7. Lindin příběh
Sirius si podepřel dlaní hlavu a díval se na spící Lindu. Sám neměl na spánek ani pomyšlení, na to měl příliš rozbouřené nitro a v hlavě plno otázek.
Co bude ráno? Jak se zachová?
I když mu neřekla, co se stalo a kdo jí ublížil, nebyl to jen rozmar. To poznal, viděl jí to v očích. Opravdu ho potřebovala, cítil to v každém jejím doteku, polibku… v tom, jak se k němu horečnatě tiskla. Byl si vědom, co riskuje, když se podvolí... svůj klid, své srdce, svou bolest. Nelitoval, v ten moment pro ni znamenal naději, záchranný bod v prázdnotě. Byl tu a zachránil ji. Co na tom, že obětoval sebe? Že už nepřestane toužit?
Kdyby odolal, odmítl ji... Jenže on nechtěl, riskoval všechno pro jednu jedinou noc. Lehce ji přejel konečky prstů po tváři a políbil na rameno. Ještě víc se k němu přitiskla.
Stojí to za tu bolest, Siriusi Blacku?... Můžeš si to dovolit?
Ano. Přesto všechno věděl, že by to udělal znovu.
….
Linda se pohnula a narazila na překážku, opatrně otevřela oči. Musela několikrát zamrkat, aby lépe zaostřila. To bylo v krátké době podruhé, kdy zkoumala v čí posteli je. Jenže tentokrát to bylo jiné, byla nahá a nebyla v ní sama. Ležela na břiše, k jejímu boku se tiskl Sirius a objímal ji pevně svou paží. Linda si nebyla jistá, zda ještě spí, i když v to doufala. Potřebovala čas, než bude muset čelit jeho pohledu. Proto se snažila dál nehnutě ležet, aby se neprozradila. Musela si srovnat v hlavě jak mu říct, že je vděčná za to, jak jí pomohl, že ho má ráda, ale...
Kruci, nebude to lehké, pěkně to oběma zkomplikovala.
Ucítila za sebou pohyb.
„Mohla by ses na mě podívat, prosím?” ozval se za ní nečekaně a rukou, jež ji objímal, si ji otočil k sobě.
Tak to bychom měli, musím nést následky. Pomyslela si a pohlédla mu do tváře. Usmíval se, to je dobrý začátek.
„Dobrý ráno... ehm... už jsi vzhůru… Jak ses vyspal?” Tak to byla opravdu chytrá otázka, povzdechla si pro sebe.
Sirius se uchechtl, tušil, že bude v rozpacích a rozhodl se, že jí to usnadní. Skoro celý zbytek noci o tom přemýšlel, nechtěl si nic nalhávat, přesto doufal, že třeba časem...
„Lindo, jsme přátelé. Troufám si říct, že dobří přátelé a trochu se nám to vymklo… to se může stát. Tím se mezi námi nic nemění, prostě jsme jen potřebovali jeden druhého,” promluvil a čekal. Čekal, co řekne, že mu to vymluví, že mu dá malou nepatrnou naději, že se něco změnilo, že i ona to cítí jinak. Upřeně si hleděli do očí. Sirius si uvědomil, jak je napjatý. Nakonec promluvila, jen to nebylo to, co očekával… v co doufal.
„Děkuju. Jsem ráda, že to chápeš stejně. Jsi opravdu přítel a myslím to upřímně.” Lindě se ulevilo, tolik se bála, že od ní čeká víc, že mu ublížila. Vděčně se na něho usmála. Pak vztáhla ruku k jeho tváři a lehce políbila na rty.
Sirius si uvědomil, jak jiný ten polibek byl. Upřímný, to ano, ale také přátelský. Nepatrně ho bodlo u srdce.
A co jsi, ksakru, čekal?!
Přesto Lindě úsměv oplatil. Nemohl jí nic vyčítat, nic mu neslíbila. Jsou přátelé a to mu pro zatím muselo stačit.
„Mám děsný hlad, udělám nám něco k snídani, co říkáš?” navrhla, aby trochu odlehčila atmosféru, a už se soukala z postele. Musela se zabalit do deky, jejich svršky byly pomíchané a různě poházené po pokoji.
„To je dobrý nápad, nechám to na tobě,” řekl a pobaveně její pobíhání a zakopávání o deku pozoroval.
