8. Skrytý nepřítel
Toho roku se zima ohlásila brzy. Linda trávila večer ve svém domě zabalená do deky a přepínáním programů v televizi. Bylo jí celkem jedno, na co se dívá, potřebovala jen zvukovou kulisu. Poslední dobou neměla ráda ticho. Myšlenkami byla stejně někde jinde, myslela na schůzku Řádu před dvěma dny.
….
Opět se sešla většina členů a schůzka se protáhla dlouho do noci... byl tam i Snape. Linda ho zaregistrovala hned, jak vešla do už poměrně zaplněné kuchyně. Jeho černá, jakoby přízračná postava a bledý obličej absolutně bez výrazu se nedal přehlédnout. Bylo až rozčilující, jak na ni působil. Viděla Snapea od návštěvy u něho v kabinetu poprvé, samozřejmě ji okázale ignoroval… jak jinak! Omluvila se za pozdní příchod a sedla si vedle Tonksové, ta ji s úsměvem přivítala.
Stalo se to, co předpovídal Brumbál. Mozkomorové zradili ministerstvo a přidali se na stranu Voldemorta. Při převratu z Azkabanu uprchlo deset trestanců, deset nebezpečných Smrtijedů připravených věrně sloužit a stát opět po boku svého Pána!
Byla mezi nimi dokonce jedna žena. Ještě teď slyšela Siriusův opovržlivý a znechucený hlas: „Má drahá, šílená sestřenka!“
Později Lindě vysvětlil, jak zvrácenou mysl tahle žena má. Jaké potěšení a radost jí dělá mučení a týrání druhých, a jak je ochotná z lásky a naprosté oddanosti udělat cokoliv pro Voldemorta.
Bylo to vážné, Brumbál se snažil posílit jejich řady zrovna tak, jako Voldemort ty své.
Přesto všechno co se stalo Popletal dál ignoroval do očí bijící skutečnost, že Pán zla se vrátil. Takže museli čelit ještě ministerstvu!
I Linda na sobě pocítila tíhu svých schopností. Za posledních několik dní na seznam zrádců a přisluhovačů Vy-víte-koho přibylo několik jmen. Vyslýchání zajatců nebylo ani pro ni nic příjemného. Kolikrát zahlédla tak hrozné vize, že chvíli trvalo, než se dala dohromady.
Jednou se dokonce zhroutila, to když chytili jednoho ze Smrtijedů, aby odhalili jejich plány. Už při pohledu do jeho očí jí přeběhl mráz po zádech. Jeho dokonalá, andělsky krásná tvář ostře kontrastovala s krutým pohledem. Díval se na ni s takovou nenávistí a opovržením, že nevědomky o krok couvla. To co viděla… co cítila, když s ním splynula, bylo hrozné. Všechna ta bolest a utrpení jeho obětí… Tento muž neměl svědomí, nezajímal se o Voldemorta, žil jen pro samotné zlo. Když se ho konečně dokázala pustit, dělalo se jí zle. Než ztratila vědomí, stačila zahlédnout v jeho tváři úžas, snad dokonce obdiv. Bylo štěstí, že ho chytili, alespoň už nikomu dalšímu neublíží.
Místností se nesly vzrušené hlasy. Mezi nimi jasně zněl ten Brumbálův, uděloval pokyny a žádal všechny o opatrnost.
Linda na moment přestala vnímat, zahleděla se směrem k místu, kde stál Severus... osamocen v rohu, jako by mezi ostatní ani nepatřil. Jen poslouchal, s nikým nemluvil, nikomu nevěnoval pozornost, stál tam jako vytesaný z kamene. Přesto si byla jistá, že ví o všem co se děje, připravený okamžitě zareagovat.
Přemýšlela co ji na něm tak přitahuje. Možná právě ta jeho odtažitost, ta ledová maska... chtěla vědět co je pod ní, kdo skutečně Severus Snape je.
Zřejmě vycítil její upřený pohled, jejich oči se na několik vteřin střetly. Ty jeho byly chladné, hluboké, černé jako noc.
Proč se v nich pokaždé tak ztrácela?
Najednou ucítila v mysli někoho cizího, něčí myšlenku: 'Mrzí mě to!' Byl to tak nepříjemný pocit, až překvapeně zalapala po dechu. Pak odvrátil pohled.
„Je ti něco?“ zeptala se Tonksová
„Ne, nic... jen mě bolí hlava,“ usmála se a otočila se k ní. Vpadl jí do mysli tak rychle, že se nestačila ani bránit. Pak jí došel význam těch slov.
On se jí právě omluvil? Cítil výčitky, že se jí dotkl?
Opět k němu vzhlédla, jeho chladné oči a kamenná tvář neprozrazovaly nic z toho, na co myslela.
Byl to vůbec on? Byla to jeho myšlenka?
Do konce schůzky si Lindy už ani nevšiml a odešel mezi prvními. Byla z něho zmatená, jeho chování ji rozčilovalo. Když byl pryč, nechápala, proč tolik usiluje o jeho přátelství.
Zblázní se z něho, ale nevzdá to!
….
