Jdi na obsah Jdi na menu
 


33. Zatímco spíš

9. 5. 2012

 

Severus nehnutě stál jen pár kroků od ředitelny - opřený dlaní o zeď, druhou ruku zaťatou v pěst. Nebyl schopný dojít dál než k točivému schodišti. Potřeboval chvilku, aby nabral dech, aby se dal dohromady. Vůbec se necítil dobře, v hlavě mu hučelo a nesnesitelná bolest tepala ve spáncích. Ale byla mu milejší než utrpení, jež se v něm svíjelo jako klubko hadů. Jedinou úlevou mu bylo, že zmizel z Brumbálova dosahu, nic mu v tu chvíli nebylo protivnější než utěšující slova doprovázená chápajícím pohledem. I bez toho mu dalo obrovskou námahu, aby se před ním ovládal a zachoval si alespoň zdání důstojnosti. Vždycky nesnášel, když byl někdo svědkem jeho slabosti a bolesti, natož on, který dokázal proniknout přes chladnou masku lhostejnosti. Kdysi přísahal, že ho tak už nikdy neuvidí, a přesto... Projelo jím znechucení nad sebou samým, prsty mocně svíral chladný kámen. Měl by se rychle vzpamatovat, racionálně uvažovat, ale nedařilo se. Právě se mu hroutil jediný pevný bod v životě, ke kterému se celou svou bytostí upínal. Strávili spolu tak málo času - zatraceně málo, a přesto věřil v její lásku, věřil v ni. V duchu zaúpěl.

Proč jen musel vidět Lindiny vzpomínky?!

Její spokojený úsměv uprostřed spánku ho přiváděl k šílenství a vlastní představy ta muka ještě znásobily. Nedokázal ty obrazy zastavit, před očima se mu odehrával souboj dvou nahých těl, slyšel tiché ženské vzdechy vybízející k dalšímu laskání… Viděl Lindinu tvář, v níž se odrážela prosba, aby její milenec nepřestával, aby si bral, co mělo patřit jemu. Zaplavila ho taková vlna žárlivosti a nenávisti, že se téměř dusil. Byl na pokraji sebeovládání, potřeboval se okamžitě zbavit přetlaku v hrudi. Klouby zapraskaly, když tvrdě narazily do zdi, ale kupodivu to pomohlo. Přerývavě se nadechl a napřímil se. Pomalu rozevřel pěst, byl si jistý, že si dva prsty zlomil, ale bylo mu to jedno, dokonce novou bolest uvítal, pročistila mu mysl. Cestou ze schodů se mu podařilo uklidnit natolik, že když se za ním chrlič uzavřel, měl už zase svoji masku netečnosti. Zahalil se do černého pláště a ponořil se do stínu podél zdí.

K jeho úlevě se zdálo, že nebude muset pro tentokrát strhnout žádné body nebo udělit trest, neb chodby byly liduprázdné. Přestal tedy vnímat okolí a veškeré myšlenky soustředil na primitivní úkony, jež udělá, až za sebou zavře dveře od soukromých pokojů. Už byl téměř u své bývalé koleje, když zaslechl kroky.

„Severusi,“ ozval se mu za zády protivný hlas Amycuse.

Neochotně se otočil. „Ano?“ zavrčel.

„Proč hned tak nepřátelsky, mám se tvářit, že tě nevidím?“

V tuhle chvíli bych to ocenil, blesklo Severusovi hlavou.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se místo toho.

I přes mizerné světlo mohl Carrow vidět, jak se Snapeovy oči zúžily na dvě temné štěrbiny, což nevěstilo nic dobrého. Přesto se nenechal odradit.

„Na své obvyklé pochůzce?“ zeptal se a několika kroky došel až k němu.

„A ty?“ oplatil mu otázkou Severus.

„Řekněme, že znám tvé zvyky a tak tu na tebe čekám.“

„Ale, nedovedeš si poradit s kázní nějakého studenta?“ Ani se nesnažil skrýt podrážděnost, už se viděl v křesle u svého krbu, jak tupě hledí do plamenů, a zatím tu tlachá s tímhle individuem.

Amycus se úlisně usmál, přičemž odhalil zkažené zuby a jeho tvář dostala ještě odpudivější výraz. „Já s tresty problém nemám,“ pronesl a vyzývavě na Snapea hleděl. Nenáviděl ho, myslel si, že je někdo víc než oni. Kdyby se mu podařilo očernit jej u Temného pána za přílišnou shovívavost a nadržování studentů, tak by… Jeho úvahy přerušil odměřený hlas.

„Chceš tím něco naznačit?!“

„Jen si myslím, že s některými studenty by se mělo zacházet tvrději.“

„Máš něco proti mým metodám?“

„Ano,“ přikývl Amycus. Svá malá prasečí očka upíral do bezvýrazné tváře muže před sebou.

„A to?“

„Jsi příliš shovívavý a tím podporuješ buřičství proti nám, nemyslím si, že by se to Pánovi zla líbilo!“

Snape se ušklíbl. „Jistě je ti také známo, že Pán zla nehodlá zbytečně prolévat čistou kouzelnickou krev. Takže, pokud nemáš pro mé další zdržování konkrétní důvod, rád bych odešel.“ Otočil se a vykročil ke svým pokojům. Udělal však sotva krok.

„Vlastně,“ nechtěl se tak snadno vzdát Carrow, „chtěl jsem se zeptat... jaký trest jsi udělil tomu Longbottomovi?“

Severus pevně sevřel rty a na okamžik jím projel vztek. Když se však otočil, ve tváři se mu nehnul ani sval. „Nemusíš mít starost, dostal trest, jaký si zasloužil!“

„Určitě?“ odvětil pochybovačně Amycus.

Severus si nepatrně promnul zraněnou ruku.

Carrow ten pohyb zaregistroval a překvapeně hleděl na sedřené klouby. Nepoužil hůlku, jen aby si to víc užil? Najednou nijak zvlášť o nepříjemnosti s tímhle mužem nestál. „Zřejmě jsem se spletl… Překvapuješ mě, Severusi,“ pronesl a falešný úšklebek se mu usadil na rtech.

„Proč, pochybuješ snad o mém přístupu k trestům?“ Ruka ho bolela, ale měl sto chutí sundat mu ten úsměv z tváře.

„To jsem neřekl, jen jsem se chtěl ujistit, že ses o to postaral. Nakonec, ty vedeš školu, že?“

„Jsem rád, že si rozumíme!“ zahřměl a Amycus bezděky o krok couvl.

„Já… nic jsem tím nemyslel,“ hájil se a po jeho odvaze nebylo ani stopy. „Jen mě napadlo… nabízí se i jiné řešení.“

Snape na něj hodil vražedný pohled, do kterého dal zbytek svých sil.

„Jsou i jiné způsoby jak dosáhnout poslušnosti,“ zatvářil se opět důležitě Carrow. „Mohli bychom vyhledat jejich příbuzné, navštívit je a řekněme... dobře se o ně postarat.“ Pozorně sledoval Snapeův obličej, který však zůstal beze změn. „Věřím, že by si rychle rozmysleli dělat dál potíže,“ dodal, když se nedočkal žádné odezvy.

„Užitečný nápad,“ odvětil po chvíli Severus a ještě víc přimhouřil oči, „Možná k tomu brzy dojde. Nicméně, budu si pamatovat, že vzešel od tebe, Amycusi.“ Všiml si, jak mu v očích zajiskřilo, byl to vážně hlupák... přesto nebezpečný hlupák.

Carrow věděl, že jím opovrhuje, ale do otevřeného boje se s ním už pustit nehodlal. Raději si na něj dá pozor, bude mu v patách. „Také mě napadlo, že ti usnadním práci a převezmu z části noční obchůzky. Ve dvou jistě zabráníme studentům, aby neustále porušovali nový řád,“ nabídl přátelsky, ale v předstírání nesahal Severusovi ani po kotníky.

„Jak je libo,“ souhlasil klidně. Nato se otočil, až plášť kolem něho zlověstně zavířil, a nechal tam Amycuse stát.

Konečně za sebou zavřel dveře od svých pokojů, cítil se mizerně. Měl co dělat, aby Carrowova neproklel, že ho zdržuje. Vysvlékl se ze svého pláště a zdravou rukou rozepínal i kabátec, vidina horké sprchy byla víc než lákavá. Svršky odložil na křeslo u krbu, ve kterém zapálil oheň. Bolestivé škubání v prstech si vyžádalo jeho pozornost. Prohlédl si zraněnou ruku, jež začínala otékat, a provedl diagnostické kouzlo. Kost byla zlomená jen jedna, ostatní byly naštípnuté, což za tichého syknutí hned napravil. Měl už své zkušenosti s polámanými žebry po Cruciatu. Ze skříňky v koupelně si vzal dávku lektvaru proti bolesti a doufal v jeho blahodárné účinky, protože měl pocit, že se mu každou chvíli rozskočí hlava. Unaveně se opřel čelem o zrcadlo, bylo příjemně studené a on potřeboval zchladit rozbouřenou krev. Zavřel oči a přemýšlel nad tím, co se v ředitelně odehrálo. Kdo byla ta stará žena, proč ji měl ve své hlavě a proč přitom byla i Linda? Co po něm chtěla? A hlavně... dosáhla toho? Nezodpovězené otázky se na něho vrhaly jako roj včel. Aby je zahnal, otočil kohoutkem a několikrát si opláchl obličej studenou vodou. Když se utíral pozoroval svůj odraz v zrcadle. Hleděly na něho ledové, tvrdé oči ve voskově bledé tváři z věčného pobytu ve sklepení.

