3. Hlaď mi mou duši!
Ne, taková svatba se nedala utajit a ten den se blížil. Matka se jej snažila všelijak zaujmout a rozptýlit, aby na to nemyslel. Viděl, jak je z něho vystresovaná, jako by tušila, že něco chystá. Proto se snažil být klidný a vstřícný jak jen dokázal, aby ji upokojil. Přesto dva dny před svatbou za ním přišla do zahrady s novým návrhem.
„Víš, napadlo mě,“ přisedla si k němu na lavičku, „co kdybychom odjeli na pár dní do Francie? Vždycky se ti tam líbilo. Chodili bychom na procházky, užili si moře... co ty na to?“
„Zní to vážně dobře,“ připustil a usmál se, aby zmírnil odmítnutí. „Ale necítím se dobře. Myslím si, že bych takové přemístění nezvládl a letadlem letět nechci. Možná za pár týdnů.“ Viděl jí v očích zklamání, proto ji vzal za ruku a lehce ji stiskl. „Opravdu chci být doma,“ dodal co nejpřesvědčivěji a Narcisa nakonec souhlasně přikývla.
„Dobře. Byl to jen takový nápad.“
...
Po ty dva dny se Draco snažil matku obalamutit, že se vážně necítí dobře a trávil většinu času v posteli s knihou. Když si byl jistý, že ho byla zkontrolovat naposledy a sama si šla lehnout, začal se chystat. Vzal si svůj nejlepší oblek, o kterém byl přesvědčený, že podtrhuje jeho osobnost, a s pečlivostí, jakou neuplatnil už hodně dlouhou dobu, se před zrcadlem upravoval. Když si měl nasadit masku, chvilku zaváhal. Možná by tam chodit neměl, pomyslel si. Ale pak zatřásl hlavou a tu nenáviděnou věc přiložil k obličeji.
Pansy se klidně vdávala! Přece se nevdávala jen tak ze dne na den, musela se s tím člověkem, s úplně cizím chlapem, seznámit dřív. Musela Draca nadobro vymazat z paměti a... Sakra! Dal by jí všechno, co by chtěla. Zvykla by si... jako matka. Dokonce by nosil i tu blbou masku, nebo se k ní natáčel pouze svou zdravou tváří.
Musel na chvilku zavřít oči a klidně dýchat. Nesměl propadnout vzteku, to by zhatilo jeho plán. Když si byl jistý, že se opět dokáže ovládat, upravil si paruku. Nosil dlouhé vlasy jako jeho otec a nyní si je stáhl stuhou. Pak sáhl ještě po rukavici z jemné kůže, aby skryl zohavenou pravou ruku. Byl připraven. Připraven na svoji malou pomstu.
Co nejtišeji, což mu nedělalo žádný problém, za poslední měsíce se naučil být jako duch, vyšel ze své ložnice a o pár minut později už opustil bránu sídla a přemístil se. Svatbu očividně odbyli v zahradě, a i přes pokročilou noční hodinu byla v plném proudu. Hosté byli již značně rozjařeni, takže si ho nikdo nevšímal. Přesto se raději držel ve stínu a očima pátral po jediné osobě. Nedalo mu to moc práce. Nevěsta seděla u stolu vedle velice pohledného muže, kterému věnovala zářivý úsměv. Byla nádherná. V Dracovi se všechno sevřelo bolestí i nenávistí. Ten úsměv měl být jeho, on měl sedět vedle nevěsty. Sevřel zdravou ruku v pěst, aby v sobě pohřbil touhu vrhnout se před ně a zkazit si svůj soukromý výstup. Potřeboval Pansy odlákat od ostatních, chtěl s ní být o samotě. Zrovna když vymýšlel, jak to provede, štěstí mu přálo. Dívka se zvedla a mířila jeho směrem. Ustoupil do tmy, a když ho míjela, tiše ji následoval. Vešla do domu, to se mu hodilo, tam mohli být sami.
„Pansy,“ oslovil ji a zavřel za sebou dveře, o které se ležérně opřel.
Leknutím téměř nadskočila. Prudce se otočila a zůstala stát jako přimrazená.
