2. V nenávisti
„... Za jiných okolností byste byl, pane Malfoyi, v pořádku,“ říkal lékouzelník a pevně mu hleděl do znetvořené tváře.
Jistě, za jiných okolností. Draco pevně sevřel pěst i čelist a odvrátil se od dokonalého obličeje vedle sebe.
„Přesto nepropadejte zoufalství, ke zlepšení časem dojde. Musíte být však trpělivý, kouzla na vaše popáleniny působí teprve krátce a vy...“
„Jděte k čertu!“ zařval vztekle Draco a zavřel oči. „Co se mi to tu snažíte namluvit? Že nad mým ksichtem zamáváte hůlkou a budu zase jako dřív?! Myslíte si, že jsem idiot?“
„Pane Malfoyi, uklidněte se. Chápu, jak je pro vás těžké věřit, že...“ snažil se o trpělivý tón lékouzelník, ale nepříčetný hlas mladíka jej opět přerušil.
„Chápete?!... Vy nic nechápete! Moc dobře vím, že temné kletby jsou nezvratitelné a následky trvalé. Netvrďte mi tady, že nevíte, co to bylo za oheň. Prokletý oheň, který mi vzal tvář, který mi vzal budoucnost, který mi vzal život!“ Poslední slova se proti jeho vůli zlomila ve vzlyk. Na nenáviděného hezouna ani Karin se nepodíval.
Lékouzelník chtěl ještě něco dodat, vysvětlit další postupy léčby, ale pak pochopil, že v tomto stavu mladý Malfoy není schopen spolupracovat.
„Karin vám dá lektvar a vy si odpočiňte, ještě si promluvíme... až se budete cítit lépe,“ řekl a zvedl se ze svého místa.
Draco se posměšně uchechtl. Až mu bude lépe? Copak ta chvíle někdy přijde? Ať jdou všichni s těma kecama k čertu!
Jakmile lékouzelník opustil pokoj, ošetřovatelka mu připravila lektvar na zklidnění a s povzbudivým úsměvem přistoupila k lůžku. „Tady máte,“ podávala mu sklenici.
Zvláštní, teď už mohl pít ze sklenice, ne z plastového hrnku. Vlastně proč ne, vždyť už nebylo co tajit, teď už se viděl.
„Nechci ho!“ zavrčel a hrubě její ruku odstrčil, až pár kapek vyšplíchlo na deku.
„Nehrajte si na hrdinu a vypijte to,“ nedala se Karin a znovu mu sklenici podstrčila.
„Říkám, že ho nechci!“ procedil skrz zuby Draco a zdravým okem ženu propaloval. „Nechci nic a nechci nikoho vidět. Nechte mě na pokoji a vypadněte!“
„Jistě, ale až vypijete ten lektvar, pane Malfoyi,“ odvětila nevzrušeně ošetřovatelka a s ledovým klidem snášela nenávistný pohled. Takových situací už zažila, tenhle mladík nebyl ani zdaleka jediný, který si vylíval svou nenávist na ošetřovatelce. „Pak se tu klidně utápějte v sebelítosti. Ale na vašem místě bych zkusila všechno, co může vylepšit váš stav.“
Chvíli se vzájemně měřili pohledy, až nakonec Draco sklenici přijal a prázdnou ji vrátil do natažené ruky.
„Děkuji. A teď zkuste na chvíli usnout, potřebujete sílu k tomu, co vás čeká.“ S těmi slovy se otočila ke dveřím a nechala jej o samotě.
