Na křídlech fantazie

Vánoce byly za dveřmi. Sirius i Linda se k sobě chovali zase jako dřív, nebo se o to alespoň oba usilovně snažili. Jejich prvotní plán slavit Štědrý den ve třech s Lupinem, jim rázně zavrhla Molly, když přišla s návrhem, že by se mohli všichni letos sejít tady, v domě Blacků. Oslavili by tak návrat Arthura i svátky společně. Ani jednomu to, jak se zdálo, nijak zvlášť nevadilo. Linda velkou společnost vítala a Sirius se necítil na to, být v její blízkosti sám. Tak bylo ujednáno a Molly se pustila do úklidu a výzdoby poněkud zanedbaného domu.

Ten den bylo v domě obzvlášť veselo. Arthura propustili z nemocnice a Molly se s ním měla každou chvíli vrátit. Linda se snažila dát do pořádku jednu z nepoužívaných ložnic tak, aby se v ní dalo přespat. Byla Molly vděčná, že jí poradila pár užitečných kouzel pro domácnost, doma neměla potřebu používat hůlku, ale tady to ocenila. Právě zápasila se starými zaprášenými závěsy, když za sebou uslyšela něčí kroky.

„Ahoj,” ozvalo se jí za zády. Byl to Harry.

„Ahoj, jdeš mi pomoct?” usmála se na chlapce.

Za těch pár dní, co se potkávali v domě, k němu pocítila zvláštní náklonnost. Nejspíš za to mohly jeho bezelstné oči, kterýma ji pokradmu pozoroval. Věděla, že ji zkoumá, ale nebylo to nepříjemné. Jeho ještě zpola dětská tvář lemovaná rozčepýřenými vlasy jí byla milá. Možná proto, že jí tak trochu připomínal jejího syna. A nebo to bylo jen tím, že za svůj krátký život zažil už tolik bolesti. Sama nevěděla, ale přála si, aby mezi nimi bylo přátelství. Už kvůli Siriusovi, věděla, jak moc má Harryho rád.

„No... totiž... vlastně hledám Siriuse. Nevíš, kde by mohl být?” Přesto, že nepřišel s úmyslem podílet se na úklidu, vyndal z kapsy hůlku a pomohl Lindě vyčistit a osvěžit vůní zašlé závěsy a záclony.

Linda byla překvapená. „Ale, nečekala bych, že ovládáš kouzla na úklid,” podivila se upřímně.

Harry se zasmál. „Ronova mamka nás začátkem roku pěkně proháněla po domě. Museli jsme uklízet celé dny,” řekl a taky si vzpomněl, jak se snažili za každou cenu někde ulít.

„Tak tomu bych i věřila. Molly je velice energická žena v domácnosti,” přisvědčila a s uspokojením si prohlédla téměř obyvatelnou místnost. „Tak, ještě postel a může se tu někdo zabydlet.”

Otevřela skříň a vyndala z ní čisté povlečení. Pak si vzpomněla, proč vlastně Harry přišel.

„Já myslím, že bude u Klofana, občas tam chodí, když potřebuje být sám. Vždyť víš… někdy má horší dny.”

„Já vím a nedivím se mu, ale nevím jak mu pomoct,” odvětil Harry a povzdechl si. Moc dobře chápal, jak se jeho kmotr cítí. Sám to u Dursleyových nenáviděl, a přesto se tam musel každé léto vracet. Cítil se tam vězněm stejně jako Sirius tady. V domě svého dětství - v domě, který z duše nenáviděl.

„S tímhle mu nepomůžeš ani ty ani já," namítla s povzdechem. "Ale teď se kvůli tomu netrap, zase ho to přejde. Je moc rád, že tu jsi. A vidíš..." rozhodila Linda rukama, "dokonce nic nenamítá proti výzdobě a přípravám na Vánoce."

Harry souhlasně pokýval hlavou. "To je fakt," uznal.

"Myslím si, že se na ně tentokrát těší.” usmála se a potlačila potřebu prohrábnout mu rukou vlasy.

„Ale co až skončí prázdniny? Zůstane zase sám,” zapochyboval a pátravě si Lindu prohlížel.

Začínala tušit, kam hovor povede. Nakonec v chlapcově tváři se dalo číst jako v otevřené knize.

„Nezůstane sám. Má přece spoustu přátel,” namítla napůl žertem, napůl vážně. Ráda by hovor vrátila tam, kde začali. Ale Harry se nevzdával.

"To není totéž. Sirius potřebuje někoho napořád. Někoho koho může mít opravdu rád."

Linda položila povlečený polštář na postel a jemně ho dlaněmi uhladila. Přemýšlela co na to říct.

"Víš Harry, to není tak snadné. Já..." Ale nevěděla jak dál.

Harry se na ni nepřestával dívat. „Ale vy ho neopustíte, že ne? Zůstanete tady s ním.“ Nebyla to ani tak otázka, jako spíš prosba. Sirius byl teď šťastný a on chtěl, aby to tak zůstalo. 

Linda rozpačitě zamrkala a pak sklopila pohled. Nervózně vzala do rukou další polštář. Jak odpovědět, aniž by zranila jednoho z nich? Harry to myslel dobře, chtěl pro svého kmotra lepší život a ona to chápala. Jen nemohla slíbit to, co si přál.

„Harry, vím, jak moc ti na Siriusovi záleží a tuším, co bys rád slyšel,“ promluvila po chvíli, „ale chápej... mezi námi je pouze přátelství.“ Pohlédla mu do tváře, najednou vypadal dospěle.

„On vás má rád. A myslím si, že to víte,“ řekl směle. 

Lindu taková otevřenost zaskočila. Najednou nevěděla co říct, ani jak by měla zareagovat. Cítila jen podivnou horkost ve tváři. Hleděli na sebe dokud je nevyrušil hlahol z chodby. To vyrušení přišlo Lindě vhod.

„Zdá se, že se vrátila Molly s Arthurem, pojďme je přivítat,” vybídla jemně chlapce. 

Napětí mezi nimi rázem pominulo a oba se usmáli. Nato společně vyšli z pokoje za ostatními.

„Harry,” oslovila chlapce ještě na schodech, „chtěla jsem ti říct - tedy nabídnout ti... Můžeš mi říkat Lindo, jestli chceš.”

Teď pro změnu vypadal překvapeně Harry. Ale pak se jeho rty roztáhly do širokého úsměvu a podal jí ruku. Přitom mu blesklo hlavou, jak je tahle žena zvláštní. Vlastně ji vůbec neznal, a přesto měl pocit jakoby tu byla odjakživa. Zato jak proměnila Siriuse jí byl vděčný. Dřív měl o něho strach, protože jednal často impulsivně, ale teď díky ní mohl být v klidu. A k němu se také chovala vřele. V životě toho hezkého moc nezažil, tak dokázal ocenit podobné chvíle. Bylo mu v její přítomnosti dobře . Pocítil vedle ní to čeho se mu v životě nedostávalo a co tolikrát potřeboval.  Něco co dokáží jen matky - mateřský cit.