„Draco,“ hlesla nevěřícně. „Co... co tady... děláš?“
„Nemohl jsem si přece nechat ujít tvůj velký den,“ odpověděl a i přes masku se pokusil usmát. Dívka křídově zbledla a Dracovo srdce zaplesalo krutostí. Přistoupil těsně k ní a před tím než se jí dotkl, si svlékl rukavici. Rozšířenýma očima pozorovala zohavené prsty, jak se blíží k její tváři.
„Ne!“ vyjekla a o krok couvla. „Jdi pryč, nech mě být.“
Opět se usmál a přes bolest v ruce ji pevně uchopil za paži. „Ne dřív, než ti popřeju hodně štěstí do manželství, lásko,“ promluvil a druhou rukou si jediným pohybem strhl paruku i s maskou. Ta smrtelná hrůza, co se jí odrážela v obličeji, ho zvráceně těšila. Sklonil se k ní a svými znetvořenými rty, jež z poloviny chyběly, ji surově políbil. Pak ji odstrčil a vyběhl z domu. Zděšený výkřik bylo to poslední, co zaslechl, než se přemístil. To, že se dívka zhroutila k zemi, už nevěděl.
….
„Jak jsi mohl,“ zaštkala Narcisa druhý den, když vtrhla do jeho pokoje. „Jak jsi to mohl udělat?“ Hleděla na něho skrz zlostné slzy.
Zvedl k ní hlavu a v tom okamžiku se vzdal úmyslu vzít ji za ruku, pohladit a svěřit se jí se vším, co ho tak bolelo a donutilo ho udělat to, co udělal. On musel jít na tu svatbu, musel Pansy políbit. Chtěl ji potrestat a zároveň jí připomenout léta, která spolu prožili. Pansy nesmí zapomenout. Proto to udělal. Měl na to právo! Ale teď už věděl, že by to nikomu nevysvětlil, ani matce.
„Nic tak hrozného jsem neudělal,“ řekl a vzdorně vystrčil bradu.
„Nic tak hrozného?!“ Narcisa zkřivila tvář bolestí. „Zabil jsi její dítě, Draco,“ dodala a skryla obličej v dlaních.
Draco zbledl a ztěžka dosedl na postel. Tohle nechtěl. Nemohl přece tušit, že...
„Nevěděl jsem to,“ hlesl ochraptěle a prosebně pohlédl na matku. Neodpověděla, jen tiše štkala do dlaní.
Pansy po tom otřesném zážitku na své svatbě kvůli Dracovi potratila. Bylo to vážné, musela zůstat v péči lékouzelníků u sv. Munga dva týdny. Navíc jí řekli, že už nebude mít nikdy děti. Její otec Dracovi svatební vystoupení neodpustil. Měl dostatečně velký vliv, aby mu - i přes velké přátelství s Narcisou - udělal ze života peklo a donutil ho, aby odešel, aby navždycky zmizel z jejich života.
A tak utekl z bývalého domova, z jediného domova, který Draco znal a měl rád. Ale jenom do té doby, než se to všechno stalo. Pak už ne.
…
První, co si uvědomil, když za sebou zavřel vchodové dveře, byl pocit prázdna. Absolutní absence čehokoliv co by mu připomínalo starý domov. Všechno tady bylo nové, jiné, cizí. Ale takhle to přece chtěl. Unaveně odložil zavazadla a pak se zhroutil do křesla.