Draco se zabořil hlouběji do polštářů a otočil hlavu k oknu. Nyní už nechávali žaluzie vytažené, nebyl důvod jej chránit. Lékouzelník říkal, že se nemá vzdávat, že je naděje na zlepšení. Mluvil o někom, kdo je přes tyto kletby kapacitou, o někom, kdo jej dá zase dohromady. Ale on mu nevěřil, jak by také mohl? Tady přece nešlo o nějaké zlepšení, nešlo o pár jizev, o zraněné oko... Draco potřeboval zcela nový obličej! Copak lze nahradit seškvařenou kůži, chybějící rty v koutku úst? Budou mu na spálené lebce zase růst vlasy? Ne! Nebyl takový blázen, aby věřil. I kdyby se 'mistrovi ve svém oboru' podařilo nemožné, stále bude netvor. Viděl už lidi postižené temnými kletbami a znal muže, kterého se dotkl stejný oheň jako jeho. Spálená kůže na mužově paži a prsou Draca kdysi naplňovala odporem a nyní je on sám stejně postižený.
'Jenže ten Smrtijed měl obličej v pořádku!'
Krasavec tvrdil, že to bude dobré, že se to zlepší. Tak proč za ním nepřichází jeho přátelé… a Pansy, když je to tak jednoduché, tak samozřejmé? Vzpomínka na dívku s laníma očima, kterýma k němu vzhlížela, naplnila jeho srdce žalem. Přísahala mu lásku, dokonce i jejich rodiny počítaly s jejich zasnoubením, tak proč ho opustila? Zřejmě to nebyla ta pravá láska. Na druhou stranu si musel přiznat, že nikdo by nesnesl pohled na něco tak... Jedině matka. Jak ji za to obdivoval! Ale jenom chvilku, vždyť on byl to jediné, co jí zůstalo, jak s oblibou říkávala. O muže přišla krátce po válce. Draco se dozvěděl, že Lucius Malfoy byl odsouzen k mozkomorovu polibku. Ve stavu v jakém se v té době nacházel, nebyl schopný otce ani oplakat.
Ale matčin pohled je jiný než byl ten Pansy. To už věděl a musel se s tím smířit. Smířit ano, ale vyrovnat nikdy. Nikdy!
Přemáhal ho spánek, ale chtěl ještě vzpomínat, ještě víc drásat svoji bolavou duši. Musel. Potřeboval někoho obvinit z toho, co se stalo. Ta nenávist byla tak obrovská, že ji nedokázal snést. Musel ji obrátit i k někomu jinému než k sobě. Ano, a ten někdo byl Potter! Byla to jeho vina, že teď bude žít jako zrůda, jeho vina, že málem uhořel. Pravda, kdyby Draco nebyl tak posedlý po pomstě a nesledoval Pottera do Komnaty nejvyšší potřeby a nevzal by sebou Crabba a Goyla, nic z toho by se nestalo. Jenže jeho nikdy nenapadlo, že se mu to vymkne z rukou, že Crabb použije k vraždě nenáviděného nebelvíra právě Zložár.
Takže, co přesně byla Potterova vina? Že Draca zachránil z toho pekla, že se zachoval jako člověk a vyslyšel jeho prosby o pomoc? DOST! Musel vidět, jak na tom je, musel pochopit, že... měl ho tam nechat! Neměl ho zachraňovat. K čemu je mu život s takovým ksichtem?! Byl tenkrát při vědomí ještě tak dlouho, aby si uvědomoval strašlivou bolest v obličeji, měl pocit, jako by mu někdo rval maso od kosti. A byl při vědomí tak dlouho, aby pochopil, že je z toho pekla venku, že ho nesou na nosítkách na provizorní ošetřovnu, kde zaslechl zděšený hlas madam Pomfreyové a pak nepříčetný dívčí výkřik, který se mu zaryl až do mozku. Pansy. Jeho láska viděla to, co on spatřil v lepším stavu v matčině zrcátku. Jak mohl čekat, že by za ním ještě přišla, že by překonala hrůzu a odpor a zvykla si? Ne, na takovou ohavnost si nelze zvyknout. Nikdy.