"Budu rád. Lindo."  S vděkem napřaženou dlaň stiskla a oplatila mu úsměv.

----

V kuchyni, v čele stolu seděl Arthur a šťastně se usmíval. Molly jen zářila spokojeností, že je její rodina zase pohromadě a nespouštěla z muže oči.

Lindě z toho pohledu zaplesalo srdce radostí. Přesně takové chvíle si musí člověk zapamatovat.

„Arthure,” zvolala a šla ho přivítat. „Cítíš se dobře?”

„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem tady, děvče,” řekl s úlevou v hlase.

„To ti věřím, byl to děsivý zážitek,” souhlasila a při vzpomínce na obrovského hada se zachvěla.

„To byl,” podíval se na svou ženu, „hlavně, že je to za námi.”

Molly pohladila Arthura po paži a skrze slzy se na něho usmála. Pak pohlédla na ostatní. „Přichystala jsem na uvítanou malé pohoštění,” pozvala je ke stolu a vzápětí zmizela ve druhé části místnosti.

Ginny mamku následovala, aby jí pomohla a také chtěla na chvíli zmizet z dosahu svých čtyř bratrů. Tajně doufala, že alespoň na pár dní přijede Hermiona, jinak se tu asi zblázní.

U stolu panovala až rozpustilá nálada, nejvíce se na tom podíleli Fred s Georgem, ti dva prostě nikdy nezklamali. Bill se věnoval otci a Ron o něčem živě diskutoval s Harrym.

Linda ucítila ruku na svém rameni, byl to Sirius, ani nezaznamenala, že přišel. Letmo na něho pohlédla, věnoval jí úsměv a šel k Arthurovi.

„Vítej zpátky, Arthure,” poplácal ho bodře po zádech.

„Děkuju,” řekl dojatě. Pak se zasmál a dodal: „Doufám, že vydržíš s tolika Weasleyovými pohromadě.”

„Určitě. Jsem rád, že tu budete a navíc tenhle dům už kolik let nezažil pořádnou společnost,” ujistil ho v dobré náladě a posadil se vedle Lindy.

Zatímco Molly s Ginny nosily na stůl přichystané laskominy, jí to nedalo a pozorně na něho pohlédla.

„Jsi v pořádku?” zeptala se po chvíli.

„To víš že jo. O nic nejde, vždyť víš jaký jsem. Občas mě to přepadne a to je lepší někam zmizet,” odpověděl a pousmál se. Bez ní by tohle vězení snášel daleko hůř.

Linda to chápala. Venku číhalo nebezpečí a on, i když člen Řádu, byl od všeho a všech odříznutý. Byl nucen jen přihlížet, strachovat se o Harryho a ostatní přátelé. Jeho prudká povaha ho občas uváděla do stavu zuřivosti. To pak většinou zalezl na půdu ke Klofanovi a setrval tam většinu dne.

Kdyby mu tak mohla pomoct. 

Stiskla mu pod stolem ruku. „Jednou to skončí, Siriusi, jen prosím tě vydrž.” S vděčností stisk opětoval.

----

Všichni se dobře bavili a Lindu hřálo u srdce, že tam také patří. Molly sklidila samou chválu, a když přinesla skvostný dort s pomerančovým krémem a ovocem, v přítomných to vyvolalo to pravé nadšení. Sirius se postaral o víno a zdálo se, že se konečně uvolnil a upřímně se těší ze společnosti přátel. Vyprávěl Harrymu o jeho rodičích, o Removi, o všech lumpárnách co v Bradavicích prováděli, když tam společně chodili. Linda pozorně poslouchala, měl příjemný hlas a uměl vše zábavně poddat.

Když se hovor trochu utišil, vzal si slovo Arthur.

„Já nechci nějak řečnit nebo tak, ale rád bych poděkoval a připil dvěma lidem, bez kterých bych tu nebyl,” promluvil a pozvedl sklenku vína. Všichni okolo ho napodobili.

„Na Harryho a Lindu!” pronesl přípitek.

„Na Harryho a Lindu!” přidali se ostatní.

Ti dva jmenovaní na sebe koukli, očividně v rozpacích z takové pozornosti. Ještě že si Arthur opravdu nepotrpěl na dlouhé proslovy. Naštěstí všichni zase navázali tam, kde přestali. Linda s Molly a Ginny probíraly přípravy na Štědrý den, počítaly, kdo všechno přijde a kam je uloží. Arthur něco vysvětloval Siriusovi, ale ten ho moc neposlouchal, očima sledoval Lindu a vnímal pouze její hlas. Kluci si zalezli do rohu kuchyně, aby seznámili Harryho a Rona s nejnovějšími vynálezy a kousky, které se chystali vyzkoušet hned po prázdninách. Čas příjemně plynul, a i když se Lindě nechtělo z příjemné společnosti, byl čas odejít.

„Byl to opravdu pěkný den, ale musím už jít. Uvidíme se pozítří,” rozloučila se a chystala se k odchodu.

„Lindo, počkej ještě na chvilku,” zastavil ji Arthur a pomalu k ní došel.

„Copak?” zeptala se.

„Měli jsme štěstí, že jsme vyvázli živí, že?” řekl potichu a upřeně jí hleděl do očí.

„To ano... to měli,” přikývla a trochu zrozpačitěla. Cítila, že se neptá jen tak, něco tušil.

„Vím, co jsi pro mě udělala,” promluvil a ještě pozorněji pátral v jejím obličeji.

„Asi ti nerozumím... já... to by přece udělal každý, jen jsem nás bránila,” řekla nejistě a sklopila oči.

„Mám na mysli to v nemocnici,” upřesnil svou domněnku. „Nejdřív jsem myslel, že to byl jen sen, ale když mi bylo ráno dobře a viděl jsem šokovaný výraz toho lékouzelníka, došlo mi, že se to stalo. Dala jsi mi svou krev, že?” dodal a dotkl se její paže. To gesto Lindu přimělo na něho znovu pohlédnout. Nemělo cenu zapírat, chtěl znát odpověď, ostatně si ji zasloužil.

„Víš přece, jak jsem pomohla tomu chlapci,“ zeptala se ho. Když přikývl, pokračovala. „Moje krev urychluje uzdravení, poradí si téměř s čímkoli, takže bych se z toho tak jako tak dostala a mohla jsem pomoct i tobě... Arthure, udělala bych to znovu a pro kohokoliv z vás, jste jako moje rodina.”