Dlouho hledal útočiště, kam by se mohl uchýlit, kde by se aspoň trochu cítil sám sebou a zároveň by nové prostředí vyhovovalo jeho podmínkám. Nakonec, přes veškeré protesty matky, koupil dům na venkově, nechal jej zařídit a nyní se nastěhoval. Nebylo to tak snadné, jak si zpočátku myslel - opustit svět jaký znal a hledat si místo mezi mudly. Bylo to těžké rozhodnutí, hlavně pro matku. Draca stálo nemalé úsilí, aby ji přesvědčil a nechala ho jít. Navíc byla teď po jeho vystoupení na Pansyině svatbě na všechno sama. Její takzvaní přátelé, kterých po pádu Voldemorta i tak zůstalo minimum, se od ní začali odvracet jako od něčeho zkaženého. Nikdy o tom spolu nemluvili, ale vycítil to sám. A také slyšel. Nemohla ho uchránit, aby nezaslechl řeči. Zprvu se zaobíral myšlenkou, že by vzal matku sebou, ale vzápětí ji zavrhl. Ona by nešla, nedokázala by opustit kouzelnický svět, všeho se vzdát. Její pouta k tomu místu byla hluboce zakořeněná, než aby je dokázala tak lehce zpřetrhat. Pro Draca byl odchod snažší, a také v tom viděl jediné řešení. Kouzelnická společnost by ho nikdy nepřijala, nikdy by se mu nepodařilo splynout s davem - i kdyby neudělal Pansy to, co udělal. Proto doufal, že mudlové jeho masku přijmou lépe. Navíc měl úžasnou výhodu, tady ho nikdo nezná. A to bylo něco, co potřeboval ze všeho nejvíc. Byl NIKDO.
Ale přes veškeré odhodlání, všechny ty důvody, nezabránil všetečným otázkám. Jak to bude zvládat? Jak se o sebe hodlá postarat? Nikdy to nedělal, vždycky byl někdo, kdo za něho vše vyřídil. Matka mu sice nabízela skřítku, ale Draco nechtěl. Nechtěl riskovat prozrazení díky magii.
Matka...
Okamžitě se mu vybavila její strhaná tvář. Opřel si hlavu o opěrku křesla a myslel na ni. Na to, jak ho prosila, aby neodcházel.
Když jí poprvé řekl, že se chce odstěhovat a proč, málem ji to zlomilo. Nechtěla ho pustit, nechtěla o tom dokonce ani slyšet.
„Draco, to nemůžeš myslet vážně!“ vykřikla, když jí oznámil své rozhodnutí. „Co tam budeš dělat, vždyť... vždyť tam budeš úplně sám. Nikoho tam neznáš a nikdo tebe... Jak se o sebe postaráš?“
„Právě proto to chci, matko,“ odvětil neústupně.
Neusnadňovala mu to. Copak nechápala, jak to pro něho bylo těžké?! Kolik vnitřní síly ho to rozhodnutí stálo? Myslela si, že to nezkoušel, že nezkoušel navázat, kde přestal? Ale jak mohl zůstat po tom všem? Nemohl dál snést pocit, že díky němu přichází o všechno, že jí ničí život.
„Zkus mě pochopit. Já musím pryč... nebo tu zešílím a udělám ze života peklo i tobě. Potřebuju být sám. Někde, kde mě nikdo nezná, nikdo si mě nevšímá. Dopřej mi to, máti!“ žádal a upřel na ni prosící pohled.
„Nemůžeš přece jen tak všechno opustit. Nemůžeš opustit mě!“
„Já musím pryč!“
„Ale proč právě mezi mudly, jsi kouzelník, patříš sem. Můžeš přece začít znovu i v našem světě,“ zkoušela to dál Narcisa.
„Víš dobře, že to není možné. A abych řekl pravdu, nejsem už ani kouzelník. Vždyť v ruce neudržím ani hůlku, nebudu schopen už nikdy dobře kouzlit. Prostě se s tím smiř, v lepším případě je ze mě moták.“ To bylo bolestné přiznání, ale bohužel pravdivé.
„Draco, nevzdávej to. Tady nejsi sám, máš mě a máš...“ chvíli přemýšlela koho by vyjmenovala, ale nikdo takový nebyl. Prozatím, dodala pro sebe. „Určitě si najdeš nové přátele. Zůstaň.“
Draco se hystericky zasmál.
Narcisa stiskla rty k sobě, nesnášela, když byl takový. „Copak jsi zapomněl, jak se k tobě chovají lidé tady? A to tě znají,“ promluvila, když se uklidnil.
„Zvyknou si,“ odsekl Draco a rozčileně začal přecházet po pokoji.
Narcisa syna pozorovala, oči plné slz.
Dělal, že je nevidí. Proč ho jen nechce pochopit?
