4. Pocity
Hned tu noc, kdy se vrátila s Brumbálem domů, strávila v podkroví. Nyní se dívala na svůj výtvor. Ze zdi na Lindu hleděla podoba Remuse Lupina. Ale byl to jiný Lupin, netvářil se přátelsky, neusmíval se, byla to napůl stvůra, napůl člověk. Mimoděk si sáhla na krk, ten sen byl příšerný.
Remus na ni čekal v lese, lákal ji k sobě, přátelsky se usmíval. Jeho oči byly tak upřímné, smutné a plné úzkosti. Došla až k němu, natáhl k ní ruku a něco jí říkal, ale jeho ústa byla němá. Už se téměř dotkla jeho dlaně, když se změnil. Změnil se v něco zrůdného, už to nebyl Remus, ale hleděla do krvavých, šílených očí. Stvůra na ni cenila tesáky a z hrdla se jí vydralo hrozivé zavytí. Linda chtěla utéct, ale jako by jí nohy vzrostly do země. Vrhl se na ni, nemohla se bránit, jen křičela. Zuby pronikly hluboko do masa, nemohla dýchat, jak ji jeho čelisti tiskly hrdlo.
V tu chvíli se probudila. Prudce se posadila na posteli, rukama si tiskla krk a nemohla popadnout dech. Žaludek se jí bouřil tak, že se sotva stačila nahnout z postele.
---
Odvrátila od kresby pohled, ten sen Lindou příliš otřásl. Často na Lupina myslela, věděla, že on ji tenkrát nenapadl, přesto se dalšího setkání obávala. Musela přemýšlet o tom, co se mezi nimi stalo. Ještě nikdy se k nikomu nedostala tak hluboko při pouhém dotyku. Vždy se musela soustředit, aby mohla proniknout do cizího nitra. Nechápala to. Co tentokrát bylo jinak? Mohl Remus prokazovat stejné schopnosti jako ona, aniž by o tom věděl? Nebo to bylo jen tím, jak tvrdil Brumbál, že ji příliš zaskočilo setkání s vlkodlakem? Nevěděla. Každopádně to bylo divné a Lindu ta zkušenost značně rozrušila.
….
Od návštěvy domu na Grimauldově náměstí uběhlo pět dní a Linda se ještě pořádně nevyspala. Tak hrozný sen se už neopakoval, ale i tak se jí každou další noc zjevovala tvář Remuse Lupina. Přestože jeho modré oči na ni hleděly prosebně, děsily ji. Pokaždé se s trhnutím probudila. Už neměla bezesný lektvar a nechtěla zase žádat Brumbála. Radil jí, aby se pokusila lektvar vysadit a napsat přímo Severusovi, to si už z nějakého důvodu netroufala.
Dnes byla naposledy v práci, vyklízela svůj stůl a balila si věci. Strávila tu téměř dva roky, přece jen se těžko loučila. Využila k tomu pauzu na oběd, protože se s Danem dohodli, že po práci zajdou do nedaleké hospůdky na sklenku vína. Chtěli jen tak posedět a povídat si. Linda byla ráda, trochu rozptýlení v příjemném prostředí jí teď přijde vhod. Poslední dny byly náročné a ona si připadala jako mátoha.
Rozhlížela se po pokoji, bylo jí smutno. Co ji čeká na novém místě? Kingsley se jí líbil, ale věděla, že se s ním uvidí minimálně. A ostatní z Řádu? Kdo ví, jak často je uvidí. Bála se samoty, zvykla si na přítele vedle sebe, Daniel jí bude chybět víc, než si chtěla připustit.
‚Nebude na to myslet, dělá to pro dobrou věc, dluží to Brumbálovi!‘
Právě zavřela krabici se svými věcmi, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále.” Linda se překvapeně usmála, když poznala příchozího. „Pane Gordone, dobrý den,” pozdravila a podala mu ruku. „Posaďte se,“ ukázala k místu u stolu.
„Ne, děkuji... já, slyšel jsem, že odcházíte a tak jsem vám přišel poděkovat.”
Lindu to trochu zaskočilo. „Za co?” podivila se.
Gordon se zadíval trochu stranou a pak tiše dodal: „Nebýt vás, tak by Tobias neměl ani tátu.”
Nevěděla co na to říct, konejšivě se dotkla jeho paže. „To si nemyslím, jste silný muž.”
„V tu chvíli jsem se tak necítil. Jsem vám vděčný, že jste mě probrala,” odpověděl a s vážným výrazem se jí díval do očí.
Linda poněkud zrozpačitěla.
„Ehm... dal jste synovi krásné jméno, Tobias,” pokusila se změnit téma.
Gordon si toho všiml a trochu se pousmál. „Jmenoval se tak otec mé ženy. I když jsme se na jméně nedokázali shodnout, vím, že by to tak chtěla.”
„A jak se malému daří? Zůstanete v Londýně, nebo opustíte zemi?” zeptala se.
„Tobias je ještě příliš malý na cestování, prozatím zůstaneme v Londýně. Pokud byste někdy něco potřebovala, rád vám pomohu.” Myslel to upřímně, díky téhle ženě měl svého syna.
„Děkuju, budu si to pamatovat. Možná se nevidíme naposledy.”
„Možná. Ale teď už budu muset jít, tak hodně štěstí a na shledanou.”