„Ani se jí nedivím... Proč by to mělo tentokrát vyjít?!“

Na tváři v zrcadle se objevil jízlivý úsměšek, jako by se mu vysmívala. Odhodil ručník a vešel do sprchy. S rozkoší nastavil vodě obličej a krk. Úlevou vydechl, jak se mu teplo rozlévalo do celého těla, pronikalo kůží až do svalů a uvolňovalo jejich ztuhlost. Opřel dlaně o zeď a sklonil hlavu. Na zádech se mu tříštily kapky horké vody. Nechal ji silným proudem téct mezi lopatky a oddával se příjemnému mravenčení. Po půl hodině vypnul vodu a musel uznat, že fyzicky je mu líp. O duševním rozpoložení to však tvrdit nemohl.

Myšlenky se opět stočily k jediné osobě... k Lindě. Už se ani nesnažil bránit jejich dotěrnosti. Dřív nebo později se tím stejně bude muset zabývat tak proč ne teď? Prvotní nával vzteku z něho už vyprchal, měl by toho využít a přemýšlet co s tím udělá... zda s tím vůbec něco dělat chce. Došel k baru a nalil si skleničku koňaku. Z úmyslu, že si půjde lehnout, upustil, momentálně by neusnul. Oči mu sjeli ke skřínce opodál. Poslední dobou mu večery zpříjemňovala hudba. Nakonec došel ke gramofonu a otevřel ho. Na okamžik zaváhal, když sáhl po desce, kterou mu kdysi Linda věnovala, ale pak se trpce pousmál. Vlastně to bylo víc než příhodné, pouštěl si ji vždy, když mu jeho situace připadala zoufalá a neřešitelná, když si potřeboval něco ujasnit. Vyvolávala v něm touhu vyzpovídat se sám sobě, nutila ho brát věci, které se mu přihodily takové, jaké jsou, nic si nenalhávat. Opatrně nasadil jehlu a zesílil zvuk. Pak se posadil do křesla a zavřel oči. Poslouchal příjemné tóny, jež se nesly pokojem, a nechal vzpomínky, aby zaplavily jeho mysl.

Zanesly jej o hodně let zpátky, do doby, kdy mu Znamení zla změnilo život. Bylo to pouhý měsíc předtím, než dokončil školu v Bradavicích. Nezáleželo na tom, co všechno ho k tomu vedlo, nemohl z toho nikoho vinit, bylo to jen jeho rozhodnutí. Podlehl vábivému hlasu, který na něj uměl zapůsobit, možná v tom byla i touha po pomstě - chtěl svým nepřátelům dokázat, že je někdo, že i on někam patří. Z počátku v tom neviděl nic špatného, dokonce s většinou názorů se svým učitelem souhlasil. Uměl vše logicky podat, získat si důvěru svých stoupenců, a on zcela propadl jeho osobnosti. Voldemort mu měl co nabídnout, zasvětil jej do tajů černé magie, seznámil se silami zla, ukázal mu moc temné strany, naučil ho umění Nitrozpytu, a Severus pozorně a s úctou naslouchal. Za svoji přísahu věrnosti a oddanosti byl odměněn, stal se Smrtijedem. Až když byl pravým služebníkem, došlo mu, co jeho služba obnáší, jenže už nebylo návratu. Příliš pozdě prohlédl politiku svého pána. Když potom zabil jedinou bytost, o kterou ve svém bídném životě stál, teprve pak pochopil, co se z něho skutečně stalo. Znamení na jeho předloktí se změnilo v cejch smrti - v prokletí, jež nikdy už nezmizí.

Mimoděk se toho místa dotkl, otevřel oči a zahleděl se do rudých plamenů. Ušklíbl se, zřejmě za něj bude platit do konce života. Upil ze sklenky koňak a přiložil poleno do krbu. Uklidňující tóny klavíru v něm vyvolávaly další vzpomínky.

Ty roky po smrti Lily mu na životě nezáleželo, měl pro něho pramalou cenu. Jenže pak došlo na Brumbálova slova a Voldemort se vrátil. Upnul se ke svému poslání, viděl ve své službě způsob jak splatit dluh… jeho bytí mělo nějaký smysl. Jenže ani tentokrát se život nedal přímou cestou, opět Severuse oslabila žena.

Láska...

Už nikdy nechtěl být svázaný tímhle hloupým citem. Nechtěl se obětovat - pro nikoho. Ale ke své hrůze zjišťoval, že v něm ani zdaleka není všechno mrtvé, jak si myslel. Záleželo mu na Lindě víc a víc, stala se světlým bodem v jeho prázdné duši. Povzdechl si. To ona mu ukázala, že život může být krásný... a byla to ona, kdo ho nakonec zradil. Pevně sevřel v ruce sklenku koňaku a obrátil ji do sebe. Dala mu ránu přímo do srdce. Ve chvíli, kdy doufal v příznivý obrat ve svém životě a začínal si dělat plány. Usínal s jejím jménem na rtech… s nadějí, že se všechno změní k lepšímu. Pohledem vyhledal fotografii, na které se na něho smála, a na chvíli se čas zastavil, ztratil se v jejích očích. Vážně je k němu osud tak krutý? Nechtěl tomu věřit, to není možné... ne! Byl to jen sen, noční můra, ráno se vzbudí a zjistí, že to všechno byla jen lež. Rychle se však vzpamatoval. Tohle nebylo k ničemu, vždyť je spolu viděl! Znovu v něm kypěla zlost, protože tak hloupě uvěřil, dal v sázku své srdce... protože miloval! Vztekle smetl rámeček ze stolku. Střepy se rozlétly po podlaze. Začínalo se mu to vymykat z rukou. Ne, opravil se, z rukou se mu to vymklo už dávno. Především tu noc po Brumbálově smrti, kdy se neovládl a zbořil tu poslední hranici, která mezi ním a Lindou stála. Odvrátil od fotografie pohled, na to vzpomínat nechtěl, to všechno bylo pryč díky muži, jenž se stal překážkou mezi nimi. Mezi ním a ženou, po které toužil stále vášnivěji a která mu unikala.

Proč to udělala... proč si s ním zahrávala?... Nenáviděl i ji!

Opřel se lokty o kolena a skryl obličej v dlaních. Přemýšlel. Podvědomě věděl, že bude muset tuhle situaci vyřešit, že s ní musí promluvit. O tom co bude dál se Samuelem, jak se má zařídit pokud… Pokud co? Tohle vážně nemělo smysl, až přijde čas, bude se tím zabývat, ale ne teď. Zvedl se, aby gramofon zastavil, ale skladba se blížila k závěrečné části, kterou měl nejraději. Ruka mu opět klesla a on ji nechal dohrát.

Před tím, než ulehl do postele, vypil ještě posilňující lektvar a nepřál si nic než klidnou, bezesnou noc.

Neměl tušení, kde se to octnul. Rozhlížel se kolem sebe, vůbec to tam nepoznával. První co upoutalo jeho pohled, byl dům porostlý břečťanem a psím vínem uprostřed zahrady. Pak si uvědomil hřejivé sluneční paprsky na své kůži a rozmanitou vůni květin. Zavřel oči a na kratičkou chvíli tak zůstal, bylo mu zvláštně... příjemně. Téměř proti své vůli se vydal po kamenné cestě k domovním dveřím, jež se před ním samy otevřely. Chodba byla poněkud ponurá a celkově dům působil, že je už delší dobu neobydlený. Jakoby věděl, kam má jít, stoupal po schodišti do patra. Z jedněch dveří na konci chodby prosvítalo světlo. Váhavě k nim přistoupil, zaplavil ho známý pocit. Ještě dřív než vzal za kliku, věděl, kdo tam na něj čeká. Dlaní se do nich zapřel, srdce mu vynechalo úder. Zůstal zaraženě stát na prahu, když ji spatřil. Byl přesvědčený, že jakmile udělá sebemenší pohyb, vzápětí se rozplyne - jak tomu bylo už mnohokrát, ale nestalo se tak. Stále tam byla a upřeně na něho hleděla. Měla na sobě zelené šaty, jež jí ladně splývaly po těle. Pohled na ty svůdné křivky mu zrychlil tep a zároveň vzbudil žárlivost. Představoval si dychtivé ruce toho mudly na jejím dokonalém těle… viděl ji, jak dopřává jinému po čem sám tak horečnatě toužil. Všechno se v něm bolestivě sevřelo. Silou vůle se od ní odvrátil, ale bylo to těžké, zatraceně těžké. Nikdy příliš nedával najevo city, ale teď jím zmítaly, jako stromem ve vichřici. Udělal krok... dva... zaváhal, snad ve skrytu duše doufal, že ho nenechá odejít.

Zůstaň... prosím.“

Přivřel oči... Z hrdla se mu vydral zvuk připomínající zasténání. Její hlas byl tak skutečný, že se až zachvěl. Tiché kroky za jeho zády... Pomalu se otočil. Stála necelý metr od něho, jako by se bála přiblížit. Ze rtů jí splynulo jeho jméno. Nepohnul se. Celé tělo mu ztuhlo v podivné křeči. Neměl by tu být, poslouchat ten hlas, dívat se do milované tváře... všechno bude pak ještě horší, ale nic proto neudělal. Snažil se alespoň bránit tomu, co cítil, jenže srdce ho zrazovalo. Vnímal Lindu snad každým nervem v těle... Ještě víc se přiblížila, natáhla k němu ruku a dotkla se jeho tváře. Bezděky se napjal a pevně sevřel čelist. V první vteřině ji chtěl odstrčit, nechtěl se vzdát tak snadno, ale pohled do zářivých očí zastínil její zradu i to, že ho možná nikdy nemilovala. Jeho ochranná bariéra pukala jedna za druhou. Až bolestivě zatoužil po dalších dotecích. Vykročil k ní a prudce ji strhl do náruče. Objal ji pevně pažemi a obličej skryl do záplavy vlasů. Co to dělá? Chtěl jí přece ublížit a místo toho...