„To jsme si taky mysleli,“ promluvila po chvíli tiše. „Doktoři v Rakousku také tvrdili, že si na tebe okolí zvykne... Zapomněls, jak se lidé zastavovali, zírali a jak na tebe děti s hrůzou pokřikovaly, netvor? Myslíš si, že tam to bude jiné?“
„Mudlové si nevšímají jeden druhého, jsou ke svým sousedům lhostejní,“ namítl netrpělivě Draco. Při každém jejím slovu se cítil bídněji a mizerněji. Drásalo jeho bolavou duši do krve. „Horší než tady to nebude,“ sykl pak pro sebe.
Narcisa ho však slyšela a zarazila se. To nechtěla. Nechtěla mu ublížit.
„Draco, já jen nechci, abys tím vším prošel znovu, nechci, abys na to byl sám.“ Pohladila syna po rameni, ruka se jí třásla. „Nemyslela jsem to tak, promiň mi to. Ty nejsi žádný...“ zadívala se mu zoufale do očí, a pak se rozplakala.
Draco matku objal a hladil ji po zádech. „To nic, mami,“ zašeptal. Věděl, že je to teď on, kdo musí utěšovat, ale nevěděl jak. Co už ji muselo stát úsilí, aby se vymanila z toho ponížení, kterého se jim v poslední době dostalo. Co musela vydržet, aby ho od všeho ochránila, aby mu vytvořila snesitelný domov, kde, jak doufala, dokáže žít. A on všechno právě pokazil, protože se rozhodl odejít, opustit ji. Ale nemohl jinak.
„Už jsem se rozhodl, neboj se o mě. Slibuji, že ti napíšu a také budu ve spojení s profesorem Dagworthem,“ ujišťoval ji, a když stále neodpovídala, dodal: „Zvládnu to, věř mi. Bude to nový začátek. Navíc, budu mít vše, co potřebuji.“
Zvedla k němu uslzené oči, pohladil ji po tváři. „Už se na to docela těším,“ dodal skoro vesele.
V duchu však zasténal. Na co se to těší? Co se změní? Nic. Jedno vězení vystřídá druhé. Má se těšit na nové spoluvězně? Ale kde je vezme? Zase to bude samotka, jen mříže do oken budou chybět. Možná by si je tam tentokrát měl nechat vsadit, aby odolal pokušení skočit.
Pevněji matku objal. „Vážně mi tam bude líp, matko,“ řekl místo toho nahlas.
Ano, vždycky byl dobrý lhář. Ale ona byla jediná, na kom mu záleželo, jediná, kdo mu zbyl. Vždyť kromě matky nebyl nikdo, komu by chyběl.
Když se vrátil od Munga, poslechl její rady a napsal svým přátelům - teď už bývalým přátelům. Věděl, že když ho nepřišli navštívit do nemocnice, nepřijdou ani k nim domů, ale chtěl projevit dobrou vůli kvůli matce. A ukázalo se, že měl pravdu. Pokaždé se setkal jenom s výmluvami, případně mu některý z nich návštěvu slíbil, ale nakonec se neukázal nikdo. Vlastně... jednu návštěvu měl a jistě za to vděčil matce, jejímu naléhání a doprošování.
Asi dva týdny nato za ním přišel Blaise Zabini. Draco ten den trávil nekonečné chvíle u zrcadla a zkoumal nenáviděný obličej. V té době ještě svoji masku neměl a po domě chodil nezakrytý. Ale co teď? Nechce přece Blaise vyděsit sotva vejde do dveří. Rozhodl se pro klobouk, ten skryje zjizvenou lebku bez vlasů a z části i tvář. Vypadal pořád děsivě, obzvlášť s odhalenými zuby a bez ucha, ale když se bude natáčet pouze levou půlkou obličeje, nebude to tak hrozné. Snad. Ještě jednou zhodnotil svůj zjev a pak se odvrátil. Zabini se jen tak něčeho nezalekne, pomyslil si, když usedal do křesla a čekal na jeho příchod. Dříve si rozuměli, bývala s ním legrace - určitě mu pozvedne náladu a přivede na jiné myšlenky. Přál si.