„Vám taky. Jsem ráda, že jste se zastavil. Na shledanou.”
Linda opět osaměla. Ještě chvíli nehnutě stála a dívala se na dveře, kterými muž odešel. Napadlo ji, jak krutě si s nimi osud zahrál, oba ztratili někoho drahého.
….
Linda právě předávala svoji ordinaci a bylo jí z toho trochu smutno. Ale musela si přiznat, že její nástupce je sympatický muž. Měla z něho dobrý pocit a to ji uklidňovalo.
"Tak myslím, že jsem na nic důležitého nezapomněla," pousmála se. "Potřebujete ještě něco probrat?"
Doktor Harris se tvářil spokojeně. "Momentálně mě nic nenapadá. Vše se zdá být v naprostém pořádku. A jestli si nebudu vědět rady, vím na koho se obrátit," dodal s náznakem humoru a podal Lindě ruku.
V tom se ozvalo zaklepání a vzápětí se ve dveřích objevila Danielova hlava.
„Pardon, myslel jsem, že jste už skončili, nebudu rušit.”
„Klidně zůstaňte, právě jsme se loučili,” ujistil Harris budoucího kolegu a zvedal se k odchodu.
Linda jej vyprovodila ke dveřím. „Kdybyste cokoliv potřeboval, zavolejte. Ráda vám budu nápomocna,” nabídla ještě.
„Děkuji, jste laskavá,” usmál se Harris a nechal je o samotě.
„Je sympatický, mohl by tu vydržet,“ řekla směrem k Danielovi a vrátila se na své místo.
„V to doufám… že nepráskne do bot, jako ty,” ušklíbl se na oplátku.
„Opravdu vtipné!” Linda si unaveně opřela hlavu o opěrku křesla a natáhla nohy před sebe.
„Vypadáš příšerně!” poznamenal a sedl si na místo, kde ještě před chvílí seděl doktor Harris.
„Dík, taky ti to sluší,” zabručela.
„Spíš vůbec?“
„Trochu,” přiznala. Viděla, jak si ji starostlivě prohlíží. „To zas přejde, jen je toho na mě moc.”
„No budiž, když to říkáš. Pozítří je ten večírek, doufám, že se do té doby dáš dohromady,” upozornil ji na blížící se oslavu.
„Neboj, budu jako rybička. Už končíš?”
„Jasně, přišel jsem vyzvednout tvoje věci a padáme. Zvu tě a povinně sníš večeři!” pohrozil jí s úsměvem.
Linda se na něho také usmála, opravdu jí bude chybět.
....
V téhle hospůdce nebyly poprvé. Kamenem obložené zdi spolu s velkým krbem v rohu místnosti a obloukové stropy působily velmi příjemným a útulným dojmem. Dan ji důvěrně pojmenoval “ náš Sklípek” a vlastně měl pravdu, vypadalo to tu jako ve sklepení. Vybrali si stůl blízko u krbu. Linda se ráda dívala do plamenů a sálalo z něho příjemné teplo. Daniel jí galantně pomohl z kabátu a odsunul židli, na kterou se pohodlně usadila. Někdo by si mohl myslet, že jsou milenci. Musela se té představě usmát.
„Prosím," podával oběma jídelní lístek číšník. "Budete si před jídlem přát něco k pití?” zeptal se zdvořile.
„Dáme si zatím Portské,” objednal Dan. Chvilku zaváhal, pak se usmál a dodal: "Přineste celou lahev." Číšník pokynul, že rozumí a vzdálil se.
Linda chvíli studovala jednotlivá jídla, uvažovala nad salátem. Ale než stačila vůbec něco říct, Dan ji předběhl.
„A ne, aby to byl salát! Chci na tvém talíři vidět maso!” upozornil ji nekompromisně.
Linda se zasmála. 'Jak dobře mě ten člověk zná.'
„Jistě, tati.”
Nakonec si objednala nějakou masovou směs s oblohou. Zdál se být spokojený.
„Kde vlastně bude ten večírek,” zeptala se, když dojedli.
„Nebuď zvědavá, je to překvapení. Vyzvednu tě večer v osm.”
„Mám se bát?”
Zatvářil se tajemně. „Určitě, dřív jak ráno tě nepropustíme,” ušklíbl se pak.
Linda protočila oči a napila se vína, měla už druhou sklenku a cítila se příjemně.
„Víš, napadlo mě, že o tobě vlastně nic nevím, nikdy o sobě nemluvíš,” promluvil po chvíli o něco vážněji.
Podívala se na něho přes skleničku rudého vína.
„Nikdy ti to nevadilo.”
„Neříkám, že mi to vadí, jen... jen je to zvláštní pocit. Někdy se mi zdá, že patříš do jiného světa… jsi zvláštní.”
Linda se zakuckala, protože se právě napila. Je ten chlap jasnovidec?
Daniel se zasmál. „Moc kecám, co? To bude tím vínem.”
„No, pěkně jsme popojeli. Domů jdeme pěšky, je ti to jasný,” upozornila ho přísně.
„S tím se počítá, rád se projdu.”
Chvilku mlčky popíjeli každý ze své sklenky.
„Proč odcházíš pryč?” prolomil ticho Daniel. Přitom se na ni pronikavě díval a ona nedokázala uhnout pohledem.
