Jdi na obsah Jdi na menu
 


34. Hra skončila - kruh se uzavírá

29. 5. 2012

 

Linda seděla ve svém pokoji v houpacím křesle a krmila Sarah. Už se smířila s tím, že malá je odkázána na lahev. Pár dní po porodu, kdy už to díky bolesti nemohla vydržet, kojení vzdala, zkrátka neměla pro dceru mléko. Sarah to očividně vadilo míň než mamince, zvykla si rychle a byla spokojená u každého, kdo ji choval nebo právě krmil. Na druhou stranu to mělo i své výhody. Linda se mohla z domu vzdálit i na několik hodin. Přesně jak to měla v plánu i dnešní večer.

Už tři týdny se mohla radovat ze své dcery, zatímco Severus neměl o její existenci ani tušení. Od chvíle, kdy ji poprvé držela v náruči, si kladla otázku, jak přijme fakt, že má dceru. Sice bez výhrad uznal Samuela za svého, ale Linda podvědomě cítila, že ho jako syna nevnímal, vlastně chlapce bral jako někoho, kdo patří do jejího života a on jej musí akceptovat. Počítala s tím, oni dva potřebovali čas a zatím ho neměli, ale Sarah byla skutečnou součásti jeho samého… krevní pouto nelze ignorovat.

Kéž by bylo už po všem, povzdechla si. Tolik mu toužila o Sarah říct. Byla sice dítětem, s kterým nepočítal - určitě jej ani nenapadlo, že jejich společná noc nezůstala bez následků - ale byla si jistá, že až tu skutečnost vstřebá, bude ji zbožňovat.

Pohladila dcerku po tvářičce. „Copak asi řekne, až tě uvidí? Bude tě milovat tak jako já?... Určitě bude, tebe nejde nemilovat,“ usmála se a políbila ji na čelíčko.

Sarah na ni otevřela tmavá očka a nakrčila čelo, jako by nad něčím důležitým přemýšlela. Lindin pohled zazářil něžným světlem.

„Jsi opravdu dcerou svého otce.“

------------

Domovní dveře za ní tiše zaklaply a Linda zamířila na své obvyklé místo mezi stromy, odkud se mohla nepozorovaně přemístit. Tentokrát se zdržela a vyšla později než obvykle. Daniel s jejím nočním výletem nesouhlasil a zkoušel jí odchod rozmluvit, ale nepochodil. Od doby, kdy se Sarah narodila, s ní nebylo k vydržení. Dokonce i její tělo se zotavovalo rychleji, než očekávala. Jakmile cítila, že je připravená, nebyl způsob jak ji doma zadržet. Byla odhodlaná dokončit svoji část spojení stůj co stůj. A nebylo to jediné rozhodnutí, ke kterému dospěla. Měla v úmyslu kontaktovat i Remuse. Nevědomost, co je s jejími přáteli, ji užírala jako nemoc. Možná její prosbu nevyslyší, ale musela to alespoň zkusit. Podvědomě cítila, že toho času už moc nezbývá. To byl také důvod, proč poslední dny opouštěla bezpečí domu, aby se přemístila do Tkalcovské ulice. Jako pokaždé i dnes se v ní chvěla jiskřička naděje, že se tentokrát Severuse dočká.

Kráčela pomalu ztichlou ulicí, ponořená v myšlenkách. Znovu si v hlavě přehrávala naučený rozhovor, i když si byla stoprocentně jistá, že jakmile mu pohlédne do tváře, neřekne ani slovo z toho, co si připravila. Nevěděla, jak ji po tak dlouhé době přijme, jak se zachová, co řekne. Obzvlášť po tom nedorozumění, které viděl v jejích vzpomínkách. Když k tomu ještě přidá, co za jeho zády učinila, neměla příliš dobré vyhlídky.

Bude zuřit… nenávidět ji? Nebo bude naopak mlčet, hledět na ni bez zájmu, chladný jako led? Co je horší?

Pevněji obemkla prsty zmenšenou dřevěnou schránku hluboko v kapse. Ne, jeho chování na tom nic nezmění! Byla rozhodnutá udělat cokoliv, aby dokončila ochranné kouzlo, může ji nenávidět, ale když přežije, budou mít dostatek času si všechno vyjasnit. Prioritou zůstávalo ochránit Severuse, musí ji vyslechnout. O Sarah mu řekne až podle toho jak setkání proběhne. Pokud jí neuvěří a ona dokončí spojení proti jeho vůli, nebude nejrozumnější použít jako argument jejich dceru.

Byla téměř na místě, když zaregistrovala před sebou pohyb. Známý pocit v Lindě vyvolal mrazení na zátylku. Bože, to nemůže být pravda, to nemůže být on! Bylo to už dlouho, kdy naposledy cítila tuhle magii, přesto nepochybovala o jejím majiteli. Zastavila se uprostřed kroku a soustředila pohled do míst, kde jej tušila. Ozvalo se tiché křupnutí větvičky - na Lindu ten zvuk však působil jako hlasité prásknutí. Ruka s připravenou hůlkou jí vystřelila vzhůru, ve zlomku vteřiny byla odzbrojena. Ze tmy vystoupila mužská postava a dopadající světlo z pouliční lampy poskytlo jasný důkaz o tom, s kým má tu čest. Lucius Malfoy... muž jenž ji nikdy nepřestal děsit a zároveň překvapovat svým jednáním. Zadržela výkřik a o krok couvla.

„Stále nepoučitelná,“ promluvil posměšně a pohrával si v prstech s její hůlkou.

Nebyla schopná ze sebe vypravit ani slovo. Tolik se zaobírala myšlenkami na Severuse, že příliš pozdě zaznamenala cizí přítomnost. Kdyby jen trochu dávala pozor, mohla být připravená.

Kdyby…

„Ani tady – mezi mudly – bys neměla zapomínat na případné nebezpečí a být lépe připravená. Nikdy nevíš, na koho narazíš. Doba je příliš nejistá, a kdybych byl tvůj nepřítel, byla bys už mrtvá,“ pokračoval stejným tónem a učinil pohyb směrem k ní.

Linda přiškrceně zapolykala. Nepřítel... copak jím není? Očima sledovala blížící se postavu. Na jeho hrdé držení těla. Malfoy byl pyšný a nevyzpytatelný muž, dával na odiv svůj původ, svoji moc, zlato... Dovedla si jej představit ve společnosti, jistě dokázal být zábavný, oblíbený, neustále připravený zalichotit komplimentem a odzbrojit vybraným chováním... Uměl být přítelem všech, kteří mu mohli být nápomocní, a během mrknutí oka schopný je bez zaváhání zabít.

„Jak se zdá, moje přítomnost tě opravdu zaskočila. Vážně jsi tak překvapená, že mě vidíš?“ Stál pouhé dva kroky před ní a zkoumavě si ji prohlížel.

Překvapená?! To bylo slabé slovo. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by mohla potkat právě jeho.

„Co po mě chcete? Proč jste za mnou přišel?“ Linda nebyla schopná se pohnout. Upřímně nevěděla, co od toho muže čekat. Jejich předešlá setkání byla mírně řečeno nepříjemná. Od falešné zdvořilosti, přes pohrdání a pokus o prokletí. Jak odlišné bude jeho chování teď?

„Mám několik naléhavých otázek a pevně doufám, že mi na ně odpovíš,“ řekl a mírně přimhouřil oči.

„Obávám se, že nemám tolik času,“ řekla a konečně se sebrala natolik, aby zvětšila vzdálenost mezi nimi.

„Obávám se, že nemáš na výběr!“ kontroval a škodolibě poukázal na fakt, že je v podstatě bezbranná. „Ale uklidním tě, tohle setkání můžeš považovat čistě za přátelskou návštěvu. Řekněme, že jsem pokládal za důležité zjistit, jak se ti daří,“ pokračoval dál formálním tónem.

„Myslím, že bych se bez vašeho zájmu obešla,“ poznamenala a po očku přelétla okolí, zda není možnost úniku.

Malfoy její ironickou poznámku ignoroval a přejel ji zkoumavým pohledem – velice intenzivním a velice nepříjemným.

„Chlapec nebo děvče?“ zeptal se potom nečekaně.

Bože, jak tohle mohl vědět?

Výraz v její tváři jej vážně pobavil. S úsměvem, jímž dával najevo, že o ní ví dost, očekával odpověď.

Pokusila se zamaskovat prvotní šok. „Nechápu, co tím myslíte,“ řekla co nejlhostejněji, ale posměšné uchechtnutí byl důkaz, že se jí to nepodařilo. Znovu udělala krok zpět.

„Ale no tak, tohle tě není hodno. Vím, žes před nedávnem porodila dítě,“ promlouval medovým hlasem, ale očima dravce sledoval každý její pohyb. „Máš namířeno za naším společným přítelem?... Abys mu konečně oznámila tu radostnou novinu? Není od tebe hezké tohle před ním tajit.“

Linda horečnatě přemýšlela jak se dostat do bezpečí. „O Severusovi nevím vůbec nic, nestýkáme se spolu už dlouhou dobu.“ Očima znovu loupla k parku po pravé straně. Kdyby se jí podařilo rychle vběhnout do tmy, mohla by se krýt za stromy, byla by velká šance, že ji netrefí.

Očividně odhalil její úmysl, protože ji rychlým pohybem zastoupil cestu a pevně chytil za paži.

„Ne tak rychle, ještě jsem s tebou neskončil!“ sykl blízko jejího obličeje. „A radím ti dobře, nepokoušej se mi lhát.“ Už nebyl tak uvolněný jako před okamžikem, vlastně právě naopak. V jeho tváři se zračilo napětí.

Z jeho pohledu se jí málem podlomila kolena. Co s ní udělá? Unese ji, použije jako zbraň proti Severusovi? Co její děti… Daniel, Mark… nebudou vědět kde ji hledat, co se s ní stalo… Otázky ji téměř ochromily, v očích se jí zračil strach. „Pusťte mě, nebo budu křičet!“

„Jen do toho,“ ušklíbl se.

Linda pouze hluše otevřela pusu, nevyšel z ní sebemenší zvuk.

„Pochop, že jsi zcela v mých rukou. Takže se přestaň snažit o nemožné a začni se chovat rozumně,“ prohlásil. „Nechci ti ublížit. Kdybych chtěl, měl jsem nespočet možností!“ Sevřel ji ještě pevněji. „Teď nás přemístím na jedno místo, kde si budeme moct v klidu promluvit.“

Neměla na výběr, měl pravdu, byla v jeho moci. Jen neochotně se podvolila. Ucítila nepříjemné trhnutí a následně ji zběsilý vír vtáhl do meziprostoru.


„Jsme na místě,“ zaslechla v těsné blízkosti a otevřela oči. Chvíli jí trvalo, než se v té tmě zorientovala. Stáli na skalním pobřeží, do kterého narážely s hukotem mořské vlny.

„Kde to jsme?“ zeptala se a musela zvýšit hlas, aby ji bylo slyšet.

„To tě nemusí zajímat. Mohu tě však ujistit, že tu nebudeme nikým rušeni,“ odpověděl, vzal ji za paži a nasměroval její kroky k domku nedaleko útesů.

Lindu na okamžik zachvátila panika, prudce sebou škubla ve snaze osvobodit se z pevného sevření. Jenže Lucius s podobnou reakcí počítal. Nehodlal o svoji kořist přijít, když už byl tak blízko. Byla si jistá, že jí zůstanou po jeho prstech modřiny.

„Široko daleko není živá duše, takže nemá smysl křičet, nebo udělat takovou hloupost jako je pokus o útěk!“ Svoje slova doprovodil samolibým úsměškem.