Ale zklamal se. Blaise sice přišel, jak slíbil, ale jeho návštěva nesplnila, co si od ní Draco sliboval. Je to vůbec Zabini? To je snad úplně cizí člověk! Říkal si, když přítele pozoroval.
Mladík se s velkými rozpaky posadil do druhého křesla, přijal nabízené pohoštění od Narcisy a po nepřirozeně veselém pozdravu se mezi nimi rozhostilo trapné ticho.
„Nikdo za mnou nepřišel, jenom ty. Věřil bys tomu?“ prolomil po chvíli mlčení Draco a levým okem Blaise pozoroval. Neušlo mu, jak moc se snaží vyhýbat pohledu na jeho znetvoření.
„To víš, všichni se rozprchli do světa. A ti, co zůstali, pracují a na nic jiného jim nezbývá čas, tak jako mě.“
Draco chtěl sice namítnout, že pokud by opravdu chtěli, chvíli by si našli, ale nakonec mlčel.
„Myslel jsem, že půjdeš studovat,“ řekl místo toho.
„Nevzali mě. Ale zkusím to příští rok znovu,“ odpověděl Zabini a nervózně zatěkal očima po pokoji. „Byl tam jeden, který to zkouší už potřetí. Prý se jeho technika zdokonalí natolik, až ho konečně přijmou, anebo si přijímací komise na jeho častou přítomnost zvykne a vezmou ho i tak,“ dodal a křečovitě se zasmál.
Draco mlčel.
„A co ty?“ zeptal se Blaise po další trapné chvilce ticha a očividně si dodal odvahy, protože se krátce na Draca podíval. „Ty máš teď krásné podmínky k tomu, abys mohl dělat co tě baví.“
Draco nepochopil. Krásné podmínky? On?
Blaise pokračoval: „Klid, nikdo tě neotravuje... můžeš kreslit do aleluja, nebo psát. Vždycky si přece rád kreslil, ne?“
„No jo. To asi jo,“ odvětil. Jak mu má vysvětlit, že nemá chuť dělat vůbec nic? Že jeho život je úplně zborcený? Že netouží po ničem jiném než po aspoň trochu ucházejícím obličeji, kterého by se nikdo nelekl? Ne. To by Zabini nepochopil.
Ještě chvíli mluvili o ničem, když Blaise položil prázdný šálek na stůl.
Měl to nějak rychle vypito. A koláče se nedotkl vůbec. Přitom vypadal tak lákavě. Nemůže v jeho přítomnosti ani jíst, pomyslel si zoufale Draco. Pohled na něj mu kazil chuť.
„Já už budu muset jít... mohl jsem jen na skok... vždyť víš,“ hrnul se mladík ke dveřím.
Draco mu to nezazlíval. Už tak pro něj udělal víc než ostatní. On aspoň přišel.
„Zase se ukážu,“ slíbil a pak opustil pokoj.
Neukázal se. Jen sova Dracovi jednou přinesla od něho balíček. Byly v něm tři knihy o různých technikách kresby. V přiloženém dopise pak bylo od Blaise napsáno – jednou ubohou větou – že knížky už nemusí vracet. Došlo mu, že ho už nenavštíví.
Jenže tenkrát měl ještě naději – i když nepatrnou – v profesorovi Dagworthovi. A také nezpůsobil Pansy to neštěstí. Draco se zvedl z křesla, a aniž by něco snědl, zamířil ke schodům nahoru, do své ložnice. Opravdu vyměnil jedno vězení za druhé, uvědomil si trpce, ale vzápětí se okřikl. Ne! Tohle nebude stejné, tady může volněji dýchat. To jen, že se na chvíli zamyslel. Neměl si přivolávat myšlenky, které ho bolely. To už mu říkal i profesor. Ulehl na postel a snažil se myslet na něco jiného než matčinu tvář, ale nedařilo se. Tenkrát v ní bylo něco znepokojivého, jako by věděla, že není a nikdy už nebude nic v pořádku.
...