„Mám něco nevyřešeného ve svém životě,“ odpověděla neurčitě, a aby zahnala nepříjemný pocit, napila se. „Já nevím… Nevím co ti na to říct.”
„Pravdu?” navrhnul.
Linda se ošila. „Je to pro tebe tak důležité?” zeptala se s mírnou podrážděností v hlase. Co mu na to mohla asi tak říct?
„Jsi můj přítel, Lindo. Takže ano, myslím, že je to důležité, protože mi budeš zatraceně chybět.”
Linda si povzdechla a znovu se napila vína. Tentokrát pořádně.
„Někoho jsem ztratila, Dane. Někoho, kdo pro mě znamenal všechno. Já..." na vteřinu semkla rty, ale pak větu dokončila. "Musím překonat minulost... prostě to musím vyřešit. Chápeš?” přiznala popravdě. Ano tohle byl hlavní důvod, proč se vrací zpět. Musí to dokázat.
Upřeně si hleděli do očí, chytil ji za ruku a lehce stiskl, že rozumí.
„Něco takového jsem tušil. Už nemusíš nic říkat, jen chci, abys byla v pořádku.”
„Děkuju ti.” Jeho upřímná starost ji dojala.
„Ale jdi, to přece přátelé dělají. Otravují, vyzvídají a neustále ti jsou v patách." pousmál se. "A víš ty co? Dáme si ještě lahev! Kdo ví, kdy se zase sejdeme. Co říkáš?” A už mávl na číšníka.
Linda jen pozvedla obočí. Proč ne, hlavně, aby se byli schopni dostat vůbec domů. Ale bylo jí s Danem dobře.
* * *
Jakmile otevřela oči, sykla bolestí a zase je rychle zavřela. Měla pocit, že jí praskne hlava.
'To není dobré. Ještě, že jsem dnes doma,' pomyslela si.
Bylo to poněkud bolestivé ráno, ani nevěděla, kdy přišla domů. Po paměti nahmátla na nočním stolku budík. Kolik může být hodin? Zamžourala na ciferník. Cože?! To není možný. Promnula si oči, určitě špatně vidí - nevidí, ručičky opravdu ukazovaly dvě hodiny odpoledne. Tak to se povedlo! Porazilo ji jen... kolik vlastně vypili lahví? No to je už jedno, ale když vypadá takhle po přátelské večeři, jak asi bude vypadat v neděli po večírku, jehož režii svěřila do rukou těch dvou bláznů?
Pomalu vstala z postele. Přišlo jí, že neobratně vystupuje z roztočeného kolotoče.
Bože, už nikdy nebudu pít!
Došourala se do koupelny, pohledu do zrcadla se pečlivě vyhnula. Šla rovnou do sprchy. Umyla si vlasy a dlouhou dobu stála pod proudem vlažné vody, dokud ji neroztřásla zima a necítila se probraná natolik, aby byla schopná reálně uvažovat.
Asi tak o půl hodiny později spolkla dva prášky a uvařila si silnou kávu.
'Dneska budu mrtvá po zbytek dne,' zaskučela v duchu a svalila se na sedačku v obýváku.
Měla pocit, že přes noc zestárla tak o čtyřicet let. Právě, když si pohodlně opřela třeštící hlavu do polštářů, na okno zaťukala sova. Linda měla sto chutí ptáka ignorovat, ale nakonec se mátožně zvedla a vpustila ji dovnitř. Sova jí nesla vzkaz od Brumbála.
„Potřebuji s tebou mluvit. Budu u tebe za patnáct minut.
S pozdravem A.B.“
Zírala na kus pergamenu v ruce. To se jí snad zdá! Položila jej na stůl a zaúpěla. Doufala, že jí řekne jen pár informací a nechá ji zase tiše umírat a trpět. Šla se do ložnice převléknout a trochu nalíčit, vypadala opravdu hrozně. Ještě použila sušící kouzlo na vlasy a stáhla je do dlouhého ohonu. Na víc se nezmohla.
Brumbál byl přesný jako vždy. Jelikož společnými silami konečně zapracovali na ochranných kouzlech, už se jí nezjevoval uprostřed pokoje, ale bouchal na dveře. Šla mu otevřít a pozvala ho dál.
„Dobrý den, stalo se snad něco?” zeptala se mdlým hlasem.
Brumbál se při pohledu na Lindu mírně zarazil, ale rozhodl se to nekomentovat.
„Nic se neděje, všechno v pořádku.”
„Posaďte se. Omluvte mě, nemám moc uklizeno.”
Rychle posbírala svoje svršky, co byly na křesle a pohovce, aby udělala Brumbálovi místo.
Ten se jen pousmál a sedl si na pohovku, aby na Lindu lépe viděl.
„Jde o to, že jsem mluvil s Kingsleym Pastorkem a máme se sejít za půl hodiny na Grimauldově náměstí,” prozradil důvod své nečekané návštěvy.
To je snad zlý sen, jak se má, promerlina, v tomhle stavu přemístit?!
„Tak to mám štěstí, že jste se pro mě zastavil, kdybych se měla přemístit sama, určitě bych tam nedorazila celá!” ušklíbla se, ale hned na to sykla bolestí. Prášky samozřejmě ještě nezabraly.