…
„Už se probouzí.“
Nechtěl se probudit. Nechtěl mluvit s nikým, zvlášť ne s Karin nebo s lékouzelníkem. Spal dlouho? Hodinu nebo den? Nechtěl za žádnou cenu otevřít oči. Nechtěl se dívat na toho namyšleného krasavce, který měl jako naschvál službu. A už ho slyší, jak žvaní něco o tom, jak bude Draco zase v pořádku, jak se brzy dočká zlepšení. Ne, neotevře oči, nemíní se při těch kecech dívat na zbožňující pohledy ošetřovatelek vysílané k tomuto muži. Ale na druhou stranu se jim nedivil. Po tom co spatřil v zrcadle už vůbec ne. Když se musely dívat na Draca, což byla jejich povinnost, rády ulevily svému zraku pohledem na pěkného lékouzelníka. Sám se viděl jenom jednou, na krátký, kraťoučký okamžik, ale stačilo to. Měl z toho šok.
Ve chvíli, kdy vzal nedočkavě do ruky matčino zrcátko, neviděl vůbec nic. Jenom jakousi mlhu, způsobenou jeho zrychleným dechem. Potom pomalu, jako když se otevírá opona jeviště, viděl nejprve zastřeně, pak jasněji a ostřeji svůj obličej. Cosi nepopsatelného, orámovaného zježenými, zpocenými vlasy, spočívajícího na bílém polštáři.
Čelo – tedy to, co prosvítalo mezi prameny zbylých, umaštěných vlasů, vypadalo docela normálně. Jenže co je to normálně? Za jiných okolností by ke svému čelu pocítil odpor. Ale bylo až na pár hojících se škrábanců docela ucházející. Opatrně posunul zrcátkem doprava a o něco víc jej naklonil. Strnul. První co spatřil byla spálená kůže a kus holé lebky. A dál, níž... v místě pravého obočí začínalo pole čehosi, co do lidské tváře rozhodně nepatřilo, a zpod tohoto útvaru se zablesklo bělmo oka. Ano, pod tím čímsi bylo Dracovo kdysi šedomodré oko, které vytřeštěně zíralo do zrcadla, jako by nemohlo pochopit. Nemohlo! Ani Voldemort nemohl budit větší hrůzu než jeho pravá tvář.
Je konec. I ta slabá útěcha v zapomnění, v bezesném spánku je pryč. Musí se vrátit do života. Asi to nedokáže, ale žádný spásný lektvar ho z toho už nedostane. I kdyby ho mohl brát neomezeně, nakonec se musí stejně probudit. Nebo nemusí... Kdyby měl na dosah jed, který by mu umožnil se všeho vzdát, zbavit se bídného života, vzal by si ho? Ukončil by své utrpení jednou provždy? Mimoděk si vzpomněl na Severuse, na jeho laboratoř. Znal účinné jedy, po kterých usnete a nic necítíte. Využil by tuhle možnost? Ne, to věděl. Ale proč? Proč tak lpí na životě? Jaký to bude život?
Otevřel oči, dál předstírat spánek nemohl. Cítil, jak se mu rozrušením chvějí víčka, na to by mu nikdo neskočil.
„Zrcadlo,“ zachraptěl. „Chci zrcadlo!“ Uvědomil si, že tenkrát, v tom krátkém okamžiku, zahlédl i neporušenou část tváře, a aby tomu mohl uvěřit, musel se nejdřív přesvědčit. Hned teď.
„Pane Malfoyi, přišel jsem si s vámi promluvit.“
Hlas krasavce byl nesnesitelný. To dominantní zabarvení!
‚Já jsem velký já, muž, před kterým padají všichni na zadek. A takový netvor, o kterého se tady staráme, protože musíme, utrácí můj drahocenný čas absolutní nespoluprací. Neváží si toho, že kolem něho celý personál lítá a vychází mu vstříc!‘
Možná si lékouzelník myslel něco úplně jiného, ale Draco ho neměl rád. Muž měl nejen ke svým podřízeným, ale i k pacientům poněkud přezíravý postoj. Takoví lidé jsou, s tím se nedá nic dělat. Navíc, Draco se viděl v zrcadle a dobře znal lékouzelníkovu krásnou tvář, začal ho nenávidět.
„Vím, o čem se mnou chcete mluvit, a proto bych se raději nejdřív podíval do zrcadla.“ Zachytil výměnu pohledů dvou ošetřovatelek, které stály jako vždy skromně u dveří.