Zoufale se rozhlížela kolem sebe, neměla ani tušení, kde by mohli být. Nikdo ji tu nenajde, pokud se přece jen rozhodne ji odstranit. Pak si, ale v duchu vynadala. Kdyby ji chtěl vážně zabít, neobtěžoval by se až sem a rovněž by jí nezachraňoval v minulosti život. Ovšem ani tohle uvědomění nezmírnilo její strach.

Když se zastavili před osamoceným domem, Lindě přejel mráz po zádech.

„Proč jsme tady?“ vykoktala.

„Hned se to dozvíš. A přestaň se třást, řekl jsem, že ti neublížím!“ Otevřel dveře domku a ne právě jemně ji postrčil dovnitř. Vzápětí je za nimi zabezpečil.

„Lumos,“ ozvalo se za jejími zády a světlo z hůlky spoře osvítilo místnost. Linda se rozhlédla a zběžně ji prozkoumala. Podle zařízení usoudila, že má sloužit především mužským potřebám. Na stěnách zaregistrovala dokonce několik zvířecích trofejí a zbraní. Očividně je tento dům přísně střeženým tajemstvím... místem, kde mohl být sám sebou. Opět se pohledem vrátila ke svému společníkovi. To jak se situace vyvíjela, ji značně znepokojovalo.

Lucius mezitím rozžhnul několik svící na stole a rovněž zapálil připravené dříví v krbu. Jejího podezřívavého pohledu si nevšímal.

„Klidně se můžeš posadit,“ vyzval ji, když se k ní otočil a zjistil, že se ještě nepohnula z místa.

Konsternovaně poslechla. Přitom pohybu rukou lehce zavadila o obsah své kapsy a strnula. V tu chvíli si uvědomila, co všechno riskuje, pokud je u ní najde. Na okamžik pevně semkla víčka k sobě a snažila se uklidnit. Za žádnou cenu na ně nesmí upozornit - nesmí o lektvary přijít. Mary jí přece kladla na srdce, aby je opatrovala jako oko v hlavě.

Ucítila na sobě, že ji pozoruje. Zase je otevřela a zadívala se do studených očí. Obě ruce položila na stůl, aby zabránila prstům příliš často kontrolovat přítomnost schránky v kapse.

„Říkáte, že se mnou chcete jen mluvit,“ promluvila a snažila se působit co nejklidněji. „Proč bych vám měla věřit? Mám mudlovský původ, navíc jsem většinu života žila mezi nimi – za jiných okolností byste mě bez váhání zabil. Reprezentuji to, proti čemu vede Pán zla tuhle válku. Jak můžu vědět, že mě pak necháte jít?“

Lucius stiskl čelisti a rovněž se opřel o desku stolu. „Já své slovo držím! Navíc, neříkáš pravdu... nejsi úplně mudlovského původu.“ Velice intenzivně ji pozoroval, oči studené jako led. „Z otcovy strany pocházíš z velmi starobylého rodu… významného rodu,“ poznamenal se zvláštním důrazem.

„Jak to víte?“ hlesla překvapeně.

„Copak jsem tě kdy spustil z očí?“ ušklíbl se. „Od našeho setkání na ministerstvu bylo přímo mou povinností zjistit si o tobě co nejvíc informací, nemyslíš? S tvojí schopností ses stala nebezpečnou, chtěl jsem tě odstranit z cesty, ale pak jsem zjistil, co k tobě Severus cítí. Stáhl jsem se a čekal, až jeho zájem opadne. Přiznám se, že mě překvapil, nikdy bych nevěřil, že se ti podaří dostat se mu tak hluboko pod kůži.“ Znovu se narovnal a po chvíli pokračoval. „Přehodnotil jsem svoje plány, uznal jsem, že pro mě máš větší cenu živá než mrtvá.“

Jeho logičnost ji popudila, zapomněla na opatrnost. „Takže jste mě tenkrát zachránil jen proto, abyste nyní mohl Severuse vydírat, mít ho v hrsti... tohle je to vaše přátelství?“ Pohrdání v jejím hlase se nedalo přeslechnout.

„Neopovažuj se se mnou mluvit tímhle tónem!“ zasyčel Malfoy a rozhodně přestal připomínat marnivého a povrchního aristokratického snoba. Přímo před Lindou se zformoval ve Smrtijeda, který nezaváhá použít smrtelnou kletbu. „To, že ještě žiješ, je moje rozhodnutí! Mohl jsem tě jednou provždy zničit, ale neudělal jsem to!“ Na chvíli se odmlčel, aby zkrotil svůj hněv. Vstal od stolu, vzal do ruky pohrabáč a prohrábl jím polena v krbu.

Když si byl jistý, že se opět dokáže ovládat, dodal: „Jak už jsem řekl, Severus je můj přítel, nikdy bych ho nepřipravil o rodinu, pouto krve je mi svaté!“

Linda na to nic neřekla, sledovala jeho počínání a uvažovala nad tím, zda tu poslední větu myslel upřímně a vážně.

Nastalo několikaminutové ticho rušené jen praskáním hořícího dřeva.

„Nevím kolik toho víš, co všechno ti Severus řekl...“ začal hovor, hledíc stále do plamenů, ale Linda ho přerušila.

„Neřekl mi nic, co by vás mohlo zajímat. Měl byste vědět, že by mi nikdy neprozradil důležité informace o válce nebo plánech svého Pána. Nehledě na to, že poslední půlrok se mnou nemluvil vůbec.“

Malfoye ta slova znepokojila. Mohl mít jeho plán trhlinu? Bylo skutečně možné, že by ji půl roku nenavštívil, přestože čekala jeho dítě? A co když to dítě nebylo Severuse? Vysvětlovalo by to, proč mu o něm neřekla. Ale to by znamenalo...

Velice pomalým pohybem se otočil k Lindě, ve tváři nebezpečný výraz. „Nechceš mi tím naznačit, že o tebe ztratil zájem… nebo něco horšího, žes ho zradila.“ Hlas, jenž použil, byl tichý a smrtelně vážný, mrazilo z něj.

Linda zbledla, to nebylo dobré, neměla by ho dráždit. Jenže jak se z toho dostat aniž by řekla, co nemá? Co chce vlastně od ní slyšet, aby ho uspokojila a přitom neohrozila Severuse?

Vrátil se k místu, kde seděla, provokativně si pohrávaje s hůlkou. Po zádech jí přejel mráz, nedokázala odtrhnout oči z těch elegantních, štíhlých prstů, jež mohly kdykoliv ukončit její život. Lucius si byl velice dobře vědom, jak na ni působí. Sklonil se k její tváři, jednou rukou opřený o desku stolu. Byl tak blízko, že mohla v jeho obvykle studených očích zahlédnout záblesk nejistoty a podezření. Najednou ucítila na krku hrot hůlky. „Protože se obávám, že v tom případě s tebou marním čas.“

Neočekávala takový zvrat, přece ji nechce...

„Nikdy bych ho nezradila,“ hlesla, aniž by uhnula očima. „Nechodí za mnou, protože neví kam. Dohodli jsme se tak kvůli našemu bezpečí.“ Nechápala proč je pro něho jejich vztah tak důležitý, ale doufala, že ho odpověď uspokojila.

Úlevou přivřel oči a sklonil hůlku. Málem se všechno zhroutilo. Všechny jeho plány a nejasné možnosti do budoucnosti, mu prolétly myslí. Jedna z nich byla zvláště šílená a nebezpečná, ještě před časem by nad ní nepřemýšlel, protože mu připadala neskutečná, a právě ta začínala nabírat zřetelných obrysů. Rty mu zvlnil vítězný úsměv. V poslední době se držel příliš zpátky, už zapomněl jak opojná je tahle hra s informacemi... s lidskými životy. Možná to bylo způsobeno tím, že si byl tak nejistý svou vlastní pozicí, že nechtěl riskovat víc, než musel... nehrál naplno. Jenže přišel čas, kdy bude muset vsadit na vítěze a ona mu pomůže. Pomůže mu oprášit čest.

„Takže když jsme si vyjasnili to nejdůležitější, myslím, že je načase, abych ti řekl důvod, proč jsme nyní tady,“ promluvil již svým obvyklým tónem a posadil se naproti ní.

Linda si uvědomila, jak se jí rozčilením chvějí ruce, propletla je prsty k sobě. „To bych opravdu ocenila.“

„Jelikož učiním následné opatření, mohu si dovolit být upřímný.“

„Jaká opatření?!“ Zamrazilo ji až u srdce.

Jakoby ji neslyšel, pokračoval: „Pravda je taková, že válka neprobíhá podle představ a potřeb Pána zla. Troufám si dokonce tvrdit, že jej něco oslabilo, jeho výbuchy zuřivosti to jen dokazují. Každopádně se pro nás situace nevyvíjí nejlépe.“ Na chvíli se v jeho očích usadil nepřítomný výraz. Lindě najednou připadal tak lidský. Byl to však jen okamžik, emoce se z jeho tváře vytratily stejně rychle, jako se objevily.

„Zkrátka, pomalu přestávám věřit v úspěch našeho Pána. Pokud vyhraje Potter, nehodlám padnout. A já se obávám, že právě to mě i mé rodině hrozí,“ dodal a znovu na ni upřel šedý pohled.

„A co s tím mám společného já?“ zeptala se, i když už tušila, kam tenhle rozhovor směřuje.

„Ty jsi má pojistka, že se tak nestane, že má hlava zůstane pěkně pevně na krku. Postaráš se o to, aby se soud dozvěděl, komu vděčíš za život.“

Linda se v duchu ušklíbla. Rozuměla mu dokonale, jen nechápala, kde bere tu jistotu, že Řád nepodrazí nohy i jí, když ji pokládají za zrádkyni.

„To jste si nevybral tu správnou osobu. Patřím k Severusovi a pokud vyhraje strana světla, moje slovo bude k ničemu.“

K jejímu překvapení se mu na rtech objevil sebevědomý úsměv. „To si nemyslím. Severus je příliš chytrý, než aby se upsal jedné straně.“

Linda ztuhla. Jak mohl vědět tohle? „On je věrný Pánovi zla,“ vyhrkla horlivě. Nemohla dopustit, aby ho obvinil ze zrady, pokud by cítil, že se miska vah znovu přehoupla a Voldemort mohl zvítězit.

„Nezpochybňuji, že je,“ ujistil ji Lucius. „Ale kdyby padl, Severus by šikovně loajalitu změnil. Jednou už to udělal... my všichni.“

Jeho úsměv ji děsil, nevěstil nic dobrého. Ještě pevněji stiskla propletené prsty, aby zachovala klid.

„Přesto... kde berete tu jistotu, že...“

Nečekaný pohyb jeho ruky ji umlčel. Téměř s něhou odhrnul pramen vlasů, jež halil Lindinu tvář, a zlehka se dotkl levého spánku.

„Jsem přesvědčený, že o jeho plánech víš,“ promluvil medově. „Možná obalamutil Pána zla, ale já ho znám příliš dobře a něco mi říká, že je všechno jinak. Proto jsem tě vyhledal a přivedl sem, abych znal pravdu a mohl se podle toho zařídit.“

Lindou projela neblahá předtucha. „Nerozumím vám,“ pokusila se hrát o čas, i když dost dobře nechápala proč. Nikdo jí na pomoc nepřijde.

„Myslím, že rozumíš,“ řekl tím protivným sebevědomým tónem.

Linda na sucho polkla. Sledovala, jak pozvedl ruku s hůlkou.

„Co vlastně chcete doopravdy?“ zeptala se a snažila se vyhnout jeho očím.

„Je to prosté, chci přežít... já i moje rodina,“ odpověděl a zamířil doprostřed čela. „Podívej se na mě,“ rozkázal.