Chvíli na sebe mlčky hleděli.

„Nikdy ti to nezapomenu,” promluvil pak a přátelsky Lindu objal.

"O nic nejde," šeptla a poplácala muže po zádech. Pak se rozloučili.

Všimla si Siriuse, jak stoji opřený o zeď a pozoruje je. Kývla na něho.

„Vyprovodím tě ke dveřím,” nabídl se, když stanul po jejím boku.

Přijala jeho rámě a společně vešli do úzké chodby. Najednou ani jeden z nich nespěchal. Ticho, které mezi nimi panovalo zvyšovalo Siriusovu nervozitu. Znovu zvažoval svoji nabídku, i když tušil, že bude odmítnut. Než vzala za kliku, odhodlal se. Vzal ji za bradu a otočil tváří k sobě. Zlehka jí prsty přejel po čelisti.

„Vážně chceš odejít? Vždyť víš, že tu můžeš zůstat s námi - se mnou. Místa je tu dost,” nabízel a přál si, aby souhlasila.

„Vím, ale musím taky občas domů.”

„Nemusíš,“ oponoval a o krok se přiblížil.

Jeho blízkost a zvláštní lesk v očích Lindu rozechvěl.

„Uvidíme se o Štědrý den,” domlouvala mu. „Teď si užij Harryho, potřebujete být spolu.”

Je odmítnut. Co se dá dělat. Musí být trpělivý.

Trochu teatrálně na ni udělal obličej a povzdechl si.

„Dobře, tak pozítří,“ řekl. Ale od zamýšleného polibku upustil. Ta správná chvíle byla pryč.

„Pozítří,“ zopakovala a vyšla před dům.

* * *

Linda se probudila se slzami v očích, zdálo se jí o Thomasovi, ale tentokrát to bylo jiné.

Nepronásledovala je smrt, ani bolest a křik... Její syn byl živý, usmíval se a jeho oči zářily dětskou radostí. Byli spolu, mohla se ho dotýkat, obejmout ho a on se smál... oba se smáli. Kolem nich byla nádherná krajina, Linda ji nepoznávala, ale bylo jim tam dobře. Pak uslyšela zcela zřetelně jeho dětský hlásek. „Mami, jsem moc rád, že už jsi zdravá. Chci, aby ses smála... jsi tak krásná, když se směješ. Už pro mě neplač, je mi tu dobře.” Čekal na její slib, na slib, že bude dál normálně žít, než se znovu setkají. A ona mu to slíbila. Usmáli se na sebe a pak zmizel, zůstala stát sama uprostřed rozkvetlé louky. Neplakala, nehroutila se... cítila zvláštní klid a mír. Chyběl jí, ale teď už věděla, že je šťastný, že je mu dobře, a že se s ním jednou setká.

„Veselé Vánoce, Thomasi,” řekla potichu a několikrát mrkla, aby zahnala palčivé slzy.

Ne! Nechtěla plakat - nesměla, přece mu to slíbila.

Vstala z postele. Její syn chtěl, aby zase žila a ona se o to pokusí. Navíc dnes je Štědrý den, bude s přáteli - s lidmi, kteří ji přijali mezi sebe a na kterých jí záleželo. Oblékla si teplý župan a sešla do kuchyně. Zatímco si připravovala snídani, zabloudila v myšlenkách k Siriusovi. Poslední dobou to dělala často. Harry jejich vztah definoval správně. Sama cítila, že se něco změnilo. Tu přitažlivost mezi nimi nemohla popřít. Občas měla chuť tomu podlehnout a přijmout, co jí nabízel. Ale bála se. Bála se, že on ztratí víc, protože víc vsadí. Za žádnou cenu mu nechtěla ublížit, to si nezasloužil.

Jenže sotva přestala myslet na Siriuse, myslí jí probleskl jiný pohled... temný a hluboký. Ty černé oči ji nedokázaly nechat chladnou, kdykoliv se s nimi setkala, měla zvláštní pocit, že se v nich utopí. Severus ji zajímal, přitahoval a odpuzoval zároveň. Občas jí naháněl strach. Bylo těžké obstát v jeho společnosti. Přesto věděla, že je v něm něco víc, co nikomu nedovolí zahlédnout. Byl zvláštní, tajemný a uzavřený - to Lindu přitahovalo. 

Všichni ho odsuzují, ale ona nemůže, příliš ji fascinuje.

Naštěstí z nápadu poslat mu dárek, ji už vyléčil. Ale mohla by třeba... jen pár slov, popřát hezké svátky. Slaví je vůbec? Je šance, že by ho dnes viděla? Nesmysl, on by mezi ně dobrovolně nepřišel. Musela se zasmát, Vánoce jsou opravdu zvláštní. Nad čím to vlastně přemýšlí?

Dopila svůj šálek a dojedla toust, k Siriusovi měla v plánu zajít až navečer, chtěla jemu i Harrymu nechat trochu času pro sebe. Přemýšlela, co bude do té doby dělat. Možná by se mohla projít, navštívit Prasinky, podívat se na Příčnou a pak vyzvednout Brumbála. Šli by společně na oslavu. Ano, to znělo jako docela dobrý nápad. Vzala tužku a na kus papíru napsala krátký vzkaz, zda může odpoledne navštívit Bradavice. Vypustila Puštíka a šla se převléknout. Vybrala něco společenského, dnes jí záleželo na tom, jak vypadá. Ještě si připnula drobný šperk a vlasy si zapletla do volného copu. V zrcadle zhodnotila celkový dojem a šla se přichystat.

Dávala si dohromady drobnosti, které chtěla vzít k Siriusovi, když sovička zaťukala na okno. Vpustila ji do tepla, odměnila pamlskem a sundala dopis z nožky. Obsah byl krátký.

„Bude mi potěšením, čekám tě ve čtyři hodiny.

                                                  A.B.“

Zase uvidí Bradavice, bylo to zvláštní, ale stačila jedna návštěva, aby si je oblíbila. Cítila se tam dobře a také možná uvidí jeho...

Zmenšila balíčky, aby se jí vešly do kapsy, obula si kozačky, vzala teplý kabát a vyšla z domu před branku, odkud se přemístila na Příčnou ulici.