Ty první týdny v novém domově byly pro něho opravdu peklem. Matčina přítomnost mu chyběla víc, než si byl ochotný přiznat. Ale nechtěl na to myslet, nechtěl svého rozhodnutí litovat. Vždyť to udělal také kvůli ní. On si svou budoucnost už dávno neplánoval. Stále se jenom utápěl ve svém neštěstí, měl kolem sebe matku, která po něm nic nechtěla, jen tolik, aby se se svým údělem smířil a snažil se trochu žít, myslet do budoucna. Snažila se synovi jeho situaci co nejvíc ulehčit, pořád ho ujišťovala, že je tady pro něj a vždycky bude. Ale co ona? Kde byl její život? Tenkrát si poprvé všiml, jak zestárla, že pohubla a bývala unavená. Po tom všem, co dokázala s elegancí sobě vlastní přežít, obzvlášť v blízkosti Voldemorta a své šílené sestry, to bylo přinejmenším nezvyklé. Přesto na to Draco rád zapomínal. Viděl jenom svoje potíže, své problémy, se kterými se rád mazlil, které si doslova hýčkal. Všichni máte problémy, ale podívejte se na mě! Byl sobecký, nemyslel na to, že to tak nemusí být pořád. Může se jí něco stát, může onemocnět... Draco se otřásl. Dřív se matce smál, když říkala, že stárne, nevěnoval tomu tehdy žádnou pozornost, byla přece pořád mladá. Vždyť co by dělal bez matky? Mohl by žít sám? Jak? A tehdy si stejné otázky začal klást stále častěji a pochopil, že se musí odpoutat, nesmí matku stáhnout sebou. Ona si to nezaslouží a on už nevěřil, že bude někdy normální. Musí pryč, musí se osamostatnit, nést to břemeno sám.
Draco si povzdechl, věřil, že udělal správně, ale někdy to bylo těžké. Jako dnes. Ne, opravil se, jako většinu dní tady.
Každý den čekal, že mu sova přinese zázrak, něco, co by přineslo řešení jeho zoufalé situace. Ale zázrak se jeho domu vyhýbal. Po každém ranním zklamání to chtěl vzdát, a přesto čekal druhý den znovu. Nenáviděl se za to, vždyť slyšel profesora Dagwortha:
‚V tuto chvíli pro vás nemohu víc udělat.‘ Draco si ta slova přeložil správně: ‚Bohužel, neumím zázraky.‘
Ano. Jeho situace byla tehdy víc než zoufalá. Tenkrát ještě věřil, že jeho zdravotní stav je pouze dočasný, že bude moct začít znovu, vždyť mu to profesor Dagworth slíbil! Tvrdil, že jeho obličej nebude zrovna krásný, ale natolik lidský, aby mohl znovu mezi lidi, aniž by se někdo otřásl odporem nad jeho vzhledem. Ale to bylo tenkrát. Pak dostal ten osudný dopis!
Už první věty Draca ujistily, že se nejedná o dobré zprávy. Dopis byl sice z kliniky v Rakousku, ale nepsal jej profesor Dagworth, ale někdo, kdo ho pouze zastupoval. Když dočetl, polil ho ledový pot. Profesor měl smrtelnou nehodu, jeho případy převezme někdo jiný. Bylo mu jasné, co to znamená. Je konec. Zázračný dopis z nemocnice už nemusí čekat. Už ho nikdy operovat nebudou, zůstane takový, jaký je. I oni to vědí, ale nechtějí mu to říct přímo. Proto to slovíčkaření okolo. Další specialista… pche! Vztekle strhl masku z obličeje a hodil ji na stůl. Nikdo jiný si s ním tu práci nedá, nebude ochotný prostudovat jeho případ, mít zájem zlepšit Dracovu situaci. Kousl se bolestivě do rtu. Mohl si namlouvat, že si nedělá naděje, přesto doufal… tolik doufal v zázrak. Každý mu přece říkal, že lékouzelnictví i lékařský výzkum se ubírá mílovými kroky. A teď tohle! A ještě mu lžou. Jsou to obyčejní LHÁŘI!