Nakonec přece jen s obtížemi posbírala svoje věci a zmizela v kuchyni.
Sirius se ještě natáhl, zavřel oči a založil si ruce za hlavu. Jeho myšlenky se pozvolna vyjasňovaly, našel si cíl, dopřál si ten přepych mít naději. Bude trpělivý, dá Lindě tolik času, kolik bude potřebovat. Nebude na ni tlačit, bude tu pro ni, bude jí přítelem... Překulil se na břicho a zabořil obličej do polštáře, na kterém ještě před chvílí spočívala. Cítil z něho její vůni a slastně ji vdechoval.
….
Linda dělala lívance, přičemž trochu vydrancovala Mollyinu spíž. Byla šťastná, bylo to už dávno, kdy dělala pro někoho snídani. Dokonce našla i kávu, takže k dokonalosti nechybělo už nic.
Když společně zasedli ke stolu, zdálo se, že je mezi nimi vše zase jako dřív. O společné noci se už nezmínili. Oba se tvářili, jako by se setkali až u snídaně. Linda mu vyprávěla, jak se zmateně probrala v Bradavicích a jak si užila procházku po okolí. Setkání se Snapeem pochopitelně vynechala. A Sirius si zase pochvaloval lívance.
Ještě chvíli se jim dařilo udržovat lehkou konverzaci, když najednou nebylo co říct a zůstali na sebe mlčky zírat.
„Co se ti stalo? A nemyslím tím jen včerejšek,” zeptal se pak Sirius s vážným výrazem v obličeji.
Byla otázka času, kdy se zeptá, Linda to věděla, přesto sklopila oči ke své kávě a horečnatě přemýšlela kde začít a co vlastně říct.
„Neprozradíš mi to? To mi tak málo důvěřuješ?” promluvil znovu, tentokrát s mírnou výčitkou v hlase.
Linda k němu vzhlédla. Ne, tak to nebylo. Chtěla mu to říct, vysvětlit... chtěla, aby pochopil, aby věděl proč, jen to v sobě dusila příliš dlouho.
Mírně potřásla hlavou. „Právě naopak, Siriusi, věřím ti, proto ti o sobě řeknu. Vím, že když o tom začnu mluvit, zlepší se to. Já... chci se toho břemene zbavit, zapomenout na minulost, abych mohla začít znovu. A možná si jednou odpustím.”
Sirius vzal Lindu za ruku. Pochopil, že to, co se mu hodlá svěřit, není pro ni lehké.
Vděčně se na něho podívala. „Víš, maminka mi umřela dost brzy, žila jsem jen s otcem. Když se poprvé Voldemort chopil moci, otec se o mě příliš bál. Byla jsem to jediné, co mu zbylo. Tak jsme se schovali v Londýně, žili jsme mezi mudly. Dokonce jsem vystudovala medicínu,“ řekla a rty jí opět zvlnil mírný úsměv. Bylo hezké a zároveň těžké období v jejím životě.
Sírius jen tiše seděl a zamyšleně Lindu pozoroval, fascinovala jej čím dál víc.
„Otce považovali za krvezrádce a rodina ho vydědila,“ pokračovala ve vyprávění. „Nikdy mu to nevadilo, jen jeho mladší sestra mu chyběla. Když se dozvěděl o její smrti, zničilo ho to, a tak jsem zůstala sama. Pak padl Voldemort a já dál studovala. Pár měsíců nato jsem poznala jednoho úžasného muže a bláznivě jsem se zamilovala. Byl taky kouzelník, dokonce z čistokrevné rodiny. Jmenoval se Philipp Thomas Gray.” Na krátký okamžik se zasnila a zatoulala v dávných vzpomínkách. Až tiché zakašlání ji vrátilo zpátky. „Promiň, to jen, že...“ zatvářila se provinile.
Sirius lehce stiskl její dlaň, aby ji povzbudil. „To nic. Pokračuj.“
Linda přikývla, ale trvalo ještě chvíli než navázala, kde skončila. Nebylo lehké prožívat to znovu, mluvit s někým o své bolesti.