Brumbál se očividně bavil, měla pocit, že do ní vidí jako do výkladní skříně.
„Samozřejmě, rád se s tebou přemístím. Můžeme?” vyzval ji a ukázal rukou směrem ke dveřím. Jen lehce kývla na souhlas.
Bylo to strašné, daleko horší než poprvé. Zapotácela se a tentokrát ji žaludek neposlechl. Kocovina udělala své.
„To nic, to se občas stává,” chlácholil ji.
Linda by mu do tváře nejraději vpálila něco pěkně peprného, za tu jeho optimistickou náladu, ale ovládla se. Vešli do domu. Tentokrát, bez doprovodu urážek a jekotu paní Blackové. Ulevilo se jí, když zjistila, že je v kuchyni Sirius sám, Remus tu dnes nebyl.
„Konečně nějaké rozptýlení, mám pocit, že se tady zblázním,” přivítal je.
„Máme se tu sejít s Pastorkem, prý má dobré zprávy,” oznámil mu Brumbál.
Sirius se pátravě zadíval na Lindu, připadala mu od minulé návštěvy ještě bledší a přepadlejší.
„U Merlina, vypadáš hůř než posledně,” neostýchal se říct své zjištění nahlas.
„Děkuju, to mi pomohlo,” ušklíbla se a opatrně si sedla na židli u stolu.
Sirius se na ni nepřestal dívat a pak se rozesmál.
„Jsem ráda, že se bavíš. Tolik mě trápil pocit, že se tu nudíš,” utrousila sarkasticky.
Podepřela si hlavu o dlaně a zavřela oči. Měla co dělat, aby zklidnila žaludek.
Brumbál se také posadil a kývnul směrem k Lindě.
„Mám pocit, že tu někdo kapánek přebral. Nemáš tu, Siriusi, něco na srovnání hladinky?” pronesl s neskrývaným pobavením.
Sirius se nepřestával šklebit a nalil panáka whisky.
„Dáš si?“ oslovil pak Lindu. „Máš to napravit tím, čím jsi to pokazila,” dodal a přistrčil jí sklenku pod nos.
„Chceš mě zabít?” otřásla se a s odporem whisky odstrčila.
„Jak chceš, podívám se po lektvaru na kocovinu. Ale upozorňuju tě, že ten je daleko odpornější.”
Po chvilce se vrátil s malou lahvičkou v ruce a podával ji Lindě.
„Na, tohle ti pomůže. Nemůžu Srabuse vystát, ale v lektvarech se vyzná,“ řekl, i když on by dal rozhodně přednost whisky.
„Kdo?” Nechápala, o kom mluví.
„Snape!”
„Ach tak.”
Otevřela lahvičku a naráz ji vypila, bylo to odporné, ale jestli ji to mělo postavit na nohy…
„Za chvilku ti bude dobře,” poznamenal Brumbál.
Měl pravdu, než přišel Kingsley, bylo jí už o hodně lépe.
„Rád vás opět vidím,” přivítal je srdečně.
„Mám dobré zprávy, Albusi, podařilo se mi dostat Lindu na Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů, v druhém patře.” Sedl si vedle Brumbála a s díky přijal od Siriuse nalitou whisky.
Linda zpozorněla. Takže místo už by měla. Připadalo jí, že o něm už slyšela, ale od koho?
„Napadlo mě, že by bylo lepší, kdyby byla někomu nablízku,” pokračoval Kingsley, „a jelikož se vyzná v mudlovském světě, podařilo se mi, dostat ji k Arturovi.”
Aha, pan Weasley. Potěšilo ji to.
„To bylo od tebe prozíravé, je dobře, že bude s Arturem. Moc ti děkuji, Kingsley,” usmál se spokojeně Brumbál. Dopadlo to lépe, než čekal.
„To je maličkost, musíme něco udělat, když je Popletal zaslepený a hluchý k varováním, že se Vy-víte-kdo vrátil,” pokrčil rameny Kingsley.
„Popletal je idiot, nevidí si ani na špičku vlastního nosu,” vyštěkl Sirius a opět si nalil.
Linda se na něho podívala. Musela uznat, že i přes to, co zažil, byl velice pohledný muž. Měl pronikavé, tmavé oči a černé, vlnité vlasy mu spadaly až na ramena. Aniž by si to uvědomila, zasekla se pohledem u jeho mírně rozhalené košile.
„Před tím, než mě zavřeli do Azkabanu, jsem vypadal o dost líp,” poznamenal pobaveně, když si všiml jejího upřeného pohledu.
Linda sebou trhla a odvrátila zrak od jeho hrudníku.
„Ehm... co - cože?”
Jejich oči se setkaly, v těch jeho bylo uličnictví.
„Nemohl jsem si nevšimnout tvého zkoumavého pohledu. Na svou obhajobu dodávám, že to kdysi bylo lepší.”
„Ne, vypadáš dobře, totiž… tedy...” zarazila se. U Merlina, co to plácá??
Měla pocit, že zrudla, Brumbál si najednou musel odkašlat a Kingsley očima přejížděl po kuchyni, jako by něco hledal.
Sirius tomu nasadil korunu. „Díky. Klidně můžeš přijít častěji… jsem tu tak sám,” protáhl a vyzývavě na ni mrkl.
Linda už raději neodpověděla.