Linda se zaposlouchala do příběhu v televizi a povzdechla si... zase nějaká telenovela! Asi po deseti minutách srdceryvných scén hlavní hrdinky, jež se zmítala mezi dvěma muži a očividně si nemohla vybrat, to Linda vzdala, televizi vypnula a šla si lehnout.
Zdálo se jí o Siriusovi.
Kam se hnula, všude ji pronásledovaly jeho oči. Díval se na ni divoce a s neskrývanou touhou, ten pohled ji hypnotizoval, jakoby to ani nebyl on... Nebránila se jeho rukám, když se jí dotýkaly, neuhnula před přísnými rty, když ji hladově políbily, neodstrčila ho, když se k ní přitiskl. Zavřela oči a nechala se plně ovládnout... Sesula se i s ním na zem, cítila váhu jeho těla… probouzela se v ní touha… chtěla ho. Překvapila ji jeho vášeň a prudkost s jakou si ji vzal. Poddala se jeho pohybům, měla pocit, že celé její tělo hoří. Zasténala a upřela na něho pohled. Ztuhla… nebyl to už Sirius, hleděla do bledého obličeje orámovaného černými vlasy. Byla ochromená hlubokou černí těch očí... bylo v nich tolik touhy, vášně... a zlosti. Znovu zasténala a celým svým tělem se k němu přitiskla. Uvědomila si, že je to on, po kom tolik touží!
Linda se s trhnutím probudila, chvilku jí trvalo, než zklidnila svůj dech a zběsilý tlukot srdce.
'Severusi Snape! Ono nestačí, že mi lezeš do hlavy, teď už i...'
Tak dost, musí na něho přestat myslet!
Pohlédla na rozházenou postel.
Bože...
Znovu si lehla, přikryla se až po bradu a snažila se ignorovat touhou rozbolavělé tělo.
* * *
Byl prosinec a blížily se Vánoce. Linda se tento rok přece jen na ně trochu těšila. Letos to bude jiné, nebude sama a nebude mít čas vzpomínat. Dohodli se, že stráví svátky u Siriuse... ona a ještě Lupin, tři osamocené duše... musela se usmát. Dokonce i pohled na zasněženou krajinu už tolik nebolel jako dřív.
Thomas tolik miloval sníh.
Dnes se nepřemístila na ministerstvo hned, chtěla jít kus pěšky. Bylo jí příjemné, jak mráz štípe do tváří a čerstvý sníh křupe pod jejími kroky. Než se na celý den zavře do kanceláře, chtěla nabrat trochu toho čerstvého vzduchu.
„Dobrý den, Arthure,” pozdravila zvesela, když se potkali v Atriu.
„Jejda, děvče, málem jsem tě přehlédl. Trochu jsem se zdržel s Molly a tak pospíchám,” opětoval její úsměv.
„Myslím, že pro jednou se nic nestane, když přijdeme o trochu později. I tady panuje předvánoční blázinec a nikdo si nevšimne, že jdeme pozdě,” poznamenala Linda.
„Doufám, že máš pravdu. Ale stejně… mám takový divný pocit po těle... nevím, podezřele dlouho byl klid!” poznamenal starostlivě Arthur.
„Myslíš ze strany Ty-víš-koho?“ Ztišila hlas, aby ji slyšel jen on.
Mezi tím sjeli výtahem na jejich poschodí a mířili do kanceláře.
„Přesně, on to nevzdá! Dneska budu v noci hlídat,” prozradil Lindě a také ztišil hlas.
„Půjdu tam s tebou,” řekla pevně, když zavřela za nimi pečlivě dveře.
„To tě nesmí ani napadnout,” ohradil se okamžitě Arthur.
„A proč ne! K čemu tady budu dobrá... takhle na to budeme dva a ty se alespoň nebudeš nudit,” začala ho přesvědčovat, plně rozhodnutá tuhle bitvu vyhrát.
„Řekl jsem NE! Zapomnělas, co se ti stalo minule?” připomněl Lindě nedávné zranění.
„To se už nestane. Překvapil mě a byla jsem neopatrná, teď budeme dva.”
Arthur se nadechl k dalšímu odmítnutí, ale pak to vzdal. Její pohled prozrazoval, že má navrch a on byl vůči ženským argumentům příliš slabý.
„Dobře. Pravděpodobně bude klid, ať je tedy po tvém,” povzdechl si.
Linda se na něho smířlivě usmála. „Bude to v pohodě, uvidíš… nic se nestane!”
….
Zatím byl opravdu klid, všude bylo ticho. Linda s Arthurem seděli každý z jedné strany dveří na Odbor záhad a tiše si povídali. Najednou zpozorněla a prstem naznačila, aby zmlkl. Zdálo se jí, že zaslechla šustivý zvuk.
„Slyšel jsi to?” zašeptala.
Arthur se také zaposlouchal, ale pak záporně pokýval hlavou.
Linda se s připravenou hůlkou v ruce zvedla na nohy. „Něco jsem zaslechla,“ nepřestávala šeptat, „nevím co, ale znělo to divně.”
Arthur ji následoval, neméně ostražitý. Oba pomalu postoupili dál do temné chodby.
„Lumos,” zašeptali téměř současně a chodbu osvítilo slabé světlo z jejich hůlek.
