4. Až na dno mých přání
Znovu současnost
Roky se skrýval, roky byl sám, ale teď to bude jiné. Má ji. Už nikdy nepocítí tíhu prázdnoty, tíhu ticha.
Večer se nachýlil a Draco se chystal na jejich pravidelnou schůzku. Dnešní noc si dal obzvlášť záležet a také neopomněl do kapsy schovat lahvičku s potřebnou tinkturou. Otázku, zda to k čemu se chystá, je správné, v sobě už dávno umlčel. Nedělá přece nic špatného. Ta esence je neškodná, nemůže Camille ublížit. Přivodí jí jen hluboký spánek a otevře mysl. On tak bude moct vytvářet její sny... její podvědomí si je bude pamatovat. A jednou... Jednou možná bude chtít vyměnit sen za skutečnost.
Naposledy zhodnotil svůj odraz v zrcadle. Jednou... pomyslel si.
Camilla seděla na posteli a četla si jednu z mnoha knih, které objevila v knihovně v pokoji. Tak se soustředila, že málem přeslechla zaklepání na dveře.
„Ano?“ ozvala se.
„Copak, dneska mi dáš košem?“ ozvalo se z haly veselým tónem. „Objevil jsem ve sklepě vynikající značku červeného, pokud nejsi příliš unavená, tvoji společnost bych uvítal.“ Lehce se opíral o dveře a se zatajeným dechem očekával odpověď.
„To by byla vážně škoda, neochutnat ani kapku,“ zasmála se a zaklapla rozečtenou knihu. „Dej mi chvilku, hned přijdu.“
„Dám, ale neotálej dlouho,“ odpověděl Draco a také se usmál. Zatím to šlo dobře.
„Posaď se,“ vybídl ji a ukázal na místo vedle sebe. „Mohu ti nalít?“ Když přikývla, nalil rudé víno do sklenek. Několika kapek čiré tekutiny v jedné z nich si mohl všimnout pouze on a právě tu jí podal.
Camillu příjemně zastudila v prstech. „Děkuju,“ hlesla a napila se. Víno bylo sladké a... silné. Cítila, jak se jí po těle rozlévá příjemné teplo.
Chvíli jen tak seděli a mlčeli, ale nebylo to nepříjemné ticho. Spíš naopak.
Camilla se znovu napila a pak se krátce zasmála. „Zvláštní večer dneska... nemyslíš?“
Také se usmál. „Řekl bych, že je zvláštní celý den,“ odpověděl.
„Možná,“ přikývla, „ale nestěžuju si.“
„To jsem rád,“ řekl Draco s upřímným uspokojením.
V příjemném hovoru ještě nějakou dobu pokračovali a rovněž vína v láhvi směle ubývalo. Draco si nevzpomínal, že by si něčí společnost užíval tak jako dnes v noci. Dokonce si ani nepamatoval, kdy naposledy s někým po celý večer udržoval konverzaci a nenudil se při tom. Na chvíli zavřel oči a ztratil se v minulosti. Ani si neuvědomil, že Camilla přestala mluvit a místností se rozhostilo ticho.
Pozorovala teď jeho dokonalý profil pohrávajíc si přitom s prázdnou sklenkou. Zajímalo ji, co se mu stalo, že musí nosit masku, ale velmi rychle pochopila, že je na své zranění poněkud háklivý. Nemohla si nevšimnout, jak pokaždé úzkostlivě skrývá pravou tvář. Proto se nikdy nezeptala, instinkt jí napovídal, že toto téma je zakázané. Jediné co jí sám řekl, že je to dočasné, že již brzy masku odloží.
Zřejmě vycítil její upřený pohled, protože otevřel oči a víc se k ní otočil. Nyní se v té hezké tváři odrážely plameny svíček a Camille najednou nějaká podivná, nedefinovatelná síla sevřela vnitřnosti.
Draco zahlédl v jejích očích náznak paniky. „Děje se něco?“ zeptal se.
Jakmile promluvil, ta podivná úzkost z ní spadla. „Ne. Vůbec nic. Naopak, to víno je vážně skvělé.“
….