Čas se zastavil, zatěkala pohledem mezi hrotem Malfoyovy hůlky a jeho očima, které připomínaly dva tvrdé křemeny, a polkla. Neměla šanci tomu uniknout. V uších slyšela vlastní prudce bušící srdce a dech se jí zadrhl v hrdle.

„Nedělejte to... prosím.“

Ušklíbl se. „Vynasnažím se nebýt hrubý, chci znát jen jeho tajemství. Legiliments!“

Nedal jí možnost dostatečně se připravit. Pád do její mysli byl tak prudký, že obrana, kterou kolem vztyčila, padla během okamžiku. Snažila se ze všech sil vytlačit Malfoye ze své hlavy, ale nebyla tak dobrá v Nitrobraně jako Severus. Ó jak teď litovala, že kdysi ukradla jeho vzpomínky, i když je schovala hodně hluboko a zastínila je těmi méně důležitými, našel je. Zoufalstvím zaúpěla. Bože, co to udělala? Právě ohrozila život muže, kterého milovala a nejen jeho. Její odpor slábl čím dál tím víc a Lucius si nekompromisně bral jednu podruhé. Každé, která se týkala Severuse, se dotkl a zběžně ji prozkoumal, zda je pro něho užitečná. Probíral se jejími vzpomínkami, dokud nenašel tu zásadní - tu, jež mu potvrdila, že se nemýlil.

Jakmile získal, co potřeboval, opustil Lindinu mysl. Pocítila úlevu a otevřela oči. Viděla, jak Lucius s triumfálním úsměvem pomalu sklání hůlku. To co jí přišlo jako věčnost, trvalo ve skutečnosti jen pár minut - pár minut, kterými zpečetila Severusův život. Byla nedůstojně zhroucená v židli, vyčerpaně se narovnala a rukou zběžně překontrolovala obsah kapsy, zda jsou lektvary na místě. Ujištění, že tomu tak je, ji trochu uklidnilo.

Musí ho vidět, říct mu co se stalo... ať už s ní naloží jakkoliv, musí ho varovat před Malfoyem.

„Víš, Severus není jediný, kdo ovládá Nitrozpyt,“ promluvil, jako by se vůbec nic nestalo.

Nenávistně se na něho zadívala. „A co bude teď?“ zeptala se.

„Teď?“ Lucius zamával rukou v nonšalantním gestu. „Teď tě přemístím zpátky domů,“ odpověděl a pobaveně si ji měřil.

Lindě povolily nervy, cítila jak zlostí rudne. Donutil ji, aby zradila Severusovu důvěru, pošle ji domů a ještě se jí vysmívá? Jak s tím má teď žít... žít s pocitem, že mu tento muž může kdykoliv zlomit vaz?!

„Ty parchante!... Ty jeden...“ Prudce vstala a napřáhla se v jasném gestu.

Chytil ji za zápěstí a zatlačil k židli, do níž ji zpátky surově usadil. Jeho výraz se změnil, sklonil k ní zlý obličej. „To bych ti neradil!“ sykl výhružně a ještě silněji sevřel prsty kolem útlého zápěstí.

Skousla rty, aby nezasténala nahlas.

„Ještě jednou a ukážu ti, s kým máš tu čest, rozumíš?!“

Upřeně na něj hleděla, bylo zvláštní, jak nedokázala vzdorovat jeho očím.

„Tak rozumíš?!“ zopakoval a v tu chvíli měla pocit, že jí snad zlomí ruku. Bolestí jí vhrkly slzy do očí, prkenně přikývla. Pustil ji a napřímil se. „Tak se mi líbíš,“ konstatoval.

Opět klidný přešel místnost k sekretáři a vyndal z něho lahev a dvě skleničky.

Linda si třela bolavé zápěstí. Pomyslela si, že kdyby jí dnes ráno někdo řekl, že místo na Tkalcovské se octne v rukách Luciuse Malfoye, ohradila by se, že život přece není tak šílený. Její pohled znovu zabloudil ke svému vězniteli.

Jenže její život je na to šílený dostatečně.

S rozporuplnými pocity jej pozorovala, někde pod tou povýšenou, aristokratickou maskou se skrývala jeho skutečná tvář. I když způsob jakým s ní jednal, ji ponižoval, pravdou bylo, že bez jeho zásahu by byla dávno mrtvá. To mu upřít nemohla, ať už ho motivovalo cokoliv.

Byl si vědom jejího zkoumavého pohledu. Nevěřila mu, ale to jej prozatím netrápilo, na důvěře začnou pracovat později. „Nechceš si se mnou vypít skleničku, než se rozloučíme?“ zeptal se a natáhl k ní ruku se zlatavou tekutinou.

Střetla se s jeho očima. „Tohle je absurdní,“ vydechla, ale sklenku přijala. Alkohol ji vzpamatoval, vnímala příjemné horko, jež se rozlévalo tělem.

„Co s tím co víte, uděláte?“ zeptala se, když dopila. V duchu se odvážila doufat, že mluvil skutečně pravdu, že to nedělal proto, aby Severuse zničil, ale že je opravdu jeho přítel.

Rozvážně postavil svoji sklenku na stůl. O krok se přiblížil, sklonil se a ruce položil na opěradla židle, do které se Linda ještě víc zapřela. Jeho tvář byla jen pár centimetrů od té její.

Luciusovy rty rozvlnil téměř přátelský úsměv. „Jak jsem řekl, chci jen přežít, nic víc.“ Přesunul ruku na její paži a pomohl jí vstát. „Myslím, že je načase se vrátit,“ poznamenal pak.

Cesta na útesy proběhla v tichosti, zdálo se, že její společník už o další hovor nemá zájem. Linda myslela na to, co se odehrálo v domku, na slova, která jí řekl. Měla jeho slovo, ale mělo nějakou cenu... mohla mu věřit? Každopádně o jeho machinacích poví Severusovi. Její myšlenky přeťal hukot moře. Byli na místě. Stáli naproti sobě, díky jasné noci a měsíci mu viděla do obličeje. Čekala, že ji chytí za paži a přemístí je, ale ani se nepohnul. Jen se na ni díval.

„Děje se něco?“ Nevydržela už déle to napětí.

„Zachráníš Severuse?“ zeptal se najednou.

Linda ztuhla. Tohle přece nemohl vidět, nedovolila mu to, nemohl tušit, že… nebo ano? Neodpověděla, jen na něho nevěřícně zírala.

Přiblížil se těsně k ní. „Já jen... chci abys věděla, že jeho tajemství je i mé tajemství.“

Než si srovnala v hlavě, co právě řekl, nečekaně ji vzal kolem pasu a oba je přemístil na stejné místo, kde na ni čekal.

Když ucítila pevnou půdu pod nohama, vyprostila se mu a rychle od něho odstoupila. Nezadržel ji a to Lindu zmátlo ještě víc.

„Vidím, že chvilka souznění je pryč.“ Jeho posměšný hlas ji rychle vzpamatoval.

„Mohl byste mi vrátit moji hůlku,“ požádala a natáhla k němu ruku.

„Jistě, jen ještě něco musím dokončit.“

Luciusova stříbrem okovaná vycházková hůl, kterou do teď skrýval v záhybech pláště, klapla o chodník. Linda rozptýlena tím neočekávaným zvukem neměla šanci postřehnout, jak elegantně jeho hůlka opustila svůj úkryt, a důkladné Obliviate se postaralo o to, aby zapomněla na celý jejich rozhovor.


Linda několikrát zamrkala a nevěřícně zírala na Luciuse Malfoye před sebou. Hmátla po hůlce, ale zjistila, že ji nemá. Zlomyslný úsměšek na jeho tváři jí prozradil, kde se její hůlka nachází.

„Co tady… Jak jste mě našel?!“

Další otázky zarazil pouhým gestem ruky. „Mám pro tebe jednu radu,“ promluvil. Jeho hlas postrádal svou obvyklou aroganci a tvářil se zcela vážně.

Linda si jej měřila podezíravým pohledem, vědomí, že ji opět tak snadno odzbrojil, ji iritovalo.

„Měla bys svoji návštěvu v Tkalcovské ulici odložit. Severuse tam nenajdeš. A rozhodně bych ti nedoporučoval, abys ho kontaktovala.“

„Jak můžete vědět, kam mám namířeno,“ namítla.

„Prostě se smiř s tím, že to vím. Mám pro tebe nabídku, mohl bych mu poslat vzkaz, že s ním potřebuji něco neodkladného probrat, řekněme za šest dní - v sobotu večer. Mohu ti zaručit, že přijde.“

„Proč byste to dělal?“

Znuděně protočil oči. „To už tu jednou bylo... Ber to jako malou protislužbu.“

„Protislužbu?“ nechápala.

„Pro jednou bys mi mohla věřit,“ řekl s hranou ublížeností. „Nezapomeň, v sobotu. Čekej před domem.“ Už byl na odchodu, když se k ní znovu otočil. „Ještě něco… pokud s ním musíš něco vyřešit, měla bys to udělat ten večer. Může to být jediná šance, kterou budeš mít.“

Vyndal z rukávu Lindinu hůlku a hodil ji kus od jejích nohou do trávy. Hned nato se přemístil.

Linda ji spěšně sebrala a stále vyvedená z míry hleděla na místo, kde ještě před okamžikem stál. Co to mělo znamenat? Přišel jen proto, aby jí řekl, že Severus není doma? A z jakého důvodu se nabízel, že jí pomůže… že jí domluví schůzku?! A nakonec… sakra, jak ji vůbec našel?

Plynoucí tok otázek přehlušily hodiny odbíjející půl dvanácté. Zarazila se.

Ale to není...

Pohlédla na hodinky, vážně bylo tolik. Vždyť z domu odcházela v deset hodin! Co se to děje? Nepříjemný pocit jí projel tělem. Téměř vycouvala z místa setkání a teprve potom se obrátila a spěchala domů - hůlku stále připravenou v ruce. Ještě v posteli se neubránila myšlenkám na Malfoye… na jeho podivné chování. Nikdy mu nevěřila, ale něco jí říkalo, že by ho měla poslechnout a vydržet do soboty.

* * *

Hned druhý den po podivném setkání s Luciusem se Linda přemístila do Příčné ulice, aby si obstarala sovu a poslala vzkaz Remusovi. Nevydržela být už déle takhle od všeho odříznutá. Věděla, že brzy dojde ke krizi, proto riskovala a chtěla se s ním setkat. Potřeba se někomu svěřit v ní rostla víc a víc. Chtěla se ujistit, že se jednou všichni dozvědí pravdu a Lupinovi věřila jako nikomu. Zbývalo poslední, přesvědčit ho, aby ji vyhledal.

Věřila, že vzkaz obdrží, sovy přece dokáží najít adresáta ať je kdekoliv a ona se snažila, aby neohrozila jeho bezpečnost. Chvějící se rukou uvázala lístek bez podpisu sovičce na nožku a pohladila ji po hlavičce.

„Prosím, najdi ho.“ Pak ji vypustila a ještě dlouho se za ní dívala.

'Musím tě vidět, něco se stalo, večer budu čekat.'

Bylo to jen pár slov, přesto se odvážila doufat.


Když poprvé vstupovala do svého domu, který nenavštívila od doby, kdy jej narychlo opustila, zapochybovala o svém rozhodnutí. Možná to nebyl zas tak dobrý nápad, mohla klidně svojí nerozvážností vklouznout do pasti. Na okamžik dokonce pocítila touhu vrátit se k dětem. Téměř nedýchala, jak se soustředila na jakýkoliv podezřelý pohyb nebo zvuk. Pevně svírala v prstech hůlku připravená zaútočit, nebo ještě lépe přemístit se. Nestalo se však nic. I ochranná kouzla zůstala neporušená. Zaplavil ji pocit úlevy, věděla, komu za to vděčí. Přestože Remus považoval Lindu za zrádkyni, spokojil se s tím, že opustila kouzelnický svět, nechtěl ji vidět zatčenou, toho ji ušetřil. Srdce jí nad tím zjištěním zaplesalo. Znamenalo to, že ve skrytu duše mu na ní ještě záleží.