Opět se ozval ten divný zvuk, jako by se něco třelo o podlahu.
„Teď to také slyším. Co jen to...” Zaposlouchal se, odkud ten zvuk přichází.
„Nevím, co je to, ale nelíbí se mi to,” poznamenala tiše Linda a udělala ještě pár kroků.
„Zdá se, že to jde zprava, ale odkud?!” pronesl Arthur zmateně, protože vpravo byla jen zeď. Chodba se stáčela pouze doleva.
Někdo, nebo spíš něco, se blížilo. Slyšeli to zřetelněji a stále blíž. Chodbou se nesl šustivý a zlověstný zvuk.
„Bože... je to ve zdi!” vyjekla Linda a uskočila stranou ve stejném okamžiku, kdy něco vyrazilo kovovou mřížku vedoucí do větrací šachty.
Slyšela hrozivé syčení, temný stín se několikrát mihl z otvoru. Arthur se zapotácel. Vteřinu jí trvalo, než si uvědomila, co se děje. Ze šachty se vyřítil obrovský had a zaútočil. Vše se seběhlo příliš rychle, stačila vyslat jedinou kletbu... minula. Padající Arthur ji strhl na zem a vzápětí ucítila prudkou bolest v ruce. Hůlka jí vypadla.
„Arthure!” zaječela, ale muž neodpovídal.
Rychle se na něho překulila, snažila se jej bránit vlastním tělem. Další bolest v boku a ve stehnu. Ta bestie stále útočila. Chránila sobě i příteli krk a křičela v domnění, že je někdo uslyší.
….
V tu samou chvíli se v bradavické škole, v nebelvírské ložnici, s děsivým křikem vzbudil tmavovlasý mladík.
Harry se prudce posadil na posteli, byl celý propocený a zmatený. Zdálo se mu zase o těch dveřích, ale tentokrát to bylo jiné. Byl tam obrovský had... Ne. Moment. On byl ten had a právě zabil... Najednou se mu zvedl žaludek a jen tak tak se stihl nahnout přes okraj postele.
Co se to děje? Co to udělal? Vždyť on by přece nikdy...
Rozhlédl se po místnosti. Ron na něho vyplašeně zíral.
„Rone, musíme… tvůj taťka... musíme zavolat pomoc. On a jedna žena... Rone! Tvůj taťka je vážně zraněný,” chrlil ze sebe nesouvisle. V očích se mu ještě odrážela prožitá hrůza a hlas se Harrymu třásl rozrušením.
Ron nechápal nic z toho, co říkal. „O čem to mluvíš? Jak bys mohl tohle vědět, vždyť... Jen se ti něco zdálo!” namítal, ale pohled na vyděšeného přítele v něm vyvolal strach.
Ostatní už také byli vzhůru a pozorně se dívali z jednoho na druhého.
„Viděl jsem to, byl jsem tam! To já jsem... právě teď... Musíme pro pomoc, hned!” Harry byl téměř nepříčetný.
„Jdu pro McGonagallovou,” oznámil rozhodně jeden z chlapců. Byl to Neville Longbottom.
Profesorka je zavedla za Brumbálem. Ron musel celou cestu Harryho podpírat, třásl se jako v horečce.
….
Ředitel byl vzhůru a nebyl sám. Severus Snape se právě chystal k odchodu, když někdo zabušil na dveře. Vzápětí do nich vešla profesorka McGonagallová, podpírající Pottera z jedné strany, a Weasley, přidržujíc přítele z té druhé.
„Co se děje, Minervo, Harry?” zeptal se Brumbál a šel jim vstříc.
„Pane profesore, já... měl jsem další vizi. Jde o pana Weasleyho, je vážně zraněný... vím to! Je s ním nějaká žena... napadl je obrovský had,” dostával ze sebe Harry, nepřestávaje se třást.
„Žena?” promluvil napjatě Snape.
„Ano, ale nevím kdo to je. Ten had pořád útočil, křičela... a pak oba padli k zemi, ona... vím jen, že se snažila krýt pana Weasleyho vlastním tělem,” řekl netrpělivě. Na svého profesora lektvarů se ani nepodíval.
Severus se s otázkou v očích zadíval na Brumbála.
'Řekněte, že to není ona!... A co tam, u Merlina, dělá?'
Ředitel jen pokynul rukou, že se to už brzy dozví.
Harryho rozčilovalo, jak na něho zírají, měl pocit, že mu nevěří. „Musíte mi věřit!! Já to viděl!” vykřikl naléhavě.
„Já ti věřím, chlapče,“ ujistil jej Brumbál. „Ale řekni mi ještě… jak jsi to viděl?” zeptal se a stále stál od chlapce odvrácen.
Harry nechápal. Měl pocit, že musí něco rychle udělat a ne ztrácet čas s otázkami.
„Já nevím, jak... prostě jsem to viděl! Co tím myslíte?” vyjel na ředitele podrážděně. Rozčilovalo ho, že se mu ani nepodívá do očí.
„Mám na mysli, kde přesně jsi stál a z jakého pohledu jsi to viděl,” upřesnil svou otázku Brumbál.
Harry zmateně zamrkal. „Já... byl jsem... byl jsem ten had! Viděl jsem to očima toho hada!” odpověděl nakonec, ale na Rona se raději nepodíval.