Čekal víc jak hodinu, než vstoupil do jejího pokoje. Stál opřený o dveře a ztěžka dýchal. Vzduch v místnosti nabyl charakteru hustého sirupu. Neměl sem chodit, měl zůstat ve své ložnici, dát si studenou sprchu, zalézt do postele a na tohle šílenství okamžitě zapomenout. Zkrátka měl udělat všechno, jen ne tohle. Ale jakmile udělal další krok a zavřel za sebou dveře, věděl, že je ztracený. Na lůžku proti němu ležela drobná dívčí postava. Její mladé tělo lehce oddechovalo skryté před ním jen tenkou pokrývkou. Fascinován tím pohledem přistoupil těsně k ní a posadil se na kraj postele. Nejprve ji jen pozoroval, kochal se její krásou, než se odvážil vztáhnout ruku a lehce se dotknout její hrudi. Cítil pod prsty tep jejího srdce. Ptáček v kleci bil kolem sebe křidélky a vyděšeně sebou třepotal. Najednou znejistěl, možná jí dal slabou dávku. Bylo by možné, aby spánek jen předstírala? Chvíli čekal, ale dívčina tvář byla uvolněná, její dech klidný. Asi se jí jen něco zdálo.
Dotýkat se jí bylo víc než dokonalé, bylo to dokonalejší, než si kdy představoval. Celé jeho tělo brnělo vzrušením, když poddajnou a citlivou pokožku pokrýval polibky a s rozkoší vychutnával sladkou svěžest její kůže. Dívčin povzdech mu v uších zněl tak sladce, že se zachvěl. Camilla se ve spánku vypjala proti jeho ruce, jež jí právě přejela po linii stehna a znovu zasténala. Jako by v té chvíli Draco potřeboval ještě další stimulaci! Už nyní mu ve spáncích začínala bušit nezvladatelná vášeň. Ještě chvíli a nedokáže ovládnout hlubokou a primitivní touhu, která se ho zmocňovala. Bolest ve slabinách mu jasně dávala najevo, že stačí málo a zvítězí jeho temné já, to vášnivé a divoké, které křičelo po tom, aby si ji vzal, přitisknul ji pod sebe do polštářů a ponořil se hluboko do ní... aby se na chvíli cítil zase žádoucí a vítaný. I když nerad, ruku raději stáhl. Nechtěl dál pokoušet svoji vůli. Čekala je oba ještě dlouhá cesta, než spolu začnou skutečně žít. Nechtěl nic uspěchat, nebo hned první noc svou nedočkavostí všechno pokazit. Vždyť dnešní noc dostal víc než za celé ty roky.
Draco opravdu začínal věřit, že Camilla je jeho. Copak se z nich nestávali přátelé? Každý večer si byli o něco blíž a od přátelství je to už jen krůček k lásce – říká se. Když se teď díval na spící Camillu, jeho sny se stávali skutečnější. I ona přece přiznala, že věří na souznění duší. Jen co pozná tu jeho, pochopí, že uvnitř je zcela jiný, že není takový netvor.
Když se pak nad ránem vrátil do své ložnice, na rtech se mu usadil spokojený úsměv. Nasytil svoje srdce - vytlačil z něj smutek a samotu. Výčitky si nepřipouštěl, na ty je času dost. Ožil a byl jí za to vděčný. Prožil krásný sen, i když skončil a přišlo probuzení.
* * *
Od prvních doteků v její ložnici uplynul týden. Sedm nocí vášně, vzdechů a nenaplněné touhy. Draco tušil, že jeho sebeovládání je u konce, nedokázal odhadnout, jak dlouho ještě zvládne odolávat. Přesto by se jich za nic na světě nevzdal. Konečně se cítil živý, jako lidská bytost, jako muž. Proto i dnes se pečlivě chystal na předehru jedné z nich.
Camilla vešla do haly a přesně věděla, že on už na ni bude čekat. Tak jako každý večer. Nervózně se ohlédla za světlem svíček. Měla pravdu, seděl na měkké pohovce, nohu přes nohu a popíjel červené víno. A také věděla, že druhá sklenička stojí připravena na stole a čeká na ni. Jenže Camilla měla už poněkolikáté pocit, že víno chutná jinak, že jí na jazyku zůstává nahořklá pachuť. A ráno ji pobolívala hlava, což se jí dříve nestávalo. A také ty sny. Proč se jí najednou zdá právě o něm? A hlavně... proč na něho ve spánku myslí jako na svého milence, když ve skutečnosti by ji to ani nenapadlo? Něco tu nehrálo.