Přišlo to až zvláštní, tak dlouho tudy nechodila, a přesto jí připadalo tohle místo tak důvěrně známé, jako by to bylo jen několik týdnů a ne let. Dříve sem na Štědrý den chodívali jako rodina, Thomas měl rád vyzdobené obchody a všechnu tu vánoční atmosféru. Vždycky si dali v jedné kavárničce na rohu horký punč a koláčky. Divila se, jak klidná se cítí, ještě před nedávnem by tuhle procházku nezvládla, nejspíš by Vánoce trávila na pokraji zhroucení jako každý minulý rok. Podívala se k obloze a usmála se, měla pocit, že z ní spadla obrovská tíha, že ji ten nádherný sen dnes v noci zbavil okovů minulosti. Připadala si volná a život měl zase smysl. Rozhodla se zkusit víc. Zašla do zmíněné kavárničky, aby chvíli poseděla, aby vzpomínala.

Ani si neuvědomila, jak dlouho už takto sedí. Že upřeně pozoruje ostatní páry, cizí rodiny a cizí skotačící děti, aniž by se dotkla zákusku, který si objednala.

„Některé je vaše?” vyrušila Lindu majitelka kavárny.

„Prosím?”

„Myslím děti," kývla hlavou k oknu. "Ptám se proto, že je tak zasněně pozorujete,” dodala a postavila před ni horký šálek čaje.

Linda konečně odtrhla zrak od veselé podívané. „Bohužel ne, ale jsou tak šťastní a jejich smích přitahuje pozornost,” řekla popravdě a poděkovala za čaj.

„Však se taky dočkáte, jste mladá a hezká,” usmála se bodře majitelka a nevědíc nic o raněném srdci mladé ženy, věnovala už pozornost ostatním hostům.

Lindiny rty se zvlnily do hořkého úsměvu. Ano, vypadá mladě... kdyby jen věděla.

Prasinky si také prošla, byla tu jen párkrát, a tak si užívala příjemný den a všudypřítomnou vánoční atmosféru. Sníh příjemně křupal pod nohama a jí se vybavila vzpomínka, jak stavěli sněhuláka, nebo pořádali sněhovou bitku. Neodolala a hrábla do sněhu, příjemně studil v ruce. Udělala kouli a chtěla s ní trefit houpající se štít u vchodu do hostince madam Rosmerty. Jaká smůla, že se právě otevřely dveře a vyšel z nich muž v černém hábitu. Trefila ho do ramene. Prudce se otočil a Linda ztuhla.

To snad není možné, jednou si chce zadovádět a trefí zrovna Severuse Snapea!

„Promiňte, já chtěla trefit ten štít,” vypravila ze sebe a cítila horkost ve tvářích. Nevěřícně na ni zíral, jako na přízrak. Nedalo jí to a rozesmála se.

„To je to tak směšné?!” promluvil chladně.

„Ano, to je. Víte, celé je to... absurdní. Dneska jsem na vás myslela a vy... vy se tu zjevíte,” odvětila a v hlase jí ještě dozníval smích.

Povytáhl obočí a zkoumavě si Lindu prohlédl. „Nechápu, čím jsem si zasloužil vaši pozornost, ale když dovolíte, tak spěchám.” Otočil se a odcházel.

„Jdete do Bradavic? Půjdu s vámi.” Nečekala na souhlas a rychlou chůzí ho došla.

Snape se zastavil. „Proč!”

„No protože tam jdu také. Brumbál mě pozval,” odpověděla s úsměvem a nenechala se odradit jeho odmítavým postojem.

„Ne, já se ptám proč se mnou,” zavrčel.

„Zřejmě mám pro vás slabost,” pronesla škádlivě.

„Kde berete tu jistotu, že o to stojím?!” pronesl posměšně a stejně tak na ni i hleděl.

„Nikde, ale jsou Vánoce a to snad i vy můžete snést chvíli ženskou společnost,” vrátila mu stejným tónem a zvedla k němu odhodlaný pohled. Několik vteřin dokázala snést jeho hloubku.

Neřekl nic, jen se ušklíbl a ráznými kroky se vydal směrem k Bradavicím. Linda se chvíli snažila držet krok, ale pak se zastavila a zavolala:

„Jsme dospělí lidé a vy se chováte jako malý, to nemůžete ani dnes vystát společnost? Jednu ženskou, která po vás nechce nic jiného, než jít vedle vás. Normálně, procházkou, povídat si... nebo i mlčet. Jsou přece Vánoce... SAKRA!”

Zarazil se a zůstal stát. „Já jsem se o váš doprovod neprosil, pokud nestíháte, vaše smůla!” prohodil lhostejně, ani se neotočil.

Linda protočila oči a několika kroky Snapea došla.

„Já vám nerozumím," povzdechla si. "Chci vám přece jen nabídnout přátelství a vy... vy na mě jen útočíte, nejsem váš nepřítel,” řekla vyčítavě, a i když to neměla v úmyslu, zazněla v těch slovech i stopa lítosti. Chtěla toho tolik? Nemyslela si. Prostě jen nevěřila, že je tak bezcitný, jak dává všem najevo. Cítila v něm skrytou bolest a smutek... obzvlášť dnes.

Trhla sebou, když se k ní prudce otočil.

„Vy to nevzdáte, co?” vyštěkl několik centimetrů od její tváře.

„Ne!” řekla pevně.

Na krátký okamžik zavřel oči, aby je hned nato otevřel a doslova ji propaloval vzteklým pohledem. Linda měla pocit, že jí vidí až do duše.

„Prostě mě nechte být, jděte mi z cesty!” cedil mezi zuby.

„Nemůžu. Nevím proč, ale nemůžu,” šeptla upřímně. Možná až moc upřímně. Možná by v jeho přítomnosti měla uvážlivěji volit slova, napadlo ji. Ale pak se něco v jeho pohledu změnilo. Nebo se jí to jen zdálo?

Pořád je oddělovalo jen těch několik centimetrů. Uvědomovala si, jak moc intenzivně vnímá jeho blízkost. Smysly ji pomalu zrazovaly, zcela nevhodně ji nabádaly, aby udělala nějakou hloupost. Když už si myslela, že zkrotila vlastní tělo, Snape ji najednou chytil za ramena a ještě víc se přiblížil. Několikrát zamrkala. Hlavou se jí mihla myšlenka, že to možná cítí stejně, že se jí chystá políbit první.

„Jste nesnesitelná, víte to?” zaznělo Lindě místo očekávaného doteku syčivě u ucha.

Tak asi ne...

Sevření povolilo a Snape o krok ustoupil.

„Já?“ protáhla nevěřícně. Cítila se zmateně a navíc... trapně.

„Ano, vy! Kde se objevíte, objeví se i problémy a já nemám problémy rád. A vy máte přímo talent být na špatném místě ve špatnou dobu,“ odpověděl s nadějí, že urážkami tu ženskou odvrátí od úmyslu vyhledávat jeho společnost. Očividně marně, protože rty jí zvlnil pobavený úsměv. V duchu zaúpěl.