„Byla to krásná doba, bylo po válce a byli jsme šťastní. Asi po roce jsme se vzali a ještě na škole se nám narodil syn, bylo mi 23 let. Musím přiznat, že dostudovat nebylo lehké, přesto malý Thomas byl to nejdražší a nejlepší, co nás potkalo. Potom jsme dost cestovali. Žili jsme ve Francii, v Rumunsku, dokonce chvíli v Americe. Když bylo Thomasovi sedm let, vrátili jsme se do Anglie. Philipp býval sice kvůli práci často mimo domov, ale byli jsme šťastni. Nic nenasvědčovalo tomu, že by to tak nemělo zůstat,“ odmlčela se, protože se jí do očí tlačily slzy. Aby je zahnala, napila se chladnoucí kávy. „Thomas byl veselý a hodný chlapec,“ pokračovala pak. „Krásně maloval, měl opravdu talent a já jsem ho v tom podporovala, myslela jsem si, že třeba jednou... Zkrátka, dělal nám jen radost, než... než jsme o něho přišli,” dodala a odvrátila tvář. Vzápětí ucítila jeho dotek.
Sirius vztáhl ruku a vzal ji něžně za bradu. Nechtěl, aby se odvracela, aby teď mlčela. Podvolila se a zadívala se mu do očí. Byl to pohled plný bolesti.
„Co se stalo,” promluvil tiše.
„Několik dní se mi zdálo, že někdo sleduje náš dům, stále jsem cítila něčí přítomnost. Řekla jsem o tom Philippovi, ale nikoho jsme nevypátrali. Pak nepříjemný pocit zmizel a já to hodila za hlavu.
Můj muž musel na pár dní mimo Anglii, byla jsem se synem sama doma. Jednou večer jsem měla zase ten nepříjemný pocit, vzala jsem si Thomase k sobě - rád spával v naší posteli, když nebyl otec doma - a zamkla nás v ložnici. V noci mě vzbudil hluk rozbíjených věcí v kuchyni, rychle jsem vzbudila synka. Na chodbě byly slyšet kroky a za dveřmi hrozivé zavrčení. Nikdy mi nepřipadal úplněk děsivý, dokud jsem si neuvědomila, kdo se na nás dobývá. Vlkodlak. Polila mě čirá hrůza. Věděla jsem, že dveře dlouho nevydrží. A nebylo nic, čím bychom jej mohli zastavit. Popadla jsem hůlku a běžela k oknu. Pomáhala jsem Thomasovi dolů a chtěla skočit za ním, když se dveře roztříštily a on se na mě vrhl. Nestačila jsem se bránit, drápy té stvůry mi rozsekly záda a jeho zuby se zaryly do masa. Přijímala jsem svou smrt s vědomím, že Thomas stihl utéct, jak jsem se spletla.
Nebyla jsem to já koho chtěl, stála jsem mu jen v cestě. Křičela jsem, když vyskočil z okna a hnal se po pachu mého syna. To jeho chtěl, jeho si vybral. Měl chuť na mladé maso a mladou krev. Najednou jsem to všechno pochopila, sledoval ho celou tu dobu. Vyběhla jsem za nimi. I když jsem krvácela a šílela bolestí, nebylo to nic proti hrůze, kterou jsem cítila při pomyšlení, co hrozí mému synovi. Jak daleko mohl utéct sedmiletý, k smrti vyděšený kluk?
Thomasův výkřik se mi zaryl do srdce jako ostrý nůž. Hnal mě lesem jako štvanou zvěř, ale zranění a ztráta krve mě zpomalovala, nebyla jsem schopná vyslat ani kletbu. A pak křik utichl, bylo pozdě. Slyšela jsem jen vrčení té zrůdy a... uviděla jsem ho. Drobné dětské tělíčko, svého malého chlapečka… nehybného, mrtvého,” zavzlykala. Nemohla dál, ten obraz byl příliš děsivý, příliš bolestný. Skryla obličej v dlaních a štkala bez slz.
Sirius Lindu pevně objal. Hladil ji a tichým hlasem konejšil. Co bylo jeho dvanáct let v Azkabanu proti její bolesti? Rád by udělal víc, ale mohl poskytnout jen svoji náruč, oporu a slova útěchy.