Proto dnes večer skleničku odmítla se slovy, že by si raději dala čaj.
Draco přikývl a chystal se jej uvařit, ale předběhla ho.
„Dnes tě zvu já,“ nabídla se a odběhla do kuchyně.
Za chvíli se vrátila s podnosem, na kterém byla cukřenka, dva šálky a konvička s mlékem.
„Čaj bude za chvilku. Vím, že ho máš rád silný.“
Když pak spolu seděli a Draco jí něco vyprávěl, stěží ho vnímala. Hřála si zkřehlé ruce o horký hrneček a toulala se ve vlastních myšlenkách. Při zvuku jeho hlasu najednou měla na sebe zlost, vždyť on je tak báječný, chová se k ní víc než přátelsky, jako jediný jí pomohl a zbavil ji problémů... je mu za tolik vděčná! Tak proč si vzala do hlavy, že je v jeho chování něco navíc? Něco nečestného?
„Poslyš,“ cinkl hrneček o podšálek a ji ten zvuk téměř vyděsil. A ještě víc jeho ruka, když se dotkla její. „Jsi dneska smutná. Chováš se jinak, nejistě... zranitelně.“
Camille přeběhl mráz po zádech. Jeho dlaň hřála, a zároveň nesnesitelně pálila. Měla pocit, že jí vpaluje prsty do kůže, musel cítit, jak se chvěje.
„Co se s tebou děje?“ ptal se s tak starostlivým tónem, že na okamžik zapochybovala o svém podezření.
Pousmála se. „Nic. Vážně. Jen mě trochu bolí hlava, spánek to spraví,“ odpověděla a napila se zlatavé tekutiny. Najednou si uvědomila, že i čaj, který sama vařila, má onu nahořklou pachuť. Ale jak je to možné? Očima sklouzla po konvičce s mlékem. Mléko! Určitě to bylo tím mlékem.
„Jsi si jistá?“ vytrhl ji měkký hlas z myšlenek.
Donutila se zvednout pohled. „Hmm?“
„Že ti nic není,“ odpověděl. „Jestli chceš, můžu ti na tu bolest něco dát.“
„To je dobrý,“ zarazila Draca, když se zvedal z pohovky, ale pak si připomněla pachuť v čaji a změnila názor. „I když... asi máš pravdu. Možná bych si měla vzít prášek,“ usmála se a znovu zvedla šálek ke rtům.
Upokojen tím pohybem přikývl a vzdálil se pro léky. Jakmile zmizel za dveřmi kuchyně, Camilla obsah šálku vyšplíchla do krbu a sáhla po konvici, aby si dolila trochu čistého čaje.
‚Sakra, co to vyvádíš?!‘ říkala si v duchu. ‚Tohle je přece nesmysl.‘
Přesto se jí ruce viditelně třásly, když vracela konvičku na místo.
Draco věděl kde hledat, občas trpěl silnými bolestmi hlavy, takže měl pokaždé zásobu. Ještě natočil sklenici vody a vracel se zpět. Po celou dobu se však nedokázal zbavit pocitu, že něco není v pořádku. Prozradil se snad nějak? Mohla ho Camilla z něčeho podezírat? Možná by dnes za ní chodit neměl. Když se ale posadil vedle ní na pohovku a ona se na něho zářivě usmála, obavy se jako zázrakem rozplynuly.
„Děkuju, jsi hodný,“ řekla a Dracovo srdce se pod těmi slovy doslova roztančilo. Podal jí sklenici, ale odmítla ji. „Ještě mám čaj.“
Věděla, že ji pozoruje, to byl také důvod, proč se jí opět chvěly ruce. Teprve, když se její pohled střetl s jeho, promluvil.
„Možná, že dneska není ten správný večer na povídání.“
„Asi ne. Ale vynahradíme si to zítra, co říkáš?“ navrhla a rozpačitě se pousmála.
„Určitě,“ souhlasil Draco.
…
Bylo už dávno po půlnoci a pořád se bránila spánku. Přestože se nic nedělo a v domě panovalo absolutní ticho. Jenže ji pronásledovaly podivné představy ohledně Draca. Pořád musela myslet na to, zda jí opravdu něco přidával do pití a hlavně z jakého důvodu. Čím déle nad tím přemýšlela, tím fantasknější jeho motivy byly a nic z toho nedávalo smysl. Znovu se zavrtěla pod přikrývkou a rozhlédla se po pokoji. Zřejmě se zbláznila. Nakonec zhasla lampičku a nechala se polapit spánkem.