Tak moc mi chybíš,“ hlesl sotva slyšitelně.

Ucítil horké rty na krku, postupovaly výš po čelisti, dokud ho nepolíbila na rty, divoce a roztouženě. V tu chvíli strnul. Sevřel její paže, aby ji zastavil. Tohle ne... nemohl, když věděl, že není jediný!

Mírně se odtáhla a zadívala se mu do tváře. Všimla si zachmuřeného výrazu, nebýval u něj výjimkou, tušila, že má starosti, ale mohla se jen domýšlet, co ho svazuje a trápí, nikdy jí neříkal vše. Neměla mu to za zlé, protože svět, v němž on žije a jehož je ona jen okrajovou součástí, je složitý, zlý a nevyzpytatelný.

Stalo se něco?“ zeptala se a očima se vpíjela do těch jeho.

Nedokázal promluvit, přestože jej otázky a obvinění dusily v hrdle. Byl pravdě tak blízko, že dostal strach... právě teď si nebyl jistý, zda by ji unesl. Nenáviděl se za to.

Jemně se vyprostila z jeho sevření. „Nebo nejsi rád, že jsme spolu?“

To mi řekni ty,“ promluvil zastřeným hlasem a v očích se mu zablýsklo.

Zarazila se, najednou intenzivně cítila nenávist, kterou vzápětí vystřídala bolest. Co se mu, proboha, stalo, že uvnitř tak trpí?

Co se s tebou děje?“ zeptala se, ale neodpověděl, jen se na ni díval. Měla za to, že ji ty oči spálí na popel. V mysli se usadila děsivá myšlenka. Jakmile si ji uvědomila, nepatrně zbledla. Co když už to není jako dřív... co když tím kouzlem něco změnila? Mohlo se to stát? Možná ji už...

Severusi, miluješ mě ještě?“

Byl to spíš zoufalý výkřik než otázka, a poslední zábrany se v něm bortily jako domeček z karet. Pevně Lindu k sobě přitiskl. V ten moment vnímal její pocity, prolétly jeho tělem. Zasténal. Ztratil vůli i rozum, byla jen ona a touha mít ji víc, být její součástí. Chtěl ji tak moc, že se to nedalo snést. „Ano. Nikdy jsem nepřestal,“ řekl tichým, ale pevným hlasem.

Vzala jeho tvář do dlaní, dívala se do temných očí, které uměly hřát, na horké pootevřené rty, které když líbaly, braly dech, na vrásky kolem úst, jež nebyly od smíchu. Věděla, že cítí to, co cítila ona.

Jsem jenom tvoje. Všechno jsem udělala pro nás, abychom byli navždycky spolu,“ šeptala a celým svým tělem se k němu tiskla.

Už nic neříkej, prosím,“ řekl tiše.

Už žádná slova... teď ne... chci alespoň tuhle chvíli. Sklonil se níž a konečně jí 022.jpgdopřál to, po čem toužila - měkké, pevné rty... pečetící, majetnické, a přece tak něžné. Objímal ji tak pevně, že cítila každý úder jeho srdce. Zastavil se čas, všechno se zastavilo a nebylo nic než oni dva, směřující k jedinému cíli.

Ležela nahá na zádech, chvěla se mu pod rukama a čekala. Opřel se o loket a zadíval se na ni, nemusel se ptát, ale chtěl se dívat, vidět ten okamžik kdy si vezme, co mu nabízela. Dlaní se posunul pod její boky a přizvedl si ji. Výkřik rozkoše ztlumil v hlubokém polibku. Na chvíli znehybnil a vychutnával si ten pocit. Když opustil její ústa, zaslechl slova, která ho zaplavila štěstím.

Miluju tě... nemůžu bez tebe žít.“

Probudil se rozbolavělý a zničený. Proč se mu po tom všem o ní zdálo, o její touze, dotycích... lásce?! Proč musela být taková, o které snil, po které toužil? Proč jí nedokázal nenávidět, odtrhnout se od ní a vykřičet na ni svůj vztek, nenávist, ponížení... bolest? Jenže on to nedokázal, v její přítomnosti se vždycky choval iracionálně. Dokonce i ve snu nad ním měla moc, stačil jediný pohled, jediný dotyk dlaně na jeho tváři, slova, která si jen vysnil...

,,K čertu s tebou, Lindo!“ vyřkl nahlas, ale slova zněla dutě a prázdně.

                                                   * * *

Linda se jen nerada probudila z krásného snu. První co zaregistrovala, byla vůně. Celá místnost byla prosycena vůní bylin a koření. Ospale se rozhlédla po malém pokoji, nepoznávala jej, neměla tušení kde je. Než však nad tím vůbec stačila uvažovat, něčí ruka odhrnula závěs, který odděloval místnost, a přímo naproti lůžku se objevila vrásčitá tvář Mary.

„To je dost, že ses vrátila zpět,“ promluvila s patrnou úlevou v hlase. Došourala se k posteli a postavila na malý stolek hrnek čaje. Lindě neušlo, jak stařenu pohyb zmáhá a celkově jí připadala unavená. „Už jsem si říkala, že tě probudím násilím,“ pousmála se svým děsivým způsobem a sáhla jí na čelo.

„Jak dlouho jsem spala?“

„Déle než je obvyklé,“ odpověděla. Stáhla z ní peřinu a obě dlaně přiložila na břicho - překvapivě něžně ho hladila.

„Zdál se mi sen… o Severusovi,“ prozradila Linda a při vzpomínce na jeho náruč a rty se pousmála.

„Já vím a doufám, že ve snu byl k tobě milosrdnější než ve skutečnosti,“ utrousila Mary a dál svými prsty mapovala břicho.

„Proč to říkáte, já vám…“

„Buď chvíli zticha!“ okřikla ji a plně se soustředila.

Linda zmlkla a podrobila se prohlídce. Po chvíli Mary ruce stáhla a znovu ji přikryla.

„Zdá se, že vydatný spánek vám prospěl… oběma. Dítě je už klidné.“ Natáhla se pro hrnek a jeho obsah vnucovala Lindě. „Na, musíš to vypít čerstvý, uleví se ti a rychleji vrátí síla.“

Nevzala si ho, pomalu k ní docházela slova, která řekla. „Co je… co tím myslíte, že je dítě už klidné?! Stalo se něco?“ vyhrkla a prudce se posadila, což byla chyba. Bolest ji vrátila zpět do polštáře. „Bože, co je to?!“

„To nic, ale raději bys měla ještě vydržet v klidu, pokud nechceš předčasně porodit.“

Vyjeveně se na stařenu zadívala. „Cože? Říkala jste, že to kouzlo není nebezpečné, že mému dítěti nic nehrozí!“

„Ano, říkala. Ale tys mi neřekla, s kým mám tu čest,“ vrátila Lindě vyčítavě a znovu k ní přistrčila hrnek.

Tentokrát si jej vzala. „Nerozumím vám,“ řekla a napila se. Nechutnal špatně – znovu upila – vlastně byl výborný a teprve nyní si uvědomila, jak je vyprahlá.

Stařena se zamračila. „Myslím tím, že mi to pěkně znepříjemnil a tobě způsobil bolest. Neměla jsi nic takového cítit, nemluvě o tom jakou zpětnou vazbu to mělo na dítě,“ odpověděla a tvářila se přísně. „Tvůj muž je příliš uzavřený, nedůvěřivý... a zatraceně silný!“

„Ale je v pořádku… podařilo se to?“

„Samozřejmě, ale jestli se cítí tak mizerně jako já, dobře mu tak. Proč se tak bránil? Zbytečně trpěl.“

„Cože?... Trpěl?“

„A co jsem mohla dělat? Raději by si nechal hlavu rozdrtit na prach, než aby do ní někoho vpustil. Je přímo posedlý svou sebekontrolou, jako by celý život nedělal nic jiného… on snad nikdy nebyl sám sebou,“ rozčilovala se Mary a mnula si bolavé klouby na rukou, což vydávalo šustivý zvuk.

Linda upřeně pozorovala ty vrásčité ruce a snad poprvé si plně uvědomila, jak velkou moc v sobě mají.

„Obávám se, že po mém vpádu do jeho hlavy se uzavře ještě víc, budeš to mít těžké, nepustí tě tak blízko… nikoho tam nepustí,“ řekla po chvíli změněným hlasem, a Linda by dala ruku do ohně, že zaslechla stopu lítosti.

„To je jedno, hlavně, že to bude fungovat,“ hlesla a raději se znovu napila, aby skryla oči a Mary tak nemohla vidět, jak na ni její slova zapůsobila.

„Ty mi nerozumíš, děvče, to spojení je jen poloviční, vaše těla jsou jako jedno… to ano, ale vaše duše něco rozdělilo. A tím, že kolem sebe vztyčí neprostupné hradby, to nebudeš moct napravit.“

„Napravit?... Já nevím, co… něco nás rozdělilo?“

Stařena přikývla. „Vím, co viděl,“ řekla a sjela Lindu pronikavým pohledem.

„Viděl?... Nerozumím vám, co kdybyste mi to řekla rovnou, tohle hádání mě…“

„Máš něco s tím mudlou?!“ přerušila ji ostře.

Ta otázka Lindu zmátla ještě víc. „S jakým mud… s Danielem?“

„Ano s ním.“

„Je to přítel, je pro mě… Jak si můžete myslet, že on a já…“

„Tvůj muž si to myslí,“ přerušila ji znovu.