„Jestli jste měl v úmyslu mě urazit, tak vás zklamu. V podstatě máte pravdu,” zubila se. „Mě se jen tak nezbavíte,“ dodala ještě žertem.

„Očividně,“ ucedil otáčeje se ke své společnici zády. „Jestli chcete jít, tak pojďte, čekat na vás nebudu,“ přikázal, a aniž by se ohlédl, vyrazil kupředu.

Šli vedle sebe mlčky, ale tentokrát Snape srovnal krok s jejím. A i když se snažil chovat lhostejně, Linda cítila, že se jeho nálada změnila. Dokonce jí dvakrát věnoval krátký pohled. Jen ji zamrzelo, že se pokaždé rychle odvrátil, když mu jeho pozornost vracela. Možná se obával, že ji tím vyzve k nežádoucímu rozhovoru. Škoda, ráda by si povídala.

Byli už víc jak v polovině cesty, když ticho prolomil jeho hlas.

„Předpokládám, že také jdete na Blackův večírek.”

„Ano," odpověděla a pohlédla mu do tváře, vyzařovalo z ní znechucení. "Vlastně jdu pro pana ředitele, jdeme spolu,” dodala na vysvětlení.

Snapeovy rty zvlnil nelichotivý úsměšek. Už se nadechovala k obhajobě... V tu chvíli špatně šlápla a zvrtla se jí noha. Upadla by, kdyby ji jednou rukou pohotově nezachytil.

„Dávejte laskavě pozor, kam šlapete!“ utrhl se na ni.

„Promiňte,“ řekla rozpačitě a odtáhla se od něho. Zkusila se opatrně postavit na nohu, v kotníku jí nepěkně louplo. Sykla a skousla si rty.

"No výborně!" utrousil a sledoval Lindu pohledem, jenž jasně naznačoval její neschopnost.

Zkusila znovu došlápnout. Druhý pokus vyšel lépe. Povzbudivě k němu vzhlédla. Pořád se mračil.

„Myslíte, že budete moct pokračovat v cestě?“ zeptal se po chvíli o něco vlídněji, čehož vzápětí litoval.

„Copak... bojíte se, že mě ponesete na zádech?“ odvážila se zavtipkovat, když se ujistila, že je noha v pořádku.

„Ne. Dělal jsem si naděje, že tu budete muset zůstat a já se vás konečně zbavím,“ odpověděl a snažil se do slov vložit dostatek zlomyslnosti. Ale nějak se mu to nedařilo a její odpověď mu to jen potvrdila.

„Až na to, že byste mě tu nenechal, nejste takový,“ namítla a vkročila zpět na cestu.

Zachmuřeně se k ní připojil. „Nebuďte si tak jistá, vůbec mě neznáte,“ promluvil po chvíli a šlehl po Lindě varovným pohledem.

„Myslíte?“ usmála se. Posměšné odfrknutí ji pozlobilo. Proto se pokusila změnit téma. „Kde budete dnešní večer trávit vy?“ zeptala se.

„Do toho vám nic není,“ odbyl ji prudce.

Lindu tak nepřátelský tón překvapil, nic tou otázkou přece nemyslela, chtěla být jen milá. Jenže to mohl být právě ten problém. Sakra, proč všechno, co se týkalo Severuse Snapea, bylo tak složité? Proč je téměř nadlidský výkon udržet smysluplnou konverzaci?... Jakoukoliv konverzaci? Copak ten člověk nemá potřebu mluvit s ostatními lidmi?

Vzhlédla k Severusově tváři. Ne. Nemá. Je sám, pořád sám. Pozorovala ten dokonale nečitelný profil. Soustředěně sledoval bílou stezku před nimi a v obličeji se mu nepohnul jediný sval. Maska. Pouhá maska s lidskými rysy. Linda si povzdechla. Co ho jen přimělo k takové obraně?

„Nechcete jít s námi?“ navrhla, aby prolomila tíživé ticho, a také aby mu dala najevo, že dnešek nemusí strávit o samotě.

„To určitě,“ odfrkl si.

„Já jen, že na Vánoce by nikdo neměl být sám,“ dodala ještě tiše. Neodpověděl, dokonce se od ní odtáhl. Mrzelo ji to, ale o další rozhovor se už nepokusila. Upnula pozornost pouze na své kroky. Cesta se nyní zvedala do kopce a za ním už byly Bradavice.

Až do hradu mezi nimi panovalo ticho. Když vešli do vstupní haly, zastavil se a otočil k ní tvář. Byli si opět tak blízko, že se Linda zachvěla.

„Dál už jistě trefíte sama,” řekl a naznačil rukou směr, kudy má jít.

Přikývla na souhlas. Už chtěla odejít, když jí probleskla hlavou bláznivá myšlenka. Dotkla se jeho paže a vtiskla mu na rty rychlý polibek.

„Hezké Vánoce, Severusi,” popřála, "a děkuji za doprovod." Aniž by čekala na jeho reakci, rychle se otočila a vydala se za Brumbálem.

...

Čekal ji, nemusela říct ani heslo před chrličem, sám ji vpustil dovnitř. Když šla točitým schodištěm, byla ještě celá rozrušená.

Co to udělala? Kde se to v ní vzalo?

Jediné její štěstí bylo, že byl tím důvěrným gestem tak zaskočený, že unikla jeho zuřivosti.

Dnes je opravdu zvláštní den...

„Pojď dál, Lindo,” ozvalo se za dveřmi, ještě než stačila vzít za kliku. Brumbál seděl za svým stolem a spokojeně si ji prohlížel. Měla pocit, že z ní vyčetl poslední myšlenky.

„Jak vidím, procházka ti udělala dobře, jsi celá zrůžovělá,” usmál se způsobem, že už nepochybovala, že ví.

„To ano, ehm... je krásný den a navíc jsou přece Vánoce,” prohodila jakoby nic.

„Jistě, jistě... také mám tyhle svátky v oblibě. Lidé jsou většinou k sobě upřímní a ukážou svou pravou tvář,” prohlásil s úsměvem. Zvedl se od stolu a šel jí vstříc.

„Asi máte pravdu,” přistoupila na jeho hru.

„Jsem tomu rád,” poznamenal.

„Ehm... no já nevím, myslím si, že mě přeceňujete,” zapochybovala o jeho úsudku.

„Neřekl bych, jsi pro něho ta pravá.”

Linda tak přímou odpověď nečekala, trochu ji to zmátlo. „Půjdeme? Totiž jste připraven... nepřišla jsem moc brzy?” snažila se změnit téma.

Brumbál se shovívavě usmál. „Můžeme jít,” řekl a nabídl jí ruku.