Horečnatě se k němu tiskla. „Mohla jsem ho zachránit! Rozumíš? Tak jako toho chlapce před pár dny, ale přišla jsem pozdě. Já... omdlela jsem. Nevím, proč mě ten vlkodlak nedorazil, co se stalo pak. Vím jen, že moje schopnost regenerace se postarala, abych zůstala naživu. Zatímco můj syn...” vzlykala Siriusovi do prsou.
„Šššš, nemohla jsi nic dělat, Lindo. Sama jsi byla na tom zle. Šššš, netýrej se už,” šeptal jí do ucha a líbal při tom do vlasů.
Vnímala ten láskyplný hlas stále jasněji. Přinutil její srdce, aby se uklidnilo; tělo, aby se přestalo třást, a dokázal utišit její vzlyky. Byla zpátky v kuchyni, v bezpečí jeho náruče... Nikdy už nesmí dovolit, aby nad ní bolest vyhrála.
Zvedla k němu uplakanou tvář. „Zešílela jsem, Siriusi... tenkrát. Neuvědomovala jsem si, že nejen já ztratila syna, ale my oba. Balancovala jsem nad propastí nepříčetnosti, nechtěla jsem žít, a tak jsem ztratila i svého muže. Odešel a já skončila v blázinci. Kdyby mě nenašel Brumbál a nezachránil mě, nic by ze mě už nezbylo, jen prázdná schránka.”
Propletl prsty do jejích vlasů a znovu k sobě přitáhl. „Už je to pryč.“
Objala ho kolem pasu. Byla mu vděčná. Za to, že ji vyslechl, že chtěl poslouchat, že je tady... s ní.
Seděli tak nějakou dobu, ona stulená v jeho náruči a on kdesi zatoulaný v myšlenkách. Probralo ho její zachvění.
„Lindo?“
„Ano?“
„Co kdyby ses vrátila do postele a odpočinula si? Jsi celá bledá a... Mám tu něco na uklidnění, jestli chceš,” navrhl a jemně jí prsty přejel po čele, aby uhladil pár neposlušných pramínků za ucho.
„To je dobrý, já... já už budu v pořádku,” namítla chabě a rukama si objala paže.
„Věřím, že teď už budeš v pořádku, ale potřebuješ se trochu prospat. Budu s tebou, dokud neusneš.”
Možná měl pravdu, vážně se cítila vyčerpaně. A když slíbil, že ji nenechá samotnou, přikývla. Poslušně vypila lektvar a opět se octla v jeho ložnici a s ním. Sirius si lehl na druhou stranu postele a stulil si Lindu do náruče. Jednou rukou ji objímal a druhou propletl prsty s jejími. Zavřela oči a soustředila se jen na tlukot jeho srdce. Netrvalo dlouho a přemohl ji spánek.
* * *
Sirius seděl na pohovce v knihovně za kuchyní, nohy pohodlně natažené před sebe a zíral do prázdna. Měl v sobě už dvě sklenky koňaku a stále byl otřesený. Nemohl přestat myslet na to, co mu řekla. Stále dokola se mu připomínal obraz mrtvého chlapce, vlkodlačí zrůdy, jež zmařila jeho život, a pak viděl ji. Zraněnou, zlomenou žalem a se šíleným výrazem v očích. Ženu, na které mu začalo až příliš záležet!
„Sirirusi? Jsi tu?” probral jej mužský hlas.
Bylo to Lupin. Ta ironie! Remus – vlkodlak - jeho nejlepší přítel!
„Jsem v knihovně,” odvětil mírně zastřeným hlasem.
Remus vešel do místnosti, ale přítelův vzhled ho zarazil. Vypadal, jako by nespal několik dní. A rozhodně nebyl dobře naladěný, oči mu plály vztekem. Pohledem sklouzl k láhvi koňaku, byla skoro plná, takže opilý nebyl. Pravděpodobně už šílí z tohoto domu, pomyslel si. Sirius žil jako vězeň a Remus věděl, jak špatně to snáší.
„Co se děje, vypadáš hrozně,” promluvil svým trochu chraplavým hlasem a přátelsky se na něho pousmál.
Sirius k němu vzhlédl. Remus nevypadal o nic lépe. Bylo po úplňku, takže měl ve tváři zrovna tak ztrhaný výraz jaký měl sám. „Od tebe to sedí!... Dáš si se mnou?” rukou ukázal směrem k láhvi.