V temnotě, která ji obklopovala, vnímala svoje tělo jako harfu. Cítila se jako jednotlivé struny, natažená k prasknutí a čekající na jediný jeho dotyk. Jako by měla smysly citlivější, jako by se místnost kolem ní smrštila do prostoru těsně nad povrchem jejího nedočkavého těla. A pak ucítila teplo jeho kůže, pootevřenými rty vtáhla do plic vzduch. Ten dotek jí v podbřišku vyčaroval hejno vážek. Z dálky zaslechla hlas, jenž jí svádivě pohladil po ušním lalůčku: „Jsi krásná.“ Prsty mapovaly linii krku a pomalu klesaly níž mezi ňadra. I přes látku košile cítila jejich teplo. Jeho dech ji zahřál na klíční kosti. „Přál bych si, abys po mě toužila tak jako já po tobě.“ Tkanice na její košili povolovala, až ucítila chladný závan na obnažených prsou. Měla potřebu se zakrýt, ale cizí dlaně to udělaly za ni. Napjala se. Chlad v okamžiku vystřídala horkost. Tělem jí projel žhavý plamen od kořínků vlasů až po prsty na nohou. Slastně zaúpěla a zvuk jejího hlasu ji probudil.
Zase ten sen, pomyslela si. Slabé světlo v pokoji ji zmátlo, zamrkala. Copak nezhasla lampičku, než usnula? Najednou ztuhla, doteky cizích rukou a horký dech na svém těle ji dokonale probral.
„Bože!“
Draca překvapil nečekaný výkřik. Prudce zvedl hlavu a setkal se s očima vytřeštěnýma hrůzou a… odporem.
„Okamžitě mě pusť!“ zasyčela na něj a vysoukala se z pod jeho těla do sedu. „Já to věděla. Nebyly to jen sny. Každou noc, jsi... Ty prase!“
„Camillo, já… nezlob se, jen jsem chtěl být s tebou,“ koktal zaskočeně Draco a její opovržlivý pohled mu doslova rozdíral duši. Všechno zkazil, nemá už šanci, viděl to v její tváři.
„Kdo ti dovolil… jdi pryč!“ řekla a hrubě odstrčila ruku, kterou k ní natahoval.
„Camillo!“
„Tak vypadni!“ zaječela.
Draco vstal a s pocitem smrtelně raněného zvířete vycouval z místnosti.
Jakmile za ním zaklaply dveře, Camilla odhodila přikrývku a přímo vyletěla z postele. Začala rychle shánět svoje věci a házela je do tašky. Nemínila s tím zvrhlíkem v tomhle domě zůstat už ani minutu. Věděla to! Sakra, věděla!
Když byla oblečená, popadla tašku a přeběhla ke dveřím. Na okamžik se lekla, zda ji nezamkl, ale tiché cvaknutí mosazné kliky ji uklidnilo. Potichu otevřela a rozhlédla se temnou halou. Díky zakrytým oknům těžkými závěsy neviděla vůbec nic, ale hluk z pokoje nad schodištěm jí dával jistotu, že může bezpečně projít.
Draco cítil takové zklamání a takovou bolest, že mohl sotva dýchat.
Hloupé snění! Byl blázen, když věřil ve sny. Sny... na co lidem jsou? Proto, aby měl život nějaký smysl, aby lidem ukázaly směr a naději? Tak co si má počít člověk, který měl jediný sen a ten se mu ve vteřině rozpadl?
Přehrával si tu chvíli stále znovu a znovu. Přemýšlel, co všechno udělal špatně. Jak to, že byla vzhůru? Proč opium tentokrát nefungovalo? Přece jí ho dal do pití… jako každou noc. Viděl ji pít, vždyť… Pak se zarazil, leda, že by… Vybavil si okamžik, kdy ji nechal o samotě, mohla pití vylít a předstírat. To by ale znamenalo, že mu nevěřila, podezírala ho už před tím. Sakra!