„Přineste někdo zrcadlo,“ vyštěkl lékouzelník.
Po chvilce se jedna z nich vrátila a zastavila se u Dracova lůžka. Ihned sklopila pohled a po paměti natáhla ruku se zrcadlem. Lékouzelník jí ho vytrhl z ruky a podal Dracovi.
„Toho jsem vás chtěl ušetřit, dokud nebudete informován o dalším postupu léčby. Ale vy jste...“
Draco neposlouchal. Teď už se odhodlaně, připraven na všechno, zadíval na svůj odraz. Nechtěl se na sebe podívat, aby si zoufal, naopak. To, co zahlédl tenkrát, si chtěl potvrdit. Jeho levá tvář byla opravdu neporušená... nebo téměř. Ano, viděl dobře. Kdyby se na sebe díval z profilu, to si musí ještě ověřit, nikdo by nic nechutného nespatřil. Ale ne! Ten nos. Na ten Draco zapomněl. Není divu, v tom chaotickém uspořádání toho, co bylo původně jeho obličejem, na nos nepomyslel. Pozorněji si prohlížel zborcený a zdeformovaný hrbol uprostřed tváře. Nebyl to hezký pohled, ale zdálo se, že je ohněm netknutý a nechybí mu ani kousek. Ten nos by se možná spravit dal. Ale co zbytek?
„... A tak byl pan profesor Dagworth z Vídně tak laskav...“
Draco cosi přeslechl, ten krasavec vedle něj stále žvanil a žvanil. Měl by přece vědět, jak je pro netvora důležité podívat se do zrcadla a nechat ho svou 'krásu' patřičně vychutnat! Odložil důkaz svého zjevu na přikrývku a zadíval se ke dveřím. Stály tam ty dvě vyděšené dívky, vděčné, že nemusí pobývat v jeho těsné blízkosti. Chtěl se zasmát, ale pak si uvědomil, jak jedna z nich až bolestně připomíná Pansy. Přivřel oči a snažil se zahnat potupné slzy.
„Posloucháte mě vůbec?!“ Teď se lékouzelník opravdu rozčílil. „Nebylo jednoduché přesvědčit profesora, aby se na vás podíval.“
„Ale ze známosti s vámi to udělal?“ hádal Draco a zachechtal se jako zlý skřet.
Krasavec zalapal po dechu. „S vámi se nedá mluvit!“ ulevil si zlostně. „Slíbil to vaší matce, to jí byste měl být vděčný! My se tady snažíme a vy...“ Obrátil se ke dveřím a ráznými kroky se vzdaloval. Málem se v nich srazil s Narcisou Malfoyovou, která přišla dělat synovi po celé odpoledne společnost. Draco ještě zaslechl, jak se za ním s bouchnutím zavřely. Spokojeně přivřel oči. Zbavil se ho, nemusí se dívat na jeho sebevědomou tvář, nemusí poslouchat hluboký hlas, kterým vábí ženy jako lampa můry. Ale vážně to chtěl? Vždyť se vlastně nic nedozvěděl. Přece jen lékouzelník je informován o kolegovi líp než jeho matka, která zná jen to, co si přečetla nebo zaslechla. Nakonec se bude muset tomu frajerovi omluvit. Nemůže za to, že ho nenávidí, strašně nenávidí!
„Draco,“ Narcisa se tiše přiblížila až k němu a posadila se na kraj lůžka. „To nebylo zapotřebí. Je to dobrý lékouzelník. Ani nevíš, kolik nocí tady u tebe probděl, i když neměl službu. Kolikrát přišel, aby se na tebe podíval. Draco, zkus nějak... nějak zkus spolknout co proti němu máš,“ domlouvala mu vlídným hlasem a očima ho téměř prosila.