Brumbál se otočil k jednomu z obrazů a přikázal:
„Everarde, pospěšte si prosím do vašeho portrétu na ministerstvu, zjistěte, co se stalo a přivolejte pomoc.“ Pak oslovil jiný obraz. „A vy, Dyliso, prosím také.”
Muž i žena souhlasně přikývli a na několik minut zmizeli ze svých obrazů.
Snape se stáhl do rohu. Nevnímal, co si povídají, musel myslet na zraněnou ženu někde na ministerstvu. Nepochyboval, že to byla Linda. Navenek byl klidný, ale uvnitř něho to vřelo. Proč byl stále obklopený lidmi, kteří přitahují problémy? Stačilo se podívat na Pottera. Od chvíle, kdy nastoupil do Bradavic, jej neustále Brumbál nebo on tahají z průšvihů. Občas závazek, který řediteli dal, přiváděl Severuse k šílenství. A teď ona! Zakázal si na ni jakkoliv myslet, přesto se mu stále pletla do cesty. Proč, sakra, byla s Weasleym, neměla tam co dělat, do všeho se pořád plete!
Návrat bývalého ředitele Everarda upoutal znovu jeho pozornost.
„Albusi, tak je našli,“ spustil okamžitě. „Křičel jsem tak nahlas, dokud někdo nepřišel. Řekl jsem jim, že se dole něco hýbe a oni se raději šli podívat.”
Současný ředitel si oddechl a poděkoval mu. Mezitím se vrátila i Dylisa.
„Odnesli je ke svatému Mungovi,“ hlásila udýchaně, „šli kolem mého obrazu tak jsem je zahlédla. Ten muž byl samá krev, byl na tom zle. Ta žena byla také vážně zraněná, ale byla chvíli při vědomí. Stále opakovala, že mu pomůže, ať ji nechají mu pomoct... pak omdlela.”
Snape zatnul zuby, teď už měl jistotu. 'Ženská jedna pitomá!'
Brumbál se otočil k profesorce McGonagallové a požádal ji, aby vzbudila i ostatní Weasleyovic děti. Pak promluvil ještě k portrétu Phinease Nigelluse, aby přešel do obrazu v domě Blacků a upozornil Siriuse, že se tam přenesou děti Arthura Weasleyho spolu s Harrym.
Během chvilky přetvořil starou konvici na čaj v přenášedlo a podal ho dětem. V okamžiku byly pryč.
….
„Proč poslal svého hada,” přemýšlel nahlas ředitel, když se Snapem osaměli.
„Prozkoumat okolí? Zjistit jak zabezpečené to místo je?” zvažoval Severus a posadil se do křesla naproti Brumbálovi.
„Možná, Nagini se dostane všude,” souhlasil Brumbál.
„Pán zla nevěděl kde přesně je ta věštba schovaná. Nagini šla po čichu, zaměřila se na pohyb, teplotu lidského těla... šla po kořisti,” pokračoval Severus ve své úvaze.
Brumbál kývl na souhlas. „A co by kdo dělal v noci dobrovolně na chodbě - leda, že by něco hlídal. Na to spoléhal a nepochybně už ví, kde má hledat.”
„Půjde si pro ni osobně?” zeptal se Snape.
„Nemyslím. To, že se veřejně ještě neukázal, mu prozatím vyhovuje,” poznamenal zamyšleně ředitel a spojil prsty do stříšky. Dělal to pokaždé, když mu něco dělalo starosti.
Zatímco ředitel o něčem přemýšlel, Severus se na chvilku oddal svým myšlenkám. Proti jeho vůli se opět stočily k Lindě. Naštěstí jej vysvobodil ředitelův hlas.
„Severusi, je nezbytně nutné, aby Harry ovládal Nitrobranu. Musí dalšímu spojení zabránit. Protože se obávám, že jakmile to Voldemort zjistí, použije chlapcovu mysl ve svůj prospěch,” naléhal a upřeně přitom Snapea pozoroval.
Brumbálovi zněla v hlase starost. Upřímná starost o toho ničemného kluka, a to Severuse dopálilo ještě víc.
„Tak to řekněte Potterovi! Vůbec se nesnaží, ignoruje moje pokyny... Je líný a arogantní, jako...” nedopověděl, musel krotit vztek. Nesnášel, když ho pohltily emoce.
Brumbál se na něho shovívavě usmál. „Stále jsi vůči němu zaujatý. Nemá to lehké a není jako James. Řekl bych, že je celý po matce, má její povahu, její oči... přiznej si to a zkus v něm vidět Lily.”
Snape měl pocit, jako by ho popálil žhavým železem. Vrhl na ředitele nepřátelský pohled. Proč mu to dělá?
Ve tváři se mu však nehnul jediný sval, když vstal a chystal se odejít.
„Jestli už mě nepotřebujete, rád bych se odebral do svých pokojů. Přece jen je již pokročilá doba,” oznámil chladně.
Brumbál si povzdechl, věděl, že se dotkl citlivého místa. „Máš pravdu, je vážně pozdě. Můžeš jít,“ řekl a sáhl po knize, kterou měl před sebou. Než ji otevřel ještě vzhlédl a zopakoval svoji žádost: „Nevzdávej to s Harrym je to nesmírně důležité!“
„Pokusím se, pane řediteli,“ procedil skrz zuby Snape.