„Severus si myslí, že… ale to je nesmysl, vždyť Dan je gay, má přítele,“ zasmála se, ale neznělo to vůbec vesele, spíš křečovitě.

„A on ví, jaký je mezi vámi vztah, že z jeho strany žádný tělesný… ehm, nátlak… nehrozí?“ vyptávala se dál Mary.

Linda se zarazila. Uvědomila si, že mu nikdy o Danovi nic bližšího neřekla, vlastně kdy taky? Měli na sebe tak málo času... Najednou zbledla, vybavila si jeho zachmuřený výraz, odtažitost, bolest a nenávist, kterou na krátký okamžik ucítila. Přikryla si rukou ústa a upřela na stařenu vyděšený pohled.

„Takže neví,“ podotkla Mary a ještě víc se zamračila. „Bože, ty jsi ale pitomá!“

Linda polkla. „Co… co viděl?“ zeptala se, i když už tušila tu nejhorší možnost. Snad doufala, že se mýlí.

„Rozhodně nic, co by vidět chtěl. Věří, že jsi ho zradila a musím tě upozornit, že ho to dost sebralo. Možná jsi mu zachránila život, ale ohrozila vaši budoucnost… alespoň prozatím. Jakmile pochopil, žes ho vyměnila…“

„Já ho nevyměnila! Miluju ho!“ křikla na stařenu.

Ta nehnula ani brvou a pokračovala: „Vyměnila za jiného, začal se vzpouzet a mě stálo dost sil ho porazit! Takhle to nemělo být… tušila jsem, že to neproběhne hladce, když ten druhý o spojení neví, a ty mi ještě zatajíš jeho náturu. Musím říct, že sis zvolila velice složitého muže a dá ti moc práce ho znovu přesvědčit. Jak chceš dokončit svou ochranu, když ti nedůvěřuje? Jak ho přesvědčíš, aby pil mé lektvary, když se cítí zrazený?“

„Mám prostředky, abych ho donutila,“ šeptla a sklopila pohled.

„Jistě… zase ho obejdeš bez jeho svolení? Na donucování chceš stavět vaši budoucnost?“

„A co mám podle vás dělat? Já přece netvrdím, že mu chci lhát, řeknu mu pravdu, pokusím se ho přesvědčit, vysvětlit mu… Pokud mi ale nic jiného nezbude… Sama říkáte, že nikoho k sobě nepustí, to ho mám nechat umřít?!“

„Udělalas chybu, ale to ti nemusím říkat, to už víš. Já jen, že tohle spojení dělají lidé z lásky a tys mu nedala šanci, on to udělal z donucení. Tvrdila jsi, že se nemůžeš k němu dostat, jak chceš tedy obhájit to, co k němu cítíš? Kdyby bylo vaše spojení úplné, vnímala bys ho, vaše myšlenky by se našly… Řekni, cítíš něco takového?“

Linda se snažila proniknout do jeho mysli, ale narazila na neproniknutelné hradby. Mluvila k němu, volala ho, ale žádné odezvy se nedočkala.

„Vidíš, neodevzdal se ti,“ pokývala zklamaně hlavou stařena.

„To ne, nemůže to tak být. Ten sen byl tak skutečný, on… mluvil se mnou, dotýkal se mě, miloval mě.“ Poslední slova byla už pouhým vzlyknutím.

„Neříkám, že tě nemiluje, to pouto mezi vámi bylo už před tím a on je zásadový muž, mluvím o důvěře, neodpouští zradu. A pokud ví o dítěti, spojí si ho s tím tvým mudlovským přítelem. Těžko ho budeš přesvědčovat, když…“ zarazila se a ústa se jí stáhla do přísné linky, jak nad něčím přemýšlela. Linda ji s nadějí pozorovala a trpělivě čekala, až znovu promluví.

„Říkala jsi, že s tebou byl ve snu?“

„Ano,“ přisvědčila.

„A jaké to bylo?“

„Já nevím, bylo to skutečné… Volala jsem ho a on přišel. Přišel za mnou sem, do Rumunska. Našel náš dům... Ze začátku byl divný, tak nějak strnulý, ale pak... cítila jsem ho… no ano, na krátký okamžik jsme byli opravdu propojeni, cítil to co já a naopak.“ Dál už nepokračovala, do toho stařeně nic nebylo.

Ta na to nic neřekla, jen dál hleděla někam před sebe a nepatrně pokyvovala hlavou.

„To by mohlo fungovat,“ promluvila po chvíli, „když bdí, dokáže se kontrolovat, ale sny neovládá, a to je tvá šance. Můžeš se s ním pokusit spojit ve snech, kdy je oslabený a jeho mysl vstřícnější.“

„Ale bude těm snům věřit?“

„To už záleží na tobě.“

„A co když začne brát bezesný lektvar? Možná se bude chtít zbavit i snů.“

„V tom případě hodně štěstí,“ zaskřehotala Mary a ušklíbla se. Když viděla, jak její společnice pobledla, o něco povzbudivěji dodala: „I přesto jsem si jistá, že by naléhavou zprávu obdržel.“

Linda se cítila jako by dostala ránu do hlavy. Jak se to mohlo všechno takhle zkomplikovat? Ušli tak dalekou cestu a jedna hloupá, nevinná noc, kdy byla vyděšená a potřebovala útěchu, to měla zničit? Ne! Mary přece říkala, že ji miluje, i ona tu lásku cítila... Jakmile se vrátí do Anglie, vyhledá ho a všechno mu vysvětlí.

A jak vysvětlíš to břicho? Půl roku nosíš jeho dítě, aniž bys mu o jeho existenci řekla, a najednou se k němu přiřítíš a budeš očekávat, že po tom všem cos udělala za jeho zády, ti uvěří a padne kolem krku? Nebuď směšná!

Pevněji sevřela prsty hrnek. „Já to přece myslela dobře, Mary,“ promluvila sevřeným hrdlem ve snaze obhájit své počínání.

„To ti nikdo nebere, děvče.“ Poplácala ji lehce po ruce. „Ale teď na to nemysli. Dopij ten čaj a ještě si odpočiň. Když ti bude dobře, pustím tě večer domů.“

„Pokusím se.“ Naráz dopila obsah hrnku a prázdný odevzdala.

„Hodná. Později ti připravím ještě jeden – pro jistotu.“ Namáhavě se zvedla z postele a šourala se z místnosti.

„Mary,“ oslovila ji ještě Linda, „Je to malé v pořádku... neublížila jsem mu?“

Zastavila se a pohlédla na ni přes rameno. „Je silné... ostatně má být po kom. Zkus ještě spát.“

Když se za stařenou zavlnil těžký závěs, uposlechla její radu a položila se zpět do polštářů. Ono se lehko řeklo, aby se tím netrápila, ale jak to má udělat? Myšlenky sami vířily hlavou... žily si vlastním životem. Pohledem zabloudila k malému oknu, jedinému v místnosti. Neviděla jím nic než bílý sníh. Nepřítomně do něj zírala, ale po chvíli jí začaly z té záře slzet oči, odvrátila se. Z kuchyně k ní doléhaly šoupavé kroky a cinkání nádobí… jediné zvuky v malém domku uprostřed hor. Zavřela oči a pokoušela se přivolat zpátky svůj sen. Přímo bolestně po tom toužila. Chtěla se vrátit do okamžiku, kdy ji svíral v náruči, chtěla zase slyšet tlukot jeho srdce, líbat přísné rty... opakovaně prožívat chvíli, kdy ji miloval. Zpod zavřených víček unikla slza. Nesetřela ji, nechala ji sklouznout do vlasů.

----------------------------

Mary se tvářila spokojeně. „Myslím, že je všechno už v pořádku,“ řekla, když Lindu znovu prohlédla. „Tohle děcko se jen tak nedá, bude mít v sobě hodně po svém otci,“ zkřivila obličej do úsměvu.

Linda s něhou pohladila vystouplé břicho. „Jen kdybych ještě věděla, jaká bude jeho reakce, až se to dozví.“ Občas ji přepadly pochybnosti. Bude vůbec rád? Celý život byl sám a najednou bude připoutaný k ženě a dětem… zvládne takový život?!

„Tak u toho já naštěstí nebudu,“ zaskřehotala stařena. Zvedla se z lůžka, čímž dala najevo, že s prohlídkou skončila a Linda mohla vstát. „Lektvar pro tvého muže jsem již připravila, můžeš se tedy vrátit za svým přítelem… tím mudlou,“ dodala a zmizela za závěsem.

Linda se oblékla a následovala Mary do kuchyně.

„Jistě si už dělá starosti. Je to čtyřiadvacet hodin co jsem zmizela,“ poznamenala starostlivě. Jak znala Daniela tak ‚dělá si starosti‘ bylo slabé slovo. Pochybovala, že ho Mary uspala na víc jak pár hodin, zbytek jistě protrpěl v těch nejhorších představách.

„Však on to bez tebe ještě chvilku vydrží,“ utrousila, aniž by se otočila. Opatrně rovnala skleněné baňky do dřevěné schránky. „Tenhle je pro tvého muže. Buď opatrná, jestli o něj přijdeš, těžko seženeš jiný. Až budeš připravená dokončit ochranu, bylo by dobré, kdyby první dávku vypil před tím, než mu dáš svou krev. Zbylé tři pak každý třetí den.“ Udílela Lindě pokyny.