Podíval se na matku a začal se smát. U Merlina, on se smál! Ale nebyl to veselý smích, byl to smích šílence, křečovitý, štěkavý... a pak to přešlo. Chtěl ho znovu vyvolat, ale nevedlo se mu to. Narcisa svého syna šokovaně pozorovala, než jí došlo, že se každou chvíli zhroutí. Poposedla na lůžko, aby byla ještě blíž a pohladila Draca po tváři. Po té znetvořené, spálené hmotě, která teď k němu patřila, nedala se přehlédnout, škrtnout, zahodit...
Vrhl se matce do náruče a konečně si mohl ulevit na jejím rameni. Jak dlouho to trvalo? Minutu, pět, deset... půl hodiny? Nevěděl, čas se zastavil. Oddaloval ten okamžik, kdy se bude muset vzdát teplého bezpečí milujících paží, co nejdéle, protože věděl, že tahle chvíle je jakýsi zlom v jeho budoucím životě. Dosud ho všichni ošetřovali a hýčkali, teď bude muset přijmout skutečnost takovou, jaké je... tohle rozhodnutí za něho nikdo udělat nemůže.
Když na to později Draco vzpomínal, nechápal, že stačilo tak málo, aby se podvolil, aby se smířil se svým životem, životem netvora. Stačila jediná chvilka, ta v náruči matky, aby pochopil, že život jde dál, jeden den střídá další, zeměkoule se pořád točí a nikoho nezajímá Dracovo trápení. Snad jenom matku, ale ta mu nemůže vrátit dřívější život, na to její láska nestačí. Nevěřil ani, že to dokáže profesor Dagworth, ale rozhodl se, že to zkusí.
….
„Matko, co je s Pansy?“ zeptal se jeden večer pár dní po tom, co ho pustili od sv. Munga domů, aby se připravil na cestu za profesorem Dagworthem.
Krátce na něho pohlédla a pak se rychle vrátila ke svému vyšívání, jako by právě v tu chvíli na ničem jiném nezáleželo.
„Co má s Pansy být? Proč... proč se na ni ptáš?“ odvětila tak ledabyle, jak jen to dokázal její hlas.
„Proč si myslíš, že se asi ptám?!“ vyjel Draco podrážděně, ale vzápětí se uklidnil a omluvil se. „Promiň, nechtěl jsem,“ hlesl a odložil knihu, kterou stejně již několik minut nečetl, na stolek. „Myslíš, že... no, že až budu mít po těch operacích v Rakousku a budu zase vypadat jako člověk, že se Pansy ke mně vrátí?“
„Draco,“ pohlédla do jeho tváře a povzdechla si, „to já nevím. Nesmíš se... nesmíš se k tomu tak upínat. Nech ji být, zapomeň na ni.“
Ta slova byla vyřčena s něhou a láskou, přesto odhalila syrovou skutečnost, které se obával.
„Jo. Nejspíš to udělám,“ zachraptěl. „Myslím, že si půjdu lehnout,“ dodal pak a odešel do svého pokoje, nechávaje za sebou ustaranou matku, jejíž oči přetékaly slzami.
…
Po několika operacích na klinice profesora Dagwortha, které se prý 'úžasně' povedly, na tom nebyl tak, jak očekával a jak mu všichni slibovali. Přestože se všemi způsoby snažil v sobě umlčet zoufalou naději, že se mu vrátí život, jaký vedl dřív, cítil obrovské zklamání. Užil si na Dagworthově klinice v Rakousku tolik bolesti, že ani Cruciatus od samotného Pána zla nemohl být horší. Přestože byl profesor uznávaný i v mudlovském lékařství a v dokonalé souhře spojil své lékouzelnické umění s medicínou - respektive s plastickou chirurgií, jak mu dlouhé hodiny vysvětlovali - ani on nedokázal zařídit zázrak. Propustili ho po třech měsících domů s tím, že se prozatím opravdu nedá nic dělat. Poškození spolu s chybějící tkání bylo tak rozsáhlé, že nebude nikdy normální, natož jako dřív. Neřekli mu to přímo, ale Draco si tím byl jistý. Temná kletba ho poznamenala nadosmrti. Ale nějaký výsledek přece jen docílil. Nos. Jeho nos byl jako dřív, téměř dokonalý. Takže když se na něho někdo díval zleva, viděl netknutou, krásnou tvář Draca Malfoye. On sám se na sebe díval do zrcadla jen občas a pokaždé měl pocit, že v odrazu vidí dvě bytosti. Mladíka, kterým byl a zrůdu, kterou se stal a kterou nenávidí.
