Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prolog

17. 8. 2011

 

Kdyby ji někdo hledal, našel by ji v malém podkrovním pokoji. Seděla na parapetu u okna a dívala se ven. Nebylo to poprvé a ani naposled, to věděla. Tohle místo a tohle okno k ní už neodmyslitelně patřilo. Nenáviděla ho a zároveň bez něj nedokázala žít. Tiše si povzdechla a unaveně se rozhlédla po pokoji. Nebylo tu nic, žádný nábytek, jen koberec a stěny pokryté jejími kresbami. Bylo to prokleté místo, ale tady si připadala živá. Bolest přece znamenala, že ještě žije. Občas na ni vše padalo, až měla pocit, že ji to zadusí. Celý dům na ni padal, protože byl tak tichý a tak prázdný - jako kdyby byl mrtvý.

Ale když jí bylo lépe, když ji netrápily noční můry a zlé myšlenky, chápala co pro ni znamená, že je to domov. Místo, které jí zachránilo zdravý rozum a kde může začít znovu. A taky někde hluboko uvnitř věděla, že jemu by se tady líbilo. Právě v tomhle pokoji, u stejného okna a pravděpodobně s nějakou skicou v klíně. Prsty by měl začerněné od uhlu a tvář rozjasněnou širokým úsměvem.

Ne! Na to nesměla myslet, to si přece zakázala! Zničilo by ji to. On... on prostě není! V jejím životě není nikdo, jen ona - ona sama!

'Nemysli, nemysli... jen seď a dívej se!' Opakovala si v duchu jako mantru.

Byla tu, aby  mohla o něco volněji dýchat. Utíkala sem před nočními děsy, kdy měla chuť křičet a rvát si vlasy hrůzou - chuť to vzdát! Do stěn vtiskla svoji bolest a vzpomínky. Křičela z nich její minulost, protože když myslela, že zešílí, malovala. A to pomáhalo. Na chvíli. Když pak své dílo pozorovala, připadalo jí, že to prožil někdo jiný.

Odvrátila hlavu a raději se dívala opět do zahrady. Sluneční paprsky příjemně hřály. Zavřela oči a nechala je, aby ji hladily po tváři. Měla ráda podzim, hrál všemi barvami, a dnes byl opravdu krásný den. Jenže myšlenky jí ulétaly tam, kde to bolelo.

'Společně by vyběhli do zahrady, házeli by po sobě listím a smáli se.'

DOST! Prudce otevřela oči, není žádné MY, je jen ONA!

Tohle nesmí, tohle ne. Stálo ji mnoho sil, aby se dostala až sem, aby se dala dohromady. Dostalo by ji to tam, kde byla ještě před rokem, kde ji pološílenou našel Brumbál.

….

Když zůstala sama, když ji opustil poslední blízký člověk, zlomilo ji to úplně. Nemohla silena-a-zoufala.jpgspát, protože noc ji děsila. Prožívala ve snech peklo. Přes den skoro nejedla, byt opouštěla jen pokud musela. Začala být netečná ke všem a všemu. Nikdo se o ni nestaral, nikdo ji nepostrádal. Stačilo několik týdnů a stal se z ní jen stín. Chtěla to skončit, ale nemohla. To bylo na tom nejhorší, nejkrutější… nedokázala zemřít.

Jednoho dne, kdy šla netečně po ulici, si myslela, že byly její prosby vyslyšeny. Hlasité troubení a kvílení brzd ji přikovalo na místě. Pak ucítila prudký náraz a byla tma. Se zoufalým pocitem se probrala v nemocnici. Lékař říkal, že je zázrak že přežila.

'ZÁZRAK? Jaký zázrak, ona přece nechtěla přežít!'

Na pobyt v nemocnici si vzpomínala jen matně. Neprojevila žádnou snahu se uzdravit, odmítala spolupracovat a když jí lékaři i sestry domlouvali, neposlouchala. Nutili ji žít, přestože ona to nechtěla! Ošetřující lékař nechápal, že se uzdravuje, z lékařského hlediska to bylo nemožné! Když tu ženu přivezli, byl přesvědčený, že nepřežije.

Ona ale věděla proč, to její krev. Ten zázrak, jak tomu říkali - její prokletí, jak tomu říkala ona. I kdyby ji tam nechali ležet v krvi, její tělo by to nevzdalo, bojovalo by za každou cenu. Měla to ověřené. Už před nehodou zažila tak zoufalý okamžik, kdy v ruce držela nůž a otevřela si žíly a ony se opět zacelily. Matka jí vždy říkávala, že je výjimečná, že má v sobě dar. Smála se tomu, protože nechápala. Až o mnoho let později zjistila, co měla matka na mysli. Věřila, že může pomáhat, chtěla zachraňovat životy. Až na jednu noc kdy selhala.

Nezachránila jeden život!

Jelikož se její tělo uzdravilo opravdu 'zázračně', ale s apatií si lékaři nevěděli rady, přestěhovali ji do bloku C. Mezi pacienty, kteří trpěli posttraumatickým stresem. Možná doufali, že se uzdraví i její mysl. Marně. Jako by se někam propadla, našla uvnitř sebe kousíček místa, kde nebylo nic. Žádná bolest, žádná vzpomínka, žádná tvář, jen prázdno a nicota. A tak skončila v ústavu pro choromyslné. Bylo jí to jedno. Strávila tam víc jak rok, než ji našel Brumbál. Nevěděla jak to dokázal, ale dostal ji ven. Pomáhal jí dokud ji nevzkřísil a dal jí k dispozici tenhle dům. Taková byla její minulost. Věděla, že už tak nesmí skončit, nesmí ho zklamat, tolik mu toho dlužila.

Vzdálený štěkot psa ji vytrhl z myšlenek. V okně spatřila svůj odraz. Bylo jí teprve 35 let, vypadala jako dívka, co má život před sebou a cítila se jako stařena, která všechnu sílu vloží do každého nového dne! Přesto tohle ráno bylo snazší než ta předešlá. Cítila v sobě klid. Naposled pohledem přelétla sluncem zalitou zahradu, krátce se ještě zastavila u vyobrazení na stěně a opustila pokoj. Byl čas jít. Musí zas pomoct ostatním.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář