ho prudce, ale pak mírněji dodal: „Prosím.“ Nato se s mírnou námahou zvedl a chystal se opustit ředitelnu. Byl tak akorát zralý dostat se do svých komnat a po horké sprše do postele.

„Severusi,“ oslovil ho napůl cesty ke dveřím znovu Brumbál. „Ještě bych rád věděl - to cos viděl… nestalo se něco… je Linda v pořádku? Několikrát jsi vykřikl její jméno.“

Snape se zastavil a pevně sevřel víčka k sobě, vyslovené jméno mu doslova rezonovalo v hlavě. Musel několik vteřin počkat, aby ho v sobě umlčel.

„Nemějte starost, je v pořádku a má se dobře. Obzvlášť tam, kde právě teď je.“ Aniž by se otočil, vyšel ze dveří a rázně je za sebou přibouchl.

Brumbál za ním ještě notnou chvíli hleděl. Ta poslední slova vyřkl s tak mrazivým chladem, že rázem pochopil - život tohoto muže se znovu začínal hroutit.

--------------------------------------------------------------

* Este timpul eşti gata? – Je čas, jsi připravena?

** El nu este. – Nic mu není.