„Děkuji a dobrou noc, Severusi,” rozloučil se Brumbál a začal listovat v knize.
„Vám také,” utrousil Snape a zamířil ke dveřím.
Už bral za kliku, když zaslechl ještě ředitelův hlas.
„Ta žena s Arthurem... jsem si jistý, že to byla Linda. Zřejmě ho umluvila, aby ji vzal na hlídku s sebou. Ale určitě budou v pořádku, Linda má předpoklady zůstat naživu, a to že chránila Arthura...”
Snape ho nenechal domluvit. „Proč by mě to mělo zajímat?!” namítl a tvářil se zcela nezúčastněně.
„To musíš vědět sám, chlapče,” odpověděl s mírným pousmáním Brumbál.
Vteřinu si hleděli do očí, pak Snape prudce otevřel dveře a stejně tak prudce je přibouchl.
* * *
Lindu přiváděly k vědomí vzrušené hlasy kolem ní. Pomalu si uvědomovala, co se stalo. Had… zaútočil na ně obrovský had. Ta kousnutí bolela pekelně, pamatovala si, že se snažila chránit jak sebe tak Arthura.
Co je s ním... je naživu?
„Arthure,” promluvila ochraptěle a otevřela oči. Střetla se pohledem s lékouzelnicí, která se nad ní skláněla.
„Už je to v pořádku, jste u svatého Munga. Bude to dobré, jen zůstaňte v klidu,” promlouvala k ní a mírně ji přitlačila zpět, když chtěla vstát z lůžka.
Linda byla zmatená, a přestože jí bolelo celé tělo, vzpouzela se ženiným rukám.
„Kde je... kde je ten muž, který byl se mnou?”
„Žije… díky vám. Nebojte se, bude v pořádku, ale teď mě nechte, abych se o vás postarala,” odpověděla lékouzelnice a s pomocí hůlky z ní svlékla zakrvácené šaty. „Ale... jak je to možné!“ vyjekla užasle, jakmile spatřila holou kůži své pacientky. „Ještě před chvilkou jste krvácela. Co se... co se to děje?!”
Místo hlubokých ran, jakých byla svědkem u toho muže, zahlédla jen drobné ranky a i ty se před jejíma očima zatáhly. Šokovaně zírala na nepoškozenou kůži neschopná slova. Jejího podivného chování si všiml jiný lékouzelník. Přišel blíž a podivně ztuhlou kolegyni oslovil:
„Stalo se něco? Potřebujete pomoc?”
„Ne, já… totiž, tahle žena ještě před okamžikem byla velice vážně zraněná a měla několik krvácejících ran. Ani jsem se jich nedotkla a samy zmizely!”
Linda jejich dohady vnímala jen napůl, dávka hadího jedu ji omračovala, až upadla do hlubokého spánku.
....
Zdálo se jí, že slyší pláč. Ne, opravdu v její blízkosti někdo pláče.
Otevřela oči a přetočila se na druhý bok. U vedlejšího lůžka seděla Molly, držela Arthura za ruku a tiše štkala.
„Molly,” oslovila ji.
„Lindo,” otočila se a setřela si hřbetem ruky slzy. „Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit. Jak ti je?”
„Mě je dobře, jak je na tom Arthur?”
Molly popotáhla. „Jeho stav je pořád vážný, ale snad přežije,” řekla a opět se jí v očích zaleskly slzy.
Linda si v duchu oddechla. Je naživu, to je nejdůležitější. Brzy bude zase v pořádku... bude, protože mu pomůže, jen co budou sami.
„On to dokáže, Molly,“ řekla a lehla si zpět do polštářů.
Ta jen mlčky přikývla a nepřestávala hladit manželovu ruku.
Molly se s Lindou po chvíli rozloučila. „Musím k dětem, říct jim, co je s jejich otcem. A taky vyřídit Siriusovi, že jsi v pořádku,” dodala a pak už spěchala z pokoje.
Jakmile za Arthurovou ženou zaklaply dveře, Linda slezla ze svého lůžka. Pomalu už svítalo, takže neměla mnoho času, pokud nechtěla, aby je někdo vyrušil.
Potřebovala něco ostrého, aby prořízla kůži. Rozhlédla se po něčem vhodném a měla štěstí. Na nočním stolku stála sklenice s vodou. Vodu vylila a sklenici rozbila o pelest. Kusem střepu pak řízla Arthura i sebe do zápěstí. Přitiskla krvácející rány k sobě a nechala vlastní krev udělat svou práci. Tentokrát si však dávala pozor, aby se nevyčerpala příliš. Když po chvíli ruku odtáhla, sledovala, jak se kůže na mužově předloktí zatáhla, byla spokojená. Arthur bude v pořádku a jeho děti odpoledne uvidí usmívajícího se otce. Její krev se o to postará. Vrátila se do své postele a téměř okamžitě tvrdě usnula.
….
Cítila, že s ní někdo třese.
„Slečno Grayová, vzbuďte se. Haló, slečno...”