„No, ehm… Abychom se vrátili k původnímu tématu,” začal opět Kingsley. „Lindo, v pondělí se dostavíš na ministerstvo. Vstupuje se tam telefonní budkou v jedné londýnské ulici, ukáži ti kde. Zvedneš sluchátko a vytočíš číslo 62442, nato se spustíš do Atria, tam budu na tebe čekat já, nebo Artur.”
Linda přikývla.
„V kolik mám přijít? A mám si něco vzít s sebou?” zeptala se.
„Dostav se v sedm ráno. Myslím si, že mimo hůlky nic jiného nepotřebuješ, Artur ti vše vysvětlí,” řekl Kingsley a přijal od Siriuse ještě jednu sklenku whisky.
„Tvým hlavním úkolem bude sledovat lidi kolem sebe a upozornit na případné nebezpečí. Odbor zneužívání mudlovských výtvorů je zástěrka pro případ, že by si tě chtěl někdo prověřit,” vysvětlil jí ještě Brumbál.
Linda si oddychla. Byla ráda, že už ví, co ji čeká.
„Takže musíme za každou cenu uhlídat tu věštbu,” ujišťovala se, zda dobře chápe.
Všichni souhlasně přikývli.
„Dobře. Měla bych vědět ještě něco?”
Kingsley se zamyslel: „Myslím, že prozatím je to všechno.”
Uběhla hodina, než si stačili vzájemně vyměnit svoje informace a probrat, co jim dělalo starosti. Brumbál se Siriusovi zmínil, že má Harry sny o Voldemortovi a navrhl, že by měl začít studovat Nitrobranu. Linda většinou jen poslouchala a občas zavadila pohledem o Siriuse.
„Budu muset už jít,” pronesl nakonec Kingsley a zvedl se k odchodu. „Siriusi, děkuju za whisky, přišla mi vhod.” Pak kývnul směrem k Lindě: „A my se uvidíme v pondělí.”
„Budu tam,” odpověděla.
Brumbál Pastorka následoval. „Také se už rozloučím, mám ještě něco na práci. Ještě tu zůstaneš?” zeptal se Lindy.
Než stačila odpovědět, promluvil na ni Sirius: „Nezdržíš se a nedáme si spolu čaj?”
Lindu to pozvání překvapilo.
„Já nevím, ehm… totiž, to bych mohla,” vykoktala ze sebe a omluvně se podívala po Brumbálovi.
„Jen klidně zůstaň a dělej Siriusovi společnost, alespoň nebude vrčet na svou samotu.”
Lindě se zdálo, že zahlédla v jeho očích pobavený výraz. „Tak zatím na shledanou,” rozloučila se.
Když osaměla se Siriusem, na okamžik zpanikařila. Proč tu zůstala? Vždyť ho viděla po druhé v životě, nic o něm neví.
Z myšlenek ji vytrhl jeho hlas: „Tak jak? Dáš si ten čaj?“ Nahnul se k ní tak, že je odděloval pouze roh stolu. „Já tě neukousnu.”
„Co tím... jak to myslíš?” Linda si uvědomila jeho těsnou blízkost a trochu se odtáhla.
„No, zdálo se mi, že lituješ svého rozhodnutí zůstat tu se mnou sama,” odpověděl na otázku a pozorně si ji prohlédl.
„Já jen... jen jsem si odvykla být s nějakým mužem, tedy s cizím mužem… ehm... sama,” nervózně si odkašlala, dnes už po několikáté.
„To je vidět, nemyslíš si, že je to škoda? To si na ně tak zanevřela?” Sirius vykouzlil konvici s čajem a nalil jí do šálku.
Linda poděkovala a napila se.
„To ani ne, spíš bych řekla, že nejsem ten typ, který muži vyhledávají. Nejsem moc dobrý společník,” poznamenala na vysvětlenou.
„Neřekl bych, jen nevědí jak se k tobě chovat. Máš v sobě něco tajemného a v očích se ti občas zračí bolest.”
Chvíli bylo ticho, cítila na sobě jeho pohled, proto raději zkoumala svůj šálek čaje. Najednou změnil téma hovoru.
„Bylo těžké se vrátit?” zajímal se.
„Bylo, ale Brumbál umí být velmi přesvědčivý,” zasmála se.
„To ano, to umí!“ povzdechl si. „Víš, když jsem byl zavřený v Azkabanu, nepřál jsem si nic jiného než svobodu, začít žít, volně dýchat,” rozhlédl se smutně po kuchyni, „a skoro nic se nezměnilo.”
„Až to skončí, budeš konečně volný,” snažila se jej povzbudit.
„A skončí to vůbec?”
I když se usmíval, jeho oči byly prázdné. Nevěděla, co na to říct, v podstatě byl stále vězněm.
„Víš, chtěla jsem se na něco zeptat. Jak to vzal posledně Remus, říkal ti něco?” zeptala se, aby ho přivedla na jiné myšlenky.
„Remus je můj velmi dobrý přítel a opravdu dobrý člověk. On to chápe. Ví, jak je pro tebe těžké být v jeho společnosti.“
Díval se jí tak upřeně do očí, že musela sklopit zrak. „Nechci, aby se vedle mě cítil špatně, věřím, že je dobrý člověk, já jen nemůžu... musím si zvyknout. Až ho uvidíš, mohl bys mu to říct?” požádala a nervózně poťukávala prsty o desku stolu.