Plnou vahou se opřel o hranu stolu. Zklamání se měnilo v hněv a hněv v zuřivost. Taková chyba! Jednou polevil v ostražitosti a vše bylo ztraceno. Upřel pohled na nedokončený obraz. Podvedla ho. Ta malá mrcha ho podvedla a ještě ho od sebe odehnala. Na stole ležel nůž na dopisy. Jakoby nevnímal, co dělá, prudce jej sevřel v dlani.
Hlupačka! Mohla mít všechno, na co by jen pomyslela.
Tvář se mu zkřivila vztekem, dokonce i z obrazu se na něj dívala s odporem. Několika kroky zdolal vzdálenost k plátnu. Nesnesl její pohled, tu dokonalou, teď už ale chladnou krásu. Toužil ho znetvořit, zničit, tak jako byl znetvořený a zničený sám. Zabodl do něj nůž… znovu a znovu. Oči dívky zmizely, konečně. Bodal a řezal do obrazu, dokud z něho nezbyly jen cáry. Potom jím mrštil o protější stěnu a krotíc svůj dech, zíral před sebe. Měl vědět, že ho opustí, tak jako ta děvka Pansy! Ale on ji nepustí, nemůže ji nechat odejít, musí něco vymyslet.
Najednou něco zaslechl, znělo to jako… odemykání dveří. To ne, to nemůže. Rozrazil dveře pokoje a dívčin vyděšený výkřik mu jeho domněnku potvrdil. Sbíhal schody dolů, aniž by si uvědomil, že stále v ruce třímá nůž.
Camillu polila hrůza. Proč, sakra, musí mít ty dveře tři zámky? Ještě jeden a…
„Ne!.. Nech, mě,“ vykřikla, když ruka přibouchla již otevřené dveře.
„Neblázni, kam chceš jít, je noc,“ vyhrkl a stoupl si mezi ni a svobodu. „Můžeme si o všem promluvit, vysvětlím ti to,“ domlouval jí, ale hlas i celé tělo se mu rozčilením nezvladatelně třáslo.
„Není o čem mluvit. Chci pryč, a jestli mě nepustíš, zavolám policii!“ odsekla a snažila se ho odstrčit. Pak si všimla nože v jeho ruce a ztuhla.
„Co… co chceš dělat,“ vyhrkla a o dva kroky couvla.
Draco zaregistroval její pohled. U Merlina, je takovej idiot! Okamžitě nůž zahodil a zvedl dlaně nahoru. Aby se ho bála, bylo to poslední, co chtěl.
„Já ti přece neublížím, neboj se,“ řekl a přiblížil se.
Jenže Camilla mu nevěřila. Jakmile udělal krok, zaútočila. Draco instinktivně uhnul a její nehty s nepříjemným zvukem přejely po masce, až ji strhly z obličeje a odletěla o kus dál a spolu s ní i paruka. Draco bolestí zasyčel a chytil se za tvář. Než však stačil cokoliv udělat, tiché cvaknutí vypínače tragédii dokončilo. Pod náporem ostrého světla musel přivřít oči. Camilla měla ještě prsty na vypínači a z její popelavé tváře mohl vyčíst šok. Nemělo cenu se skrývat, rezignovaně spustil ruce podél těla a jen stál a čekal, co se bude dít.
Netušil, kolik zběsilých úderů jeho srdce vyslalo, než se dívka pohnula a vzápětí se rozkřičela. To ho probralo.
„Nekřič, prosím tě nekřič! Já ti neublížím,“ snažil se jí uklidnit, ale marně. Nakonec k ní přiskočil, aby ji umlčel, ale vysmekla se mu.
„Nepřibližuj se! Ty... ty... zrůdo!“ zaječela, když znovu popadla dech.
„Ne! Tohle neříkej! Ty ne. Nesmíš, být taková,“ prosil Draco a uchopil ji za zápěstí.
„Nech mě! Pomóc,“ křičela a snažila se mu vytrhnout. Strach jí dal ohromnou sílu, vykroutila se a rozběhla ke schodišti. „Netvor!“ nepřestávala ječet.
„Camillo!“ zvolal zoufale a běžel za ní. „Neboj se, Camillo, nemůžu za to jak vypadám.“ Dohnal ji u paty schodiště, popadl ji za ruku a škubnutím otočil k sobě.
„Néé,“ křičela mu do tváře, oči nepřirozeně vytřeštěné, obličej zkřivený odporem. Znovu se vyškubla a běžela nahoru.