Draco cítil neuvěřitelnou bolest a křivdu… a cítil zlost. Zmačkal dopis a pevně jej sevřel v pěsti, až mu zbělely klouby. Zaťatá ruka se mu neovladatelně třásla. Třásla se touhou do něčeho nebo někoho praštit. Tak moc chtěl ničit a rozbíjet. Tak moc chtěl tlouct, dokud by nekrvácela. Stálo ho obrovské úsilí se ovládnout. Zapřel se rukama o desku stolu a myslel jen na dýchání. Ale nepomáhalo to. Potřeboval ven, na vzduch, pryč. Nepřemýšlel, zda ho někdo uvidí. Nestaral se o sousedy, kvůli kterým posunul své večerní procházky až na dobu, kdy v jejich domech zhasla všechna světla… A i tak se vesnici vyhýbal a mířil nejraději do lesa nebo do polí, kde byla minimální pravděpodobnost, že někoho potká. Zpočátku chodil nezakrytý, ale po tom, co se jen tak tak vyhnul dvojici milenců, si masku zase nasazoval, tu chvíli nepříjemný tlak na tváři vydržel. Tentokrát však vyrazil bez ní.
Zpomalil teprve, když ho začalo píchat na plicích. Nebyl zvyklý. Vůbec nebyl zvyklý na pohyb. ‚Budu s tím muset něco udělat, možná bych mohl začít běhat,‘ pomyslel si. A snažil se tak nemyslet na zdrcující zprávy. Když ho obklopily vysoké stromy podél pěšiny, přešel v pomalý krok. Udiveně, jako by objevil krásu lesa poprvé v životě, se zadíval do korun stromů. Nakonec se zastavil úplně. Postupně si uvědomoval zvuky lesa a na dopis téměř zapomněl. Zaslechl důrazný křik ptáka a musel se usmát. Asi sojka, varuje před vetřelcem. Šel pomalu dál, a čím víc splýval s přírodou kolem sebe, tím víc ho doháněly vzpomínky. Do lesa chodili často. S Pansy. Bylo to tenkrát tak krásné… Ne! Rozhodl se, že už žádná Pansy. Ta je pryč, daleko… navždy. A s ní i to ostatní, už žádné polibky, doteky, poznávání krásy ženského těla. Nemá nárok.
Posadil se na pařez a zadíval se do dálky. Už žádná žena, nikdy!... Nikdy? Najednou v myšlenkách spatřil dívku, která ho zvláštním způsobem zaujala a kterou vídal u sousedů. Vybavil si její něžný úsměv, velké oči… Copak je mu vážně souzeno už nikdy nepoznat lásku? Složil hlavu do dlaní. A co Panna a netvor? Přece si ho zamilovala a pak jí nevadilo, že…
Kdyby se mu podařilo získat přízeň ženy, nikdy by toho nelitovala. Dokázal by jí dát všechno, celý svůj život. Musí vymyslet jak to zařídit. Matka měla pravdu, nemůže zůstat na světě sám, úplně sám. To je přece naprostý nesmysl. Vzrušením poposedl na pařezu. Celou dobu se lituje, celou dobu čeká na nějaký zázrak lékařské vědy, na nějaké nové kouzlo a zbytečně s tím ztrácí čas. Musí vycházet ze skutečnosti. Kdyby ho Pansy opravdu milovala, brala by ho takového jaký je. Aspoň se takové nesmysly píšou v románech. Ano, nesmysly. Život je úplně jiný. Jsou přece ženy, které hledají víc než krásu, musí je zaujmout něčím jiným. Ve svém snění se dostal tak daleko, že se viděl před svou překvapenou matkou, jak jí představuje dívku, která ho miluje. I když vypadá tak, jak vypadá. Musí najít řešení, musí si víc všímat dívek. Nestačí sledovat oknem jejich štíhlé nohy, o kterých si myslí, tedy zatím, že jsou pro něj nedosažitelné. Má přece dostatek prostředků, aby něčeho dosáhl, aby nezůstal sám.
Slastně vzdychl a zadíval se do korun stromů. Ptáci mu beze strachu zpívali nad hlavou, v mechu se objevila ještěrka, zvedla hlavičku a nevzrušeně ho pozorovala. Brali ho jako součást lesa, zaradoval se. Zvykli si na něj. Vzal to jako souhlas k tomu, k čemu se rozhodl. Najít si dívku.