Linda otevřela oči a zamžourala na ženu u své postele. Byla to ta samá lékouzelnice, co ji včera přijímala.
„Jste vzhůru… konečně. Spíte opravdu tvrdě,” poznamenala prohlížejíc si ji s nedůvěrou v očích.
„Ano, už... už jsem při vědomí,“ promluvila Linda a posadila se na posteli. „Stalo se něco?” zeptala se rozespale, ale pak se rychle podívala směrem k Arthurovi.
„Klid, pan Weasley jen spí, za chvíli mu převážou rány. Přišla jsem za vámi, abych vám řekla, že jste zcela v pořádku - i když si to nedovedu pořádně vysvětlit. Nicméně můžeme vás propustit domů.” Nepřestávala na mladou ženu zírat, zřejmě čekala nějaké vysvětlení. Když se jí žádného nedostalo, pokračovala: „Vaše šaty jsou již vyspravené a čisté, za chvíli vám je donesou.” Ještě jednou ji sjela pohledem, pak semkla rty do přísné linky a odkráčela z pokoje.
Linda si nad jejím chováním povzdechla. Určitě ji podezírala z ovládání té nejčernější magie podle toho, jak se tvářila. Bude nejlepší, když co nejdřív zmizí.
Za několik minut vešla mladá ošetřovatelka s oblečením pro Lindu a starší kouzelník, který zamířil rovnou k Arthurovi. Ošetřovatelka položila šaty na postel a o krok odstoupila. Linda se musela v duchu usmát.
'Tak přece… znervózňuje ji.'
Když kolem svého lůžka zatahovala plentu, aby se mohla převléknout, nahlédla lékouzelníkovi přes rameno. Právě opatrně sundaval zakrvácený obvaz na Arthurově boku s tím, že ránu vyčistí a znovu převáže, když udiveně ztuhl uprostřed pohybu. Zahlédla téměř zhojenou jizvu.
„Tedy... ehm... pane Weasley, řekl bych, že se to hojí až překvapivě rychle. Upřímně se přiznám, že takový výsledek jsem nečekal. Ještě prohlédnu ostatní rány,” promluvil po chvíli a na hlase bylo znát, že jej to zjištění zcela vyvedlo z míry.
Linda se na Arthura usmála a zatáhla svou zástěnu. Zatím co se převlékala, pozorně poslouchala. Chtěla Molly a dětem říct dobré zprávy.
„No, ehm… rány máte pěkně zatažené a téměř zhojené, ještě se podívám, jak moc vám uškodil ten hadí jed,” poznamenal zamyšleně, když Arthura prohlížel.
Patrně prováděl diagnostická kouzla, protože se odmlčel. Po pár vteřinách opět promluvil:
„Zdá se, že bude vše v úplném pořádku. Hadí jed je téměř pryč a nestačil vám poškodit orgány. Jen zcela dobře nechápu, co je to za energii, která vám proudí v těle, nebo jak to nazvat. Jako by se váš stav neustále zlepšoval.”
„Ale to je snad dobře, ne?” ozval se Arthur mírně zastřeným hlasem.
„To bez pochyby je. To samozřejmě!” zareagoval okamžitě ošetřující muž a jeho hlas zněl už zase profesionálně. „Je to pouze překvapivý zvrat.“
Arthur pokýval hlavou. „Nejen pro vás,“ utrousil pro sebe.
„Ehm, tak si ještě odpočiňte a odpoledne může přijít vaše rodina,” řekl ještě lékouzelník a vzdalující se kroky Lindě prozradily, že je na odchodu.
Odtáhla plentu a zahlédla ho, jak si cestou zamyšleně hladí vousy. Pěkně mu zamotala hlavu, pomyslela si. Pak přešla k lůžku svého přítele, aby se s ním rozloučila.
„Arthure, jsem tak ráda, že se cítíš lépe,“ řekla a lehce mu stiskla ruku, do které ho před několika hodinami řízla. Důkazem byla pouze tenká jizva. „V noci za tebou přišla Molly, odešla až nad ránem. Určitě bude mít radost, až jí povím, že budeš v pořádku.”
Arthur byl unavený, ale usmíval se. „Pozdravuj je všechny, a že se na ně těším,” odvětil tiše.
„Budu, ještě si odpočiň.”
Sotva dořekla, přišla pro ni ta mladá ošetřovatelka, mohla odejít. Ještě mávla Arthurovi a opustila nemocniční pokoj.
* * *
Přemístila se rovnou na Grimauldovo náměstí. V domě bylo živo, z kuchyně k ní doléhal hlasitý hovor. Jakmile vešla, vrhl se k ní Sirius a pevně ji objal.
„Lindo,” zašeptal jí do vlasů.
Trochu se zarazila - a ne jen ona. U stolu utichl hovor a několik párů očí se dívalo jejich směrem.
Mírně od sebe Siriuse odstrčila. „Jsem v pořádku, nic mi není.“
Její odtažitost ho zabolela, ale nedal na sobě nic znát. „To je dobře, měli jsme strach,” poznamenal a ustoupil stranou. Na krátký okamžik zadoufal, že ještě něco řekne, ale marně. Přešla kolem něj a pečlivě se přitom vyhnula jeho pohledu. Stiskl rty a sám pro sebe si vynadal do pitomců. Prohrábl si rukou vlasy, jako by to gesto mělo zahnat zklamání, a vrátil se zpět ke stolu.