Draca napadlo, že křičí vysokým, úplně cizím hlasem. U dveří své ložnice ji dohnal a postrčil ji dovnitř. Narazila bokem na roh stolu a upadla na zem. Draco ji pevně chytil za ramena a kolenem přidržel její zmítající se tělo.
„Pomóc,“ volala, co jí hlasivky stačily.
„Mlč, proboha nekřič, nechci ti ublížit,“ snažil se jí přehlušit. „Nikdy jsem nechtěl.“ Ale neposlouchala. Podařilo se mu položit pevně dlaň na její ústa. Dívka vytřeštila oči ještě víc a nepřestávala se zmítat.
„Nekřič,“ drtil dlaní její ústa.
Camilla se přestala snažit vytrhnout, pochopila, že se tak připravuje pouze o sílu.
„Přísahám, že ti nechci ublížit. Copak jsem ti někdy ublížil? Já jenom tak vypadám, nemůžu za to, co se mi stalo,“ opakoval. „Vždyť jsem to pořád já... přítel.“
Jakmile Draco polevil v sevření, dívka toho využila a škubnutím osvobodila ústa zpod jeho dlaně. Znovu vykřikla: „Pomóóc!“ Málem se vytrhla z jeho sevření, ale Draco ji uchopil oběma rukama za krk. Nedržel ji pevně, a tak zuřivě otáčela hlavou ve snaze osvobodit se. Pak na okamžik ustala a zrakem spočinula na rozřezaném obraze.
„Ach,“ vydechla, a když se otočila zpět na Draca, dodala: „Jsi zrůda!“
„Ne,“ zakroutil Draco hlavou, „neříkej to. Tohle neříkej, já nejsem zlý, nikdy jsem...“ Ruce kolem jejího krku se křečovitě stáhly. „Prostě to neříkej!“ zařval najednou jako smyslů zbavený.
Tak i ona!
Camilla zalapala po dechu, prsty se snažila sundat drtící ruce ze svého krku. Marně. Zrudla v obličeji a celým tělem se snažila vykroutit. Draco stisk ještě zesílil. Prohnula se do oblouku, chvíli se zmítala a pak začala ochabovat.
Draco ji nepřestával chlácholit: „Neboj se, to jsem jenom já. Přece mě znáš, jsem hodný. Udělám pro tebe všechno na světě. Jenom už prosím nekřič a neříkej to slovo... prosím.“
Nesmí to vzdát, musí ji přesvědčit, že je dobrý člověk, který je schopen pro ni udělat opravdu cokoliv.
Konečně se přestala zmítat. Oddechl si, pochopila. Odtáhl ruce z jejího krku a utřel si zpocené dlaně. Camilla zůstala nehybně ležet, pohlédl jí do obličeje, měla pootevřené oči a na krku ošklivé, rudé skvrny.
„Nechtěl jsem ti ublížit,“ promluvil a s lítostí se zadíval na její krk. „Ale já už vážně nevěděl, jak tě umlčet.“ Žádná odpověď, zřejmě omdlela. Asi to přehnal, tohle se už nesmí opakovat, tohle přece nechtěl. Posadil se vedle dívky, pořád se ještě třásl a přerývavě dýchal.
„No tak, Camillo,“ zašeptal. „Tohle jsem vážně nechtěl. Všechno ti vynahradím.“
Vzal ji za ramena a mírně s ní zatřásl. Možná se jí špatně dýchá, pomyslel si a chtěl jí rozepnout knoflíčky na halence. A taky by ji měl přenést do postele, přece nebude ležet na tvrdé zemi. Stále s rukou na její hrudi si najednou uvědomil, že se nezvedá. Vyděsil se a rychle přiložil ucho na její prsa. Neslyšel vůbec nic. Kdyby byla v bezvědomí tak by přece dýchala. Teď zadržel dech i on a upřeně ji pozoroval. Nepohnula se, bylo to zlé. Zděšeně pohlédl na její krk, skvrny přecházely do vínova.
Musí zavolat záchranku... musí co nejdřív přijet a pomoct jí... a všechno bude zase v pořádku, oni jí pomůžou!
Vyskočil na nohy a rozběhl se ke dveřím, pak se ale zastavil. Znovu se otočil na dívku. Její pootevřené, skelné oči ho donutily vyslovit nahlas to, čeho se obával.
