Příspěvek druhý
Jak už jsem psala minule, tyto příběhy nejsou z mé tvorby. Před časem jsem si založila deník, kam jsem si opisovala a vlepovala humorné povídky a články pro zlepšení nálady. Asi před měsícem jsem tento sešit našla, když jsem vyklízela nějaké věci, a jelikož člověka nepotěší víc než cizí neštěstí, tak mě napadlo ty povedené poupravit a přepsat do počítače, abych se s vámi o ně podělila. Bohužel u většiny není žádný podpis, tudíž nemohu udat autorství.
Z deníku nedobrovolného lyžaře
24. 12. - Štědrý den
Konečně se vydařily Vánoce na sněhu. Plahočil jsem se městem s neprotaženými chodníky s malým balíčkem v ruce a přemýšlel, jestli silničáři čekají na to, až jim Ježíšek nadělí škváru, anebo jestli jsou z těch oslav už tak v lihu, že se nedokáží vydrápat za volanty svých vozů. Po šílené půlhodině klouzání a nadávání – za normálních okolností mi stejná cesta trvala deset minut – jsem celý promrzlý odemkl vchodové dveře domu, kde bydlí má milá. Po zjištění, že výtah opět nejede a já musím své pomlácené tělo (ano, opravdu to venku klouzalo) vynést do čtvrtého patra pěšky, mi kromě zoufalého povzdechu uniklo z promodralých rtů i nějaké to sprosté slovo.
'Doufám, že se jí ta kabelka bude líbit,' přál jsem si, a v každém patře o něco intenzivněji. 'Obzvlášť za ty prachy,' dodal jsem, když jsem dosáhl čtvrtého.
„Ahoj, huh... milá-huh-čku,“ pronesl jsem udýchaně a rozvázal si ledem obalené tkaničky promočených bot. „To je pro tebe, huh,“ podával jsem své milé roztřesenou rukou poněkud pochroumaný balíček. „Rozbal si to ale až večer.“
„Jé, děkuju. Ale já pro tebe taky něco mám,“ usmívala se tajemně a mě se nečekaně zježily chloupky na krku. „Pojď, nemůžu se dočkat, co na to řekneš. Nešlo to totiž zabalit tak ti to předám hned, bude to aspoň spravedlivý.“
'Aha, tak na to cédéčko můžu rovnou zapomenout,' pomyslel jsem si. 'To jsem teda zvědavej, s čím na mě vyrukuje.'
Přinutila mě zavřít oči a byl jsem odveden do pokoje.
„Už můžeš,“ přikázala rozjásaně.
Poslechl jsem a otevřel je, vzápětí jsem jim nemohl uvěřit.
„Jé, lyže a přeskáče, no to mám ale radost!“ vykřikl jsem a snažil se zakamuflovat tón zoufalství, který se v tu chvíli zuřivě dral ven.
„Líbí se ti?“ ptala se a oči jí zářily, jak už plánovala, co všechno na nich podnikneme. Polila mě z té představy čirá hrůza. Přesto jsem dokázal vyloudit na rty 'šťastný' úsměv a přinutit hlas, aby ještě udržel ten nadšený tón.
„Samozřejmě, miláčku, to je ten nejhezčí dárek za posledních deset let!“
'Že já jí nekoupil suspenzor, taky by nevěděla, co s ním!'
28. prosince - První jednání
Probudil jsem se se strašnou kocovinou. Těch dvanáct vodek s džusem bylo asi vážně moc. Za půl hodiny mě měla vyzvednout má milá a měli jsme odjet na Boží Dar lyžovat.
Ona si vážně myslela, že mě to bude bavit. Co jsem si měl obléknout, mi už ale neprozradila. Vypadal jsem jak strašák na poli s konopím.
'Asi bych si měl přetáhnout šálu přes obličej, aby mě náhodou někdo nepoznal,' říkal jsem si.
Před domem zatroubilo auto. Osudná chvíle se neodvratně blížila. Boží Dar byl vážně boží. Teplota kolem mínus osmi, hustě sněžilo a foukal bodavý vítr. To ale nevadilo, jsme přece sportovci a něco vydržíme. Navlékl jsem se do přezkáčů a přemýšlel, jak moc je amputace palce složitým chirurgickým zákrokem. Vázání zacvaklo a já v něm byl nadobro uvězněn. Připadal jsem si jako lachtan.
Další věc, bolest varlat je nesnesitelná, to mi věřte. Kdyby mi někdo ukázal člověka, který vymyslel vlek, nejspíš bych ho přivázal s rozkročenýma nohama na koleje.