Sirius jen přikývl. „Řeknu. A ty tomu dej zase čas, ano?”
Linda se pousmála. „Dám.“
Chtěl ještě něco dodat, když do domu kdosi vešel a chodbou se k nim blížily kroky.
Úzkou chodbou se k nim blížil Severus Snape. Když stanul ve dveřích do kuchyně, zarazila ho přítomnost mladé ženy v důvěrném rozhovoru s Blackem.
Sirius zvedl pohled k příchozímu a otráveně si odfrkl. Linda se otočila a spatřila vysokého, štíhlého muže celého v černém. Díval se na ni pronikavýma, černýma očima, až jí přejel mráz po zádech.
„Co chceš, Srabusi,” zavrčel na něj Sirius.
Snape nespouštěl oči z ženy před sebou. To musela být ona, nikdo kromě členů Řádu sem neměl přístup. To má ale štěstí, snad ji dostatečně odradí od jakékoliv přátelské reakce!
Lindě došlo, kdo je ten přísný muž před ní... Severus Snape.
„Měl by tu být Brumbál, potřebuji s ním mluvit,” promluvil, aniž by mu věnoval pohled.
„Tak to máš smůlu, právě ses s ním minul,” odsekl Sirius.
Snape na Blacka znuděně pohlédl a chvíli ho mlčky pozoroval.
„Ještě něco, Srabusi?! Jak vidíš, mám návštěvu,“ podotkl, čímž mu dal jasně najevo, aby vypadl.
„Copak, jsi otrávený, že nemůžeš udělat pro Řád nic důležitého, tak zaučuješ nové členky?” Severusův hlas byl tichý a jízlivý.
Sirius zrudl a prudce vstal ze židle. „Zapomínáš, že jsi v mém domě, Snape.”
Ten se ušklíbl a opovržlivě se rozhlédl po kuchyni.
„No ano, to jistě. Co tě žere, Blacku, že nejsi dost důležitý a užitečný? Že děláš Řádu hospodyňku?”
Sirius zuřil, v obličeji ještě víc zrudl. „Brumbál ti možná věří, že ses změnil, ale já ne. Pro mě budeš pořád jen Smrtijed!” Poslední slovo téměř vyplivl.
Snape sevřel v kapse hábitu ruku v pěst. Linda nepochybovala, že v ní svírá hůlku.
„DOST!” křikla na oba, když viděla, že i Sirius tasí tu svou. „To už stačí! O co tu vlastně jde. Vždyť jsme všichni na stejné straně!”
Oba muži se na ni podívali. Black se snažil zkrotit vztek a Snape si ji měřil tak ledovým pohledem, až se zachvěla. A tomuhle člověku poslala dárek? Musela být šílená.
Snape nepřestával Lindu provrtávat pohledem, neuhnula mu. Podivil se, jen málokdo vydržel jeho upřený pohled!
„Vy jste Linda Grayová?” řekl klidným hlasem.
„Ano, jsem v Řádu teprve pár týdnů,” podala mu ruku - dělal, že ji nevidí.
„Jsem Severus Snape, když už nemá Black to vychování nás představit.”
Sirius jen něco zavrčel a Snape se ušklíbl.
„Nebudu vás rušit.” Otočil se a chtěl odejít, pak jako by si to rozmyslel a pootočil hlavu směrem k Lindě. „Mimochodem, vybrala jste správně!” Nato už se ve dveřích zavlnil jen jeho plášť a byl pryč.
„Takhle je to pokaždé?!” zeptala se vyjeveně Siriuse.
„Je to ZMETEK!”
….
Ležela už v posteli a znovu přemýšlela o podivném setkání v domě Blacků. Musela uznat, že Sirius je dobrý společník, nakonec to mohl být příjemný podvečer nebýt vpádu Severuse Snapea! Takhle si ho tedy nepředstavovala - obličej bez emocí a oči, jež vás propalovaly skrz na skrz, a přesto zůstávaly chladné. A co myslel tou poznámkou, že vybrala správně? Pochybovala, že tím myslel Siriuse. Myslel tím tu gramofonovou desku? Byl to náznak díků?... To těžko. Každopádně se o nic podobného už nepokusí.
Docela by ji zajímalo, proč se ti dva tak nenávidí, jako by to tak bylo odjakživa. V jednu chvíli si myslela, že se na sebe vrhnou a zabijí se. Když Snape odešel, Sirius se jí omlouval za nepříjemnost, které musela být svědkem, a že si to povídání, jak doufá, někdy zopakují.
Lindě v tu chvíli nepřišlo vhodné zeptat se, co se mezi nimi stalo a tak se s ním jen rozloučila. Doprovodil ji ke dveřím a šeptem, aby nevzbudil obraz své matky, se jí ještě jednou omluvil. Opět pocítila, až bolestně jeho blízkost a uvědomila si, jak je to dávno, co byla s nějakým mužem. Raději rychle vyšla ze dveří, aby se přemístila. Byla tak rozrušená ze svých pocitů, že si ani neuvědomila, že to podstoupila sama.