Linda si všimla tmavovlasého chlapce s brýlemi, jak si ji zkoumavě prohlíží. Pousmála se na něho a pak se otočila k Molly.
„Než jsem odešla, mluvila jsem s Arthurem. Je na tom velice dobře, pozdravuje vás a moc se těší, až váš všechny uvidí.”
Zmínka o Arthurovi rozehnala počáteční rozpaky. Molly si hlasitě oddechla a vyčerpaně si sedla na židli. Zdálo se, že teprve nyní na ni všechno dolehlo, skryla obličej v dlaních.
„Mamko, taťka bude v pořádku. Slyšela jsi… bude to dobré.” Její děti ji obestoupily, usmála se na ně. „Já vím,“ špitla a objala je.
Linda se díky tomu výjevu cítila provinile. Vždyť Sirius měl o ni také strach, a ona ho odbyla tak chladně. Ohlédla se a teprve teď si uvědomila, jak je přepadlý. Určitě celou noc nespal. Měla by to napravit.
„Mohu s tebou na chvilku mluvit?” zeptala se a naznačila, aby ji následoval do knihovny.
Jakmile se octli sami, schovaní před zraky ostatních, Sirius se už neovládl. Prudce si ji přitáhl do náruče a naléhavě políbil na rty.
„Promiň, ale měl jsem o tebe hrozný strach,“ zašeptal, když propustil její rty ze svého zajetí. „Když mi v noci Harry řekl, co se stalo, byl jsem přesvědčený, že jde o tebe.”
Pohladila ho po tváři. „Vždyť víš, že se mi nemohlo nic stát. Já se uzdravím, vždycky se uzdravím.“
Sirius zachytil její ruku a vážně se na Lindu zadíval. „To nemůžeš vědět. Co kdyby tam přišel sám Voldemort a proklel tě Avadou? Pochybuju, že by ses z toho dostala! V první řadě jsi tam neměla vůbec být!” dodal vyčítavě, už jen ta představa ho roztřásla.
Linda jemně vyprostila ruku z jeho sevření. „Siriusi, jsem v pořádku,“ zopakovala a mírně se zamračila. „Bylo štěstí, že jsem tam byla, beze mě by možná nepřežil,” hájila pevně své rozhodnutí zůstat s Arthurem.
Sirius se nechtěl hádat, nakonec, on by se zachoval stejně. „Já vím, promiň... vím to.” Znovu ji objal.
….
Vrátili se do kuchyně mezi ostatní. Linda s vděčností přijala hrnek horké kávy a voňavý koláč.
„Nemohla jsem spát, tak jsem pekla,” usmála se Molly.
„Asi bych vás měl představit,” uvědomil si najednou Sirius. „Lindo, to je můj kmotřenec Harry,” ukázal na tmavovlasého chlapce, jenž si ji prve zkoumavě prohlížel. „A tady jsou děti Molly a Arthura: Fred, George, Ron, Bill a Ginny.”
Se všemi si podala ruku, byly si až neuvěřitelně podobní a jejich rusé vlasy ji fascinovaly.
„Máme ještě dva syny. Charlieho, ten nemohl přijít je až v Rumunsku, a Percyho, ten...” Molly se zarazila a posmutněla.
„Ten je idiot,” ozval se jeden z dvojčat.
„Frede!” napomenula hocha matka
„No co, je to pravda,” hájil se Fred.
Linda na sobě cítila upřený pohled, setkala se se zelenýma očima.
„Viděl jsem vás... dnes v noci,” řekl Harry.
„Dnes v noci?” Nechápala, jak to myslí.
„Ten útok... toho hada. Viděl jsem vás i pana Weasleyho, bránila jste ho,” upřesnil.
„Viděl... máš vize?” zeptala se se zájmem.
„Tak nějak. Zní to asi divně, co?”
„Ani ne, každý máme něco,” mrkla na něho a letmo pohlédla na Siriuse.
Ten se jen pousmál a zdál se konečně klidný.
„Zburcoval půl hradu,” ozval se jeden z Weasleyovic chlapců - Ron.
Linda se pozorně zadívala znovu na Harryho. „Takže to tobě vděčíme za pomoc? Divila jsem se, kde se vzali tak rychle ti muži. Děkuji.”
Harry sklopil oči, z jejího pohledu byl nervózní. Bylo to něco v jejích očích, něco zvláštního.
„No, ehm… hlavně, že to… že jste v pořádku, ne?” zahuhlal.
Jeho rozpaky Lindu pobavily, usmála se.
Strávili příjemné dopoledne povídáním. Teď, když se vědělo, že bude Arthur zase v pořádku, Molly se vrátil dřívější elán, a tak uvařila skvostný oběd. Potom, co se začala i s dětmi chystat za jejich otcem, zašla si Linda trochu odpočinout do knihovny. Vzala si knihu a uvelebila se pohodlně na pohovce. Došla sotva do poloviny kapitoly, když za zády zaslechla něčí kroky. Byl to Harry.