„Stačí jen čtyři?“

„Ano. Trochu jsem pozměnila složení a zesílila účinky lektvaru.“

Linda se najednou zatvářila nejistě. „Co když…“ polkla, „co když ty další nevypije? Víte, sám je lektvarista, je ve svém oboru ten nejlepší a… Sama jste říkala, jak je nedůvěřivý. Obávám se, že co neprojde jeho rukama, tomu nevěří.“

Stařena se na ni podívala s vážným výrazem ve tváři. „Musíš ho přesvědčit, bylo by nanejvýš dobré, aby tě poslechl.“ Vzala jednu baňku do prstů a proti světlu si ji prohlédla. „Klidně ať si můj výtvor prověří, jsem si jistá, že minimálně dvě suroviny nerozpozná a nebude schopný si je obstarat. Pak pochopí, jak vzácný lektvar obdržel.“

„To Severuse neznáte.“

Ušklíbla se. „Může být nejlepší, ale nemá šanci sehnat tu hlavní ingredienci.“ Když viděla, že chce Linda znovu protestovat, dodala: „Vzpomínáš na mého přítele?“ Strnule přikývla a stařena se rozesmála. „Tak jistě víš, o čem mluvím.“

Lindě se na okamžik udělalo zle od žaludku, když si připomněla setkání s podivným tvorem. „Nechci to vědět,“ vypravila ze sebe a několikrát polkla.

„To je od tebe rozumné.“ Přidala baňku k ostatním, zavřela schránku a ochranným kouzlem ji zabezpečila. Potom se otočila k Lindě. „Připravila jsem ti ještě odvar z bylin proti křečím, myslím si, že se už nevrátí, ale když ho před spaním vypiješ, ničemu to neuškodí.“

„Děkuju… za všechno.“ Vzala si od Mary nabízenou lahvičku a strčila si ji do kapsy.

„Neděkuj, splatila jsem tím dluh Mathiasovi. Nepomohla jsem jeho ženě, snad jsem pomohla jeho dceři,“ řekla drsněji než obvykle, ale Linda si všimla jejích očí, zvláštně se leskly.

Najednou mezi nimi panovalo ticho. Blížila se chvíle rozloučení a očividně ani jedna z nich nevěděla jak začít. Nakonec to byla Linda, kdo se pohnul, a Mary objala. Ta překvapením ztuhla, neschopna odporu.

„Nikdy na vás nezapomenu,“ hlesla pak pohnutě.

Stařena byla z takového citového výjevu očividně v rozpacích. Rychle se od ní odvrátila a začala stírat ze stolu neexistující drobky.

„No, ehm… hlavně si vezmi k srdci mé rady a co nejdřív to se Severusem vyřeš, ať moje práce nepřijde nazmar,“ zamručela přitom.

„Nebojte se, takového muže si rozhodně nenechám ujít,“ usmála se Linda.

---------------------------

Daniel se poslední dvě hodiny nehnul z Lauřina pokoje. Předtím prozkoumal celý dům od půdy až po sklep a odpoledne strávil v knihovně, aby zaměstnal mozek. Nechtěl myslet na to, co se děje daleko odtud, stejně to nemohl ovlivnit a zbytečně by se stresoval. Brzy bude po všem a Linda se v pořádku vrátí, ujišťoval se po celý den. Když mu bylo nejhůř, vyšel před branku a volal Markovi. Jenže teď už se nedokázal soustředit na nic. Nervózně pohlédl na hodiny, ručičky znovu minuly dvanáctku a Linda nikde. Přestal přecházet a zastavil se u okna, už neviděl ani do zahrady, dům obklopila tma. V tu chvíli mu za zády prásklo, prudce se otočil…

„Díky bohu, jsi zpátky,“ oddechl si a hned nato ji objímal. „Jak je ti, jsi v pořádku… neublížila malému?“ zahrnul Lindu otázkami.

„Už je to za námi, můžeme se vrátit domů,“ promluvila uklidňujícím tónem a jemně se vymanila z Danielova sevření.

„Takže jste to kouzlo provedly?“ Přikývla. „A povedlo se… bude fungovat tak jak má?“ zajímal se a pátravě na Lindu hleděl.

Ukázala mu dřevěnou schránku. „Až přijde čas, musím vyhledat Severuse a dokončit svoji část, pak bude kouzlo fungovat.“

Téměř posvátně se jí dotkl prsty. „Co je v ní?“

„Lektvary. Obdobné těm, které užívala na regeneraci má matka,“ vysvětlila mu a posadila se.

„Takže prozatím nejste spojeni?“

Povzdechla si. „Jsme a nejsme.“

„Tomu nerozumím.“ Daniel svraštil obočí a posadil se vedle ní.

Linda k němu zvedla oči. „Něco se pokazilo a musím to dát do pořádku.“ Nato mu vše vypověděla.

V první chvíli mu to přišlo tak absurdní, že se rozesmál, když ale viděl nešťastný výraz v její tváři, zmlknul.

„Tak to se vážně nepovedlo,“ řekl nakonec rozpačitě. „Doufám, že ho potkám až potom, co mu to vysvětlíš.“

------------------------------

Mark je očekával i se Samuelem v letištní hale. Jakmile chlapec uviděl maminku, vykřikl radostí, a když ho strýc postavil na zem, rozběhl se jí přímo do náruče. Po tak náročné cestě to byla pro Lindu sladká odměna. Jelikož si troufla přemístit sebe i Dana zase jen na Rumunské letiště, podstoupili sedmihodinový let do Londýna. Domů dorazili až po setmění.

Jak ráda ulehla do své postele, obzvlášť když slyšela pokojný dech svého syna, který jí tak chyběl. Zabořila slastně tvář do polštáře a zavřela oči. Myslela na Severuse, chtěla s ním mluvit. Netrvalo dlouho a propadla se do hlubokého spánku.

Netrpělivě čekala v matčině pokoji. Měl by se už objevit, vždyť si byla jistá, že ji slyšel… celou svou bytostí k němu vysílala myšlenky. Jenže co když nepřijde?... Ne, na to nesmí myslet, to se nestane… on přijde!... A opravdu - na chodbě zaslechla kroky. Nedočkavě otevřela dveře, stál již na posledním schodu a hleděl jejím směrem. Šťastná, že ho vidí, mu vyšla vstříc. Jenže něco bylo špatně… Severus se vůbec nepohnul, naopak, udělal krok zpět. Tázavě mu pohlédla do očí a strnula na místě. Nebyl v nich ani náznak toho po čem toužila.

Severusi, jsem tak ráda, žes přišel,“ promluvila a zoufale si přála, aby z jeho tváře zmizela ta nehybná maska.

Jenže já tu nechci být, nechci v tom pokračovat, jsi jenom sen, nic z toho není skutečné… ničí mě to!“

Není to jen sen, vyslechni mě. Já…“ Jenže v tu chvíli začal mizet. „Ne, počkej, neodcházej... musím s tebou mluvit. Já tě nezradila!“ vykřikla, ale nezůstal po něm ani stín, byl pryč. Čekala na něho po zbytek noci… marně.

Linda to zkoušela ještě několik nocí, ale Severus už nepřišel.

                                             * * *

Přestože se blížily Vánoce, toho roku je na Malfoy Manor nikdo příliš nevnímal, ani nevítal. Kdo pamatoval z dřívějších dob věhlasné večírky vznešené společnosti pořádané jménem Malfoyů, divil by se, jakou proměnou toto sídlo i rodina prošly. Výzdoba, na které si vždy dala Narcisa tak záležet, byla velice střízlivá a bez nápadu. V rohu salonu stál sice obrovský strom, ale stále ještě zelený. Nikdo se neměl k tomu, aby s jeho strojením začal. Kdysi ho zdobili společně, užívali si rodinný večer, ale nic už nebylo jako dřív... a nebude!

Narcisa si povzdechla a loupla očima po svém muži. Seděl v křesle před krbem a už hodnou chvíli němě zíral do plamenů. Měl starosti, věděla to, ale poslední dobou si nebyla jistá, zda by stál o její útěchu. S Luciusem nebylo lehké soužití, jak dokázal být něžný, milující, vášnivý - tak dokázal být zlostný, odtažitý a uzavřený. Ale byl to její manžel, její jistota - pilíř, o který se mohla opřít a totéž chtěla poskytnout jemu. Věděla, že ona a Draco jsou pro něho nejdůležitější, přesto byly chvíle, kdy mu nerozuměla... jako tahle. Obrátila svou pozornost zpět ke krabicím s ozdobami a začala vybírat ty, jimiž zkrášlí vánoční strom.

Lucius poslední dny hodně přemýšlel. Moc dobře věděl, že v životě není nic stálé, nejdřív vám dá všechno, snese modré z nebe a splní i ta nejskrytější přání, a pak vám všechno v jediné vteřině zase vezme. Ale nevěřil, že nemůže vyhrát nad svým osudem, s tím se nehodlal smířit.

Možná kdysi s politikou Pána zla souhlasil, ale nezamlouval se mu způsob, jakým ji prosazoval. Nemohl tvrdit, že by nějak truchlil nad nečistými kouzelníky, ale na druhou stranu svět jaký znal, už nebyl, zhroutil se a jeho ruiny ovládl strach. Nikdo nebyl svobodný, z každého – sám sebe nevyjímaje - se stal otrok závislý na vůli jejich Pána. To přirovnání se mu příčilo, ale momentálně bylo pravdivé. Jeho vinou klesli až na dno a byli pouze trpěnými služebníky. Jedinou šancí jak získat zpět své pocty byl Potter. Kdyby se mu dostal do rukou, měl by triumf, jenž by ho dostal opět na vrchol, ale ten zatracený spratek nebyl k nalezení, prostě se po něm slehla zem. Kde kdo po něm pátral, ale byl vždycky o krok napřed. Proto přemýšlel nad jinou jízdenkou k přežití a tou byl Severus.