Toho dne se však přítele nedočkala a ani toho dalšího.


Rozčileně přecházela pokojem a každou chvilku se zastavila u okna. Trávila v tomhle domě již třetí večer a zdálo se, že opět zbytečně.

„No tak, dej mi šanci,“ šeptla do ticha a zoufale hleděla oknem do temné noci. Těch posledních pár dní ji pronásledoval nepříjemný pocit, jakási předtucha něčeho zlého. O to naléhavěji si přála urovnat vztahy, děsilo ji pomyšlení, že by k tomu už nemusela mít příležitost.

Pohlédla na hodiny, bylo skoro půl jedenácté, pomalu ztrácela naději, že se Remus ještě objeví.

„Sakra!“ Opravdu věřila, že přijde, zřejmě příliš spoléhala na dobrotu jeho srdce.

Možná ale nedostal vzkaz, napadlo ji, někdo mohl sovu odchytit.

Odvrátila se od okna a se smutkem v očích se rozhlédla po místnosti. V tom případě tu stejně čeká marně. Je už jedno jestli jí neodpustil, nebo jestli o schůzce neví, výsledek je stejný. Zřejmě by to měla vzdát a vrátit se domů. Došla k proutěnému koši, kde spokojeně spinkala Sarah. Potom co se přesvědčila, že je v domě bezpečno, rozhodla se vzít dcerku s sebou. Poslední dny ji opouštěla příliš často a oběma se stýskalo. Samuel v noci matčinu nepřítomnost ani nezaznamenal, ale Sarah trávila večery v její náruči, nechtěla se o to pouto připravit.

Už se skláněla k dítěti, když se pokojem rozlehlo prásknutí. Rychle od košíku ustoupila a s hůlkou v ruce se otočila.

Stál tam... přišel... dal jí šanci.

„Remusi.“ Z jejího hrdla vyšel jenom šepot, hlas jí úplně selhal. Chtěla se k němu vrhnout, ale nohy se nedokázaly odlepit z místa.

Několik vteřin na sebe tiše hleděli. Nakonec to byl on, kdo oční kontakt přerušil.

„Dostal jsem tvůj dopis,“ promluvil a snažil se o co nejlhostejnější tón. Ovšem výbuch emocí, jež se Lindě odrážel v obličeji, mu to moc neusnadňoval.

Ta už se částečně vzpamatovala a o pár kroků se přiblížila. „Málem jsem přestala doufat, že se ukážeš,“ poznamenala s úlevou a rty jí zvlnil rozpačitý úsměv.

Ten mu také moc nepřidal. „Zněl dost naléhavě,“ utrousil. Pak namířil hůlkou do prostoru a vyslal domem ochranné kouzlo, aby se ujistil, že jsou opravdu sami. Nestál o žádné překvapení, jednou to stačilo.

„Není to léčka, můžeš mi věřit.“

Na rtech se mu usadil tak hořký úsměv, že ji z toho bodlo u srdce.

„Tak tím si nejsem právě jistý,“ řekl tvrdě.

Sakra! Proč se na něho musí dívat takhle?! Přistoupil na to, že ji vyslechne, víc po něm nemůže žádat.

Tok myšlenek přerušil varovný signál. Oba pohlédli směrem, odkud přicházel a Remusova hůlka byla v plné pohotovosti. Linda ho chytila za ruku a zastoupila mu cestu. Vzápětí se z proutěného koše ozvalo povědomé kňourání.

Remus zamžikal. „Co to...“ zarazil se, náhle se mu v obličeji zračilo poznání. Odtrhl oči od provizorní kolébky a tázavě hleděl na Lindu.

„Vlastně je tu ještě někdo.“ Došla pro dcerku, aby mu ji mohla představit. „To je Sarah,“ usmála se na dítě ve svém náručí, „moje a Severusova dcera.“

Na zlomek vteřiny strnul, ruka s hůlkou mu bezvládně klesla podél těla. Konsternovaně pozoroval růžový obličej dítěte a nic mu nedávalo smysl.

„Tvoje a koho?!“ Potřeboval to slyšet znovu, možná se přeslechl.

„Severuse,“ zopakovala.

O krok ustoupil. Tak tohle sdělení rozhodně nečekal.

Copak měla Nymf celou dobu pravdu?

Několik dlouhých okamžiků si vzájemně hleděli do očí. Tíživé ticho nakonec přerušila Linda.

„To tě ta představa tak šokuje?“ zeptala se.

Několikrát polkl. „Nevím, já...“ Náhle zrozpačitěl, neměl tušení, kam tím směřuje. „Co vlastně čekáš, že udělám?“

„Nic. Chci jenom, abys mě poslouchal,“ odpověděla prostě.

„Dobře. Nakonec to je tvoje věc,“ souhlasil a znovu se podíval na dítě v Lindině náruči. „Jen nechápu, proč bych to měl o Snapeovi vědět.“

Linda láskyplně pohladila tvářičku své dcery. „Protože všechno je jinak než si myslíš,“ odpověděla.

Remus se tvářil nedůvěřivě. „Co tím naznačuješ?“ zeptal se, pronikavý pohled upřený do její tváře.

„Že nevíš o Severusovi to nejdůležitější,“ odvětila.

Viděla, jak přítel zrudl, to nebylo dobré.

„Jsem si jistý, že to podstatné vím.“ Ve zřítelnicích se mu mihl zlý záblesk a Linda si uvědomila, že ještě nikdy neslyšela z jeho hlasu tolik pohrdání. „Podívej,“ pokračoval po krátké odmlce, už o něco mírněji, „rozhodl jsem se tvůj vzkaz neignorovat, protože jsi psala, že se něco stalo. Měl jsem zato, že je to důležité... životně důležité. Jestli jsi mi chtěla jen říct, že máš se Snapem dítě, tak tu ztrácíme čas, protože ani tohle mu od Azkabanu – v tom lepším případě - nepomůže!“ Přestože jej pohled na Lindu zabolel, na situaci to nic neměnilo. Nehodlal nad tím vůbec uvažovat.

Kousla se do rtů. I když jeho postoj předpokládala, ta slova ji hluboce zasáhla. Rozhodnutí prozradit někomu dalšímu pravdu, jí nyní přišlo ještě důležitější než před tím. Musí být někdo, kdo po válce očistí Severusovo jméno.

„Jestli pro mě už nic jiného nemáš, tak...“

Zdálo se, že chce odejít, to nemohla dopustit.

„Ne, počkej, to není všechno,“ prudce ho chytla za rukáv. „Opravdu mám pro tebe důležité informace.“

Remusův obličej jako by odrážel vnitřní boj, prozatím stále nerozhodný. Linda pomalu dostávala strach.

Nakonec se podvolil. „Poslouchám.“

„Děkuju,“ hlesla.

Sarah se jí v náruči zavrtěla a zkrabatila obličejík do pláče. Linda ji začala konejšit, šeptala holčičce něžná slůvka a mírně pohupovala rukou. Remus ji mlčky pozoroval, hlavou mu vířily podivné myšlenky. Najednou před sebou viděl Nymf v tom samém počínání a něco se v něm zlomilo. Jen s velkým sebezapřením si ještě dokázal udržet od Lindy odstup.

Když se malá uklidnila, znovu na něho upřela ustaraný pohled. „To co ti řeknu je vážně důležité a nikdo jiný se to nesmí prozatím dozvědět.“

„Máš mé slovo,“ řekl pevně. „Ale proč sis k tomu vybrala právě mě?“

„Protože tobě jedinému naprosto důvěřuju,“ odpověděla s neochvějnou jistotou. „A byla bych ráda, kdybys zkusil zase věřit i ty mě,“ dodala prosebně.

Zaváhal, než nepatrně přikývl. „Pokusím se,“ řekl pak.

Linda cítila, jak jí spadl z prsou obrovský balvan.

„Nejspíš bychom se na to měli posadit,“ podotkla a učinila tak. Poraženecky ji následoval. „Mohu ti něco přinést - čaj, kafe, vodu?“ nabídla zjevně potěšená, že se dostali tam, kam potřebovala.

„Nejsme přátelé, Lindo, souhlasil jsem jen s tím, že tě vyslechnu,“ zarazil ji chladně.

Nadšení z ní rázem vyprchalo. „Promiň,“ hlesla rozpačitě. „Jen uložím Sarah a můžeme si promluvit.“

Hůlkou si přivolala proutěný koš blíž a něžně do něj dcerku položila. Remus ji po očku sledoval. Fakt, že má Snape dceru v něm vyvolával smísené pocity.

„Jsem moc ráda, žes po tom všem, co se mezi námi stalo, přišel. Vážím si toho,“ ozvala se po chvíli.

Nepříjemně se ošil. „No, abych byl upřímný, za to že jsem tady, můžeš poděkovat Nymf. Byla tak nějak... přesvědčivá.“

Linda se usmála, takže Nymf ji nezavrhla, dělala si o ni starosti. „A jak se vlastně má?“ vyhrkla, ale pak se zarazila. „Tedy jestli se můžu zeptat... chybí mi,“ dodala a sklouzla pohledem ke košíku se Sarah. Jestlipak už porodila? A jsou oba v pořádku?

Remus její pohled zaregistroval. „Má se dobře,“ odpověděl a pak potichu dodal: „Máme syna, jmenuje se Teddy.“ Tón jakým jméno chlapce řekl, nenechal Lindu na pochybách, jak šťastný a pyšný otec je.

„Vážně?“ rozzářila se. „No to je báječný... kdy?“

Neubránil se úsměvu. „Narodil se před dvěma týdny.“ Pak jako by si uvědomil, s kým tu sedí, zvážněl. „Vraťme se ale k informacím, které jsi mi tak naléhavě chtěla sdělit.“

Linda nečekala tak rychlý návrat do reality, nervózně poposedla a otřela si dlaně o kalhoty. „Samozřejmě.“ Teď přijde to složitější. Raději se neodvažovala odhadovat jeho reakci, ale byla si vědoma, že na ní bude záviset to ostatní. „Víš, Severus nikdy nezradil, nikdy nepřestal...“

Reakce přišla okamžitě a byla to ta horší varianta.

„Dost! Tohle nebudu poslouchat,“ skočil jí do řeči a prudce vstal. „To nemůžeš myslet vážně, Lindo! Uvědom si, co říkáš, snad nečekáš, že uvěřím žvástům, které ti napovídal ON?!“

Linda také vstala. „Mám důkaz!“ Hlas se jí rozčilením zachvěl. „Když mi to dovolíš, můžu ti ho ukázat.“

Zarazil se. „Důkaz?“ zeptal se pochybovačně. „O čem. Vždyť zabil Brumbála, o tom není pochyb.“

„Ano zabil, ale jen proto, že ho o to sám požádal.“

Krátce se zasmál. „Slyšíš se, co říkáš? Proč by to dělal?“

„Protože umíral. Žádal po Severusovi důstojný konec, a také toho využil pro svůj plán.“

Remus potřásl odmítavě hlavou. „Pořád to zní příliš nepravděpodobně.“

„Ukážu ti to.“

„Jak?“ zvedl k ní nechápavý pohled.