Takže, když se Draco vrátil z poslední operace, matka mu nechala vyrobit speciální masku, kterou měl nosit na tváři a která mu měla usnadnit návrat mezi přátele, mezi lidi. Přikládací polomasku, jak tomu pro sebe říkal, drželo na jeho zraněné tváři kouzlo a plavá paruka měla zakrýt zjizvenou lebku. Nevypadalo to špatně, když si Draco odmyslel, že to vypadá jako půlka hlavy odříznutá velké panence, dala by se ta věc nazývat částí obličeje. Dokud to nepřiložil na tvář. Ta věc byla příliš nápadná, nevzbuzovala sice odpor jako jeho skutečná tvář, ale přitahovala zraky kolemjdoucích tak, že se za ním ohlíželi a někteří se dokonce zastavovali a otevřeně na něho zírali. To, že byl známou osobou, ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu, mu rozhodně nepřidalo. Brzy přestal chodit na místa kam dříve normálně a rád chodil, a nakonec svoje vycházky po okolí vzdal úplně a zavíral se jen v domě s matkou. Masku nesnášel i z důvodů, že jej tlačila. I když si myslel, že zraněná tvář je necitlivá, vždycky se našlo místo, které snášelo cizí předmět špatně, až měl chuť masku strhnout.
Vzpomínal na to, když se viděl poprvé. Obličej se mu zdál horší než před zákroky. Vysvětlili mu, že nejdřív musí dát do pořádku lícové svalstvo, než budou moct pokročit v dalším léčení. Byl zklamán i potom, když mu profesor Dagworth řekl, že to je prozatím všechno, co pro Draca může udělat. Výsledkem byl obličej jen o malinko lepší než před tím a navíc – maska mu vadila. Moc vadila. Byl ze všeho otrávený a rozhodl se nechat to tak jak to je. Odmítal masku nosit. Nebude nikam chodit a je to! Jenže – to si myslel, dokud byl na klinice. Tam si na něho zvykli lékouzelníci, ošetřovatelky a vlastně celé okolí. Nebo nezvykli, ale nic jiného jim nezbývalo. Věděli, že před Dracem nemůžou dávat najevo odpor. Ale uzavřená klinika a návrat mezi lidmi, to byl velký rozdíl. Nejprve si masku nasazoval téměř dobrovolně, i když byla nápadná, bylo to lepší než bez ní, aspoň se lidé od něho neodvraceli s hrůzou a odporem. Později se musel nutit a při každém nasazení trpěl. Nesnesl ji, přestože se sebevíc snažil. Jako by jeho kůže nesnesla delší kontakt s cizím tělesem a magií. Prý si zvykne. Nechtěl si na nic zvykat. Byl unavený a otrávený. Měl toho dost.
„Nezoufej,“ povzbuzovala ho tenkrát matka a konejšivě syna hladila po paži. „Můžeme zkusit něco jiného, můžeš nosit klobouk se stínítkem, nebo... nebo zastírací kouzlo.“
Klobouk zavrhl hned, jakmile si jej nasadil na hlavu. Jestli maska přitahovala pozornost, tahle podivnost nebyla lepší. Vzal tedy na milost třetí řešení a párkrát si vyšel na příčnou ulici za pomoci zastíracího kouzla, ale i to při dlouhodobém a opakovaném použití začínalo být značně nepříjemné. Navíc byl pro okolní svět neviditelný a začínal mít pocit, že tohle se už nikdy nezmění. Bylo to, jako by se stal duchem... jako by zemřel. Ta myšlenka jej zasáhla nečekaně a s tak prudkou razancí, až zakolísal a nechtěně vrazil do ženy postávající u výlohy jedné kavárny. Ignoroval její rozčilený hlas a rozběhl se ulicí jako smyslů zbavený. Teprve když nemohl popadnout dech, se přemístil na Malfoy Manor.