„Luciusi, posloucháš mě vůbec?“

Mírně sebou trhl, úplně zapomněl, že není v místnosti sám. Pootočil se směrem k Narcise a poněkud nepřítomně se na ni zahleděl. „Promiň, nevnímal jsem tě. Co jsi říkala?“

„To jsem si všimla,“ poznamenala spíš pro sebe. Zvedla se od krabic a přistoupila k němu. „Ptala jsem se, jestli by ses nechtěl ke mně připojit a pomoct mi se stromkem. Bylo by to milé, nemyslíš? Skoro jako dřív, když byl Draco ještě malý,“ usmála se a pohladila Luciuse po pečlivě sčesaných vlasech.

„Myslím, že to nechám raději na tobě,“ odpověděl a na krátkou chvíli využil opory a opřel se čelem o její bok.

„Nechceš mi říct, co tě trápí, na co myslíš?“

„Ne. Není to důležité,“ odvětil.

Narcisa si povzdechla. „Jak myslíš.“

Ze ztuhlého postoje vycítil, že se jí dotkl. Napřímil se, aby jí viděl do tváře. „Omlouvám se, vím, že poslední dobou nejsem dobrý společník,“ dodal a poněkud strojeně se pousmál.

„To nejsi,“ souhlasila a vrátila se k ozdobám, aby je pověsila. Nakonec se rozhodla použit hůlku, ani ona už neměla tu správnou náladu.

Lucius si nalil skleničku koňaku z bohatých a hlavně kvalitních zásob a navázal kde ho Narcisa vyrušila. Myslel na Severuse, na dobu, kterou spolu strávili v Bradavicích i mimo školu. Nikdy neměl opravdové přátele, jedině snad jeho. Jenže ta doba byla nenávratně pryč. Teď už to bylo jen: Já udělám něco pro tebe a ty zase pro mě. Napil se, aby spláchl podivnou hořkost, jež se v něm usadila. Musí najít způsob jak si získat zpět jeho náklonnost.

„Tak mě napadlo,“ přerušil po chvíli ticho, „co kdybychom na svátky pozvali Severuse.“

„Snapea?“ žasla překvapeně. „Jak tě to napadlo?“

„A proč ne, kdysi k nám chodil běžně... je přece Dracův kmotr,“ podotkl zamračeně, její reakce ho pobouřila.

„Jenže od té doby se toho hodně změnilo, Luciusi. Především mezi vámi dvěma. Navíc on je... zkrátka si nemyslím, že mu můžeš věřit.“

„Já mu ale věřím, a ty bys měla taky,“ vyjel podrážděně, až se sám zarazil. Proto přívětivěji dodal: „Nezapomeň, co pro nás udělal, zachránil nám syna.“

„To já přece vím a má za to můj vděk. Ale nemyslím si, že to od něho bylo zas až tak nezištné. Dostalo se mu od Pána zla dost vysokých poct,“ připomněla mu i druhou stránku věci. Byla to pravda, tou vraždou hodně získal a oni klesli zase o něco níž. Na rozdíl od Belatrix, mu nezáviděla jeho slávu, dělala si starosti pouze o Draca a Luciuse, ona Snapea nemusela z jiných důvodů.

„Co tím chceš říct?“

„Myslím tím, že v tom hledal vlastní prospěch, nedělal to z přátelství.“

„To není důležité,“ utrousil, ale uvnitř cítil, že není upřímný... pro něho to důležité bylo. „I tak bychom měli obnovit naše styky.“

„Nebude o to stát. Znáš ho, nikoho k sobě nepustí, nikoho nepotřebuje.“ Poodstoupila od stromu, aby lépe zhodnotila svůj výtvor. „Tak co mu říkáš?“ ohlédla se po manželovi.

„Je dokonalý.“ Odložil prázdnou sklenku na stolek a zvedl se z křesla. „Ostatně jako vše co projde tvýma rukama,“ dodal.

„Jsi milý... i když lžeš.“ Objala ho kolem krku a políbila na rty. Měla v úmyslu polibek prohloubit, bylo to už nějakou dobu, kdy spolu strávili noc, ale nenechal ji. Vymanil se z jejího objetí a o krok ustoupil. Mrzelo ji to, přesto na sobě nedala nic znát a pokračovala ve výzdobě.

„Nikdy jsi ho neměla ráda. Proč?“ zajímal se.

„Nebylo to tak vždycky,“ odpověděla vyhýbavě a až přehnaně se soustředila na další ozdobu, aby ji pověsila na špici.

„A od kdy?“ nedal se odbýt Lucius.

„Od chvíle kdy mi došlo, že... že...“ nedokázala to říct nahlas, nikdy nepochopila, co ho k němu tak poutalo, jaký vztah ke Snapeovi měl, ale cítila se ohrožená. Loupla po něm očima... pořád stál na místě a čekal, že bude pokračovat. Očividně tenhle rozhovor nehodlal vzdát. Rezignovaně se k němu otočila. „Luciusi, proč tolik stojíš o jeho přízeň, jak ti může někdo jako on být prospěšný? Upřímně si myslím, že vaše přátelství pro něho nic neznamená... nesnáší tě.“

Zle se na ni podíval. „Tak o tom zkus přemýšlet... ať už válka dopadne jakkoliv, bude dobré mít ho za přítele. Severus je příliš prohnaný a chytrý, než aby stál jen na jedné straně. A já nebudu ten, kdo ho podcenil.“

„Vždyť tím, že zabil Brumbála prokázal, komu opravdu slouží. Tady není nad čím přemýšlet, pokud Pán zla padne, padneme s ním všichni... i Snape!“

„Nemuseli bychom padnout všichni,“ řekl.

S úlekem se na něho podívala. „Luciusi, co to říkáš! Ty chceš zradit... zradit Pána zla?!“

V okamžiku byl těsně u ní a pevně ji chytil za ramena. „V žádném případě! Nikdy jsem to ani neměl v plánu. Tak se uklidni a víckrát tohle nevyslovuj... pokud nás nechceš zničit úplně!“ Zaslechl její úlevný povzdech. U Salazara, jak si mohla myslet, že by tak lehkomyslně ohrozil jejich životy?

„Promiň,“ hlesla. „Jen už bych chtěla, aby bylo po všem, nepřežila bych, kdyby se tobě nebo Dracovi něco stalo.“

Lucius na chvíli uvažoval, zda jí má říct co si skutečně myslí, ale nakonec mlčel. Ne proto, že by jí nevěřil, Narcisa by ho nezradila, ale mohlo by ji to ohrozit.

„Já přece věřím ve vítězství naší strany, mám jen rád v záloze druhý plán, to je všechno. A moje intuice mě vede ke Snapeovi.“

„Já nevím, mám z něho divný pocit, ale ty ho znáš líp než já. Jen si říkám, proč by ti pomáhal?“

„I kdyby byla pravda, co říkáš a neudělal to z ohledu na naše dlouholeté přátelství,“ pokud vážně ty roky v Severusovi nic nezanechaly, pomyslel si v duchu, „pořád je něco co mi dluží.“

Ano, dlužil mu toho dost, hlavně bezpečí a život své rodiny. Bylo už v jeho povaze zjistit si o důležitých lidech všechno. A ona byla důležitá... důležitá pro Snapea, byl si jistý, že by pro ni udělal cokoliv. Proto si dal záležet a pátral. Mile ho překvapilo, když ji před týdnem viděl... nezmizela, dobře ji schoval. A musel ji navštěvovat, minimálně jednou, když s ním čekala další dítě. Tím se jeho domněnky potvrdily.

Nastalé ticho přerušila Narcisa. „Nechci znát podrobnosti,“ začala, ale přerušil ji.

„Ani bych ti to neřekl, ctím jeho tajemství.“

„Dobře, když si myslíš, že by nám mohl pomoct, já jeho přítomnost snesu. Ale stejně si nemyslím, že by pozvání přijal.“

„Možná... Ale kdyby ano, tak zkus zapomenout na nevraživost, kterou k němu cítíš,“ poznamenal a spokojeně se usmál.

Nebylo jí to milé, přesto se vzmohla, aby mu úsměv oplatila. „Budu se snažit. Teď, když dovolíš, ráda bych dodělala ten strom.“

„Samozřejmě.“ Lucius ji políbil do vlasů a pak ji pustil

Odvrátila se od něho a předstírala zájem o kouzelné svíčky, stuhy a pár drobností, které chtěla ještě zabalit. Z toho polibku jí bylo do pláče, aniž by věděla proč.

Lucius usoudil, že by snesl ještě jednu skleničku a tak se vrátil na místo u krbu. Pohled do plamenů ho uklidňoval a vyvolával v něm vzpomínky. Nedopřával si je často, zakázal si je, ale dnes mu kupodivu nevadily. Vrátil se až do doby, kdy neměl ještě vypálené znamení, kdy poznal samotářského chlapce s uhrančivým pohledem a odhodláním něco dokázat... Chlapce, který k němu obdivně vzhlížel. Toužil si ten pohled v sobě uchovat navždy.

                                                     * * *

O tři měsíce později.

Linda vyndala z kabely několik časopisů, které si koupila už před pár dny, ale neměla ještě čas si je přečíst. Do misky nasypala pražené mandle a přesunula se do obýváku, aby se pohodlně uvelebila na sedačce. Jako kulisu si zapnula televizi a v jednom z nich začala listovat. Od doby kdy Severus zpřetrhal poslední možnost jak se s ním spojit – předpokládala, že začal brát lektvar – byla netrpělivá, měla strach. A nedělala si starosti jen o něho. Neměla vůbec tušení co se děje na druhé straně. Být ode všeho takhle odtržená ji občas přivádělo k šílenství. Kolikrát už byla rozhodnutá přemístit se poblíž jeho domu a čekat třeba každý den dokud se neobjeví, ale Daniel ji od toho zrazoval. Tvrdil, že by ničemu nepomohlo, kdyby se tam najednou objevila s břichem a tvrdila mu, že je otcem, když ji podezřívá, že ho zradila. Musela uznat, že má pravdu, tím by to jen zhoršila. Nezbylo jí nic jiného než čekat.