„Chcete se přemístit odtud? Myslela jsem, že v Bradavicích to nejde,” namítla užasle.

„Myslím si, že jako ředitel mám jistá privilegia,” zasmál se a přemístil je ze své pracovny rovnou na Grimauldovo náměstí.

....

Už když vstoupili do chodby, uvědomila si, jak se dům změnil. Nepřipadal jí už tak zanedbaný a ponurý, Molly si dala s výzdobou opravdu záležet, celý se rozzářil a ožil. Sundala si kabát, aby ho pověsila na věšák, zatímco Brumbál se vesele vítal s Molly a nechal se zlákat na ochutnávku cukroví.

„Vítám tě,” zaslechla za sebou hlas Siriuse. 

„Veselé Vánoce,” popřála a políbila ho na tvář.

„Vážně ti to sluší,” poznamenal s neskrývaným obdivem.

Linda pod tím pohledem znejistila.

„No, já... chtěla jsem... totiž, abych se ti... teda, ehm...Vlastně se chci zeptat, jak sis to užil s Harrym?” řekla najednou.

Sirius se rozesmál. „Líbí se mi, když jsi v rozpacích. Pojď, Tonksová se tě nemůže dočkat a Molly se chce pochlubit svým kuchařským uměním.”

Vzal ji za ruku a vedl ji k ostatním. Lindu to důvěrné gesto trochu zaskočilo, nechtěla, aby si mysleli, že jsou pár. Sama v tom neměla ještě jasno a nehodlala zavdat příčinu k mylným dohadům. Jemně svou ruku vyprostila a vešla do zaplněné místnosti. Sirius si zklamaně povzdechl.

Se všemi se srdečně přivítala, byli tu už všichni. Remus jí podal ruku mezi prvními, zdálo se, že počáteční rozpaky a nejistota mezi nimi už vymizela docela. Byla tomu ráda. Teď, když v sobě překonala strach z toho kým je, uvědomila si, že je to velice příjemný společník.

Všimla si ještě neznámé dívky s divokými kudrnatými vlasy. Podala jí ruku, aby se představila.

„Ahoj, jsem Linda... patřím také k Řádu.”

„Hermiona, Ronova a Harryho kamarádka,” odvětila a potřásla jí rukou. Zkoumavě si Lindu prohlédla a pak se podívala na Siriuse. „Harry mi o vás vyprávěl,” upřesnila a zářivě se na oba dva usmála.

Lindě bylo jasné k jakému závěru došla a spokojeně tvářící se Sirius ji v tom ještě utvrdil. Nechala to být.

„Ráda tě poznávám, Hermiono,” oplatila dívce úsměv.

To už se k ní hrnula Molly a odváděla si ji do druhé části kuchyně, aby ochutnala jídla na večer a popřípadě poradila, co ještě má připravit.

„Molly nemám co dodat, je to báseň, ale nepřehnala jsi to trochu? Kdo to všechno sní?” zasmála se při pohledu na tu spoustu jídla.

„Jen si nemysli, naši kluci jsou bezední... ono se to sní,” řekla zkušeně a byla očividně spokojená, že se jí to povedlo.

„Jsi úžasná kuchařka, je vidět, že to děláš ráda. Obdivuju tě, jak to všechno zvládáš. Vychovávat sedm dětí není lehké, obzvláště, když šest z nich jsou kluci,” usmála se na Molly.

„Je to dřina, ale jsem šťastná, rodina pro mě znamená všechno,” řekla upřímně. Ale když pozorněji pohlédla na Lindu, všimla si, že posmutněla. 

„Svatá pravda. Rodina..." smutný úsměv zvlnil její rty, "taky jsem kdysi měla rodinu, Molly, ale už je to pryč.” Pak mírně zatřásla hlavou, aby zahnala chmurné myšlenky a zase se usmála.

„To jídlo se ti opravdu náramně povedlo, nikdo mu neodolá.” Stín z Lindiny tváře zmizel a Molly se neptala. Ani jedna z nich nechtěla otevírat staré rány, jsou přece Vánoce.

....

Letošní sváteční den se opravdu vyvedl, všichni se vesele bavili, vyprávěli si historky z dětství, které ty mladší nadšeně poslouchali a těšili se z toho, jaké vylomeniny natropili jejich rodiče a přátelé. Bylo to opravdu nádherné, ničím nezkalené odpoledne.

Sen tam sice nezabránila povzdechnutí, když si vzpomněla na jednoho mrzutého a tolik osamělého muže, ale to pak na sobě ucítila upřený pohled a střetla se s modrýma očima Brumbála. Spiklenecky na ni pokaždé mrkl, že se musela usmát.

On snad opravdu věděl o všem.

Večeře byla skutečně vynikající. A jak Molly předpověděla, nikdo neodolal přidat si ještě nášup. Bylo to neuvěřitelné, ale snědlo se téměř všechno. Potom si předali dárky. Linda měla také pár maličkostí, hlavně pro děvčata a Harryho. A taky pro Tonksovou, ta dívka jí přirostla k srdci.

Pokaždé když se rozhlédla po útulné místnosti, po všech těch šťastných tvářích, uvědomila si, že i ona je šťastná, že se směje a je jí dobře. Zdálo se, že se zastavil čas, že venku nehrozí válka, není žádný Voldemort, nečíhá nikde smrt. Zkrátka Vánoce v tom pravém slova smyslu. Pochopila, že patří sem, že našla novou rodinu. 

Do půlnoci už nechybělo mnoho a společnost se pomalu rozcházela. Děvčata i Harry s Ronem si už zalezli nahoru do svých pokojů, jistě uvítali soukromí bez uší dospělých. Brumbál se s nimi také rozloučil. Fred s Georgem, trochu v náladě, byli poněkud rozdovádění a Molly je nepřestávala napomínat a krotit. I Linda na sobě cítila, že toho vypila víc než byla zvyklá. Ale kdo by odolal v tak veselé společnosti. Pohledem zavadila o Remuse, byl ve společnosti Arthura. I když neměli mnoho příležitostí pro setkání, upřímně věřila, že z nich budou přátelé. Usmála se na ně. 

----

Na chvíli se vzdálila, aby si do přiděleného pokoje odnesla věci. Sirius jí to nabídl, kdyby se rozhodla zůstat. Neuběhlo ani pět minut a ozvalo se zaťukání. 

"Dále," vyzvala příchozího.

Ve dveřích se objevila hlava Tonksové. „Můžu na chvilku?” 

„Jistě, pojď dál,” pozvala ji Linda a nabídla jí místo vedle sebe. Zatímco dívka mlčela, dělala si pohodlí a rulovala si z nohou punčochy. "Promiň, ale už to v nich nemůžu vydržet," omlouvala se. „Chceš se mnou o něčem mluvit?” 