Snažil jsem se udržet rovnováhu, ale nešlo to. Všichni přítomní se mi smáli do obličeje a ozývaly se i hlasy, jestli prý nechci počkat, až roztaje sníh a vyšlápnout to pěšky. Upozornil jsem tyto hlasy, že jsem po těžké autonehodě a mám zesláblé nohy. Pro jistotu jsem ještě přidával výmluvné prostředníčkové gesto, za což se mi dostalo ledové hrudky do týla. Neměl jsem tušení, kdo to byl a všechny najednou bych je asi nezvládl. Konečně jsme byli nahoře. Má drahá polovička mě poslala na tu nejmírnější sjezdovku. Vůbec to nejelo, za což jsem byl vděčný, protože neumím zatáčet. Jak jsem se měl ale trefit mezi tu boudu a ten plot? Na poslední chvíli jsem to strhl vpravo a bral sebou dvoumetrového snowbordistu. Vůbec se mu to nelíbilo, protože teď musel znova stát frontu na vlek. Chvíli jsem měl v puse jeho velkou botu, ale nakonec se uklidnil. Za zády jsem na něj dělal obličeje jako malou satisfakci.
Změnili jsme sjezdovku. Tahle měla sklon skoro devadesát stupňů. Nemohl jsem si vzpomenout na vzoreček z fyziky, který by mi prozradil, jakou silou při stávajícím zrychlení narazím do toho křoví dole. Milá na mě křičela, ať zpomalím. Rozhodoval jsem se, že jí neodkážu ani své ponožky. Blížil se okamžik střetnutí. Sedl jsem si, abych alespoň trochu zmírnil náraz, a v tom momentě jsem nic neviděl přes odletující sníh mísící se s tím z vichřice, která zde právě řádila. Dobře to dopadlo, minul jsem to křoví o deset centimetrů. Chtěl jsem domů, ale nejdříve jsem musel vyjet nahoru.
Již zkušeně jsem odchytil vlek a zasunul si ho mezi nohy. Chvíli se nic nedělo a pak mě najednou nějaká divná síla odlepila od země a hodila deset metrů dopředu. Křečovitě jsem tu blbou pomu svíral, ale ona stejně vykluzovala a brala s sebou kus mé zadnice. Nevzdával jsem to. V hlubokém předklonu jsem svíral kovovou tyč a nepouštěl se. Musel jsem se dostat nahoru za každou cenu!
O Něco později jsem už seděl v autě a rozmrzal. Má 'drahá' se omlouvala, že mi neřekla, jak ta poma hází. Neposlouchal jsem ji. Soustředil jsem se na své palce a přemýšlel, jestli by mi upadly, kdybych do nich cvrnknul. Asi ano.
„To jsme si to dneska užili, viď, miláčku?“ zazněla mi do uší neuvěřitelná věta. Zatnul jsem zuby a upřeně zíral oknem ven. Nikdy mě nebolelo tělo jako v ten den.
5. ledna - Druhé jednání
Byla už tma a my se ve stokilometrové rychlosti řítili po zledovatělé silnici směrem na Jáchymov. Bylo mi dobře. Doufal jsem, že to bude alespoň čelní náraz a já se rozplácnu na předním skle dřív, než si budu muset znovu stoupnout na ta dvě zahnutá prkýnka, kterým hrstka šílenců říká sjezdovky. Bohužel, nestalo se tak. Živí a zdraví jsme se zastavili o sněhovou bariéru na parkovišti pod sjezdovkou. Po týdnu opakuji hnusný rituál obouvání se, a pak jsme se všichni přesunuli asi dvě stě metrů lesem k vleku. Chodit pěšky v přezkáčích bylo jako chůze na měsíci.
'Tak malý krůček pro lidstvo,' řekl jsem si, když jsem se hlavou napřed kácel do závěje.
Jen s velkou nechutí jsem vytáhl z kapsy dvě stovky a proměnil je za permanentky. Bylo mi zle od žaludku, když jsem si pomyslel, co všechno by se za to dalo pořídit. Vrátil jsem se k vleku a psychicky se připravoval na další muka mých varlat. Tentokrát to bylo však ještě o něco horší, protože sedátko neuvěřitelně klouzalo. Snažil jsem se sevřít tyč co nejvíce stehny, ale rozbouraná stopa si dělala s mými lyžemi, co chtěla. Hlavní nápor tedy dostávaly ruce. A ke všemu jel ten vlek tak strašně pomalu.
Stál jsem na kopci a díval se na spoře osvětlenou sjezdovku. Moc jsem toho sice neviděl, ale vršek vypadal vcelku v pohodě. Neměl by mi dělat problémy. Mýlil jsem se. Na ledové plotně se mi smýkla lyže a já sebou tvrdě praštil na bok hned po prvních metrech jízdy. Zkoumal jsem palec levé ruky. Nejspíš jsem o něj přišel, protože jsem ho vůbec necítil. Naštěstí se to po chvíli zlepšilo.