„Ty si nejdeš ještě lehnout?“ vyrušil ji Mark, když nakoukl na své cestě do ložnice do dveří.

Zvedla oči od časopisu a pohlédla na hodiny, bylo něco po půlnoci. „Ne, ještě není tak pozdě. Budu si číst, stejně bych neusnula, už nevím, jak bych si lehla.“

„Tak dobrou,“ mávl rukou a vzdalující se kroky se dočista ztratily nad schodištěm. Zůstala sama, v domě byl absolutní klid. Přesně tohle potřebovala.

--------------------

Severus byl znepokojený, v tak neobvyklou dobu jej Pán zla už dlouho nepovolal. Prošel hlavní branou Luciusova sídla a spěšně vystoupal po kamenném schodišti. Prázdnou chodbou se rozléhaly pouze jeho vlastní kroky. Instinkt mu napovídal, že tohle setkání neproběhne hladce. Ještě než došel ke dveřím do přijímacího sálu, jeho předpoklad se do detailů vyplnil. Zaslechl tlumené výkřiky a smrtelně chladný hlas, Pán zla zuřil. Bez zaváhání vstoupil. U Voldemortových nohou se bolestí svíjel Goyl a právě ochutnával svou dávku mučící kletby. Rozhlédl se po ostatních, byli tu jen ti nejbližší a nikdo trestu zřejmě neušel. Většina z nich se teprve vzpamatovávala, dva Smrtijedi dokonce leželi v bezvědomí.

„Volal jste mě, Pane?“ Dal o sobě vědět a mírně se poklonil.

Voldemort sklonil hůlku a obrátil svou pozornost ke Snapeovi.

„Severusi,... rád bych s tebou mluvil!“

--------------------

Linda si uvařila svůj oblíbený čaj, s kterým se vracela zpět do obýváku, když ji nečekaně zasáhla neuvěřitelná bolest. Zapotácela se, upustila hrnek, jenž se s třísknutím rozbil, a vařící tekutina jí šplíchla na nohy. Nevnímala to, jen tak tak se zachytila rámu dveří. Další křeč ji srazila na kolena. Šílená bolest prostupovala každičkou buňkou jejího těla a nebylo před ní úniku. V tom zlomku sekundy, kdy ještě byla schopná myslet, viděla na zemi Severuse. Nekřičel, jen trpěl. Zato ona křičela, svíjela se na podlaze ve snaze si trochu ulevit. Nepomáhalo to. Matně si uvědomovala dva páry rukou a vyděšené hlasy.

--------------------

Voldemort na okamžik sklonil hůlku a dopřál Snapeovi, aby se trochu vzpamatoval.

„Nelíbí se mi, co o tobě slyším, Severusi. Neplníš můj úkol, tak jak bych chtěl.“

„Nevím, co tím myslíte, Pane,“ hlesl Snape a zvedl se na kolena. Těžce dýchal, na což jeho žebra reagovala velice bolestivě. „Nejsem si vědom, že bych porušil nějaký váš rozkaz.“

„Kdyby to tak bylo, neztrácel bych tu s tebou čas. Přesto nejsem spokojen. Doufal jsem, že si dokážeš poradit s bandou děcek, že jsi schopný vymýtit tu jejich vzpurnost jednou provždy!“

„Ujišťuji vás, pane, že jsem už udělal opatření...“

„Už?! Ta opatření jsi měl udělat dávno! Z jistých úst se mi doneslo, že záměrně ignoruješ jejich možné podporování Pottera!“ Jméno toho kluka doprovázelo nebezpečné zasyčení. „Uznej, že tohle nemohu tolerovat!“ Byla vyslána druhá kletba.

----------------------

Polevilo to. Zrychleně dýchala, obraz kolem ní se vyjasnil.

„Lindo, co je ti,“ mluvil k ní vyděšeně Daniel a vzal její tvář do dlaní.

„Severus... mučí ho,“ vyhrkla.

„Cože?“ nechápal v první chvíli, ale pak mu to došlo. Zbledl. „Ježiši kriste, to spojení... ty to cítíš?“

Přikývla.

„O čem to mluvíš, jaké spojení?!“ ptal se třesoucím hlasem Mark, ale Daniel ho zarazil.

„Musí do nemocnice, obávám se, že... Musíme zjistit jak je na tom dítě.“ Nic o těch jejich kletbách nevěděl, neměl ani tušení, jestli v tomhle případě, může skutečně ublížit Lindě nebo malému, musel se ujistit. „Běž pro auto,“ ohlédl se na přítele.

Sotva Mark odešel, bolest se vrátila. Pokojem se nesly další zděšené výkřiky. Dan Lindu k sobě pevně tiskl, aby si neublížila.

-----------------------

Severusi...

Volala jeho jméno tak zoufale, že ji slyšel. Někde uvnitř bolesti, jež mu pomalu způsobovala agonii, se ozval její hlas. Copak už vážně ztratil vědomí? Nebo se tak upnul k jejímu obrazu, že jej vyvolal? Další Lindin křik v jeho hlavě působil jako exploze.

Ať přestane, prosím... Severusi, ublíží mu... on ho zabije... zastav ho!

Její slova mu nedávala smysl, přesto věděl, že trpí, že je k smrti vyděšená... Lindo! Ucítil v puse krev, zřejmě si prokousl jazyk.

„Myslím si, že jsi už pochopil, co přesně po tobě chci, Severusi,“ promluvil k němu ledový hlas, když konečně sklonil hůlku. „Dal jsem ti na starost Bradavice, protože věřím, že jsi schopný, nechtěj mě tedy zklamat!“

Namáhavě se zvedal ze země, hřbetem ruky si setřel pramínek krve, jenž mu stékal z koutku úst.

„To se nestane, pane,“ promluvil a snažil se nedat najevo slabost, která se ho zmocňovala.

„Tím jsem si jistý,“ pronesl sebevědomě Voldemort a pak se otočil k ostatním v místnosti. „Pro tentokrát jsme už skončili. Mé rozkazy znáte, předpokládám, že budou bez výjimek dodrženy.“ Pak už se kolem Severuse zavlnil jen lem jeho pláště, mihlo tělo hada, a přemístil se.

Ostatní se rozcházeli, on ještě zůstal klečet na místě. Jednání Temného pána bylo předvídatelné, Pottera zatím nikdo nedokázal dopadnout a zřejmě se mu na cestě za viteály dařilo. Co mu však dělalo starosti, byl zoufalý Lindin křik. Zaregistroval vedle sebe kroky, a následně mu něčí ruka podávala flakonek s lektvarem.

„Na. Měl bys ho vypít, než dostaneš křeče.“

Zvedl hlavu. Střetl se s šedýma očima ve stejně strhané tváři, jako byla ta jeho. „Jak jsi na tom?“ zeptal se a Snape postřehl v jeho hlase kupodivu starostlivost.

„Nic mi není, zvládnu to... ale díky,“ odvětil. Přijal lektvar, ale nabízenou paži, když se mu pokoušel pomoct, odstrčil. Vstal sám.

Lucius si odfrkl. „Jsi paličák... ale jak myslíš,“ pronesl a nechal ho být.

Přemístil se do domu na Tkalcovské, chtěl mít chvíli klidu, moct přemýšlet... vyspat se. Shodil ze sebe plášť a zamířil rovnou do ložnice. Cítil se vyčerpaně, ale zdaleka ne tak zničeně, jak by předpokládal. Normálně by na tom byl fyzicky po dvou Cruciatech hůř. Něco se s ním dělo, něco se změnilo. Nevěděl přesně co, ale byl si jistý, že to má spojitost s Lindou. Musí ji najít, potřebují si promluvit.

Vymýšlení způsobu jak toho docílit odložil na později. Lehl si na postel a ve vteřině usnul.

----------------------

Konečně Severuse přestal mučit, věděla to, protože ho už necítila, nemohla ho slyšet. Tak proč nepřestaly, sakra, ty křeče? Nebylo to už tak nesnesitelné, ale byla by klidnější, kdyby zmizely úplně. Bála se o dítě, co když stejná bolest drtila i jeho tělíčko?

„Bože, kdy už ta bolest konečně přestane,“ zasténala.

„Obávám se, že nepřestane. Začínáš rodit!“ konstatoval Daniel.

„Cože?!“ vyjekla.

„Věř mi. Po tom prvním záchvatu ti odtekla voda. Jak jsi na tom, můžeš vstát?“

„Pokusím se.“

Pevně ji podepřel a opatrně pomohl na nohy.

„Pojď, auto je už před domem,“ pobídl ji a pomalu se přesouvali k domovním dveřím.

Mark se k nim přidal a otevřel je. „Tašku s věcmi máš už v autě. A neboj se, o Sama se postarám.“

„Děkuju,“ šeptla a vzápětí se jí obličej zkřivil v bolestivé grimase. Musela zastavit a křečovitě zatínala prsty do Danovy paže.

Už se nevydržel na ni dívat. „Tak to ne... jedem... rychle.“ Vzal ji do náruče a odnesl k autu.


Měla pocit, že porušil snad všechny předpisy. Ani se nenadála a byli v nemocnici. Daniel se o všechno postaral a zavolal doktora Zolana. Teď už ležela na lehátku a jeden ze zřízenců ji vezl na sál. Daniel šel s nimi a pevně ji držel za ruku.

„Nenecháš mě samotnou, že ne? Budeš tam se mn...“ Další slova zanikla v přidušeném výkřiku.