Tonksová si poposedla, aby jí viděla do tváře.

„No, víš... chtěla jsem se zeptat, jestli je už mezi tebou a Remusem všechno v pořádku.”

Ta otázka Lindu překvapila. „Já doufám, že ano. Mám zato, že to nešťastné nedorozumění jsme překonali a stávají se z nás přátelé,” odpověděla.

Dívka si oddechla. „To jsem ráda, Remus je hodný a dobrý člověk, opravdu by nikdy nikomu neublížil,” ujišťovala ji horoucně. Oči jí přitom zářily a Lindě to náhle došlo.

„Ty ho máš ráda viď.”

Tonksové rozpaky zrudly tváře, ale pak přikývla. „Je to tak vidět?” 

„Myslím, že ostatní si nevšimli," uklidnila ji Linda. "A Remus ví co k němu cítíš?”

Pokrčila rameny. „Pochybuju, že by se na mě díval takhle. Myslím si, že... že je v tomhle ohledu nepřístupný kvůli tomu čím je. Přesvědčil sám sebe, že je odsouzený k samotě,” povzdechla si dívka.

„Není to pro něho snadné, jeho osud je příliš těžký. Potřebuje čas,” chlácholila dívku Linda. Ráda by jí řekla něco povzbudivého, ale nebude lehké přesvědčit Remuse, aby uvěřil sám v sebe a přijal lásku ženy.

„Víš, chvíli jsem na tebe žárlila. Myslela jsem si, že se mu líbíš ty,” přiznala po chvíli už veseleji Tonksová.

„Já? Proč já, vždyť ani spolu netrávíme čas,” zasmála se té představě Linda.

„Já vím. Trvalo to jen chvilku. Než jsem si všimla, jak se na tebe dívá Sirius," řekla a pátravě ji pozorovala. "On je do tebe blázen, Lindo,” dodala s vážným výrazem ve tváři.

Linda se ošila. Další člověk, který řekl nahlas to čeho se obávala a zavírala před tím oči.

„Prosím tě... Jak jsi na to přišla? Jsme... jsme jen dobří přátelé.” Nezněla přesvědčivě ani sama sobě, natož Tonksové. 

„No tak to jsem asi slepá a ostatní taky,” zasmála se dívka a loupla po ní uličnickým pohledem.

Linda byla v rozpacích. „Jenže já... no, víš... já to tak necítím. Mám ho ráda jako přítele.” 

Tonksová se zarazila. „Promiň, myslela jsem, že je to vzájemné. Že jste spolu, víš?”

Linda bezradně složila ruce do klína. "Sirius by to tak určitě chtěl, ale já zatím nemůžu. Chápeš?"

Dívka ji chytla za ruku. „Já jen, že ses mi zdála poslední dobou jiná, veselejší. Navíc... trávíte spolu hodně času,” vysvětlila a tvářila se přitom tak omluvně, že se musela Linda usmát.

„A je někdo jiný?” zeptala se Tonksová po krátké odmlce a tázavě se na ni podívala.

To už se Linda  upřímně rozesmála. To děvče se tak lehko nevzdávalo. Blesklo jí hlavou, že Remus jednou podlehne

„Prosím tě, co tě to dneska popadlo?” podivila se Linda.

"Já nevím. Zajímá mě to, a když už probíráme srdeční záležitosti..."

Linda chvilku váhala, nebylo vlastně co říct, ale v očích Tonksové byl upřímný zájem. Byly přítelkyně a s nikým jiným o takových věcech mluvit nemohla. Nakonec se svěřila. I když to byla absurdní představa.

„I kdybych o dotyčném takhle smýšlela, pochybuju, že bych vůbec uspěla. Pravděpodobnost je téměř nulová," povzdechla si, ale pak se zase rozesmála.

Jak ji napadlo myslet na Severuse takhle? Vždyť se s ním setkala jen párkrát a pokaždé se téměř pohádali… Nebo na něho myslí od první chvíle? Už poněkolikáté si musela přiznat, jak zvláštní dnešní den je.

"Takže někdo takový je," chytila se toho Tonksová. "Řekneš mi jeho jméno?"

Linda záporně zavrtěla hlavou. „To ani náhodou. Navíc jsem je tak žertovala. A pojď, vrátíme se k ostatním,” vybídla dívku a smějíc se vyšly z pokoje.

....

Rozešli se dlouho po půlnoci. Molly s Arthurem měli ložnici v patře a Tonksová chtěla přespat doma. Nakonec se k ní připojil i Remus a Linda osaměla se Siriusem. Podívala se na něho, stáli nejméně tři metry od sebe, jako by se oba báli udělat ten první krok. Najednou si vzpomněla na slova, která jí řekla Tonksová: Je do tebe blázen...

Pokud překročí hranici, kterou sama stanovila, nebudou už schopni to zarazit. Vzájemně se měřili pohledy, Linda přemýšlela, zda je pravda, že ho zasáhla tak hluboko a Sirius bojoval sám se sebou, aby se ovládl.

Promluvila, aby přerušila tíživé ticho. „Ehm... půjdu už taky spát, jsem už unavená... to víno a tak...” Už jen to, že se jí zadrhával hlas, nebylo dobré znamení.

„Taky půjdu,” řekl a připojil se k ní.

Šli mlčky. Linda cítila to známé napětí. Zrychlil se jí tep, tělo ji znovu zrazovalo. Vešla do pokoje. 

'Měla by mu popřát dobrou noc, dát tím najevo, že nechce, nemůže, nesmí...' neřekla však nic.

Sirius stál ve dveřích a díval se na ni s neskrývanou touhou. Ani on neřekl nic. Nakonec vešel a zavřel za sebou dveře. Nepřestával Lindu sledovat. Možná čekal, že to rozhodne za něj, co sama udělá.

Jenže ona byla bezradná a jeho blízkost a horkost těla nepomáhala. Přesto... měla by to skončit dokud je čas.

Měla by?

O další krok se přiblížil. Bylo pozdě, už toho nebyla schopná. Možná za to mohl vypitý alkohol, možná jen kouzlo dnešního dne. Věděla jen, že její tělo po něm touží.

Pohladil ji po tváři a zajel rukou do vlasů. „Lindo,” zašeptal zastřeným hlasem a políbil ji - jemně, přesto vášnivě.

„Neměli bychom. Já...” zmlkla, bylo to tak těžké říct nahlas.

„Já vím,” řekl, „ale nemůžu si pomoct. Ne když vím, že mě taky chceš.” Propaloval ji pohledem.