Remus přikývl a posadil se vedle něho. Vypadali jako dva muži, kteří se připletli do zuřivé bitvy a nevyvázli zrovna nejlépe.
„Tak řekneš mi, co se ti honí hlavou? Něco s Harrym?” prolomil po chvíli ticho Remus.
Zmínka o Harrym Siriuse probrala z netečnosti.
„Ne, s Harrym to nesouvisí, ten je v pořádku. Teda jestli zrovna není v rukou Snapea při učení Nitrobrany.”
Vzpomínka na toho umaštěného netopýra mu vehnala krev do tváře.
Remus se nad jeho reakcí uchechtl, některé věci se nemění.
„Tak o koho jde! A netvrď mi, že tě užírá jen tvoje samota,” nenechal se odbýt.
„To taky. Ale teď mi jde o Lindu,” odpověděl váhavě.
„O Lindu? Co je s ní,” zajímal se Lupin. Něco o čem nevěděl?
„Nic, je v pořádku... jestli se to tak dá říct,“ odpověděl a upil ze své sklenky. „Včera v noci se tu z ničeho nic objevila, byla… zlomená, nechápal jsem co se děje a pak… Zkrátka, teď spí v mojí ložnici,” dodal s povzdechem.
Remus překvapením zvedl obočí a vzápětí zrozpačitěl, když si uvědomil, co právě Sirius přiznal. Ale jak mohl tušit, že nebude sám?
„Tak proč jsi to neřekl rovnou, přišel bych jindy. Nebudu rušit, když...“ Už se sbíral k odchodu, když se zase posadil. „U Merlina, proč se tváříš tak zkroušeně? Stalo se něco, je něco špatně?”
„Jo, je něco špatně. A je toho špatně dost,” řekl Sirius a naráz dopil zbytek koňaku.
Lupin na něho překvapeně hleděl, tak trochu se ztrácel.
„Asi ti dost dobře nerozumím, co je na tom špatného, jestli jste se... ehm… sblížili? Jste oba svobodní, nebo ne? Tak v čem je problém?”
„O to teď nejde,“ utrousil Sirius. „Jde o to, co mi řekla,“ dodal a oběma dolil z láhve.
„A prozradíš mi to, nebo se budeš tvářit záhadně a mluvit v hádankách?!“ pobízel Remus přítele.
Ten se na něho ušklíbl, ale vzápětí znovu zvážněl.
„Včera jsem očividně udělal pěknou pitomost, ale Linda na tom nebyla dobře. Potřebovala... prostě nechtěla být sama. A dneska, když jsem na ni tlačil, mi vyprávěla, co se jí před lety stalo.”
Také Lupin se teď tvářil vážně. V mysli mu proběhla vzpomínka na jejich první setkání, dodnes ho z toho mrazilo v zádech.
„Souvisí to nějak s vizí, co mi ukázala? S tím vlkodlakem?” zeptal se.
Sirius na něho pohlédl. „Ano, souvisí. Ten vlkodlak je napadl, Lindu a jejího sedmiletého syna. Ji vážně zranil, dokonce pokousal, a pak se vrhl za chlapcem. Linda ho nemohla zachránit, neměla šanci!“ Na chvilku se odmlčel, musel několikrát nabrat vzduch do plic, než mohl pokračovat. „Remusi, on jí zabil syna!” sykl pak nenávistně.
Lupin zbledl a prudce se postavil, udělalo se mu nevolno, měl pocit jako by za to byl zodpovědný.
„SYNA? Proč... ví kdo?” zeptal se přiškrceně. Nervózně si rukou prohrábl vlasy. I on byl vlkodlak a nenáviděl tu zrůdu v sobě, i když zkrocenou, pořád to byla krvelačná bestie a byla jeho součástí.
Rozčíleně přešel ke stolu a zase zpátky. Nakonec sáhl po láhvi s koňakem, štědře si nalil a obsah naráz vypil. Cítil, jak se mu tělem rozlévá příjemné teplo. To už bylo lepší.
„Linda říkala, že měla pocit, jako by je někdo několik dní sledoval, a ten vlkodlak je napadl přímo v domě. On nechtěl ji, šel po tom chlapci,” promluvil opět Sirius. „Nepřipomíná ti to někoho?” pohlédl na Remuse.