„Ne. Nepomůžou. Já... zabil jsem ji. Já ji zabil!“ vzlykl a zhroutil se podél dveří na zem.
Věděl, co má udělat, ale nechtěl, bránil se uvěřit, že se to stalo zrovna jemu. Jeho život je jenom peklo a dosud si myslel, že to ani nemůže být horší. Jak strašně se mýlil! Zoufale skryl hlavu v dlaních. Pořád doufal v příznivý obrat ve svém životě. A když se to konečně stalo a dělal si plány... Poslední měsíc dokonce i dobře spal, protože usínal s nadějí, že se všechno mění k lepšímu. A teď? Teprve teď zažije skutečné peklo, tuto noc se z něho stal skutečný netvor.
Neměl ponětí, jak dlouho takhle seděl, zatímco hledal nějaké řešení. Nic ho ale nenapadlo. Opravdu zabil a bude nejlíp, když se sám udá. Možná dostane mírnější trest. Vždyť to nechtěl, nezabil ji úmyslně... byla to nehoda. Jenomže – může někdo takový jako on jít k soudu? Noviny si smlsnou: Taková příšera, není divu, že vraždil!
Copak může jít do vězení? Jak by to tam přežil? Sotva mu dají zvláštní celu! Nesmí se udat, nemůže nikam volat. Protože nikdo, opravdu nikdo ho nemůže pochopit.
'Neměl jsem v plánu cokoliv zlého udělat, byla to sakra nehoda!'
Chtělo se mu zařvat do nesnesitelného ticha.
Stalo se to jen proto, že zatoužil jako jiní lidé po troše lásky. I když si ji chtěl nejdřív koupit. Ale co je na tom špatného? Být bohatý přece neznamená zlý. Nikdo mu to nemůže vyčítat, on jen chtěl... toužil… po blízkosti člověka, po lásce.
Zvedl se ze země a vestoje se zadíval na nehybnou dívku. Holka jedna pitomá, nabízel jí všechno, co měl, co mohl dát jak ze sebe tak ze svého bohatství a ona to nedokázala přijmout. Cítil se unavený. Strašně unavený. Událostmi, životem, svou znetvořenou tváří. Každý den čekal na něco, co změní jeho život, čekal na zázrak, který však nepřicházel. A přitom... Život je přece jako sinusoida, jednou nahoře, pak dole, zase nahoře... Už byl příliš dlouho dole.
Draco stál před zrcadlem tak, aby pozlacený rám odděloval pravou část obličeje. Jedině tak se na sebe dokázal ještě podívat. Jedině tak mohl spatřit sám sebe... spíš to, co z něho zbylo. Je konec, úplný konec. Už nemůže dělat vůbec nic. Zaprodal duši ďáblu, rozštěpil ji na kusy, které nikdo nedokáže spojit. Ani on sám ne. Namáhavě se nadechl, tohle bylo jediné řešení z toho všeho. Jediný únik před sebou samým. Neskončilo to tak, jak si koutkem mysli představoval, ale bylo to jediné řešení teď v nové situaci. Opravdu jediné. Teď už to věděl jistě. Odvrátil se od zrcadla, přešel k prádelníku a rázně otevřel zásuvku. Chvíli se v ní přehraboval, až našel, co potřeboval. Najednou se zarazil. Proč nepochopil už tehdy, co mu tím chtěl lékouzelník naznačit? Neříkal mu tím snad ten člověk zcela jasně – když si vezmete víc, zbavíte se trápení... i vaši matku?
‚No tak, Draco, má tě na krku jako balvan, kterého se nemůže zbavit. Udělej jí tu laskavost a vyřeš to sám. A pokud váháš, ohlédni se za sebe a podívej se, cos udělal, netvore!‘ Našeptával mu vnitřní hlas.
Otevřel lahvičku. Ano. To je přesně to, co měl udělat už dávno - to, co věděli všichni kolem, ale nikdo si mu to netroufl navrhnout. Otrávili mu život. Tím, že ho nechali žít a neřekli mu, že jeho život nemá smysl. To si říkali přátelé?! A co matka? Zabodl zrak někam skrz okno. Proč ani ona nic neřekla?
„Říkalas, že žiješ jenom pro mne... Ale pro koho žiju já?“