Když po dvou týdnech stále odmítal opustit sídlo, Narcisa si začínala dělat vážné starosti. Ale kdykoliv na tohle téma narazila, Draco ji umlčel slovy, že je unavený a odešel do svého pokoje. Cítila, že se jí vzdaluje, že ho ztrácí a nevěděla si rady.
„Možná by bylo nejlepší chodit ven za tmy, kdy je v ulicích málo lidí, když nesneseš ani zastírací kouzlo,“ navrhla další večer a starostlivě na syna hleděla.
„Já nikam chodit nechci!“ bránil se podrážděně Draco. Nechtěl už vidět překvapené nebo zhnusené pohledy, nebyl zvědavý ani na něčí soucit.
„Ven chodit musíš, potřebuješ lidi, oni si zvyknou... ty si zvykneš,“ zoufala si Narcisa a hlas se jí nepatrně zachvěl. „Musíš mít nějaký denní režim, když se tu budeš zavírat před světem, zničí tě to. Potřebuješ se vrátit do života, Draco.“
„Do života?!“ zasmál se krátce, ale Narcise z toho přeběhl mráz po těle. „Do jakého života, matko? Navždy zůstanu tímhle... monstrem,“ ukázal na pravou tvář, „kdo myslíš, že si zvykne na zrůdu? Ani ‚takzvaní přátelé‘ za mnou nedokázali přijít.“
„Tak si najdeš nové kamarády, až tě poznají... Důležité je přece jaký jsi uvnitř,“ pokoušela se syna utěšit a přistoupila k levé straně obličeje, kterou se k ní pokaždé stavěl. „Nevzdávej to, prosím,“ zašeptala a prsty jej vzala za bradu a donutila ho, aby jí pohlédl do očí.
„Ty to nechápeš. Nemám co nabídnout, protože i uvnitř jsem mrtvý.“ Jemně se matce vymanil a odešel.
….
Další nepříjemnou záležitostí bylo, že matka i nadále udržovala jakousi společenskou konvenci a mívala pravidelné návštěvy. To pak seděl zavřený u sebe v ložnici a snažil se nevnímat nicneříkající hovor. Vždy počkal, dokud neodejde poslední návštěvnice a dům se opět neponoří do ticha.
Tentokrát se hlouček žen usadil v altánu uprostřed zahrady nedaleko jeho oken. Pokoušel se ignorovat hlasitý rozhovor a obzvlášť falešný soucit, když se řeč stočila k jeho osobě. Raději s rukama za hlavou snil svůj příběh o neznámé dívce, která žije v jeho panství a on se pomalými krůčky snaží získat její důvěru a náklonnost. Znetvořené rty mu zvlnil lehký úsměv, ten příběh se mu líbil čím dál tím víc. Ze snění jej však vytrhlo dívčí jméno. Jméno, jež rozbilo křehkou fantazii na padrť.
Pansy…
Pansy, to byl lék na sny. Když ani ona, která ho znala víc jak sedm let, za ním nedokázala přijít, jak by mohly jiné dívky? Úsměv zmizel a Draco se vymrštil na posteli do sedu. Pohádka zůstane pohádkou. Jenže dívčino jméno zaznělo z venku znovu. Nastražil uši a pomalu se přiblížil k oknu.
„No, vždyť se to dalo čekat. A navíc, po tom všem, co se stalo, je dobře, že to takhle dopadlo,“ zaslechl povznesený hlas jedné z matčiných přítelkyň.
„Máš pravdu, Viollet,“ ozvala se Narcisa s tichým povzdechnutím, „přesto jsem nečekala, že se vdá tak brzy... a za někoho jiného.“
Draco po matčiných slovech ztuhnul. Pansy... jeho Pansy, se vdává!