Ten se cítil, jako by ho přetáhl holí. Vybavily se mu vlastní vzpomínky a hlodalo v něm podezření.
„Myslíš, že by to mohl být ON? Protože on by to tak udělal, má nejradši... vybírá si hlavně malé chlapce,” řekl a odporem se mu zvedl žaludek. Fenrir Šedohřbet, jak on ho nenáviděl, jak moc ho chtěl zabít!
„Neřekla mi, kdo to byl, zřejmě to ani sama neví, ale vsadím na to, že to byl Šedohřbet!” potvrdil přítelovy domněnky Sirius a v očích mu zaplálo vztekem.
V místnosti zavládlo tíživé ticho. Lupin zaťal ruce v pěsti, musel se jimi zapřít o stůl, jak se mu chvěly zlostí. Potřeboval chvíli, aby se zklidnil, aby mohl zase jasně uvažovat. Když si byl jistý, že má opět hlas pod kontrolou, promluvil: „Řekl jsi jí to?”
„Ne! Sesypala se. Ona... ona si vyčítá, že ho nezachránila, že zůstala naživu. Zatímco její syn...” nedopověděl, zíral do prázdné sklenky.
Remus, stále zapřený pěstmi o stůl, se zahleděl do prázdna, vzpomněl si na svého otce.
„Nemohla nic dělat. Nemohla ho zachránit, bylo štěstí, že nezabil i ji,” promluvil tichým hlasem.
„Linda to za štěstí nepovažuje,“ povzdechl si Sirius. „Víš, před pár dny se Smrtijedi zase bavili. Jeden chlapec, stejně starý jako byl její syn, utekl do lesa, kde ho pokousal vlkodlak. Chtěla, aby ho přinesli sem, za ní, že ho zachrání! Nikdo tomu nevěřil, ale ona to dokázala! Zachránila ho, Remusi, dala mu svoji krev a zachránila mu život.”
Lupinovi teprve teď došlo to důležité, to podstatné.
Byla zraněná? Pokousal ji vlkodlak? Tak jak je možné...
Narovnal se a s nevěřícím pohledem se za přítelem otočil. „Jak je možné, že Linda zůstala člověkem? A jak mohla pouze svojí krví zachránit polomrtvého kluka?” zeptal se, v hlase patrný úžas.
„Neumí jen číst v lidech, její tělo se dokáže regenerovat. Samo, bez kouzel, rychleji a účinněji než naše,“ odpověděl na otázku Sirius. „Její krev se poprala s nákazou a ona zůstala nedotčená. To je ten důvod, proč si nedokáže odpustit. Byl způsob jak zachránit syna, přesto smrt byla rychlejší a vzala jí ho!”
V Remusově tváři se odrážel šok smísený s překvapením. Oba mlčeli, každý se s nastalou situací vyrovnával po svém. Jako první se probral Lupin. Vzal ze stolu nedopitou lahev koňaku, a s pocitem, že se jí oba podívají až na dno, usedl zpět na pohovku vedle Siriuse.
….
Když se Linda probudila, byla v pokoji sama. Nepřekvapilo ji to, předpokládala, že Sirius potřeboval být chvíli sám. Vstala z postele a vklouzla do koupelny, aby si dopřála sprchu, musela se nejdřív probrat. O půl hodiny později, ve vypůjčeném županu a s mokrými vlasy, se objevila na prahu knihovny.
„Dala jsem si sprchu a půjčila si tvůj žu - pan... A - ahoj, Remusi,” zakoktala se, když si všimla druhého muže. Pak oba dva sjela pohledem, až se zastavila na prázdné láhvi. „Stalo se něco?” zeptala se.
„Ne, všechno je v nejlepším pořádku,” usmál se Sirius. „Už je ti líp?”
Linda jen přikývla, a aniž by si to uvědomila, zkoumavě si prohlížela Remuse.
Ten raději sklopil oči a zvedal se k odchodu. Nebylo mu to příjemné, když už věděl.
„Jen jsem se zastavil na přátelský pokec… řekl bych. Ale už budu muset jít. Já... nebudu rušit.” Když procházel kolem Lindy, chytla ho za paži. „Nemusíš kvůli mně odcházet. Nechci, aby…” zmlkla. Najednou nevěděla co říct.