Co má dělat? Má podlehnout, riskovat, že mu zlomí srdce?

Neměla tu zůstávat, měla odejít domů, moc mu to neusnadňovala.

„Siriusi, já... nemůžu ti zatím nic jiného nabídnout,” řekla tiše.

Bylo to možná kruté, ale nechtěla mu lhát. Dívali se na sebe, pak ji pevně objal.

„Já to risknu,” hlesl a přitiskl své rty na její. 

Příliš po ní toužil. Líbal ji s naléhavou prudkostí. To co několik týdnů v sobě potlačoval, vyplulo na povrch. Linda se vzdala, oplácela mu polibky se stejnou vášní a vzájemně se zbavovali svých svršků. Na chvilku přestal, aby si ji prohlédl.

 „Ani nevíš, jak moc to pro mě bylo těžké. Jak moc tě po celou tu dobu chci,” přiznal se pak.

Vzal Lindu do náruče a odnesl si ji do postele.

* * *

Severus už hodnou chvíli zíral do ohně, v ruce držel prázdnou sklenku od whisky a snažil se na nic nemyslet. Byly dvě hodiny ráno, nemělo smysl jít spát. Věděl, že neusne jako každý rok v tuto noc. Nerad myslel na minulost, nechtěl vzpomínat, přesto se ztrácel ve vzpomínkách.

Nikdy neměl Vánoce rád, už jako dítě pochopil, že nemá cenu doufat v poklidné rodinné štěstí. Jeho matka, naprosto zbavená vlastní vůle a zotročená despotickým mužem, vzdala svůj život a zároveň i život svého syna. Uzavřela se do svého světa, jenž sestával v posedlosti vyhovět muži a předejít tak dalšímu týrání. Nemohl ji nenávidět, byla to jeho matka, ale také jí dlouho nemohl odpustit.

Ne, opravdu nechtěl vzpomínat! Vstal a nalil si další skleničku whisky.

Nenávidí tohle vánoční šílenství, tu přeplácanou výzdobu, tu faleš a přetvářku... Usměvavé obličeje, láskyplné výrazy... Pche, k čertu s tím! Vzpomněl si na setkání s Lindou, na to, jak stála blízko, když svíral její paže, na její oči, na chvějící se rty, když se s ním loučila... Byl to jen okamžik, přesto pocítil jejich hebkost, překvapila ho.

Co asi dělá? Určitě se náramně baví s Blackem, jak jinak!

Napil se, aby spláchl ten hořkobolný pocit, a vrátil se na své místo u krbu, nemohl odolat žáru ohně. Občas míval pocit, jako by mu plameny vnikaly až do nitra a rozehřívaly jeho ledovou krustu kolem srdce... ztrácel se v nich. Tak jako v tuto chvíli.

Byl zase malý chlapec a toulal se venku, protože doma byl křik a opilý otec rozdával rány. Nevěděl kam jít, a tak jen malomyslně bloumal okolím, když si všiml dívky před sebou. Seděla v trávě a zaujatě četla v nějaké knize. Chtěl pokračovat v cestě, ale zaslechla jeho kroky a vzhlédla. Severus se připravil na výsměch a urážky. Ale ta dívka nic takového neudělala. Naopak, usmála se. Odzbrojila ho způsobem, že nebyl schopný reagovat. Jen tam tak stál a zíral do zelených očí, které zářily hřejivým teplem. A ta záře jej na dlouhá léta pohltila, roztavila led v jeho duši, zahřála mu srdce. Najednou tu byl někdo, kdo jím nepohrdal, kdo ho nepřehlížel, kdo ho měl rád. Ta dívka se stala jeho celým světem, zbožňoval ji, miloval ji.

Ach Lily, drahá Lily. Jak jen jsem tě mohl ztratit? Nikdy si neodpustím... nikdy!

Něco se mu zadrhlo v krku a pálilo ho v očích, pevně je sevřel.

Může za to oheň, příliš dlouho do něj zírá! K čertu s tím vším!

Podíval se na z poloviny prázdnou láhev, jedinou jeho společnici... On je přece rád sám, nepotřebuje kolem sebe lidi!

Znovu se napil.

Nepotřebuje být v Blackově domě, poslouchat protivný smích a tlachání svých „přátel”. Dívat se na šťastnou Molly, která ho rozčiluje s tím svým mateřským přístupem, na jejich přemnoženou rodinu… Arthura, starajícího se a milujícího otce… Nenáviděného Blacka, toho parchanta, který fňuká jako štěně, že nemůže ven!

Dopil naráz zbytek svého zapomnění a usoudil, že potřebuje další, aby mohl pokračovat v nenávisti k ostatním.

Připil na arogantního, sebestředného Pottera jehož pohled nemůže vystát.

Zelené, zářivé oči... oči jeho Lily!

Na Albuse, s tím jeho chápavým úsměvem a upřímnýma očima! A na konec na ni... protivnou, vlezlou, usměvavou a... po boku Blacka. Vždyť, kdo by mu odolal!? Na to se opravdu nemá zapotřebí dívat!

Tak moc se potřeboval opít, doslova utonout ve whisky. Jenže s každým dalším douškem měl pocit, že jeho mysl je otevřenější a otevřenější. Dopřávala mu bolestné vzpomínky plnými hrstmi a kypěla v něm zlost. Ke všemu a ke všem.

Ano, nenávidí je všechny, nenávidí tuhle noc, nenávidí svou slabost a nenávidí sebe! Dnes si to mohl dovolit, mohl si dovolit cítit... být lidskou bytostí. Vůbec nechápal, proč ho Brumbál zval, jako by o to stál, jako by o něho někdo stál. Nepatří k nim, nepatří nikam!

Lily, moje Lily, už patnáct let... patnáct let bolesti.

Prázdná sklenka se roztříštila o protější zeď. Prudký pohyb Severuse ujistil, že navzdory jasné mysli je opilý. Nejistým krokem došel do své ložnice. Nechtěl už na nic a nikoho myslet, byl unavený, chtěl už jen spát, zaspat tuhle příšernou noc. Tak jak byl, v košili a kalhotách, se svalil na postel. Muselo už téměř svítat, ale bylo mu to jedno, konečně přišel vytoužený spánek a otupělost. Když se propadal do říše snů, myslel na Lily. Na její rusé vlasy, jak povlávají ve větru a lechtají ho na tváři, na její úsměv, který by patřil pouze jemu. Myslel na to, co mohlo být a toužil.

Ve spánku se obraz jeho drahé Lily rozplynul a nahradil jej jiný obličej, jiná žena. Žena, která mu poslední dobou až příliš často křížila cestu. Žena, která z nepochopitelných důvodů stála o jeho přátelství.