„A cos čekala, Narciso,“ přidala se jiná žena, „jsou příliš mladí, tuhle hrůzu jejich dětská láska nemohla překonat.“
Zadržený dech ho v prsou řezavě bolel.
Tuhle hrůzu... dětská láska... nepřekonatelné... Pansy se vdává!
Zmatené myšlenky mu vířily hlavou tak zběsile, že málem dostal závrať. Odvrátil se od okna a zdrceně se posadil na postel.
Když se pak sešli u večeře, sám začal hovor.
„Nějaké zajímavé novinky z odpoledne?“ zeptal se a zadoufal, že matka nepostřehne špatně skrývané rozrušení. Před tím by takovou situaci bravurně zvládal, tak proč to nedokáže i nyní? Dřívější Draco by se ovládal, odpoutal od dívky, která jej tak snadno zradila, a našel útěchu někde jinde. Tak co se to s ním děje? Proč se k ní tak upíná? Aby skryl lehký třas ruky, napíchl další kousek hovězího na vidličku.
Narcisa se na okamžik zarazila, ale pak klidným hlasem odpověděla: „Jen ženské řeči, nic co by tě zajímalo, Draco.“ Dokonce se pousmála.
„Určitě?“ prohodil mezi sousty, aniž by se na matku podíval.
Narcisa znejistila. Upřela na něho pátravý pohled a neušlo jí, jak těžce se ovládá. Proč jen nezajistila svoji společnost kouzlem proti odposlechu?
„Jak to myslíš?“
„Nebyly jste příliš diskrétní, něco jsem zaslechl,“ odpověděl s mírnou výčitkou a konečně k ní zvedl oči.
Narcisa pochopila, že nemá cenu zapírat. Pansyinu svatbu nemohla před synem utajit. A tak ráda by to udělala.
„Já... omlouvám se,“ začala, ale pak nevěděla jak dál. Sama byla na dívku rozzlobená za její zbabělost. Ale na druhou stranu se to dalo očekávat. Pansy dokázala být velice milá, ale také sobecká. Narcisa vždycky tušila, že jí imponuje mimo jiné rodinné jméno, postavení a bohatství rodu Malfoyů.
„Netrvalo to ani tak dlouho, že?“ Přerušil tok jejích myšlenek Draco. „Pouhých deset měsíců, aby mě nahradila!“
„Draco. Přestaň na ni už myslet. Nemohl jsi přece předpokládat, že... Je příliš mladá, aby pochopila...“
„Co!“ vyštěkl a odhodil vidličku na talíř. „Co, aby pochopila, matko! Slíbila, že bude se mnou... a zradila mě!“
Narcisu vylekal nepříčetný výraz v synových očích. Poslední týdny ho vídala příliš často. V těchto okamžicích měla pocit, že hledí do tváře cizímu člověku. „Nech to být,“ prosila. „Přejde to, uvidíš.“
Sálem se rozlehl zlý smích. „Myslíš?!“
Odvrátila se. Nesnášela tyhle jeho proměny, mučily ji a připravovaly o sílu. Byla už unavená z věčných hádek, ze všech těch odmítnutí, kdykoliv se mu snažila pomoct. Sevřela si prsty spánky a s patrným zoufalstvím v hlase ho okřikla: „Přestaň s tím!“ Smích ustal. „Co se to s tebou děje, Draco?“
„Co se to se mnou děje?“ zopakoval nevěřícně.
Ach matko, zaúpěl v duchu. Copak mě nevidíš?! Ne. Ty to nemůžeš pochopit, vídáš mě denně, neustále. Asi sis na mě zvykla, ale já se podívám na sebe do zrcadla – i když jenom občas, protože se musím někdy podívat, jen tak pro potřebu sebetrýzně – a vidím, co nevidíš ty... zrůdu. Jsem netvor! Ano. Netvor. Život pro mě, jako muže, skončil. A ona...
„Měla být moje!“ řekl po chvíli do ticha a vstal od stolu.
Narcisa se tiše rozvzlykala.