Lupin na okamžik zaváhal, ale pak se jí podíval zpříma do očí. Mohla v nich vyčíst stud nad tím, čím je.
„Lindo, já chápu, tedy vím, proč se v mojí přítomnosti necítíš dobře. Sirius mi to řekl.” Cítil, jak se zachvěla. Nenávidí ho? Je jí odporný? „Myslím, že bude lepší, když se vzdálím.“
Linda na vteřinu pohlédla na Siriuse a pak zpět na něho. Tohle ne, to nesměla, nemůže ho nechat odejít s pocitem, že je pro ni stvůra. Všichni mu věřili, mají ho rádi, navíc je nejlepší Siriusův přítel!
„Ne. Zůstaň tady, jsem ráda, že ti to řekl. Taky vím, že naše první setkání bylo... zkrátka, nezačali jsme nejlépe. Ráda bych to zkusila znovu,“ řekla a myslela to upřímně. „Vždyť ty za to, co se stalo, nemůžeš,” dodala a podala Remusovi ruku na znamení přátelství.
Pár vteřin na sebe upřeně hleděli, ale pak se pousmál a stiskl její drobnou dlaň v té své.
„Dobře. Začneme tedy znovu.“
* * *
Severus seděl za svým pracovním stolem a se zlomyslným úšklebkem opravoval eseje svých studentů. Zatím nenašel jedinou práci, která by za něco stála. Nechápal, jak se ti tupci dokázali dostat do pátého ročníku a nezabít se, nebo nevyhodit školu do povětří. Už ani nepočítal, kolik za poslední týden strhl bodů a rozdal trestů. Argus Filch má na měsíc vystaráno.
Zakládal si na své pověsti, rád na studenty pouštěl hrůzu a těšilo jej, že se bojí a jdou mu raději z cesty. Dokonce i většina kolegů profesorů nevyhledávala jeho společnost... až na Brumbála.
Usnadňovalo mu to život, nikdy se nestalo, že by za ním někdy někdo dobrovolně přišel a obtěžoval ho svým protivným žvaněním nebo žádostmi.
Pohledem zavadil o židli před sebou.
Až na ni!
Vybavila se mu tvář ženy, která ho nesmírně rozčilovala, na kterou neustále narážel, a na kterou až podezřele často myslel! Bylo to už několik dní, co od něho s pláčem utekla. Jak on nesnášel ženský pláč, doháněl ho k šílenství. Hořce si uvědomil, že ženám vůbec nerozumí a nikdy je nechápal. Nikdy nepochopil svoji matku, proč zůstala s otcem, že dovolila, aby s ní tak krutě zacházel. Nechápal, proč ho nebránila, když byl malý, proč dovolila tomu surovci ztlouct dítě až do bezvědomí jen proto, že brání svou matku.
Nikdy si neuměl ženu získat, dát najevo svoje skutečné city.
Lily... jediná, kterou kdy miloval a vlastní vinnou ztratil!
Ani pro jednu z nich Severus příliš neznamenal, přesto je obě miloval a obě byly už dávno mrtvé.
Od Lilyiny smrti se přestal o něco podobného snažit. Nežil zrovna v celibátu, ale zároveň společnost žen nevyhledával, nic pro něj neznamenaly! A teď? Proč právě ONA? Proč na ni často myslí? Proč si dělá starosti, a proč má, sakra, výčitky, že jí ublížil?!
Vztekle přeškrtl celou písemnou práci jednoho studenta, stejně nestála za nic!
Ty její oči... Co to v nich jen bylo, že přitahovaly jeho pohled. Chtěl se toho zbavit, musel se toho zbavit! Vstal od stolu a přešel k oknu. Nenáviděl ji! Nenáviděl ji za to, že narušila jeho klid. Dostala se pod jeho ochranný štít, který tak pracně kolem sebe vytvořil.
Sykl bolestí, jeho znamení se rozpálilo.
Ano, tohle je skutečný život Severuse Snapea, nic jiného nemá právo žádat! Udělal chybu a platí za ni, nesmí dopustit, aby se to stalo znovu. Musí mít čistou hlavu, nesmí si dovolit podobné myšlenky. Vzal si rychle plášť a nenáviděnou masku. Pán zla nerad čekal.
Na vteřinu zavřel oči, právě proto ji musí nenávidět... MUSÍ!