* * *
Už přes půl hodiny stála před zrcadlem a zkoušela si šaty, které si oblékne večer. Tak dlouho si nikam nevyšla, že pohled do jejího šatníku byl žalostný. Za necelé dvě hodiny ji vyzvedne Daniel a ona nemá co na sebe. Kdyby alespoň věděla, kam ji chce vzít. Zoufale se posadila na postel. Najednou se domem rozezněl zvonek.
Kdo to může být? Jejda, snad to není už Dan.
Rychle se koukla na budík, jestli si nespletla hodiny. Čas byl v pořádku. Natáhla si kalhoty a seběhla dolů do haly.
Za dveřmi stál poslíček s podlouhlou poměrně velkou krabicí.
„Dobrý večer, mám pro vás zásilku. Tady mi to prosím podepište.”
Linda se podepsala, kde jí ukázal, prohrábla kapsy, aby mu mohla nechat nějaké spropitné a převzala krabici.
Trochu se jí třásly ruce, když ji otvírala. Zatajila dech, byly v ní šaty tmavě zelené barvy. Opatrně je vytáhla, aby si je mohla prohlédnout. Byly nádherné. Všimla si lístku, který sklouzl na podlahu, když je vyndala.
„Tušil jsem, že budeš bezradně stát
hodinu před skříní a nebudeš mít
co na sebe. Tak jsme se s Markem dohodli,
že ti dáme malý dárek, jako vzpomínku
na dnešní večer.
PS: Jsou tam i boty. Dan.“
Linda se podívala do krabice, byla tam ještě jedna a v ní krásné, černé lodičky na nebezpečně tenkém, vysokém podpatku.
Oni se snad zbláznili. Tak v tom nedojdu ani k autu, povzdechla si. Všechno popadla do náruče a spěchala do ložnice, aby se upravila.
Šaty byly jednoduchého střihu a přesto elegantní. Na každé straně měly čtyři tenká ramínka, která se na zádech proplétala a tvořila mřížku, dekolt byl zpevněný a bezvadně jí zvýrazňoval ňadra. Příjemná látka přilnula k tělu, jako druhá kůže. Od pasu volně splývaly kolem boků a zvýraznily tak její štíhlou postavu. Lem šatů byl šikmo střižen… na jedné straně sahal ke kolenu a na druhé až do půli lýtka. Podívala se na sebe do zrcadla, vypadala úplně jinak. Ještě to chce vyčesat vlasy. Jednou rukou si je přidržela v drdolu… perfektní.
Účes dal Lindě zabrat, ale nakonec byla s výsledkem spokojená. Ještě sebevražedné botky a může vyrazit.
Daniel zvonil přesně v osm, když mu otevřela, byl překvapený.
„Jsi nádherná.” V jeho hlase zněl upřímný obdiv. Linda se rozpačitě pousmála.
„Děkuju za šaty, moc se mi líbí. Nechápu, jak jsi mohl tak dobře odhadnout mou velikost.”
„No, víš, pořád jsem chlap. Řekněme, že je to naše zvláštní schopnost,” namítl a laškovně na ni mrknul.
Také Linda si ho pozorně prohlédla. Tolik mu to slušelo.
„Proč jen nejsi na ženský, to je tak nespravedlivý!” povzdechla si.
To prohlášení jej rozesmálo. „Pokud se něco změní, budeš první, kdo se to dozví. Souhlasíš?” ujistil Lindu vesele a nabídl jí rámě.
„Tak platí.” Zavěsila se do něho, ale pak si na něco ještě vzpomněla. „Počkej ještě.”
Odcupitala zpět do domu - v těch botách se opravdu utíkat nedalo - a vzápětí se vrátila s náhradními v ruce.
„Co to je?” podivil se.
„Snad si nemyslíš, že celý večer vydržím v těch lodičkách od vás? Jsem ráda, že se na nich udržím,” zasmála se.
Cesta se jí zdála povědomá, ale tím, že kromě jejich 'Sklípku' žádný jiný podnik nenavštěvovala, netušila, kam ji veze.
„Kam jedeme? A jak je to ještě daleko?” vyzvídala.
Daniel protočil oči. „Jsi jako malá holka, ptáš se už potřetí. Stejně víš, že ti to neřeknu,” řekl s důrazem, takže nemělo cenu na něho dotírat.
Linda to tedy vzdala a zahalila se víc do svého kabátu, bylo jí trochu chladno. Za necelou půlhodinu byli na místě. Pozorně se podívala na osvětlený podnik před nimi.
„Club Alexandra?” Nikdy tam nebyla, ale slyšela o něm od kolegů i od Daniela.
„Bude se ti tu líbit, uvidíš.”
„Doufám, že to bude zcela obyčejný večírek... žádná výzdoba, žádný dárky,” obrátila se k němu trochu zděšeně.
„Neboj se, pouze sešlost přátel a dobrá zábava. Teda s jednou podmínkou, jsi můj a Markův host, nebudeš nic platit. Je ti to jasné?!”
Nemělo smysl se dohadovat, tudíž souhlasila.
„Jistě, ty jsi šéf.”
Byl to rozlehlý podnik. Jak zjistila, bylo uvnitř mimo jiné i několik menších sálů a některé z nich dokonce tematicky zařízené. Pak jeden obrovský s velkým tanečním parketem, který byl téměř zaplněný.