'Ten zbytek snad nějak dojedu,' říkám si.
Přehoupl jsem se přes malý hrbolek a ocitl se tváří v tvář svahu, který padal dolů snad ještě strměji než moje naděje na přežití. Nějak jsem nemohl zabrzdit. Uvažoval jsem o kontrolovaném pádu, ale ten bílej hnus na zemi byl rychlejší než já. Cítil jsem, jak v rychlosti mladého geparda ztrácím rovnováhu a přepadám dopředu. Bílá země se blížila rychleji, než bych čekal. Má třísla se nepřirozeně napínala a já udělal rozštěp, abych nedobrovolně ochutnal zbytky oleje z rolby ulpělé ve sněhu. Špičky lyží se zabodly do nějaké prohlubně a já jsem se náhle ocitl o několik decimetrů výš - na setinu vteřiny. Vzápětí už jsem si totiž (pro nezúčastněného pozorovatele) hrál na pštrosa kříženého s prasetem a ryl svým rypákem pěknou strouhu. Třeba pro krev.
'Ta lyže by mi snad měla vypnout,' říkám si, když se mé koleno začalo podivně kroutit.
Nic. Něco křuplo, ale bolest se nedostavila, díky bohu. Jel jsem po břiše stále stejnou rychlostí směrem na odpočívající dítě.
„Uhni, fracku!“ zařval jsem hystericky, zatímco dítě v půvabné oranžové helmičce místo rychlého úprku pozvedlo hůlky do protisměru mého skluzu.
„Ty malá...“ nedokončil jsem, protože jsem dostal přímý zásah hrotem hůlky do čela. Dítě se zvedlo a ujelo.
„Jsi v pořádku?“ zastavila se u mě má 'drahá' polovička a ohodila mě sprškou sněhových hrudek. „Samozřejmě, lásko, hned se zvednu a pojedu dál!“ procedil jsem skrz zuby a pokoušel se srovnat si lyže. S několika menšími kolizemi jsem se konečně dostal dolů.
Čekal mě druhý pokus. Byl jsem zase nahoře. U vleku se to tentokrát obešlo téměř bez problému. Až na toho rozzuřeného otce, jehož dítěti (s půvabnou oranžovou helmičkou) jsem na nohy nenápadně navlékl nalezené lano, kteréžto jsem utáhl, až když už jelo dítko směrem vzhůru. Dalo si pak ještě několik koleček, a ten otec vypadal, že někoho asi zabije. Díky bohu nevěděl, kdo to vlastně udělal.
Odpíchl jsem se hůlkami a nechával gravitaci, aby si zahrávala s mým životem. Uprostřed sjezdovky stál osamocený strom. Nějaká podivná nadpozemská síla směřovala mou jízdu přímo na něj. Zcela absurdně jsem si začal zpívat písničku od Daniela Landy - rychlost je opojná, riziko láká; ale brzy jsem přešel na trochu jiný styl - tak Frankieho vám jednou našli, přestal žít; což však nic neměnilo na tom, že mě od stromu dělilo asi tak dvacet metrů. Pokoušel jsem se něco udělat, ale nějak se mi nedařilo ani spadnout. Slyšel jsem svou milou, jak mi radí, abych zatočil.
Už mě pěkně srala.
19. ledna - Zkratovité jednání
Právě mě pustili z nemocnice. Belhal jsem se o berlích domů. Bylo mínus patnáct stupňů Celsia a já zřetelně cítil, jak obvazy na mé hlavě tuhnou a utahují se, stejně jako stehy na nose.
Doma na mě čekala moje milovaná přítelkyně s radostnou zprávou. Ty staré lyže sice opravit nešly, protože ten pán ve ski-servisu namítal, že od skládání puzzle tady není, ale moje láska byla pilná a sehnala mi jiné.
'Jsou sice o něco delší, takže se na nich bude hůř zatáčet,' říkala mi s úsměvem, 'ale ty to určitě zvládneš. Jsi přece sportovec.'
Zapálil jsem si cigaretu a oznámil své drahé polovičce, že mi může vlézt na záda. S brekotem utíkala domů. Hodil jsem za ní z okna ty nové lyže.
21. ledna - Soudní jednání
Sedím ve vazební věznici a na krku mám neúmyslné zabití - pokud se tedy prokáže, že jsem svou drahocennou polovičku tou lyží trefit nechtěl. Sám si ale nejsem jistý, jak to tenkrát vlastně bylo...
Konec
Po tomto příběhu už chápu, proč nejezdíme na hory. Přeji vám skvělou náladu a zase někdy.