„Nerad ruším, ale mohu s vámi mluvit?” zeptal se.
„Samozřejmě, vůbec mě nerušíš. Pojď, posaď se,” ukázala na místo vedle sebe.
„No, já… chtěl jsem se vlastně jen na něco zeptat,“ řekl a zatvářil se nejistě.
„Aha. Tak se ptej,“ vybídla chlapce a odložila knihu na stolek.
Harry si zastrčil ruce do kapes a zadíval se Lindě do očí. „Víte, nechci, aby to znělo drze, ale...” odmlčel se. Najednou ho odhodlání opustilo, nevěděl jak dál. Je vůbec vhodné, aby se na něco takového ptal? Aby strkal nos do jejího soukromí?
„Je to něco osobního?” snažila se jej povzbudit.
Přikývl. „Měl jsem pocit... totiž, napadlo mě... vy a Sirius jste spolu?” vymáčkl ze sebe konečně otázku, která ho pálila na jazyku od chvíle, kdy je uviděl v objetí.
Lindu překvapil, neměla ponětí jak v tu chvíli zareagovat.
Harry si toho byl vědom, a tak se pokusil o vysvětlení. „Já, omlouvám se. Nechtěl jsem... to jen, že se mi zdá být šťastnější než dřív a kvůli němu jsem rád.“ Chvilku měl strach, že mu Linda řekne, ať se stará o sebe, ale nic takového nenastalo, jen tiše seděla. „A také tu nebývá tak často sám. Samota mu nedělá dobře,” pokračoval nesměle. Byl si jistý, že Sirius má tu ženu rád a přál mu to. Vždyť si po těch letech lásku zasloužil.
„Harry,“ přerušila chlapce jemně, když viděla, že chce ještě něco dodat. „Asi tě zklamu, ale není to tak, jak si myslíš,“ začala a sklopila oči na své ruce. Mrzelo ji, že mu nemůže dát uspokojivou odpověď. „Nejsme spolu jako spolu, jsme jen dobří přátelé,“ řekla.
„Aha,“ hlesl Harry a opravdu to znělo zklamaně.
Linda si povzdechla a znovu se zahleděla do jeho tváře. „Ale to neznamená, že mi na našem přátelství nezáleží,” dodala.
Harry pokýval hlavou, že rozumí. „Nezlobte se, že jsem se ptal. Vím, že mi do toho nic není,“ omlouval se. Najednou byl z celé té situace, do které se dostal, nesvůj. „Tak já budu... budu muset už jít. Paní Weasleyová...” ukázal rukou ke dveřím.
„Jo, já vím. Jen běž,“ odvětila Linda. „A nezlobím se,“ dodala ještě, než zmizel ve dveřích.
Zarazil se a tiše pronesl: „Měla byste vědět, že pro něho znamenáte víc.”
Sirius rychle odstoupil od vchodu do knihovny. Chtěl za nimi vejít, když ho na prahu zaujal jejich důvěrný hovor.
‚Jsme jen dobří přátelé...' Ano, jen přátelé! Nesmí na to zapomínat.
Něco jej nepříjemně zabolelo na prsou. Přesto se tvářil, že nic neslyšel a usmál se na Harryho, když mu mírně rukou pocuchal vlasy.
Zůstal pak s Molly i dětmi v kuchyni a sledoval zamyšleně jejich radostné pobíhání a přípravy na návštěvu v nemocnici. Vyprovodil je ke dveřím, kde se s nimi rozloučil a vzkázal pozdravy Arthurovi. Jakmile osaměl, měl v úmyslu jít rovnou do své ložnice. Potřeboval dospat noc a také chtěl přemýšlet. Byl už téměř uvnitř, když za zády ucítil Lindinu přítomnost.
„Siriusi?” Pomalým krokem k němu došla a dotkla se jeho ramene.
Otočil se. Tón hlasu, jakým vyslovila jeho jméno, a dotyk jej úplně rozechvěl. Musel na vteřinu zatajit dech, aby ji nestrhl do náruče. Tolik po ní toužil, tolik se o ni bál, a tolik by chtěl, aby to cítila stejně.
„Jdeš si lehnout?” zeptala se tiše.
„Jen na chvíli, moc jsem toho nenaspal. Taky bys měla ještě odpočívat,” poznamenal a snažil se znít normálně.
Chvíli jen tak stáli a hleděli si upřeně do očí. Na zlomek vteřiny se mu dokonce zdálo, že chce udělat to, na co čekal. Ale byl to jen okamžik.
I Linda si až příliš uvědomovala blízkost jeho těla. Pokud něco neudělá, pokud to včas nezatrhne, jenom mu ublíží. Proto jako první přerušila to křehké spojení a rozpačitě se usmála.
„Máš pravdu, taky si půjdu na chvíli lehnout. Hezky se vyspi,” popřála a odešla zpět do knihovny.
Sirius za sebou tiše zavřel dveře ložnice.
Komentáře
Přehled komentářů
Veľmi sa mi páčo fakt, že si sa ako autorka rozhodla definovať tip žeby, ktorý by zaujal rovnako Siriusa ako Severusa... je to vlastne veľmi pravdepodobné :)
:)
(SelinaBelarqa, 1. 11. 2011 17:34)