Epilog
Dveře cely se otevřely.
„No prosím,“ pokynul ironicky dozorce, když viděl Dracovo zaváhání.
Ten se na prahu zastavil. Ovanul ho příšerný zápach, snažil se nedýchat a přejížděl očima po zařízení cely. Těch pouhých pár metrů bude nyní nekonečné roky obývat. Vlevo i vpravo jedna postel, pod malým, zamřížovaným oknem stolek a dvě židle – jeho nový domov.
Ještě než ho převezli sem, ohlásil mu dozorce návštěvu. Překvapilo ho to, protože nevěděl o nikom, kdo by jej mohl navštívit, nikoho nekontaktoval. Ještě víc v šoku byl, když za sklem spatřil matku. Nechápal, jak ho našla. Jediný pohled do její uplakané, předčasně zestárlé tváře mu zlomil srdce. Jako náměsíčný došel ke skleněné přepážce.
„Draco,“ zašeptala a obě dlaně přitiskla na sklo. Slzy se jí nezadržitelně řinuly z očí. „Draco, můj chlapče.“
Neměl sílu přijít blíž, neměl ani sílu s ní mluvit. Bál se, že když to udělá, nevydrží tu ani minutu, zešílí žalem.
„Draco, mluv se mnou... prosím,“ vzlykala Narcisa.
Nemohl. Uvnitř celý krvácel, a jestli neodejde, jistě vykrvácí. Otočil se a sykl po dozorci: „Odveďte mě zpátky do cely!“
„Ne!“ vykřikla zoufale. „Neodcházej, pořád jsi můj syn!“
Zastavil se, ale neotočil se. „Nemáš už syna,“ promluvil sevřeným hlasem, „je pryč... tentokrát opravdu zemřel.“ Byla to pravda, z jejího Draca nezůstalo už nic, zrodil se skutečný netvor.
Draco se pořád ještě rozhlížel po zdech cely, dokud se nezastavil na hubeném muži stojícím necelé dva metry před ním.
„Cože?“ zaječel ten hubeňour. „Já tu sedím jen za vloupačku. Vím moc dobře, za co je tu on. Nemůžete… ne, nesmíte mě trestat víc. Mám si odsedět svoje, ale ne s takovým netvorem!“
Draco v jeho očích spatřil hrůzu. Uvědomil si, že masku si nese spolu s ostatními věcmi v ruce. Nenasadil si ji. Od té doby co ho přivedli znovu k životu, si ji už nenasadil. Ani u soudu.
„Takový netvor,“ zaslechl v soudní síni. „Není divu, že je vrah, vždyť co se od takového dá čekat jiného?“
Ne, nikoho nenapadlo, že i zrůda může mít citlivou duši, může toužit po lásce nebo po troše pochopení.
„Není nikde uvedeno, že musím nosit masku,“ odsekl a bavil se tím, jak se od něj muž odvrací odporem.
„Sklapni,“ zahuhlal nevzrušeně dozorce směrem k hubeňourovi. „A ty padej dovnitř,“ postrčil Draca a pak zavřel dveře zvenčí.
„Budu si stěžovat,“ ječel Dracův nový spolubydlící.
Draco si sedl na volnou postel a roztáhl tvář k úsměvu. Usmíval se natolik, kolik mu dovolovala jeho znetvořená tvář. Věděl už z dřívějška, že jeho obličej takhle vypadá ještě hrozivěji.
KONEC