„Neopustím tě, pořád budu vedle tebe,“ ujišťoval ji a hladil po zpocených vlasech.

„Mám strach, Dane... mám strach, že mu ublížil,“ sténala a druhou rukou si objímala břicho.

„Šššš, bude to v pořádku, uvidíš... je silný po tobě a ty nejsi obyčejná máma.“

Z očí jí vyhrkly slzy a pevně stiskla jeho ruku.

„Už tam budeme, vydrž,“ povzbuzoval Lindu.


„Tak, Melindo, už vidím hlavičku, ještě jednou pořádně zatlačte a bude to za vámi,“ pobízel ji doktor Zolan.

Sebrala zbytek sil a zatlačila. Sálem se nesl křik novorozence.

Severusi...

„Máte krásnou holčičku,“ usmál se na ni porodník a tázavě se podíval na kolegu, zda mu má gratulovat jako otci. Ten ho však nevnímal, nespouštěl oči z novorozence.

V dalším okamžiku už držela Linda dcerku v náručí. Zkoumala drobounké prstíky, hladila ji něžně po zádíčkách a hleděla do tmavých oček, jež na ni upírala. „Je nádherná,“ řekla sevřeným hrdlem a slzy štěstí jí zalily oči.

Daniel se k oběma sklonil, ve tváři dojetí. I on byl přemožen silou tohoto okamžiku.

'Tak holčička,' usmál se a pohladil další přírůstek v ‚rodině‘ po tváři. „Jak se bude jmenovat?“ zeptal se a pohlédl na znavenou, přesto spokojenou Lindu.

„Sarah,“ šeptla. „Sarah Snapeová.“

------------------------

Byla ještě hluboká noc, když se Severus náhle probudil. Přerývaně dýchal, srdce mu zběsile tlouklo a záda měl zpocená jako při horečce. Znovu ji slyšel, vykřikla jeho jméno... a pak dětský pláč, zaplavil ho zvláštní pocit.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

vzkaz pro mé věrné čtenářky

(Margot35, 23. 5. 2012 21:03)

Nebojte se, píšu. Jsem téměř u konce takže se dočkáte. Je tu možnost - buď kapitolu rozdělit na dvě, s tím, že ji pravděpodobně v nejočekávanějším místě utnu :-) - nebo bude delší a chvilenku vydržíte :-). To víte začalo být hezky a děti mě dost zaměstnávají, mám jen večery a to pokaždé mozek taky už nepřemýšlí. No, doufám, že vás nezklamu ani tentokrát. Děkuji za vytrvalost Margot

Re: vzkaz pro mé věrné čtenářky

(jedna kapitola, 23. 5. 2012 21:06)

My chcem dlooouhou kapitolu :) tak vydržíme,co holky? :D

Re: Re: vzkaz pro mé věrné čtenářky

(Simi Maple, 24. 5. 2012 16:23)

Jasan vydržíme a počkáme si na delší :)))Venku je fakt krásně taky celý den prolítám venku než být doma na počítači:)

Re: Re: vzkaz pro mé věrné čtenářky

(Kyrke, 24. 5. 2012 16:23)

Jasně, že vydržíme :)

Děkuji Jenis a Simi Maple

(Margot35, 15. 5. 2012 9:38)

Jsem ráda, že se vám další dílek skládačky líbil, je pravda, že se pomalu blížíme do finále. V další kapitole nás čeká několik setkání a vysvětlování, tak doufám, že jste připraveny na pěknou dávku emocí :-)... i když uvidíme jak se mi to vydaří. Občas mívám pocit, že si ta povídka žije vlastním životem a vede ona mě místo naopak :-).
Jinak... Severus měl mít dceru od začátku, prostě to byl plán... Samuel byl takříkajíc mimo osnovu, jenže se mi připletl do děje a mám pocit, že do příběhu patří. Vlastně je to osud, že právě Severus bude vychovávat syna člověka, kterého po většinu života nenáviděl. Malá Sarah se jistě také vyvede po otci :-).

Takže, píšu, píšu... dle možností... a těším se na vaše komentíky pod další kapitolou. Zatím se mějte skvěle a přeji všem pohodové dny bez starostí. Margot

Jee, holcicka :)

(Jenis, 13. 5. 2012 17:27)

Ahoj Margot, dil byl opet moc prima. Teda nejvice se mi libilo zase Rumunsko, je to takove tajemne a to se mi libi. Jen by me zajimalo, proc se citila ta Mara zavazana otci od Lindy? A jak to bylo s tim cizincem minule... A bylo mi pak lito Lindy, ted ma malou Sarah, tak doufam, ze dcerka bude po tatovi.

Nemám slov

(Simi Maple, 12. 5. 2012 17:26)

Jů,dočkala jsem se a jsem nad míru spokojená.Krásných několik minut v jiném světe. Moc děkuju :)

Jsem opravdu hodně zvědavá co Severus řekne na to že je opravdový otec :D Návštěva Mary byla opravdu pěkná. Luciuse moc ráda nemám ale v tvém příběhu se mi líbí a docela si ho i oblíbila :) Zvláště po tom jak tenkrát Lindu zachránil :) Myslela sem že Severus bude mít syna, dcera mě vůbec nenapadla :D

Sem strašně zvědavá jak to všechno dopadne, nedočkavostí se asi zblázním :D Takže přeju spisovatelskou náladu a žádné zádrhely :) a žádné starosti v reálném světě :) (i v tom našem HP světě :D ale to by nebylo ono,no..:D)

Poděkování

(Margot35, 12. 5. 2012 10:05)

Kyrke, těší mě, že nelituješ čekání, a že moje povídka pro tebe znamená únik z reality. Člověk potřebuje občas vypnout a utéct od starostí.
Jinak, Linda si to opravdu neulehčila, přesvědčit někoho jako je Severus, aby pil lektvary o kterých nic neví a sám je neuvařil, nebude lehký úkol. Co se týče Daniela, nebyla příležitost říct mu o svých přátelích bližší informace, určitě ji ani nenapadlo, že by v budoucnu řešila zradu, které se údajně dopustila právě s ním.
Lucius... je mým oblíbencem, zkouším ho alespoň částečně rehabilitovat a snad uvěřitelným způsobem ukázat jeho lidskost. Do našeho příběhu se ještě zapojí, ale nechci nic prozrazovat :-).

Kitti, jsem ráda, že se mi návštěva s Marry povedla. Docela jsem si ji oblíbila. Máš pravdu, že donutit Severuse, aby byl přístupný a spojit jej tak s Lindou, byl pro Mary oříšek, také na sobě pocítila jeho silnou vůli. Těší mě, že si nemyslíš, že je Lucius úplný zmetek :-). Jistě, chce ze své situace vytěžit co nejvíc a vyjít ze všeho s hlavou na krku, ale myslím si, že opravdu stojí o Severusovo přátelství.

Mad, moc děkuji za pochvalná slova. Jejich spojení je pro dobrou věc i když si nese vedlejší účinky. Linda je ještě na sobě pocítí. Severusovi se nedivím, musí to pro něho být dost kruté s jeho povahou. Kdy se dozví o své dceři neprozradím :-).

Ještě jednou vám děkuji za milé komentáře a podporu. Margot

:)

(Mad, 10. 5. 2012 23:52)

Tentokrát jsi se opravdu překonala. Skvělá kapitola, moc se mi líbí popis jejich spojení a Severusovi pocity. Těším se na jeho reakci, až zjistí, že má mimi :D :D

:-)

(Kitti, 10. 5. 2012 19:11)

Díky za pokračování, návštěva Mary byla nádherně popsaná. Vystihla jsi to, její reakce, roztrpčení z toho, že ji Linda nevarovala, že má tak silnou vůli, a hlavně, že Severus nic netuší, aspon to že je Daniel gay mohl vědět. Z Luciuse mám zvláštní pocit, asi už počítá s manevry pro případ, že válka dopadne jinak. A líbí se mi, že sleduje Lindu, případně Severuse, je sice prospěchář, ale asi není takovej zmetek. Díky moc za pokračování a těším se, že v příští kapitole se snad víc vysvětlí, tedy, že oni dva si promluví:-)

Čekání se vyplatilo :)

(Kyrke, 9. 5. 2012 22:01)

Á další únik s reality. :)Jsem opravdu nadšená z další kapitolky, která nás dějově posunuje zase o kus dál. Obdivuji s jakou lehkostí se pohybuješ mezi pocity jednotlivých postav. :) Trošičku teď rozvedu své konspirační teorie.:D Tak nejprve se musím ztotožnit s Mary, Linda je opravdu pitomá. To, že nedostatečně informovala Severuse, jí teď hodně uškodí a jsme zvědavá jakým způsobem, ho chce donutit k pití lektvarů. Osobně nezávidím oběma jejich nynější situaci. I když kdo ví, poslední větičky naznačují , že nám Severus trochu procitl. Zase na druhou stranu je od přírody podezřívavý a mohl by svou dceru připsat Danielovi. Teda pokud nezaslechl poslední slova od Lindy, ty jsou sami o sobě dostatečným důkazem. A jak bude pokračovat propojení mezi našimi hrdiny po narození dítěte, bude Severus vůči Lindinu volání sdílnější. Taky by mě zajímalo co zamýšlíš s Luciusem, ví toho až příliš moc a jeho budoucí jednání by mě skutečně zajímalo. Proboha, mě teď napadá tolik otázek a možných variant, jak by to mohlo pokračovat. :D No nechám se překvapit, jestli se některá z mých představ uskuteční. :) Každopádně ti moc děkuji za krásné zpříjemnění dne a už teď se nemůžu dočkat pokračování. Hodně štěstí při psaní a ať se tě múza drží zuby nehty. :D