„Vybrali jsme s Markem něco tematického, pojď.” Musel zvýšit hlas, aby ho přes hudbu slyšela.
Zavedl ji k jednomu z menších sálů, kde u vchodu stál chlap jako hora v obleku. Daniel mu podal pozvánku a on je vpustil dovnitř.
Linda pochopila, že se jejich názory na 'obyčejný večírek' opravdu neshodují. Měla pocit, že se ocitla na maturitním plese, výzdoba i zařízení tomu odpovídalo. Vše ve stylu osmdesátých let a dokonce hrály i staré šlágry z doby jejích studií. Bylo to prostě… děsivě velkolepé. Teprve pak si všimla, kolik je v sále lidí. Polovinu z nich stoprocentně neznala, ale bylo tam i několik známých tváří, hlavně kolegů z práce, a pak ti, které poznala díky Danielovi a Markovi. To Lindu trochu uklidnilo. Znovu se rozhlédla kolem sebe, a i když by raději uvítala skromnost, musela uznat, že je vše vkusné a vlastně krásné. Poznala čí je to práce a že dotyčný jí chtěl potěšit. A tak se konečně uvolnila a na tváři se jí objevil úsměv. Do doby než se ztlumila hudba a Marek se ujal mikrofonu. Linda ztuhla, když se k ní obrátila veškerá pozornost.
'Já ho roztrhnu...'
Naštěstí to byl jen kratičký proslov, z kterého nevnímala ani slovo, protože jí z rozpaků tepalo srdce až v uších, a chvilku nato dva číšníci přinášeli hromadný přípitek. Všichni si vzali po sklence šampaňského a se slovy 'na budoucnost' si připili.
„Lindo, doufám, že se nezlobíš, ale to jsem si nemohl odpustit,” řekl s mírnou obavou v hlase Mark, když ji při přípitku přátelsky políbil. To gesto Lindu obměkčilo a tak ho ujistila, že si váží všeho co pro ni udělal.
Usmál se a dodal: "To není všechno."
Pak luskl prsty a další číšník donesl třípatrový, sněhově bílý dort, zdobený snad tuctem rudých růží z marcipánu. Byl nádherný. Postavili ho před Lindu a ona němě žasla nad tou nádherou. Nahoře na čokoládovém podkladu bylo téměř umělecky napsáno: 'Nezapomeň na nás.' I když nesnášela být takhle vystavena pozornosti, byla naměkko. Úplně ji tou krásou odzbrojili. Vhrkly jí slzy do očí.
„Ale jdi," objal ji konejšivě kolem ramen Dan. "Na a nakroj ho, ať ti přinese štěstí,” podal jí široký dlouhý nůž.
-----
Zábava byla v plném proudu. Měla za sebou už taneční maraton a musela přiznat, že si to nakonec užívala. Boty si už dávno vyměnila, protože by riskovala zlomení nohy.
„Prosím vás,” oslovila barmana, „mohl byste mi do sklenky nalít ledový čaj, je jedno jakou příchuť a dát do něj led a citron? Nějak to zamaskujte jako koňak, nebo whisky, nechci ranit hostitele, ale po nedávném požití Portského, jaksi nemám na nic ani pomyšlení.”
Barman se na ni spiklenecky usmál. "Bylo ho víc než je zdrávo, že?" Linda trochu nakrčila nos a přikývla. "Tak ať se vám zase spraví chuť." A zhotovil jí dokonalý 'alkoholický' drink.
„Děkuju. Asi tu budu často.”
„Nevadí, rád vám něco namíchám.”
Zdálo se, že se všichni skvěle baví. Musela uznat, že se to Markovi povedlo. Myslela si, že tu přetrpí pár hodin a pak pojede taxíkem domů. A zatím? Přistihla se, že si to tu užívá, že je vlastně šťastná.
Hrála právě pomalá píseň a Linda se rozhodla požádat Marka o tanec. Chtěla mu upřímně poděkovat.
„Děkuju,” promluvila vážným hlasem, když se vmísili mezi ostatní tančící páry.
„To nic. Jsem rád, že se ti tu líbí.”
„Ne, vážně. Je to nádherné, jsi úžasný. A ten dort... nemám slov.”
Mark zavrtěl hlavou, a aby jí zabránil v další vděčnosti, pevně ji sevřel v pase a obtančil s ní parket. Když dohrála písnička, vzal ji ke stolu a jako poděkování za tanec jí podal jednu rudou marcipánovou růži.
"Znám tvůj mlsný jazyk a tak jsem ti dal kus dortu zabalit domů."
Linda se zasmála. „Ty myslíš na všechno. Jak ti to jenom vrátím?”
Mark si promnul hladce oholenou bradu a pak s hranou vážností pronesl: „Víš, možná bys mohla trochu té chvály na mě pronést před Danem. Občas mám pocit, že neví co ve mně má.”
Oba pohlédli jeho směrem. "To bych mohla," slíbila a pak se jako na povel rozesmáli, Daniel nechápal.
Domů dorazila skoro ve čtyři ráno, pomalu svítalo. Ani se neobtěžovala se sprchou a odličováním, jen ze sebe stáhla šaty, rozpustila si vlasy a zalezla do postele. Byla utahaná jako kotě, ale usínala se šťastným úsměvem na rtech. Vždyť má celou neděli pro sebe.