Obešla stolek a stoupla si před něj. „Pamatuješ se na naše první setkání? Na to, jak jsme se propojili?“

Při vzpomínce na ty hrůzné obrazy, kdy ho donutila prožít svoji noční můru, mu přeběhl mráz po zádech. „Na to se nedá zapomenout,“ utrousil.

„No a já si myslím, že by to mohlo fungovat i tentokrát. Můžeme to zkusit, jsme na sebe zvláštním způsobem naladěni, nikdo ještě neobrátil moji schopnost proti mně... až ty.“

„Chceš mě pustit ke svým... k čemu vlastně... vzpomínkám, pocitům?“

„Vlastně ano.“

Chvíli bylo ticho. Remus usilovně přemýšlel. Nad čím to, promerlina, uvažuje? Copak je vážně ochotný připustit možnost, že je Snape nevinný?! Šlehl nedůvěřivýma očima po Lindě, tvářila se klidně.

„Ale jak jsi to zjistila?... Jestli ti to řekl sám Snape tak ti stoprocentně lhal, vzpamatuj se!“

Linda si odkašlala. „Neřekl mi to přímo,“ přiznala se, „vlastně jsou to jeho vzpomínky. Tak nějak jsem mu je sebrala, abych se přesvědčila, jak to skutečně bylo.“

„Tys ho přečetla?“ žasl.

Rozpačitě přikývla.

Představa zhrouceného Snapea, kterému Linda vykrádá duši, aby odkryla jeho tajemství, jej pobavila. Na rtech se mu usadil škodolibý úsměv. „Hádám, že se mu to moc nelíbilo. Následky musely být strašné,“ dodal.

„No... vlastně... ani ne,“ zrudla a loupla očima k dcerce, ve tváři rozpačitý výraz.

Remusovi narážka došla. „Ehm... Aha.“

Po chvilce trapného ticha se znovu ozval.

„Proč to říkáš až teď?“

„Protože jsem mu dala slovo, že to nikomu neprozradím. Závisí na tom lidské životy.“

„Potom nechápu, proč ses rozhodla to slovo porušit.“

Zadívala se mu do očí s výrazem, v němž se mísil strach se zahanbením, že se chystá zklamat důvěru milovaného člověka.

„Brzy dojde k otevřenému boji a bude to zlé. Věřím, že vyhrajeme, ale může se stát cokoliv a já nebudu moct...“ Na okamžik se jí sevřelo hrdlo, že nebyla schopná pokračovat. Připomínka nehybného těla na kamenné podlaze, z něhož se řine krev, ji téměř ochromila.

„Co se děje?“ zeptal se a proti své vůli ji vzal jemně za rameno.

„To nic, já jen... už je to dobré,“ ujistila ho a přinutila se k úsměvu.

Co když nestihne dokončit svou část? Malfoy ji mohl oklamat a ona tak propásne svoji šanci. Znovu se zachvěla. Ne, na to teď nesmí myslet, teď je tu Remus a ona mu musí předat důkaz, který prokáže Severusovu nevinu, ať už to dopadne jakkoliv.

„Až bude po všem, bude se hromadně zatýkat, soudit, možná zabíjet... Každý Severuse nenávidí, nikdo jemu ani mě neuvěří, ale tobě ano můžeš jeho jméno očistit.“

Se zachmuřeným výrazem ji pozoroval. Pak se posadil a rukama si otřel obličej. „Dobrá, můžeme to zkusit.“

Linda si sedla vedle něho. „Budu se snažit, aby to bylo co nejméně nepříjemné. Pokud ucítíš a uvidíš něco, co se Severusem nesouvisí, předem se omlouvám, nejsem si jistá, nakolik zvládnu třídit své pocity a vzpomínky,“ poznamenala tiše a přiložila svoji dlaň na místo, kde mu pod košilí tlouklo srdce, jež rozrušením zrychlilo rytmus. „Připraven?“

Přikývl. Zavřel oči a zapřel se do sedačky. Linda je také zavřela a úpěnlivě se soustředila. Známé mravenčení v hrudi sílilo, až se z něho stala pomyslná koule čisté energie, a ta se rozlévala do celého těla, putovala paží až ke konečkům prstů, dokud se nedotkla Remusovi kůže. Cítila, jak se zachvěl, když ta stejná energie zachvátila i jeho tělo. Tentokrát se její tok neuzavřel, zůstal otevřený a spojoval na okamžik obě duše. Linda k němu vysílala Severusovy vzpomínky, předala mu je všechny - i ty o Lily. Věděla, že jich Remus nezneužije, chtěla jen, aby znal důvod, proč to všechno dělal. Proč celé ty roky, dohlížel na Harryho. Jako poslední mu přehrála klíčový rozhovor s Brumbálem - kdy přísahal, že splní jeho přání.

Když bylo po všem, následovala dlouhá chvíle ticha. Linda chápala, jak se cítí, už samotné spojení bylo vyčerpávající, k tomu ještě informace, které otřásly jeho přesvědčením. Dala mu čas, aby se vzpamatoval.

Remus potřeboval pár minut, aby opět přebral kontrolu nad svým tělem, srdce se už sice dostávalo do běžného rytmu a dech se také pomalu zklidňoval, ovšem ta citová bouře, kterou v něm zvedla, mu dala zabrat. Ještě měl v živé paměti, když mu to udělala poprvé. U Salazara, co to bylo za moc, že dokázala člověka psychicky takhle zdevastovat?

Po několika minutách se ozval. „Ale to by znamenalo, že...“

„Že jsem ti říkala pravdu. Severus je v tomhle případě nevinný a nikdy nás nezradil,“ doplnila místo něho. Zahleděla se na spokojený obličej jejich dcery a povzdechla si. „Dělal Brumbálovi špeha sedmnáct let a vlastně pořád se řídí jeho příkazy.“

Remus zmateně potřásal hlavou. „Jak to může zvládat? Chci říct... nikdy jsme si nerozuměli, ale... U Merlina, vážně jsem věřil, že je zrádce... sliboval jsem si jeho smrt!“

I když o jeho nenávisti věděla, stejně Lindou ta představa otřásla. Dva muži, které milovala, i když každého jinak, stojící proti sobě. Ani jeden z nich by pro ni nebyl vítěz.

„Já vím, všichni tomu věřili. Na krátký okamžik dokonce i já.“ Položila ruku na tu jeho. „Brumbál to tak chtěl. Je důležité, aby Voldemort Severusovi do poslední chvíle důvěřoval. Do té doby na to co jsem ti svěřila, zapomeň.“

Strnule přikývl, že rozumí. Pak se narovnal a podíval se jí zpříma do očí.

„Nevěřil jsem ti, podezíral tě... nenáviděl,“ vypravil ze sebe tlumeným hlasem. „Ale nechtěl jsem, aby ti ublížili. Věříš mi?“

Objala ho. „Neměl jsi na výběr, musels bránit vaše bezpečí.“

Nepromluvil, jen ji pevně sevřel v náruči.

------------

Nezbývalo moc času do svítání, když se spolu loučili a Remus se chystal vrátit k ženě a synovi.

„Pozdravuj ji ode mne... že mi moc chybí,“ vzkazovala.

„Taky se jí stýská, často na tebe myslela... Kolikrát do mě hučela, ale já byl jako mezek,“ usmál se.

Linda se také usmála. „Moc se těším, až poznám Teddyho, dej mu za mě pusu.“

Přikývl. „Tak se opatruj a snad se brzy uvidíme.“ Políbil Lindu na čelo a byl pryč.


Zůstala v domě, nemělo cenu se teď v noci někam trmácet. Ani se neobtěžovala do ložnice. Lehla si na sedačku a přemýšlela nad zprávami, které se dnes od Remuse dozvěděla. Nejvíc samozřejmě mluvili o Nymf a jejich synkovi, role manžela a otce mu očividně svědčila, zdál se být v rámci možností šťastný. Škoda jen, že to štěstí kalila zhoršující se situace v kouzelnickém světě. Lidem se dařilo čím dál hůř a válka se dotkla i jejích nejbližších přátel. Nejhorší zprávou byla smrt Nymfadořina otce Teda Tonkse. Zabili ho, když se kvůli bezpečí své rodiny skrýval na útěku. Jeho dcera i žena to nesly těžce a Remus byl vděčný synovi, jenž jim pomáhal zahnat tu největší bolest. Ani v Bradavicích už nebylo bezpečno. Smrtijedi potlačili vzpouru studentů tím, že začali útočit na jejich rodinné příslušníky, aby si zajistili poslušnost. Molly s Arthurem Ginny už do školy nepustili a Nevillovu babičku Augustu dokonce přišli zatknout, ale ta s nimi pěkně vypekla. Mluvili i o Harrym, po dlouhých měsících měla o něm zprávy. Remus ho dokonce viděl a tak ji mohl ujistit, že jsou všichni v pořádku. Vyprávěl Lindě o setkání u Billa a Fleur, když se tam jeden večer nečekaně objevil a oznámil jim narození Teddyho. Na otázku zda se Harry na ni ptal, jen mírně zakroutil hlavou. Na chvilku mezi nimi zavládlo rozpačité ticho. Harry Lindě chyběl, jejich poslední rozhovor ji dodnes mrzel. Doufala, že až mu jednou řekne pravdu, najdou k sobě zase cestu. Alespoň, že mezi ním a Remusem bylo zase všechno v pořádku, věděla jak má Harryho rád.

Přetočila se na bok a dívala se do spokojené tvářičky své dcerky. Měla by se pokusit usnout, využít těch pár hodin klidu, než se Sarah vzbudí. Ale byla ze všeho tak rozrušená, že se jí přivolat spánek nedařilo. Pocit štěstí, že má zpátky Remusovu důvěru a přátelství, ji celou opájel. Cítila se tak dobře, jako by ty měsíce odloučení nikdy neexistovaly. Sama pro sebe se usmála, tohle se vydařilo, kéž by se jí vedlo stejně i se Severusem. Sobota se blížila a Linda si byla moc dobře vědoma, že přesvědčit JEHO bude daleko tvrdší oříšek. Možná by měla mít v záloze pojistku… jen pro jistotu. Protože když ji nevyslechne, neuvěří a hlavně odmítne Maryiny lektvary, bude jej muset donutit. Jenže jak přemoct kouzelníka jeho formátu? V magii proti němu neměla šanci. Proklel by ji dřív, než by vytáhla hůlku. Úsměv z tváře zmizel a vystřídal ho tichý povzdech. Měla ze setkání strach, možná toho pokazila příliš, aby to jediná chvíle napravila. Nechtěla ho znovu obelstít, byla by raději, kdyby to podstoupil dobrovolně, ale tušila, že zůstane pouze u jejího přání.

Nakonec přece jen na chvíli usnula neklidným spánkem.

-----------------

Linda netrpělivě čekala, až se Daniel vrátí z nemocnice. Potřebovala s ním nutně mluvit. Celý den si lámala hlavu, jak docílit úspěchu, pokud Severuse nepřesvědčí, a konečně ji osvítil nápad. Sice šílený nápad, ale bylo to řešení... nouzové řešení, opravila se v duchu. Konečně zarachotily klíče v zámku. Otřela si zpocené dlaně o kalhoty, zhluboka se nadechla a vyšla mu vstříc. Byla si jistá, že vůbec nebude nadšený, až mu předloží svoji žádost.

„Ahoj,“ pozdravila. „Jakou jsi měl službu?“

„Ahoj. Docela byl klid, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že nejsem rád doma.“ Vešel do obýváku a ledabyle pohodil sako přes opěrku křesla. Linda ho následovala a snažila se odhadnout, jakou má náladu.

Uvelebil se na sedačce a upřel na ni pohled. „A co ty, jak to dopadlo?“ zeptal se a snažil se z jejího výrazu odhadnout zda dobře nebo špatně.

