Příspěvek čtvrtý
Tento příběh se odehrál ještě v době, kdy mobilní telefony byly teprve v začátku, a model NOKIA 5110 byl nejnovější hit. Vyprávěl nám ho jeden známý jako rodinnou story. Snad pobaví i vás.
Mobilní telefon
Po dlouhém zvažování jsem se rozhodl, že rodičům koupím mobilní telefon. Dostal jsem výhodnou nabídku v práci a tak jsem ji využil. Navíc, rodiče by byli všude k zastižení a měli by levnější hovory. Jenže… bylo to skutečně dlouhé zvažování. Proč? Protože jsou naprostí antitalenti na cokoliv elektronického. Dodnes vzpomínám, jak mou matku (šedesátiletou) učila osmiletá neteř ovládat video. Samozřejmě se to nepovedlo - komunikační bariéra byla propastná. Neteř používala technické výrazy a na matce bylo v tu chvíli vidět, že je jí do breku. Přesto jsem si řekl, vyberu něco lehce ovladatelného, budou ho mít jen na příjem hovoru a sem tam na nějaké zavolání mně (telefonní seznam jsem dopředu vyloučil - složité) nebo sestře. Ale…
Už když jsem vysvětloval, jak bude listovat v menu, rudnul jsem vzteky a přenechal jsem to raději na přítelkyni, která má přece jenom větší trpělivost. V neděli, když jsme odjížděli zpět do Prahy, se rodiče tvářili, že tomu rozumějí. Omyl! Hned následující den mi volal otec, že to nefunguje! Postupoval přesně podle mých instrukcí, ale telefon je hluchý. Když prý zadá číslo a potvrdí zeleným telefonkem, nic se neděje. Vylučovací metodou jsme po půl hodině došli k tomu, že otec telefon nezapnul. Když jsem se začal nadechovat k výkřiku, otec mi vynadal, že jsem mu to neřekl. Že prý telefon, co mají doma, taky nemusí zapínat! Dobře.
Den druhý. Opět otec. Jsem na poradě a kvůli němu musím odběhnout na chodbu. Otec volá samozřejmě z pevné linky. Mobil nefunguje. Triumfálním hlasem mi ohlašuje, že ten můj krám tentokrát zapnul. Udělal vše přesně podle instrukcí a zase to nejde! Opět vylučovací metodou zjistíme, že nezadal předvolbu.
„Vždyť volám jenom tady místní linku!“ vztekal se. OK.
Den třetí. Kdopak to volá? Jasně - otec. S úsměvem zvedám telefon a hlavou mi bleskne, jak si z otce budu dělat legraci. Brzy poznávám, jak hluboce jsem se mýlil. Nesměju se a otec také ne - já opět začínám chytat nachovou barvu. Otec viděl na Nově film, a tam před hovorem vždy vytáhli ze sluchátka anténu. Pokouším se vysvětlit rozdíl mezi GSM a bezdrátovým telefonem. Beznadějně. Vzdávám to a večer jdu na panáka. Začínám chápat, co asi prožívají doktoři na ARU - pocit naprosté beznaděje, vzteku, lítosti.
Den čtvrtý. Otec - nefunguje mobil. Jsem na obědě a jídlo mi právě přestalo chutnat. Křičím. Lidé v restauraci se rozhořčeně otáčejí na toho hulváta, co tak hnusně mluví se svým otcem. Vylučovací metoda. Vybitá baterie. Místo otcovsko-synovských řečí si vyměňujeme jízlivé poznámky. Bože...
Den pátý. Změna. Volá matka. Z pevné linky. Brečí. Asi prý rozbila ten drahý telefon.
„Co jsi dělala, mami?“ ptám se.
„Nic (pochopitelně), jenom jsem to chtěla ukázat sousedce a spadl mi na chodbě na zem.“
„Uhm, a co?“ ptám se dál.
„No, nefunguje.“
„Nejde z něho volat?“ Snažím se být trpělivý.
Neví. Nezkoušela! Jenomže na obrazovce už nic nesvítí.
„ZAPNI HO!“ Neudržím se a zařvu.
Pochopitelně se nic nestalo, jenom se přerušil kontakt. Otec celý den nevolá. Začínám si myslet, že už to chápe.
Den šestý. Mýlil jsem se. Otec. Byl večer a já se těšil na film ‚Indiana Jones‘ v televizi. Ovšem po hovoru s tátou se musím jít projít a spílám Bohu, přírodě a Alláhovi za to, že mě tak mučí. Otec byl rozčílený a sprostý. Křičel, že moc dobře vím, jaké má problémy s kyčlemi. Nechápal jsem souvislost. Vysvětlil. Pořád mu chodí na obrazovku obálka, že má ve schránce nějaký vzkaz. A tak otec opakovaně chodí ze třetího patra (nemají výtah) do přízemí pro tu obálku. Tam nic ale není. Kdo, sakra, prý jim dal jejich adresu, aby mu mohli posílat obálky?! A jak to, že tam nikdy nic není?! Jsem rozčílený a sprostý. Křičím. Vysvětluji princip hlasové schránky. Marně.
V televizi Indiana Jones vyčítá svému otci (Seanu Connerymu), že s ním zamlada nekomunikoval. 'Indiano - co já bych za to dal, kdyby se mnou můj otec nekomunikoval na stará kolena!'
Den sedmý. Neděle. Otec se chce usmířit a udělat mi radost. Proto chce používat SMS. Odmítám. Diskutujeme. Vzájemné nadávky.
Den osmý. V práci se nemůžu soustředit. Obávám se, zda otec nevolal na infolinku a nepřivodil srdeční zástavu pěti operátorům. Ti by si pak zjistili, že telefon jsem kupoval já a poslali na mě ukrajince.
Po obědě ale přichází SMS! „vidisuztoumim“
Sedím v kanceláři, koukám z okna a přemýšlím o Gagarinovi, Dominiku Haškovi, Neilu Armstrongovi… Jak nicotné byly jejich úspěchy v porovnání s tímto obrovským krokem pro lidstvo!
Můj otec umí odeslat SMS!
Konec
Dost mi to připomíná moje rodiče, také jsou proti technice bezbranní. Tak zase za týden. Vaše Margot