„Ehm, jo... dobrý, uvěřil mi. Všechno je zase jako dřív,“ usmála se... možná až příliš vesele.

Daniel přimhouřil oči a chvilku ji pozoroval. Pak s povytaženým obočím utrousil: „Ale??“

„Co... Ale?“ Nervózně si zastrčila pramen vlasů za ucho. „Není žádné ale, s Remusem jsme si to vyřešili,“ dodala.

„Dobře, když to říkáš. Ale na to, že se ti podařil čestný návrat mezi přátele, se netváříš moc šťastně,“ poznamenal a sjel ji pohledem od hlavy až k patě. Znal ji dost dobře, aby poznal, že má něco na srdci... což se mu jistě nebude zamlouvat. „Děje se něco?“

„Ne. Nic. Co by se mělo dít,“ namítla a aby odolala pokušení uhladit si již uhlazené vlasy, zastrčila ruce do zadních kapes kalhot. „Nemáš hlad? Udělala jsem ti krůtí prsa na víně... máš je rád.“ Pokusila se oblíbeným jídlem rozptýlit jeho podezření a oddálit tak nepříjemný rozhovor, ale tím se definitivně prozradila. Daniel ji zastavil na půli cestě do kuchyně.

„Krůtí prsa na víně?!“ opakoval s hraným úžasem. „Tak to asi nebude maličkost, když sis dala takovou práci s večeří,“ dodal téměř pobaveně.

Linda se k němu otočila, nemělo cenu zapírat, příliš dobře ji znal.

„Máš pravdu, potřebuju s tebou o něčem mluvit,“ řekla a sedla si naproti němu. „Vlastně... spíš o něco požádat,“ opravila se.


„No to nemyslíš vážně! Chceš ho uspat?!“ vyhrkl naštvaně Daniel, když mu řekla, co přesně chce, aby jí v nemocnici do soboty obstaral.

„Ne,“ ohradila se, „jen trochu oslabit... tedy... dost oslabit.“

„Na tomhle se odmítám podílet!“ Vstal a rozčilením začal přecházet.

Linda křečovitě spojila ruce k sobě. Pocit zklamání řezavě bolel. „Dane, stačí mi jedna malá dávka... hodina, víc nepotřebuju. Nikdo to nezjistí.“ Prosícíma očima sledovala každý jeho krok.

Zavrtěl hlavou. „Nejde o to, jestli to někdo zjistí, ale o to, že to není správný, jen to zhoršíš.“

„Použiju ji jen v krajním případě, věř mi.“ Hlas se jí třásl a v očích cítila slzy, sklopila zrak, aby je Daniel neviděl.

Se zachmuřeným výrazem se nad ní zastavil. „K čemu jsi čarodějka, když se uchyluješ k takovým způsobům?“ zeptal se vyčítavě.

Chvíli trvalo, než k němu zvedla hlavu. „V jeho případě mi to moc platné není. Nevěřím, že ten lektvar vypije dobrovolně... Když bude nejhůř... jedno malé bodnutí a budu to moct dokončit.“

Ještě víc se zamračil. „A co pak?“ namítl tvrdě.

„Pak budeme mít spoustu času, aby mi odpustil.“

* * *

Byla sobota večer a Linda se chystala za Severusem. Snažila se příliš nevnímat Danielův vyčítavý pohled, kterým ji co chvíli provrtával. Od jejich posledního rozhovoru spolu moc nemluvili, přesto jí vyhověl a ona teď v kapse skrývala injekční stříkačku s dávkou sedativ. Nebyla na sebe pyšná, ale zároveň se díky té drobné věcičce cítila klidnější. Do druhé kapsy schovala zmenšenou schránku s lektvary.

„Tak já už budu muset jít,“ prolomila tíživé ticho a čekala, zda něco řekne. Pouze přikývl. Otočila se a zamířila ke dveřím. „Vrátím se zítra,“ dodala a vzala za kliku.

„Počkej,“ zarazil ji Danův hlas. Několika kroky ji došel. „Buď opatrná.“

„Budu.“


Přemístila se na své obvyklé místo, nedaleko Severusova domu. Srdce jí bláznivě poskočilo, když viděla světlo v okně. Byl tam a čekal. Lucius Malfoy dodržel slovo. Jako náměsíčná se pohnula z místa. Nevnímala nic než ohlušující tlukot vlastního srdce. Pohyb za sebou zaregistrovala příliš pozdě. Mužská ruka jí tiskla ústa a druhá pevně objímala kolem těla.

Copak jej pouhá myšlenka mohla přivolat?

Zaskočil ji… zase.

Neměla mu věřit, není v něm nic čestného… je to lhář, obyčejný parchant, bídák…

Tok nadávek přerušil Luciusův tichý hlas: „Uklidni se!.. Není to past, naše dohoda platí.“

Linda se přestala zmítat. Ještě chvilku počkal a pak ji pustil. Prudce se k němu otočila a zlostně na něho hleděla.

„Považujete za nutné mě doprovodit?!“ sykla po něm podrážděně.

Krátce se zasmál. „Ne, to potěšení si nechám ujít,“ odpověděl.

„Tak proč?“ nechápala.

Výraz v jeho tváři nabral opět na vážnosti. „Chci tě varovat, jestli máš něco, co musíš vyřešit, udělej to dnes. Jinou příležitost mít už nebudeš.“

Ta slova Lindu zasáhla, potvrdila její domněnky. „Řeknete mi co se děje?“

„Ne, ale není to dobré,“ odvětil stroze.

Nepříjemný pocit se jí usadil v hrudi. Má tedy jen dnešní noc, možná ani tu ne. Znovu se podívala do těch chladných šedých očí. Vážně nevěděla, co si o něm má myslet, přesto cítila potřebu nějak projevit vděčnost. „Děkuju,“ šeptla. Jeho tvář zůstala beze změn - chladná a neproniknutelná.

„Teď už běž, bývám dochvilný,“ připomněl s obvyklou povýšeností a odcházel. Po pár krocích se zastavil a s viditelnou škodolibostí prohodil: „Ještě maličkost, hádám, že nebude zrovna přátelský. Tak hodně štěstí.“ Než se přemístil, na tváři se mu objevil charakteristický úsměšek.

Linda osaměla.

-----------

Severus rozčileně přecházel pokojem, nesnášel nedochvilnost. Už tak si Lucius pro své ‚údajně důležité setkání‘ nevybral vhodnou chvíli. Nebýt podivné naléhavosti, s kterou jej o rozhovor žádal, nepřišel by. Právě teď potřeboval být v Bradavicích, bylo ještě několik záležitostí, které by měl s Brumbálem probrat a podle svého znamení, jež stále mírně žhnulo, usoudil, že toho času do střetu moc nezbývá. Unikátní kousek Pottera a jeho doprovodu v Gringottově bance vyvolal u Pána zla strašnou odezvu. Severus jej tak rozzuřeného snad ještě neviděl. Poté události nabraly rychlý spád, všichni byli od té chvíle v pohotovosti… stačil jediný pokyn a zaútočí.

Znovu zkontroloval ručičky na hodinách a zlostně stiskl čelist. Obětuje ještě dvě minuty, víc tady nehodlá ztrácet čas. Sám má svých starostí dost!

Hlavně těch, které jsi záměrně nevyřešil,‘ zazněl mu v hlavě varovný šepot. Ihned jej v sobě umlčel, nechtěl teď na Lindu myslet, nemohl si dovolit žádnou slabost. Jejich problémy budou muset počkat, dokud nebude po všem. Jeho neveselé úvahy přerušilo rázné zaklepání.

„Konečně!“ utrousil vztekle.

-----------

Linda věděla, že nebude snadné Severuse přesvědčit, ale strach, který cítila, byl směšný. Kousla se do rtů a poněkolikáté vztáhla ruku ke klepadlu na domovních dveřích. Jistěže není příjemné čelit zuřivému vzteku nějakého muže – o to víc, když se jedná o Severuse – ale jiná možnost nebyla. Určitě najde způsob jak se s ním domluvit, uzavřít příměří, požádat o odpuštění…

Konečně zaklepala. Téměř okamžitě se dveře prudce otevřely a za nimi spatřila mračícího se Severuse odhodlaného zasypat příchozího nějakou tou kletbou. Lindě skočilo srdce až do krku, Malfoy měl pravdu, nebyl dobře naladěný.

Zůstal stát jako omráčený, na okamžik měl pocit, že jej klame zrak. Vzápětí se však vzpamatoval. Rozhlédl se po prázdné ulici, ne zrovna něžně chytil Lindu za paži a vtáhl dovnitř.

„Zbláznila ses?! Co tady, promerlina, děláš?!“ vyhrkl dřív, než stačila cokoliv říct a v rozčilení jí zarýval prsty čím dál víc do kůže. To, že se tak nečekaně objevila na jeho prahu, jej úplně vykolejilo.

„To bolí,“ sykla a očima sklouzla k jeho ruce.

Okamžitě ji pustil a o krok odstoupil. „Nemůžeš sem jen tak přijít!“ ozval se po chvíli stále rozzlobeně.

Linda si prsty mnula bolavé místo. „Musím s tebou mluvit,“ odvětila. „O nás, je to důležité.“

Přimhouřil oči. „To snad mohlo počkat,“ zavrčel. Tohle si mohla odpustit. Tušil čeho se – nebo spíš koho - bude jejich rozhovor týkat a neměl nejmenší chuť ani čas to rozebírat. „Nevybrala sis nejvhodnější chvíli, někoho čekám a nechci, aby tě tu viděl,“ dodal pak.

„V tom případě můžeš být klidný, nikdo jiný nepřijde,“ poznamenala a prošla kolem něho do pokoje. Musela učinit nějaký pohyb, uvnitř se rozrušením celá třásla.

Několika kroky ji došel a otočil k sobě. „Tak to mi vysvětli!“ přikázal a přísně se zadíval Lindě do očí.

Dvakrát zamrkala, už zapomněla, jak intenzivní jeho pohled dokáže být. „No, on - totiž Malfoy - tě sem vylákal kvůli mně,“ řekla popravdě a zcela zřetelně zaznamenala, jak ztuhl.

„Cože?!“ sykl přes semknuté rty.

„Severusi, pochop… já s tebou opravdu musím mluvit, potřebuju ti toho hodně vysvětlit a tohle je možná poslední šance abych... zkrátka musela jsem jeho nabídku využít,“ dodala naléhavě.

Cítila, že se uvnitř zlobí, vztáhla k němu ruku, chtěla se dotknout jeho tváře, ale zachytil ji.

„Nabídku?!“ zopakoval. „A za co jsi vyměnila tuhle chvíli, hm?!“ zeptal se a zuby stiskl tak mocně, že mu zaskřípaly.

Linda se zatvářila nechápavě. „Za nic,“ hlesla.

V očích se mu nebezpečně zablýsklo. „Za nic? A tomu mám věřit? Copak jsi ještě nepochopila co je to za člověka? Lucius se neštítí žádné lsti, vždycky dosáhne toho, čeho chce, a pokud bude mít v rukách tvůj život, má jistotu, že dostane i mě,“ vyjel na ni vyčítavě. Byla to pravda, i když mu krutě ublížila, nedovolil by, aby se jí něco stalo.

„Severusi, kdyby tě chtěl mým prostřednictvím ohrozit, už by to udělal. Jsem si jistá, že mi zachraňoval krk jen kvůli tobě.“

Posměšně se ušklíbl. „Jistě... z dobroty svého srdce!“ Měl sto chutí s ní zatřást, aby se vzpamatovala. „Nechápu, jak ses mohla spojit právě s ním!“

Linda se už nadechovala k obhajobě, že ona Malfoye nevyhledala, že ji našel sám, ale pak si to rozmyslela. Přiznáním, že toho o ní zřejmě věděl víc než dost, by to jen zhoršila. Už takhle jejich rozhovor neprobíhal zrovna hladce a ona nechtěla ztrácet drahocenný čas.

„Pro mě je důležité, že dodržel slovo a jsem teď tady... s tebou.“ Znovu se pokusila o fyzický kontakt a znovu marně. Povzdechla si.

„Tak to jsi riskovala zbytečně, vážně nemám na tyhle věci čas,“ odbyl ji ostře... možná až příliš. Jenže pokaždé, když se ho chtěla dotknout, vybavila se mu vzpomínka na dvě objímající se těla... na její spokojený úsměv ve spánku. Bolelo to... bolelo to víc než by chtěl. Navíc jeho znamení hřálo stále intenzivněji, byl si jistý, že se k něčemu schyluje a bude brzy povolán. Proto o něco mírněji dodal: „Měla by ses vrátit do bezpečí.“

'K němu', doplnil v duchu. Pohnul se z místa a chystal se odejít. Křečovitě jej chytla za rukáv.

„To ti nestojím ani za tu chvíli času?“ zeptala se a upřela na něho prosebný pohled.

Severus se pod ním zachvěl, na okamžik jeho obličej ovládly emoce. „Stála jsi mi za víc,“ hlesl. „Udělal bych pro tebe cokoliv.“ Opět se jí během chvíle podařilo odrovnat jeho železnou vůli a chladné uvažování. A to uvědomění jej iritovalo. Vytrhl se jí a přešel pokojem ke křeslu, na kterém ležel jeho plášť i maska. „Na vyřešení našeho... problému... budeme mít dost času, až tohle skončí. Teď když dovolíš, musím už jít.“

Na okamžik ji zachvátila panika. Rozběhla se k němu, aby ho zadržela. „Ne. Nebudeme mít dost času... musíš mě vyslechnout!“ zvolala a zoufale se k němu tiskla. „Už jednou jsem odložila důležité věci na později a byla to obrovská chyba, už ji nehodlám zopakovat.“

Vzal ji za ramena a mírně ji od sebe odstrčil. „Každý nese za svoje činy následky,“ poznamenal nemilosrdně. „Promluvíme si jindy, mám důležitější věci na práci.“

Linda skousla rty, jeho slova se jí hluboce dotkla. „Co bude s námi, pro tebe není důležité?“

„Momentálně ne,“ odvětil tvrdě, aniž by jí věnoval pohled. Kdyby to udělal, ztratil by sílu odejít. Její přítomnost na něho doléhala čím dál nesnesitelněji. Sáhl po plášti s maskou a nabral do dlaně letax, chtěl být už co nejrychleji pryč.

„Pamatuješ se ještě na ten sen?“ promluvila tiše a pevně stiskla v kapse injekční stříkačku s poslední záchranou jak ho donutit zůstat. „Na sen kdy jsi mi řekl, žes mě nepřestal nikdy milovat?“

Zarazil se, nevědomky otevřel dlaň a prášek se opět sesypal do misky na krbu. Pomalu se k ní otočil, v očích zmatený výraz. „Nevím, o čem to mluvíš,“ řekl a pátravě na ni hleděl.

„Nebyl to jen tvůj sen. Můžu ti do detailů říct, co se v tom pokoji odehrálo,“ pokračovala stejně tiše. „Přišel jsi za mnou, protože jsem tě volala. Byl to dům mých rodičů... čekala jsem na tebe v matčině ložnici. Měla jsem zelené šaty a tys...“ musela polknout a dopřát si několik vteřin, aby zahnala slzy.

Severus byl bledý, její slova mu vzala dech. To přece nemohla vědět... to není možné! Ve tváři mu rozrušením zacukal sval.

„Milovali jsme se,“ dodala pak sotva slyšitelně.

„Přestaň!“ zasípal a odvrátil se.

„Severusi, něco jsem udělala... musíš o tom vědět,“ zaprosila.

Neotočil se, hleděl do krbu, ve kterém před tím uhasil oheň. „Já vím cos udělala, nechci to slyšet... rozhodně ne teď!“ řekl a znovu nabral do hrsti letax. Kůže okolo znamení jej začínala pálit, byl nejvyšší čas se vrátit do Bradavic.

Linda si stoupla těsně za něho, v ruce připravenou dávku sedativ. „To cos viděl v mých vzpomínkách, je jinak. Daniel je...“ Přerušilo ji pohrdavé uchechtnutí.

„Přítel?!“ šlehl po ní zlým pohledem. „To už jsi mi jednou řekla. Nepřijde mi normální brát si přítele do postele!“ dodal opovržlivě. Začínala ho ovládat žárlivost, to nebylo dobré. Už měl nakročeno do krbu, když ho její slova zmrazila podruhé.

„Daniel je gay!“ vyhrkla a doufala, že ho to zastaví. Podařilo se. „Není můj milenec, žije s mužem,“ pokračovala, když si získala konečně jeho pozornost.

Překvapeně na ni hleděl a bez dechu čekal na její další slova.

„Tu noc jsem měla noční můru, byla jsem vyděšená a požádalo ho, aby se mnou zůstal. Nikdy si ke mně nic nedovolil, je pro mě jako rodina.“

Severus cítil, jak mu v prsou něco taje, jako by mu někdo ze srdce vytáhl velký trn. Pocit úlevy však netrval dlouho, znamení se rozpálilo. Sykl a automaticky se toho místa dotkl prsty. Nebyl to přímo Voldemort, ale něco se stalo, znamenalo to, že je pohotovost, musí zpět do školy.

Linda nevěřícně zírala na jeho levou ruku.

Ne, to snad ne! To nemůže být pravda.

Do očí jí vhrkly slzy. „Nepustím tě!“ řekla plačtivě a zatarasila mu cestu. „Ne, dokud ti všechno nevysvětlím.“

Severusův pohled ztvrdl... musel, byla to jeho obrana. „Nemáš na výběr, tohle musí počkat!“ řekl nesmlouvavě a chtěl ji odstrčit z cesty.

Linda se mu vrhla do náruče, jednou rukou ho objala kolem krku a přitiskla své rty na ty jeho. Nečekal takovou reakci, ale jakmile ochutnal po dlouhých měsících její hebké rty, podvolil se a polibek opětoval. Na potřebný okamžik tak rozptýlila jeho pozornost. Musela jednat rychle, tohle byla její poslední šance. V tu chvíli ucítil bodnutí do stehna.

Odstoupila od něho, v ruce prázdnou stříkačku. „Odpusť, ale tohle je důležitější. Musím dokončit naše spojení,“ omlouvala se.

Sáhl po své hůlce a namířil na ni, ale to co mu dala, jej ochromovalo a rychle slábl. „Cos to... musím... musím jít!“ hlesl než se mu podlomily nohy. Linda jej zachytila a spolu s ním klesla na kolena. Vzala mu z ochablých prstů hůlku a schovala ji k sobě.

„Nic to není, za chvíli to přejde,“ promluvila konejšivě a položila ho na zem. „Jen mi prosím tě věř, ano?“

Jeho upřený, nechápající pohled ji téměř bolel. Rychle se však vzpamatovala, neměla moc času. Dávka nebude působit dlouho, musela si pospíšit. Vyndala z kapsy zmenšenou truhličku s lektvary a zvětšila ji do původní velikosti. Po otevření opatrně jednu baňku vyndala a ukázala ji Severusovi. Nebyla si jistá, jak moc ji dokáže vnímat, zda jsou jeho myšlenky soustředěné, ale spoléhala na jeho silnou vůli. Zatím byl při vědomí, což bylo dobře, mohla se o vysvětlení alespoň pokusit.

„Tohle musíš vypít, je to nesmírně důležité. Připravila ho jedna velice moudrá žena. Kdysi se starala o moji matku a pomocí těchto lektvarů jí prodloužila život. Jeden ti podám teď a ty ostatní musíš vzít každý třetí den, rozumíš?“ Hlas se Lindě chvěl rozčilením. Takhle to nemělo být, měli si v klidu promluvit... chtěla mu všechno vysvětlit... jenže co jiného může teď dělat?

Podepřela Severusovi hlavu a pomalu mu vlila obsah nádobky do úst. Snažila se přitom ignorovat temný, proklínající pohled... nemusela ani číst jeho myšlenky, zcela zřetelně pochopila, na co pomýšlí. Prázdnou baňku hodila do krbu.

„Vyhledala jsem ji potom, co jsem začala mít ty hrozné sny,“ pokračovala dál tichým hlasem a zahleděla se někam skrz něho, znovu s ním všechno požívala. „Sny o tvé smrti. Tolik mě děsil pohled na krev jež ti unikala z těla... na smrtelný výraz v bledé tváři... Ty noční můry byly tak skutečné, byly jako vidění,“ odmlčela se a hřbetem ruky setřela slzy, které sklouzly na tváře. „To Daniela napadlo, že bych tě mohla zachránit... dát ti svou krev. Jenže jsme museli vymyslet, jak ji v tobě trvale udržet. Pátrání nás dovedlo do Rumunska, kde žije Mary. Měla řešení jak to udělat, jak tě zachránit. Provedla jedinečné kouzlo a spojila tak naše duše i těla v jedno. Jistě sis nějakých změn už všiml,“ podívala se nyní na něho a viděla, jak se mu v očích zračí poznání. „To proto máme společné sny, mohli jsme se v nich spojit. Kdybys nezačal brát bezesný lektvar, dávno bych ti to vysvětlila,“ dodala s jemnou výčitkou.

Rozepnula mu u krku kabátec i košili.

„Zbývá už poslední část a budeme skutečně propojeni. Zvýší to tvoji šanci tuhle válku přežít, aby ses mohl vrátit ke mně a...“ zmlkla, neřekne mu o Sarah... ne takhle. Teď, když dokončí kouzlo, může to nechat na později. Sklonila se k jeho tváři a něžně ho políbila. „Nesmíš mi umřít, zemřela bych s tebou,“ zašeptala. Pak vytáhla svoji hůlku a její hrot přiložila Severusovi na krk - na místo, kde mu pulsovala tepna. Nařízla ji a hned nato své zápěstí.

Bylo to jiné, silnější. Jeho tělo hltavě vstřebávalo, co mu dávala a žádalo si čím dál víc. Byli k sobě spoutáni mocí, jejíž síla Lindě docházela teprve nyní. Ta energie, která proudila jejich těly, byla tak intenzivní, že jí brala dech. Ještě nikdy nic podobného necítila, všechno na sebe navazovalo, spojovalo se, stávalo jednotným. Vnímala snad každou buňku ve svém i jeho těle a věděla, že on to cítí stejně.

Dala mu, co mohla. Když ruku odtáhla, ještě viděla, jak se ranka na jeho krku zatáhla. Usmála se, pak se jeho tvář rozmazávala, až zmizela úplně.

Konečně se mohl hýbat, ztuhlé svaly jej začaly znovu poslouchat a mysl se mu také projasnila. Kdyby mu Linda bezvládně neležela na prsou, považoval by všechno jen za sen. Šetrně se vymanil zpod jejího těla, aby zjistil, zda je v pořádku. Připadalo mu věčnost, co se nepohnula. Sklonil se nad ni a zkusil tep na krku, byl slabý, ale cítil jej.

„Lindo,“ promluvil a jemně s ní zatřásl. Na chvilku pootevřela oči, její pohled byl rozostřený, pak je zase zavřela. Vsunul jí dlaň pod hlavu a přizvedl ji. „Tak slyšíš? Podívej se na mě!“

Jeho autoritativní hlas ji přinutil poslechnout.

„Jak je ti?“ zeptala se tiše.

Zamračil se. „Mě?! To tys málem vykrvácela,“ zavrčel, ale v očích se mu odrážela starost. Vzal si od ní zpět svoji hůlku a provedl pár diagnostických kouzel. Když se ujistil, že je pouze vyčerpaná, ulevilo se mu. „Ty mě jednou zničíš,“ pronesl, ale neznělo to sarkasticky ani naštvaně, jak očekávala.

„Nechci tě zničit, chci tě zachránit.“ Mluvení ji unavovalo, celé tělo jí přišlo nesmírně těžké. „Nezapomeň… lektvary... třetí den,“ šeptala a zase zavřela oči.

Zvedl ji do náruče a odnesl nahoru do ložnice. Neměl představu, jak dlouho byl mimo, ale znamení ho nepřestalo pálit.

„Hned jak to půjde, tak se vrátím. Ty se odtud ani nehni,“ zdůraznil, když ji ukládal do postele. „Je toho dost, o čem si musíme promluvit.“

Přikývla, neměla sílu odpovědět, chtělo se jí jen spát. Ucítila něžný dotek jeho prstů na tváři, pak už jen slyšela vzdalující se kroky. Odešel.


V Bradavicích narazil na rozzuřeného Amicuse, který mu okamžitě vmetl do tváře jeho nepřítomnost a vzápětí jej informoval, že Potter byl viděn v Prasinkách a teď se skrývá někde tady, na hradě!

A je to tu, pomyslel si Severus, během pár hodin se o všem rozhodne.




 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Snad o něco povzbuduvější vzkaz :-)

(Margot35, 29. 6. 2012 18:08)

Tak snad jsme kompletně poslali anginu do pryč. Mohu se tudíž zase soustředit na povídku a jelikož mám většinu napsanou, mohla by být v neděli (už se nesmí nic pokazit). Snad jste to se mnou ještě nevzdaly, mé milé čtenářky. Zatím přeji krásný víkend. Margot

Re: Snad o něco povzbuduvější vzkaz :-)

(Simi Maple, 30. 6. 2012 11:06)

Supéér! Už se nemůžu dočkat :)

Vzkaz mým čtenářkám

(Margot35, 15. 6. 2012 11:07)

Tato zpráva vás asi moc nepotěší. Jelikož mi onemocnělo druhé dítě - tudíž mám doma dva brebentili, jež tu pusu nezavřou a nenechají mě trávit čas se Severusem a Lindou - bohužel mi psaní nejde tak jak bych chtěla a hlavně jak byste chtěly vy. Já píšu, ale je to bída s nouzí, nemám na to ten správný klid, proto se zveřejnění další kapitoly asi protáhne. Já vím, poslední dobou jsou intervaly mezi přízpěvky delší a mrzí mě to, ale mě to na povel zkrátka nejde :-). Nejsem profesionální spisovatelka. Proto se ozývám, abyste věděly, že kapitola bude, jen nevím jak to stihnu. Vím, že jste mě už několikrát ujišťovaly, že vydržíte a já si toho vážím, ale považovala jsem za slušnost se vám ozvat. Děkuji za trpělivost a věrnost, vaše Margot.

Re: Vzkaz mým čtenářkám

(Simi Maple, 17. 6. 2012 21:57)

My věrně čekáme :) a držím palce ať přijde bujná fantazie a caparti se co nejdřív uzdraví :D

Re: Vzkaz mým čtenářkám

(Lumos, 17. 6. 2012 23:27)

Přesně tak, jak píše Simi Maple :-) Děti jsou samozřejmě na prvním místě, s těmi ani Severus nemůže soupeřit! Ale těším se... Co těším, jsem dost nedočkavá :-D (Rozhodně tě ale nebudu popohánět, když mám sama máslo na hlavě.)

Margot!!!!

(Lumos, 14. 6. 2012 17:14)

Ne, to jsi mi vážně neměla dělat! Psala jsem ti na fanu, že jsem napjatá? Omyl, teď jsem NAPJATÁ!! Koukej rychle vysypat další kapitolu, jinak ti pošlu Huláka!!

Re: Margot!!!!

(Margot, 14. 6. 2012 17:22)

:-D, Vynasnažím se, Lumos. Vážně, nebyl by to asi jediný hulák u nás doma :-).

Re: Re: Margot!!!!

(Lumos, 14. 6. 2012 17:28)

Vzhledem k mému ječáku byl ale určitě byl nejhlasitější!! :-D

Re: Re: Re: Margot!!!!

(Margot, 14. 6. 2012 17:39)

Beru tvé varování vážně a dnes si k tomu sednu ať s tím trochu hnu :-). Jsem ráda, že sis kapitoly přečetla a jsi NAPJATÁ :-).

A už je to tady

(Jenis, 6. 6. 2012 19:25)

Ahoj Margot, vypadá to, že největší akce v ději nás čeká příští kapitolu a už je konec skoro za dveřmi. Obdivuji, že dokážeš tak čtivě psát. Moc jsem nesouhlasila s Lindou, že Severuse omámí, ale asi neměla na vybranou :( Nevím, co si mám o Malfoyovi myslet, jak do všeho strká nos... Ale kapitola byla čtivá, později si ji pročtu ještě pomalu, ale musela jsem ji "zhltnout", jak jsem byla zvědavá :) Prostě se mi to líbilo.

Re: A už je to tady

(Margot, 12. 6. 2012 10:18)

Děkuji ti, Jenis, za milá slova. Linda opravdu neměla na výběr... nebo možná měla, kdyby se k pravdě odhodlala dřív, ale v tu chvíli už jí nic jiného nezbývalo. Lucius se v mé povídce angažuje více než v kánonu, je osobou, které se mu vymyká. Udělala jsem to proto, že ho mám v oblibě a jak už jsem jednou vysvětlovala, také proto jak o něm píší jiní (dost hanlivě). Z mého pohledu totiž byl dost nedostačující důvod, proč ho v originále nechala J.K.R. na svobodě. Narcisa... chápu, zachránila Harryho, to samé Draco... neprozradilo ho. Ale co Lucius? Angažoval se dvě války, byl skutečně na straně Voldemorta a nic se mu nestalo? Já prostě potřebovala větší důvod, aby si svobodu zasloužil... Lindu. V mém podání se snad podařilo, aby zůstal arogantní zmijozel, ale s trochou lidskosti :-). Jinak máš pravdu čeká nás bitva o Bradavice takže napětí bude.
Zatím Vám všem přeji hezké dny a dobrou náladu. Margot

Tolik chvály...

(Margot35, 5. 6. 2012 20:41)

Děkuji ti, Kyrke, za pochvalu, ale bez vás - věrných a nadšených čtenářek - by tahle povídka nebyla tak dobrá. Vaše upřímná slova mě popohání kupředu a nutí mě stále se zlepšovat. Bez vás bych tak daleko nedošla :-).
Takže ještě jednou děkuji, a když tak koukám na vaše komentáře... na vaše přímluvy za hlavní hrdiny... NE. Nebudu vás zlobit :-).

Nemám slov

(Kyrke, 3. 6. 2012 21:43)

Opravdu nemám slov :). Jsi úžasná. Každá tvoje kapitola má náboj a obrovské množství emocí. Nevím co víc dodat. Jen snad obrovskou prosbu za tvé hlavní hrdiny, aby se dočkali šťastného konec. Mockrát ti děkuji za tuto tvou povídku je skutečně ojedinělá a stojí za to si jí přečíst. :)

Poděkování

(Margot35, 2. 6. 2012 10:31)

Simi Maple,... tolik chvály, že jsem rozpačitá :-).
Mám nesmírnou radost, že se vám moje povídka tak líbí, když jsem začínala v tohle jsem nedoufala. Je to moje prvotina a zřejmě nejdelší věc co jsem kdy napsala :-). Moc vám děkuji za to, jak skvěle mě povzbuzujete a motivujete. Chápu, že vás mrzí blížící se konec - i mě bude Linda a Severus chybět - ale každý příběh má konec a natahování děje by asi neprospělo. Nevím přesně kolik kapitol ještě bude, znáte mě někdy se rozepíšu a jsou z toho dvě :-), ale už podle kánonu vidíte, že jsme ve finále.
Co se týče přežití hlavních postav... jak už jsem psala, nechci být krutá :-). Tak ještě jednou děkuji za krásný komentář a užívej si sluníčka (i když poslední dny je pěkná zima).

:O

(Simi Maple, 1. 6. 2012 20:40)

Úžasné,dokonalé,vynikající, úchvatné, bez chybičky, luxusní, super, krásné, moc pěkné, nemám slov, nadpozemské, briliantní, bezvadné, boží, bombovské !!

JÁ NEMÁM SLOV, jsem ohromena. Jak já tvoji povídku miluju ! Užírá mě představa že to brzy ukončíš :( Nechápu jak někdo může mít takový talent na psaní.. závidím ti a jsem hrdá že sem na tvou povídku narazila ^^
Snad mi nenecháš umřít Seva a a rodinu Lupinových :((
No budu čekat na další a umřu nedočkavostí, ještě jednou DOKONALÉ.

:-)

(Kitti, 31. 5. 2012 11:44)

Margot, díky za mírný optimismus, který se mne zmáhá díky tvým komentům. Tak doufám, že přežijou i Lupin s Tonksovou. A myslím že u Richenzy a nebo na BH ses vyznala ze své lásky k Severusovy a i proto doufám, že přežijou všichni. Tj Linda, děti i Severus. Tahle kapitola je nádherně napsaná. Žasnu nad tím, jak se dokážeš držet kánonu a přitom psát líp než Rowlingová. Jo jo, jste s Richenzou skvostné autorky.

Re: :-)

(Margot, 31. 5. 2012 12:40)

Ó Kitti, úplně se červenám... Rowlingová zkrátka rozehrála nádherný příběh, který nás nedokáže opustit a přejeme si prožívat jej dále. Ale tvoje chvála mi lichotí a těší. Díky. Richenza píše opravdu skvělý příběh, také nedočkavě čekám na každý díl :-).

:-)

(Margot35, 31. 5. 2012 10:57)

Ahoj Mad,
těší mě, že se ti kapitola líbila. Jinak máš pravdu, že smrt Lupinových byla od J.K.R. krutá, ani já ji nepřijala dobře a obrečela ji. Přišlo mi strašně nefér, že nechala zemřít právě je a ještě oba. Remus měl život už tak dost těžký, měl právo na trochu toho štěstí.
No, snad ti nebudu připadat stejně krutá až se dočteš můj konec :-).
Děkuji ti za komentář a i tobě přeji bezstarostné dny. Margot

super

(Mad, 30. 5. 2012 15:59)

Skvělá kapitola, chvílema jsem jenom přeskakovala písmenka, abych všechno věděla co nejdřív, tak jsem se musela uklidnit, abych vůbec něco přečetla :D
Konečně to oběma řekla a Severus se choval nomálně (hurá! :D)
Vím, že jedeš podle kánonu, ale přimlouvám se za přežití Lupinových, jejich smrt mě přišla nejvíc zbytečná a od J.K. hnusná, ještě jsem jí to neodpustila :/ :D

Díky za milá slova

(Margot35, 30. 5. 2012 11:28)

Ahoj Kitti, z tvé chvály se až červenám, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mě bláznivě nehřeje u srdce :-). Jsem vážně ráda, že se ti až tak hodně tenhle díl líbil, já sama jsem s ním tak nějak citově spjatá. Jsem ráda, že si Linda konečně vyřešila alespoň částečně své problémy. Jinak konec je opravdu nablízku, nedá se nic dělat... ale ještě chvíli spolu zůstaneme :-).
Děkuji za komentář a přeji ti hezký den.